Článek
Na palubě Miru se toho večera nacházelo neobvykle šest lidí. Šlo o krátké období střídání posádek, kdy se na stanici setkali odcházející i nastupující kosmonauti.
Valerij Korzun a Alexandr Kaleri patřili k odcházející dlouhodobé posádce Miru. Spolu s nimi byl na stanici americký astronaut Jerry Linenger, který přiletěl v lednu raketoplánem Atlantis. Nově dorazili Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, budoucí velitel a palubní inženýr další dlouhodobé expedice. Šestým mužem byl německý kosmonaut Reinhold Ewald z agentury DLR, který měl na Miru strávit jen krátkou návštěvu.
Stanice sama už tehdy fungovala jedenáctým rokem a technické problémy se na ní hromadily. Posádka se však večer 23. února věnovala obyčejnému odpočinku po večeři. Během několika minut se klid na oběžné dráze změnil v boj o přežití.
Kyslíkové svíce
Za běžného provozu zajišťovaly kyslík pro tříčlennou základní posádku dvě jednotky Elektron. Vyráběly jej elektrolytickým rozkladem vody, převážně získávané recyklací palubních zdrojů. Podobný princip používá dodnes i Mezinárodní vesmírná stanice.
Když ale na Miru pobývalo šest lidí, samotné Elektrony nestačily. Posádka proto používala také tuhopalivové generátory kyslíku, známé jako Vika, případně pod ruskou zkratkou TGK. Šlo o zařízení využívané dříve na sovětských a ruských ponorkách i kosmických stanicích.
Uvnitř generátoru hořela náplň z chloristanu lithného, která chemickou reakcí uvolňovala kyslík. Každá kazeta poskytla přibližně tolik kyslíku, kolik jeden člověk spotřebuje za den. Při šesti lidech na palubě se tak spotřebovávaly zhruba tři kazety denně.
Výměna náplně byla pokládána za rutinní úkon. Podle pozdějšího vyšetřování se podobná manipulace provedla bez nehody asi patnáctsetkrát na zemi a dvaapůltisíckrát přímo na Miru. Právě proto nikdo nečekal, že se z obyčejné kazety stane nejhorší požár v dějinách kosmických letů.
Těsně před spaním požádal velitel Korzun Alexandra Lazutkina, aby v modulu Kvant-1 vyměnil náplň generátoru kyslíku. Lazutkin úkol dokončil. Vzápětí se ale z přístroje vyvalily jasné plameny.
Oheň vystřelil napříč modulem přibližně metr dlouhým jazykem. Doprovázely ho jiskry, úlomky roztaveného kovu a obrovské množství hustého kouře. V prostředí, kde není kam utéct, není žádné okno, které lze otevřít, a každý metr prostoru je vyplněný kabely, přístroji a zásobami, šlo o okamžik čiré hrůzy.
Kvant-1 byl úzký modul. Plameny zaplnily jeho průchod téměř v celé šířce a okamžitě zablokovaly cestu k jedné ze dvou únikových lodí Sojuz.
Plamenomet, který odřízl cestu k záchraně
Zablokovaný Sojuz byl právě ten, který by v případě nouzového opuštění stanice použili Korzun, Kaleri a Ewald. Tři lidé tak byli najednou odděleni od své únikové lodi otevřeným ohněm.
Situace byla ještě horší, než se na první pohled zdálo. Kdyby se posádka skutečně musela evakuovat ve dvou Sojuzech, čekal ji složitý problém s koordinací návratu. Obě lodě měly nastavené stejné přistávací parametry a nouzový odlet by vyžadoval rychlé řešení, které nikdo v takové podobě předtím netrénoval.
Hustý kouř se rychle šířil celou stanicí. Všech šest členů posádky si muselo nasadit kyslíkové masky. Oheň nebyl jen zdrojem tepla. V uzavřeném prostoru představoval i riziko otravy, ztráty orientace a paniky.
Země navíc zpočátku neměla přesnou představu, co se na palubě děje. NASA se o požáru dozvěděla až s výrazným zpožděním. Pro Jerryho Linengera, jediného Američana na stanici, to později patřilo k nejvýraznějším zkušenostem jeho mise.
Boj s ohněm v těsných prostorách
V modulu Kvant-1 mohl s plameny bojovat vždy jen jeden člověk. Ostatní neměli prostor, aby se k ohni dostali vedle něj. Velitel Korzun se postavil u průlezu modulu a začal stříkat pěnu z hasicího přístroje.
Jerry Linenger ho přidržoval, aby se v beztížném stavu neodrazil od stěny a neztratil kontrolu nad proudem hasiva. Ostatní mu postupně podávali další dva přístroje, když se předchozí vyprázdnily.
Až pozdější rozbory ukázaly i další problém. Hasicí přístroje zůstávaly upevněné transportními držáky, které bylo třeba uvolnit nářadím. V reálné krizové situaci tak posádka ztrácela drahocenné vteřiny hledáním šroubováku a kleští. Nikdo předtím neprovedl takové požární cvičení nanečisto, aby na podobnou překážku narazil v bezpečí.
Plamen hořel několik minut. Korzunova pěna zabránila tomu, aby se oheň rozšířil na okolní stěny, kabely a vybavení modulu. Samotná kazeta nakonec dohořela a plamen zhasl.
Některé panely v Kvantu-1 byly ohořelé, ale konstrukce stanice neutrpěla vážné poškození. Systémy podpory života pak několik hodin čistily atmosféru od toxického kouře. Žádný člen posádky neutrpěl trvalé zdravotní následky.
Přesto zůstává tento incident nejvážnějším požárem, který se kdy odehrál na obydleném kosmickém plavidle na oběžné dráze. Posádka přežila díky rychlé reakci, spolupráci a také tomu, že se plameny nerozšířily dál.
Přesná příčina požáru nebyla hned jasná. Generátor byl těžce poškozený a velká část důkazů shořela spolu s ním. Poškozené zařízení se později vrátilo na Zemi k analýze.
Vyšetřování trvalo téměř dva roky. Nakonec se ukázalo, že riziko zvyšovaly uhlovodíkové nečistoty v kazetě s chloristanem lithným. Vyšetřovatelé se zaměřili na latexové pracovní rukavice používané při výrobě.
V roce 1999 testy ukázaly, že vložení pouhých čtyř čtverečních centimetrů latexu do kazety dokáže požár znovu vyvolat.
Požár navíc nebyl posledním velkým problémem Miru v roce 1997. V červnu do stanice při nepovedeném manuálním připojování narazila zásobovací loď Progress M-34. Poškodila modul Spektr, způsobila jeho dekompresi a vyřadila část solárních panelů.
Zdroje:
https://www.nasa.gov/history/25-years-ago-fire-aboard-space-station-mir/
https://roundupreads.jsc.nasa.gov/roundup/1869
https://sma.nasa.gov/docs/default-source/safety-messages/safetymessage-2011-11-07-spacestationmironboardfire-vits.pdf
https://sma.nasa.gov/news/safety-messages/safety-message-item/trial-by-fire
https://www.nasa.gov/history/SP-4225/documentation/mir-summaries/mir23/mr.htm
https://www.nbcnews.com/id/wbna7912095
