Článek
Walter Hunt se narodil 29. července 1796 v Martinsburgu ve státě New York do kvakerské rodiny. Jeho rodiče Sherman a Rachel Huntovi pracovali na farmě a Walter byl nejstarší ze čtrnácti dětí.
Vyučil se zedníkem, ale už od mládí ho přitahovala mechanika. Rodina pracovala v oblasti kolem Lowville, kde fungovaly mlýny a textilní provozy zpracovávající len. Hunt si všiml, že místní stroje by šlo výrazně zlepšit, a začal hledat vlastní řešení, přestože neměl formální technické vzdělání.
Jedním z jeho prvních úspěchů byl zdokonalený spřádací stroj na len. Spolupracoval na něm s vynálezcem a podnikatelem Willisem Hoskinsem. Roku 1826 na zlepšení získali patent a pokoušeli se rozjet výrobu. Právě kvůli shánění kapitálu se Hunt dostal do New Yorku, kde už poté zůstal.
Partnerství s Hoskinsem ani výroba spřádačů dlouho nevydržely. Hunt ale v New Yorku našel prostředí, kde mohl své nápady rozvíjet rychleji než v rodném kraji. Vedle vynalézání se chvíli věnoval i pronajímání pozemků a spekulacím s nemovitostmi. Nebyl tedy celý život bez peněz, jen nikdy nedokázal z vlastních patentů vybudovat stabilní podnik.
Muž, který vymýšlel téměř všechno
Od konce dvacátých let do padesátých let devatenáctého století si Hunt nechal patentovat nebo vyvíjel mimořádné množství zařízení. Patřily mezi ně mimo jiné:
- stroj na výrobu lan
- brousek na nože
- kamna na antracit
- stroj na výrobu hřebíků
- plnicí pero
- samouzavírací kalamář
- zátka na láhve
- pouliční zvonek a dopravní gong
- ledový pluh
- umělý kámen
- papírový límec
- zbraně a konstrukce opakovacích pušek
- zavírací špendlík
Huntova konstrukce opakovací pušky, známá jako Volition Repeating Rifle, patřila k důležitým předchůdcům pozdějších pákových pušek. Jeho nápady se přes další konstruktéry a patentové převody nakonec propojily i s vývojem zbraní, které později proslavila společnost Winchester.
Byl mimořádně plodný, ale neodpovídal obrazu podnikatele typu Thomase Edisona. Edison kolem svých patentů budoval laboratoře, výrobní podniky a obchodní sítě. Hunt pracoval spíš jako samostatný mechanik. Často prodal práva na nápad rychle, aby získal okamžitou hotovost, a o budoucí zisk se už nestaral.
Pozdější obdivovatelé ho s Edisonem srovnávali rozsahem vynalézání. Přesnější je ale říct, že Hunt byl mimořádně schopný mechanik a tvůrce praktických řešení, zatímco Edison se stal také symbolem průmyslového systému, který uměl nápady proměnit v masovou výrobu.
Šicí stroj, který zůstal ležet ladem
Kolem roku 1833 nebo 1834 Hunt postavil jeden z prvních prakticky funkčních šicích strojů ve Spojených státech. Používal jehlu s ouškem u hrotu, člunek a dvě nitě, které vytvářely takzvaný vázaný steh neboli lockstitch.
Právě tento princip se později stal jedním ze základů moderních šicích strojů. Huntův stroj navíc neimitoval obyčejný ruční steh. Látku posouval rovnoměrně přes jehlu, což řešilo problém dřívějších konstrukcí, které se zasekávaly nebo nedokázaly pracovat spolehlivě.
Hunt si původní stroj z let 1833 až 1834 nepatentoval. Později však, během patentového sporu, získal patent na upravený model šicího stroje, vydaný 27. června 1854 pod číslem 11 161.
Proč původní stroj nepřihlásil k patentování a nezačal vyrábět, není doloženo jediným spolehlivým vysvětlením. Často se opakuje příběh, že ho odradila rodina, protože se bála, že stroj připraví o práci tisíce švadlen a krejčích. Podle jedné verze ho přesvědčovala dcera Caroline, která měla mít obchod spojený s korzety. Jiné zdroje mluví o jeho manželce Polly. Huntův původní model nakonec koupil newyorský kovář George Arrowsmith.
V roce 1846 získal patent na vlastní šicí stroj Elias Howe. Howeova konstrukce navazovala na několik předchozích pokusů a jeho patent se stal zásadním pro budoucí průmysl šicích strojů.
Howe měl zpočátku potíže podobné Huntovým. Veřejnost jeho stroji nedůvěřovala, krejčí se báli o práci a investoři váhali. Howe dokonce zkusil štěstí v Anglii, kde se pokoušel najít výrobce a kapitál.
Když se ale šicí stroje začaly masově prosazovat, Howe zjistil, že jiní výrobci používají podobný princip. Začal proto vymáhat licenční poplatky.
Do sporu se dostal i Isaac Merritt Singer, který začal šicí stroje vyrábět a mimořádně úspěšně prodávat. Singer neuspěl jen díky technice. Byl skvělý obchodník: využíval agresivní reklamu, prodej na splátky, síť prodejen i veřejné předvádění strojů.
Singerova obrana proti Howeovi spočívala v tom, že se pokusil prokázat, že technologie je starší než Howeův patent. Hunt měl znovu sestrojit model svého dřívějšího stroje a svědci měli potvrdit, že odpovídá stroji, který viděli už ve třicátých letech v Arrowsmithově dílně.
Patentový komisař Charles Mason v roce 1854 připustil, že Hunt pravděpodobně přišel s podobným principem dřív než Howe. Rozhodl však ve prospěch Howea, protože Hunt svou konstrukci nepatentoval, nevyráběl a nechal ji téměř dvacet let bez dalšího využití.
V roce 1858 se Howeův patent blížil obnovení. Singer se chtěl vyhnout tomu, aby Hunt znovu patentovou situaci zpochybňoval. Podle pozdějších zpráv proto uzavřel s Huntem dohodu na padesát tisíc dolarů, vyplácených po deseti tisících ročně.
Nešlo o velké uznání jeho prvenství, spíš o obchodní řešení. Singer chtěl mít klid před obnovováním Howeova patentu a Hunt měl dostat peníze za to, že spor znovu neotevře.
Walter Hunt ale zemřel 8. června 1859, údajně na zápal plic, dřív než obdržel první splátku. Jeho syn George Washington Hunt později získal jen deset tisíc dolarů. Z původně slíbených padesáti tisíc se rodině nedostalo víc.
Tři hodiny s kusem drátu
Nejslavnější epizoda Huntova života se odehrála roku 1849. Jeho kreslič a spolupracovník John R. Chapin po něm vymáhal dluh patnáct dolarů. V přepočtu na dnešní kupní sílu šlo o několik set dolarů.
Příběh známe z Chapinova dopisu z roku 1895. Podle něj Hunt přišel do jeho kanceláře bez peněz, chvíli chodil po místnosti a pak zvolal: „Mám to! Odpoledne budu zpátky a zaplatím vám.“
Hunt vzal přibližně osm palců dlouhý kus mosazného drátu. Na jednom konci vytvořil ostrý hrot, uprostřed stočil drát do spirálové pružiny a na druhém konci vytvořil sponu, do níž hrot bezpečně zapadl.
Výsledkem byl špendlík, anglicky dress pin. Dnes ho známe jako zavírací špendlík. Podle Chapina celý proces trval asi tři hodiny. Hunt pak práva prodal, ještě před čtvrtou hodinou odpolední se vrátil a zaplatil dluh.
Hunt nevynalezl princip spony úplně od nuly. Už staří Římané používali ozdobné jehlice a spony nazývané fibuly, které spojovaly oděv a některé svým mechanismem moderní zavírací špendlík připomínaly.
Také v roce 1842 vznikla novodobá verze podobného špendlíku. Chyběla jí ale Huntova klíčová inovace: pružinový mechanismus, který držel hrot pod tlakem, a bezpečná spona zakrývající ostrý konec.
Dne 10. dubna 1849 získal Hunt americký patent číslo 6 281. Patent přesně popisuje špendlík z jednoho kusu kovu, který kombinuje spirálovou pružinu a sponu chránící uživatele před bodnutím.
Hunt za práva k vynálezu dostal 400 dolarů. Z této částky zaplatil Chapinovi patnáctidolarový dluh a zbytek si nechal.
Zavírací špendlík se stal obrovsky rozšířeným zbožím. Už ve čtyřicátých letech dvacátého století se v USA prodávaly zavírací špendlíky za miliony dolarů ročně. Hunt z nich ale už nikdy neviděl žádné další peníze.
Walter Hunt zemřel ve věku třiašedesáti let, aniž by se dočkal jmění, jaké jeho nápady vytvořily jiným lidem.
Smithsonian Institution připomíná, že od roku 1829 do roku 1853 patentoval nebo vyvinul desítky zařízení. New York Tribune po jeho smrti napsal, že po více než čtyřicet let experimentoval ve strojírenství, chemii, elektřině i kovových materiálech a pravděpodobně provedl víc pokusů než kterýkoli jiný vynálezce své doby.
Zdroje:
https://lemelson.mit.edu/resources/walter-hunt
https://www.invent.org/inductees/walter-hunt
https://patents.google.com/patent/US6281A/en
https://americanhistory.si.edu/collections/object/nmah_1070410
https://www.smithsonianmag.com/arts-culture/the-many-many-designs-of-the-sewing-machine-2142740/
https://www.wired.com/2008/04/dayintech-0410-3/
