Gottwaldovo mauzoleum by na dnešní peníze stálo přes tři miliardy. V provozu nebylo ani deset let

Uvnitř nejsou ostatky obyčejného zesnulého – v plamenech končí nabalzamované tělo prvního komunistického prezidenta Československa, Klementa Gottwalda. Pro komunistický režim to nebyl důvod k pompéznímu obřadu, ale naopak k hlubokému utajení. Téměř nikdo se nesměl dozvědět, že srdce Gottwaldova pompézního mauzolea právě definitivně dohořelo.

Tajná kremace v letní noci uzavřela jeden z nejbizarnějších příběhů totalitní éry – příběh o pokusu o nesmrtelnost na věčné časy, který se proměnil v groteskní posmrtný cirkus a nakonec zmizel potichu, beze slova vysvětlení.

Jak se mohlo stát, že tělo obávaného diktátora skončilo jako pečlivě udržovaná mumie v podzemní laboratoři, aby pak potají zmizelo v peci? Vraťme se o několik let zpět, na začátek této mrazivé historie…

Je březen 1953 a nad Československem se stahují černé prapory. Za železnou oponou vládne atmosféra okázalého smutku – během deseti dnů zemřeli hned dva „vůdcové lidu“. Nejprve sovětský tyran Josif Stalin, vzápětí i jeho československý epigon, o poznání menší vzrůstem i významem: Klement Gottwald.

Zatímco lidé slyší z rozhlasu tóny smutečních skladeb Čajkovského a Dvořáka a divadla ruší představení, v nejvyšších patrech komunistické moci se horečně jedná o dalším postupu. Gottwald – muž odpovědný za justiční vraždu Milady Horákové i krvavé politické procesy – náhle zemřel 14. března 1953, údajně na prasklou výduť srdeční aorty.

Podle lékařů jeho oslabený organismus, trápený pokročilou syfilidou a zničený alkoholem, nezvládl náročnou cestu na Stalinův pohřeb do Moskvy a zpět. Teď leží jeho tělo na Pražském hradě a kolem krouží špičky komunistické strany s neobvyklým dilematem: pochovat, nebo zabalzamovat?

Rozhodnutí padlo překvapivě rychle – a překvapivě jednomyslně. Necelou hodinu po Gottwaldově smrti odhlasovalo předsednictvo KSČ návrh ministra obrany Alexeje Čepičky, Gottwaldova zetě, že se tělo vůdce nenechá zetlít, nýbrž bude nabalzamováno a vystaveno veřejnosti po vzoru Leninova mauzolea v Moskvě.

Stalin sice ještě ani nebyl pohřben, ale Gottwaldovi soudruzi už se rozhodli zbudovat mu vlastní chrám nesmrtelnosti. Do Prahy byli povoláni sovětští odborníci – podle některých zpráv přiletěli zvláštním letadlem takřka zároveň s umírajícím prezidentem, jiné prameny uvádějí příjezd druhý den. Jisté je, že experti z SSSR se pustili do práce okamžitě.

Už 15. března, pouhý den po skonu, se uzavřely brány pražského Španělského sálu. Místo diplomatických recepcí hostil tento sál na Hradě ponurou a přísně střeženou scénu: na katafalku tu spočívalo Gottwaldovo tělo v otevřené rakvi a kolem něj se činil tým sovětských specialistů na mumifikaci.

Vedla je biochemička Serafima Nikitična Vaščanovová, asistentka proslulého profesora Sergeje Mardoševa, jenž měl zkušenosti s balzamováním samotného Stalina. Čeští lékaři směli vše jen zpovzdálí sledovat – Sověti střežili své know-how jako státní tajemství. První fáze balzamování začala prakticky ihned po pitvě.

Tělo bylo zběžně upraveno pro několikadenní veřejné vystavení – stalo se součástí státního pohřbu, kdy od 16. do 19. března proudily zástupy lidí Španělským sálem dát svému prezidentovi poslední sbohem. Už tehdy ho ale pod oděvem napouštěly konzervační chemikálie: 20% roztok formaldehydu s ethanolem, glycerinem a octanem draselným se přes rozvodnou síť cév pumpoval do Gottwaldova těla.

Oči mu sovětští balzamovači pravděpodobně vyňali a nahradili skleněnými protézami, víčka pečlivě sešili jemnými stehy. Vnitřní orgány – hlavní zdroj posmrtného rozkladu – byly odstraněny či ošetřeny a dutiny vyplněny vatou nasáklou konzervační směsí.

Mrtvý Gottwald dostal kosmetické úpravy tváře, ruce i obličej mu pokryly vlhké obklady, aby neosychal. Nakonec ho lékaři oblékli do slavnostní uniformy a znovu uložili do rakve. Navenek vypadal jako nebožtík připravený k pohřbu – uvnitř už začínal proces proměny v mumii.

Po státním pohřbu, který se konal 19. března 1953 za účasti statisíců občanů i delegací světových komunistických špiček, neputovalo Gottwaldovo tělo do země, ale do utajené laboratoře. Na tři týdny se přestěhovalo do honosné Petschkovy vily v pražské Bubenči, zabavené kdysi průmyslnické rodině a nyní sloužící státu. Tam Sověti zřídili provizorní balzamovací centrum a pokračovali v druhé, důkladnější fázi mumifikace.

Preparátoři pracovali s pečlivostí staroegyptských balzamovačů, jen za asistence moderní vědy: odstraňovali z těla měkké tkáně, impregnovali svaly chemikáliemi, vyztužovali a konzervovali kůži i kosti. Jejich cílem bylo zakonzervovat Gottwalda tak, aby mohl být „uchován navěky“ jako výstavní exponát komunismu. Po více než sedm měsíců, v naprostém utajení, probíhala tato morbidní procedura.

Českoslovenští představitelé mezitím horečně připravovali důstojné místo, kde bude nabalzamovaný prezident vystaven – vznikalo Gottwaldovo mauzoleum.

Inspiraci pro umístění mausolea našli soudruzi v samotném srdci Prahy. Na vrchu Vítkově se tyčila rozlehlá funkcionalistická stavba Národního památníku, původně vybudovaná k uctění hrdinů první světové války.

V poválečných letech se tento památník rozšiřoval a komunisté hledali jeho nové využití. Nyní se nabízel k přeměně v svatyni komunismu. Památník na Vítkově měl být upraven pro stálé vystavení těla milovaného vůdce, po vzoru Leninova mauzolea v Moskvě. Plány zpočátku zvažovaly i zbudování zcela nové hrobky třeba na Letné, ale nakonec zvítězil Vítkov – impozantní místo s obřím jezdeckým pomníkem husitského vojevůdce Jana Žižky.

Během roku 1953 probíhala uvnitř památníku horečná přestavba. Osobně na ni dohlížel Čepička, který z pozice ministra obrany organizoval všechno kolem budování mauzolea. Zadní trakt budovy byl přebudován: dělníci prorazili podzemní prostory a zbudovali tam špičkově vybavenou balzamovací laboratoř s klimatizací, mrazicím boxem a veškerým zázemím.

Přímo nad laboratoří, v někdejší slavnostní síni památníku, vzniklo nové pietní místo – smuteční síň obložená mramorem, kde měl Gottwald spočinout v proskleném sarkofágu. Při budování této síně nebrali komunisté ohledy na nic: původní mramorový sarkofág prezidenta Tomáše G. Masaryka, který v památníku kdysi symbolicky ležel, nechali rozbít a použít jako stavební materiál.

Na věčnosti nebylo místa pro prvního prezidenta demokratického Československa – prostor teď patřil prvnímu dělnickému prezidentovi a jeho kultu.

Technické výzvy byly ohromné. Uvnitř mauzolea muselo panovat stabilní klima: teplota udržovaná přesně na 15 °C a vlhkost 80 %, aby balzamované tělo nevysychalo či neplesnivělo. Instalovala se sofistikovaná vzduchotechnika, topení a záložní zdroje elektřiny.

Osvětlení museli inženýři navrhnout tak, aby mrtvole vrátilo zdání života: protože Gottwaldova tvář byla bezkrevně bledá, nasměrovali na ni speciální reflektory s růžovými filtry, které dodávaly lícím lehce růžový odstín. Zároveň bylo nařízeno, že světla nesmějí nikdy zhasnout – nikdo nechtěl riskovat pohled na mumii v chladné temnotě.

Celé mauzoleum bylo koncipováno jako promyšlený stroj na udržení iluze věčnosti. V laboratoři pod smuteční síní byl umístěn hydraulický výtah, který dokázal spustit těžký skleněný sarkofág s tělem dolů do chlazeného prostředí, nebo jej naopak vyvézt nahoru do expozice. Výtah musel jezdit absolutně plynule a nehlučně, aby otřesy nepoškodily křehkou mumii.

V podzemí se vybudovala sterilní laboratorní místnost s operačním stolem a všemi potřebami k údržbě těla. Vedle ní stál mrazicí box, v němž měla Gottwaldova mrtvola trávit většinu času – vystavovat se plánovalo jen pár dní v týdnu, zbytek dnů měl tělo odpočívat v chladu, aby se zpomalily degradační procesy.

Vedle laboratoře byly hermeticky uzavíratelné dveře, za nimi místnost pro lékaře a kontrolní velín s přístroji, měřiči a alarmy. Dál v útrobách byla strojovna, sklady chemikálií a nepřetržitě fungující elektrický generátor pro případ výpadku proudu.

Dne 5. prosince 1953 – necelý rok od Gottwaldovy smrti – bylo vše připraveno. Mauzoleum na Vítkově slavnostně otevřelo své brány za zvuků dechovky, s mohutnými sliby, že soudruh Klement Gottwald bude takto na věčné časy zachován budoucím generacím.

Uvnitř v proskleném sarkofágu ležela za přísného dozoru stráží zabalzamovaná postava v generálské uniformě s rudou hvězdou na prsou. Komunistická propaganda jásala. Ministr informací Václav Kopecký pronesl dojatě památnou větu: „Náš pracující lid nedal se tlíti tělu Klementa Gottwalda, nýbrž s láskou je uložil na Vítkově. A sem budou přicházeti lidé, aby spatřili drahou tvář toho, jenž se zasloužil o jejich šťastný život.“ Gottwald měl dál „žít“ jako symbol věčného vítězství komunismu. Cirkus mohl začít.

Po pompézním otevření nastala pro vybrané zaměstnance mauzolea každodenní rutina, jakou by jim záviděli i staří faraonští balzamovači. V útrobách Vítkova fungovala speciální jednotka ministerstva vnitra, označovaná prostě „Útvar pro zabezpečení těla a mauzolea soudruha K. Gottwalda“.

Tato jednotka čítala kolem 100 stálých pracovníků – od lékařů a laborantů přes elektrikáře, klimatology až po strážné a uklízečky. Všichni byli přísně prověřeni a nadstandardně placeni za svou loajalitu. Byla to však draze vykoupená mzda: jak později vzpomínali někteří z nich, pracovat mezi čtyřmi stěnami s nabalzamovanou mrtvolou diktátora a nést odpovědnost za její stav bylo psychicky vyčerpávající.

„Nemohl jsem čekat žádné slitování. Kolikrát jsem byl tak vyklepaný, že jsem kouřil jako ďas. Kdyby kdokoli z mých lidí udělal průšvih, šel bych do basy,“ vzpomínal po letech jeden ze zástupců náčelníka útvaru. Nad celým mauzoleem dohlížel stín všemocné Státní bezpečnosti – jakákoli chyba mohla být vyložena jako sabotáž či zneuctění památky vůdce.

Každý den časně ráno se do podzemní laboratoře dostavila skupina lékařů k prohlídce mumie. V klimatizované komoře byl z chladicího boxu vyzdvižen sarkofág s tělem a lékaři pozorně kontrolovali doslova každý centimetr Gottwaldovy pokožky. V deníku z mauzolea se dochovaly záznamy, které detailností připomínají záznamy meteorologů či laborantů v technickém provozu.

Například zápis z 10. října 1954 pedantsky popisuje stav prezidentova těla takto: „Tělo pozorováno sklem sarkofágu. Vlhkost obličeje dobrá na obou stranách. Pokožka obličeje výrazně nabrala vláhu, leskne se přirozeně, což nebrání vystavení. Ušní boltce velmi dobře vlhké.“. Jinými slovy – mrtvý Gottwald měl ten den dostatečně vláčnou a „svěží“ tvář, aby mohl být bez obav vystaven publiku.

Takové denní prohlídky a záznamy byly nutné pro kontrolu, ale sloužily i jako krytí před nadřízenými: kdyby se objevil jakýkoli problém, musel být písemně hlášen a řešen, aby nikdo nemohl obvinit personál z nedbalosti.

Údržba Gottwaldovy mumie se postupem času proměnila v technicky náročnou rutinu. Každých zhruba 18 měsíců se z Moskvy vrátil tým sovětských balzamovačů na tzv. „remonty“ – prováděli větší revize a dobalzamování, případně učili nové české lékaře, jak pokračovat v udržování těla.

Od února 1955 převzal péči československý tým zcela a Sověti už jen občas dohlíželi. V praxi to znamenalo, že jednou ročně byl Gottwald opatrně vyzdvižen ze sarkofágu a na laboratorním stole dostal „generální údržbu“: kompletní opětovné napuštění konzervačními roztoky, zvlhčení tkání, opravu případných drobných poškození kůže či úpravu výrazu tváře.

V mezičase se tělo udržovalo drobnými zásahy – pravidelným vlhčením exponovaných částí (tváře, rukou) a udržováním sterility. Místnosti mauzolea uklízely denně speciálně vyškolené pracovnice – uklízečky-laborantky, které se pohybovaly v bílých pláštích, dezinfikovaly vše lihem a samy prý byly „nasáklé lihem“ jako houby.

Všude musela panovat absolutní čistota a stálé podmínky. Vlhkoměry a teploměry byly pod nepřetržitým dohledem; dispečeři v suterénu zapisovali jejich hodnoty, seřizovali přístroje a okamžitě reagovali na jakoukoli odchylku.

Když nadešel den, kdy měl být Gottwald vystaven veřejnosti, spustil se obvyklý rituál. V dopoledních hodinách lékaři provedli poslední kosmetické úpravy – upravili uniformu, setřeli případný pot z vnitřních stěn skleněného sarkofágu a zkontrolovali nasvícení tak, aby tvář působila co nejživěji. Poté byl pomocí hydrauliky celý sarkofág s nehybným prezidentem vyzdvižen o patro výš, do centra smuteční síně. Tam už čekala čestná stráž a v přesně stanovené hodiny se otevřely dveře pro návštěvníky.

Zpočátku měla komunistická propaganda tendenci líčit mauzoleum na Vítkově jako novodobou svatyni, kam budou proudit zástupy vděčného lidu. Na jaře 1953 skutečně statisíce lidí – někteří z upřímného zármutku, mnozí spíše z donucení či zvědavosti – prošly kolem vystaveného Gottwaldova těla na Pražském hradě.

I po otevření mauzolea byly organizovány hromadné zájezdy: sváželi sem delegace z továren, rolníky z JZD, pionýry a školní třídy, aby spatřili „drahou tvář“ zesnulého vůdce na vlastní oči. Mimo oficiální výpravy ale zájem široké veřejnosti brzy ochladl.

Kolem Leninova mauzolea v Moskvě se denně vinuly fronty nadšených poutníků – zato v Praze na Vítkově to často zeje prázdnotou. Návštěvní dny byly omezené jen na několik hodin týdně a i tehdy přicházeli hlavně ideologicky uvědomělí jedinci či zvědavci z venkova.

Nejednou se stalo, že fronty se nekonaly a vojáci čestné stráže stáli v tichosti u skleněné rakve téměř sami. To samozřejmě oficiální místa nezdůrazňovala, ale leckdo v Praze věděl své. Pro mnoho obyčejných lidí představovala vystavená mumie spíš morbidní kuriozitu než svatou relikvii.

Právě mezi lidmi se také zrodila šeptanda, která časem nabyla na síle a stala se takřka folklórem: fámy o tom, že Gottwaldovo tělo se rozpadá. Už krátce po otevření mauzolea se začalo po hospodách a v soukromí pošilhávat, že balzamování se prý nepovedlo.

Šuškalo se, že „soudruh Klement“ začíná v sarkofágu hnít. Dokonce kolovaly zaručené „zprávy“, že Gottwaldovi odpadly nohy a musely být nahrazeny umělými končetinami, případně že části těla nahradili voskovou figurínou, protože originál zplesnivěl.

Jindy se tvrdilo, že mu ztmavla pleť do černa nebo že se objevily na obličeji skvrny, které maskéři nestíhají zakrývat. Každá další barvitá historka rostla jako sněhová koule – a čím méně se režim k něčemu takovému vyjadřoval, tím víc lidé pomluvám věřili. Samozřejmě uvnitř mauzolea žádné tak dramatické rozpadání neprobíhalo; všechny dostupné zprávy od lékařů potvrzují, že mumifikace byla úspěšná a tělo zůstávalo vcelku stabilní.

Přísné dodržování režimu chlazení, vlhkosti a sterility skutečně dokázalo Gottwaldovy ostatky uchovat bez většího poškození. Nicméně komunistická moc nemohla tyto detaily nikomu snadno sdělovat – péče o mrtvolu byla státní tajemství. A tak se lidovou fantazií nafukovaly nejrůznější mýty, kterým věřili i mnozí členové strany.

Uvnitř mauzolea se mezitím personál potýkal spíš s provozními problémy než s rozkladem těla. Stačila jakákoli maličkost a hned byl vyhlášen poplach – lidé v ostražitém režimu nechtěli nic ponechat náhodě. Dvě drobné nehody z roku 1955 vstoupily do zápisů s až komickým rozborem: Jednou se v podzemí porouchala „mucholapka“ – elektrický lapač hmyzu, a o dva dny později došlo k spálení malého elektromotorku podstavce sarkofágu.

Byť to byly nepatrné technické závady, sepsaly se o nich hlášení na několik stran a zasedaly komise, aby se vše vyšetřilo. Do laboratoře mauzolea prý jednou dokonce zatekla odpadní voda – zmínka o „fekáliích“ v archivech naznačuje, že i malý zápach či skvrna vyvolaly paniku, zda není narušena sterilita. Zaměstnanci žili v permanentním stresu, že každé klopýtnutí může mít osudové následky.

Není divu, že postupně docházelo i na psychické problémy. Někteří lékaři a ošetřovatelé trávili v podzemních katakombách celé dny a noci a nemohli o své podivné práci nikomu říci – vázalo je přísné mlčení. Po čase byli nejvytíženější pracovníci vystřídáni, údajně aby si zachovali duševní zdraví. Jak roky plynuly, posmrtný život Klementa Gottwalda začínal stále víc připomínat hororový příběh – aspoň pro ty, kteří ho museli dennodenně „udržovat při životě“.

Na přelomu 50. a 60. let však nastala v celém sovětském bloku změna nálady. Po odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 už vystavování nabalzamovaných vůdců nepůsobilo tak jednoznačně pozitivně jako dříve. Mnozí komunisté v Československu sice stále považovali Gottwaldovo mauzoleum za symbol vítězství socialismu, ale mezi špičkami strany začalo převládat pragmatické hledisko.

Nový první tajemník KSČ Antonín Novotný – sám kdysi Gottwaldův chráněnec – stále pozorně sledoval, co udělají Sověti. Ti váhali několik let, ale nakonec v říjnu 1961 přistoupili k radikálnímu kroku: Stalinovu mumii v Moskvě odstranili z mauzolea u Leninova hrobu a pohřbili ji do země. Jestliže sám „vůdce světového proletariátu“ přestal být vystavován, stal se Gottwald ve vitríně zbytečnou anomálií. Novotný se rozhodl jednat rychle.

V polovině března 1962 pronáší Novotný na zasedání stranického vedení šokující slova: „Myslím, že tento způsob vystavování ostatků zasloužilého stranického představitele neodpovídá tradici a cítění našeho lidu. To není pieta, to je cirkus.“ V sále to zahučí – poprvé někdo nahlas označil donedávna svatou věc za nevhodnou šaškárnu. Novotný pokračuje a zmiňuje i velmi pádný argument: finanční náročnost Gottwaldova mauzolea.

Odhalí, že dosavadní provoz a výstavba mauzolea stály astronomických 78 milionů korun – což by v dnešní hodnotě odpovídalo zhruba třem miliardám korun. Nejokázalejší hrobka v Evropě, jak se někdy říkalo, byla také nejdražším hrobem široko daleko. Novotný naznačil, že veřejnost už stejně nemá zájem chodit se dívat na „drahou tvář“ mrtvého prezidenta. Všechno směřovalo k jedinému: vedení KSČ dospělo k závěru, že mauzoleum je přítěž a ostuda, které je třeba se zbavit.

Jenže stranické špičky záhy zjistily, že demontovat kult nebude tak hladké. Když se zpráva o plánovaném uzavření mauzolea donesla na nižší úroveň, zvedla se vlna odporu. Zvláště starší skalní komunisté, kteří Gottwalda uctívali jako zakladatele režimu, nechtěli o konci mauzolea ani slyšet.

Místní organizace KSČ posílaly do Prahy rozhořčené rezoluce. Někteří zarytí soudruzi dokonce demonstrativně vystoupili ze strany, aby vyjádřili nesouhlas s „hanobením“ Gottwaldovy památky. Tento nečekaný protest zaskočil i Novotného. Najednou si vedení uvědomilo, že kdyby veřejně přiznalo pravý důvod (totiž změnu politické linie a odmítnutí kultu osobnosti), riskuje rebelii těch nejloajálnějších členů strany. Bylo potřeba najít přijatelnou záminku, jak mauzoleum zrušit, a přitom si neznepřátelit vlastní stranickou základnu.

A tady přišly vhod ony dlouho šířené fámy o rozkladu těla. Stranické vedení začalo interně argumentovat tím, že bohužel dochází k poškození Gottwaldovy mumie a že její další vystavování už není technicky možné. Proti takovému zdůvodnění se těžko něco namítalo – jestli se tělo rozpadá, co se dá dělat. Historici se dnes shodují, že ústřední výbor KSČ právě tímto způsobem přesvědčoval provinční funkcionáře: tělo se prý nedá zachránit, musíme soudruha důstojně zpopelnit, než se stane ostudou.

Veřejnosti se nic podobného oficiálně nesdělilo, ale mezi lidmi už stejně kolovala šeptanda o „rozpadlé mrtvole“, takže toto vysvětlení působilo věrohodně. Komunisté se tím elegantně vyhnuli přiznání, že celé roky budovali kult, kterého se teď z politické nutnosti zbavují.

Dne 1. dubna 1962 se na dveřích Národního památníku na Vítkově objevil lakonický nápis: „Uzavřeno z technických důvodů.“ Mauzoleum se pro veřejnost definitivně zavřelo. Jeho pracovníci dostali příkazem přestěhovat se pod Ministerstvo kultury, nebo byli převeleni jinam. Během dubna probíhalo v podzemí balzamovací laboratoře tiché balení přístrojů a dokumentů. Nechtěný kult osobnosti měl být vymazán tak nenápadně, jak to jen šlo.

Oné červnové noci, kterou jsme popsali na úvodu, došlo k završení celé epizody. Po několika odkladech bylo nařízeno zpopelnění Gottwaldových ostatků. Akci řídil tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal, jenž dohlížel na to, aby vše proběhlo v utajení a bez rozruchu.

12. června 1962 pozdě večer proběhla utajená přeprava nabalzamovaného těla z Vítkova do krematoria ve Strašnicích. Doprovázeli ji jen dva pověření pracovníci mauzolea a několik funkcionářů. V krematoriu byla rakev s Gottwaldovou mumifikovanou postavou vsunuta do pece a zpopelněna. Žádný čestný doprovod, žádné projevy – jen technický akt, který měl jednou provždy vyřešit problém jménem mauzoleum.

Následně byly Gottwaldovy ostatky – nyní již jen hrst popela – vloženy do urny a za přísného dohledu převezeny zpět na Vítkov. Tam ovšem nebyly rozprášeny ani pohřbeny do země, nýbrž zůstaly skryty uvnitř původního kamenného sarkofágu v útrobách památníku.

Komunisté inscenovali 9. října 1962 ještě malý tichý ceremoniál pro uzavřenou společnost vyvolených, při němž byla urna uložena do kamenné hrobky – přesně na místo, kde dříve spočívalo tělo. Žádné oznámení v tisku o tom nevyšlo. Pro běžné občany tak Gottwald formálně stále „odpočíval“ na Vítkově, jen už nebyl k vidění.

Po nějaké době režim opatrně odstranil i uniformovanou stráž, zhasl reflektory a vitrína zůstala prázdná. Slavné mauzoleum, kdysi honosně opěvované, přestalo fakticky existovat. Prostor Národního památníku byl předán pod správu Národního muzea a postupně se proměnil v obyčejnou historickou expozici. Přízemní smuteční síň, kde kdysi ležel Gottwald, zůstala uzavřena pro veřejnost – snad aby nikdo nekladl nepříjemné otázky. Komunistický režim se rozhodl celou záležitost obestřít zdí mlčení.

A mlčel po velmi dlouhou dobu. Až do pádu komunismu v roce 1989 se oficiálně nikdy nepřiznalo, že Gottwaldovo tělo už dávno v mauzoleu není. Ve školních učebnicích 60. a 70. let se raději mauzoleum vůbec nezmiňovalo. Ti, kdo se vyptávali, co je s Gottwaldem, dostávali vyhýbavé odpovědi o „rekonstrukci expozice“ apod. Po srpnu 1968 a nástupu normalizace se téma stalo tabu – noví mocipáni nechtěli jitřit vzpomínky na rozklad kultu, když sami budovali vlastní mýty. A tak urna s popelem Klementa Gottwalda ležela nepozorovaně ve Vítkovské hrobce po celá další tři desetiletí.

Teprve v roce 1990, v euforii porevolučních změn, došlo na poslední dějství této morbidní ságy. Československá veřejnost se tehdy poprvé otevřeně dozvěděla, jak to s Gottwaldovou mumií bylo. Noviny psaly o utajeném zpopelnění a o archivních dokumentech, které postupně vyplouvaly na povrch.

Z Vítkova zmizely i zbývající symboly komunistického kultu – včetně ostatních činitelů, kteří tam byli po Gottwaldově boku uloženi (např. urna s popelem prezidenta Antonína Zápotockého tam přibyla roku 1957, posléze zde spočinuli i další komunisté). Všechny tyto urny mocných soudruhů byly nově převezeny na veřejný hřbitov.

Gottwaldova urna putovala nejprve do rukou představitelů KSČ, kteří ji – poněkud neochotně – předali pražskému pohřebnictví. Rodina o ostatky neprojevila zájem. Nakonec tedy Klement Gottwald spočinul v nenápadném společném hrobě č. 137 na Olšanských hřbitovech v Praze, spolu s urnami několika dalších komunistických funkcionářů. Žulová deska s číslem hrobu je skromná a širší veřejnosti neznámá – bývalý diktátor v ní leží bez poct a bez zájmu, v hrobě podobném tisícům jiných.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=zRDhH70W1uM

https://www.youtube.com/watch?v=_O7PQOEsWbw

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/vitkov-misto-kde-se-mela-vystavovat-mrtvola-klementa-gottwalda

https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/klement-gottwald-442/

https://zoom.iprima.cz/vyroci/vyroci-14-brezna-1953-smrt-klementa-gottwalda

https://www.novinky.cz/clanek/historie-pribeh-gottwaldovy-mumie-40316632

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mauzoleum_Klementa_Gottwalda

https://www.lidovky.cz/relax/design/temer-tajemny-vitkov-pamatnik-vystavel-architekt-legionaru.A140721_091512_ln-bydleni_toh

https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt_a_st%C3%A1tn%C3%AD_poh%C5%99eb_Klementa_Gottwalda

https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no21/090-115.pdf