Článek
Televize v jednom duisburském bytě míří k oknu a venku na ulici se shlukují lidé. Zatímco rozrušený muž z bytu vyhazuje věci na chodník a chystá se zbavit i televizoru, dole se objeví muž v béžové ošuntělé bundě a křikem se surovým přízvukem snaží výtržnost zastavit: „Was machst du, du Idiot? Hör auf mit der Scheiße!“
Bylo 28. června 1981 a Západní Německo mělo nového televizního komisaře. Horst Schimanski, jak se postava jmenovala, se právě v televizním vysílání představil národu a mnozí diváci nevěřili vlastním uším ani očím. Místo uhlazeného detektiva v baloňáku a kravatě působil tenhle Schimanski spíš jako asociál od doků – neupravený, se špinavými džínami, křiklavě světlými botami a hustým knírem. A hlavně: mluvil tak, jak se do té doby v televizi nemluvilo.
Ještě tentýž týden na adresu nové postavy přilétly rozčílené reakce. Jeden porýnský deník volal po okamžitém stažení „drsného komisaře“ z obrazovky. Bulvární list se pohoršoval, zda tvůrci náhodou nenaznačují, že v pracujícím Porúří jsou všichni kriminálníci a opilci.
Vedoucí skutečné kriminálky v Duisburgu se dušoval, že takový policista by u něj nesměl vyšetřovat ani krádež kola. Městští zastupitelé z konzervativní CDU žádali, aby filmaři na konci dílu přestali děkovat městu Duisburg – podle nich ukázali jen jeho nejhorší špinavé kouty.
Jako by se televizní obraz najednou utrhl ze řetězu, přestal lakovat věci na růžovo a všem tím pocuchal nervy.
Proletář v ošuntělé bundě
Přesně takový efekt měli tvůrci v úmyslu. Režisér Hajo Gies a představitel hlavní role Götz George chtěli televizní krimi žánr nasměrovat do mnohem syrovější reality. Nový hrdina měl být pravým opakem stoického komisaře Derricka z populárního mnichovského kriminálního seriálu: nehodlal automaticky říkat „ano, šéfe“ a pokorně plnit rozkazy mocných.
Schimanski otevřeně pohrdal úplatnými politiky, arogantními šéfy i samolibými kariéristy ve vlastních policejních řadách. Místo aby jezdil v nablýskaném služebním voze s řidičem, vyrážel vstříc rvačkám a honičkám sám, často za volantem starého otlučeného auta.
Na rozdíl od uhlazených vyšetřovatelů v saku a kravatě se Schimanski po Duisburgu proháněl v americké polní bundě M65, v rozepnuté košili a obnošených džínách. Když se potřeboval posilnit, rozklepl si do sklenice dvě syrová vejce a na ex je vypil.
Götz George takovou scénu navrhl hned do prvního dílu, inspirován filmovým boxerem Rockym. Při natáčení se to ale neobešlo bez obtíží: záběr se opakoval šestkrát a George ve výsledku pozřel dvanáct syrových vajec, načež musel ze záběru odběhnout a zvracet.
Pod drsnou slupkou přitom Schimanski ukazoval lidskou tvář. Nebyl to žádný neporazitelný cynik, naopak se často soucitně zastával obětí a neváhal projevit dojetí nebo hněv nad bezprávím.
„Ať tomu věříte nebo ne, Schimanski je součást mě samého,“ řekl George v jednom z mála interview na začátku 80. let. Naznačil tím, že impulzivní sklony ke spravedlivému hněvu má společné se svou postavou.
Bouřlivák Schimanski byl sice fiktivní, ale jeho vzdor proti autoritám se dobře shodoval s náladou generace dospívající koncem 60. let. Pro mnohé mladší diváky se proto stal hrdinou právě tím, že nevynikal uhlazenou profesionálností, nýbrž zarputilou lidskostí.
Od Schimanského po Mengeleho
Role Horsta Schimanského vynesla Götze George mezi divácky nejpopulárnější německé herce desetiletí. V letech 1981 až 1991 vzniklo v cyklu Tatort (Místo činu) celkem 29 epizod se Schimanským coby vrchním komisařem z Duisburgu a západoněmecká televize díky nim lámala rekordy sledovanosti.
George, jemuž tehdy bylo přes čtyřicet a měl za sebou bohatou, ale spíše nenápadnou hereckou kariéru, se ze dne na den stal hvězdou první velikosti. K „telce“ usedalo pravidelně přes osmnáct milionů lidí pokaždé, když byl v programu ohlášen další Schimanskiho „případ“.
Brzy se prodávaly i repliky komisařovy khaki bundy a v západoněmeckém slangu zdomácnělo rčení schimanskisch pro mluvu plnou peprných výrazů. V roce 1990 se Schimanski objevil dokonce v unikátním společném filmu se svým východoněmeckým protějškem ze seriálu Polizeiruf 110 - natočený krátce před sjednocením země.
Po deseti letech Götz George svého ikonického hrdinu dočasně opustil a soustředil se na filmové projekty. Nechtěl ustrnout u jednoho typu rolí, a tak přijal hned několik mimořádně náročných charakterů, které mu umožnily ukázat hereckou šíři.
V dramatu Der Totmacher (Pachatel smrti, 1995) ztvárnil masového vraha Fritze Haarmanna, který ve 20. letech vraždil mladé muže – a získal za to mimo jiné Volpi Cup pro nejlepšího herce na filmovém festivalu v Benátkách. V satirické komedii Schtonk! (1992) si zahrál podvodného novináře, jenž naletí na falešné deníky Adolfa Hitlera.
Pro televizní film Nichts als die Wahrheit (Nic než pravda, 1999) podstoupil každodenní líčení v maskérně, aby se proměnil ve stařičkého nacistického válečného zločince Josefa Mengeleho. Přes extrémní rozpětí těchto postav je pojilo téma zneužití moci a morální viny – tedy motivy, které se v Georgeových filmových volbách objevovaly opakovaně.
V roce 2013 obdržel Götz George za celoživotní dílo cenu Deutscher Schauspielerpreis a v roce 2014 mu německý prezident udělil Velký spolkový kříž za zásluhy. Televizní publikum však na Schimanského nezapomnělo. Právě naopak – postava drsného detektiva byla natolik populární, že se v pozdějších letech dočkala několika návratů.
Poprvé se George k roli komisaře v khaki bundě vrátil v roce 1997, kdy vznikl celovečerní film Schimanski: Die Schwadron, a do roku 2013 natočil ještě sedmnáct samostatných filmů série Schimanski. Schimanski v nich byl zobrazen už jako vysloužilý policista v penzi, žijící na hausbótu v Belgii, který se ovšem čas od času přimotá k nějakému zločinu a pomůže s jeho vyřešením.
Atmosféra těchto návratů byla hořkosladká – starý dobrý „Schimi“ byl stále tentýž bouřlivák s dobrým srdcem, ale svět kolem něj se změnil.
48 let bez hrobu
Když Götz George v roce 1994 zajistil exhumaci a převoz ostatků svého otce do Berlína, nešlo jen o soukromý čin hodného syna, ale o událost, o které psaly noviny. Jeho otec, legendární herec Heinrich George (1893–1946), byl totiž dodnes kontroverzní postavou německé kulturní historie.
Ve 30. letech patřil k nejobsazovanějším filmovým hercům a hrál i ve slavném dramatu Berlin Alexanderplatz. Za války se však nechal zlákat nacistickým režimem: účinkoval v několika otevřeně propagandistických filmech, například ve zlovolném antisemitském snímku Jud Süß nebo velkofilmu Kolberg, který měl v posledních měsících války posílit slábnoucí morálku národa.
Ministr propagandy Joseph Goebbels jej dokonce jmenoval ředitelem prestižního berlínského divadla Schiller-Theater. Heinrich George po válce tvrdil, že členem nacistické strany nikdy nebyl a jen „chtěl pracovat, to je celé“.
To už ale svůj osud neměl v rukou – v červenci 1945 ho zatkla sovětská vojenská správa. Byl internován v bývalém koncentračním táboře Sachsenhausen a o rok později tam, ve svých 52 letech, zemřel po operaci slepého střeva a celkovém zhroucení organismu. Jeho tělo skončilo v dlouho neoznačeném a zapomenutém hrobě u Sachsenhausenu.
Götzovi bylo v té době teprve osm let. S bratrem a maminkou, herečkou Bertou Drewsovou, vyrůstal v poválečném Berlíně a o otcově osudu se dlouho veřejně nemluvilo. Až po mnoha desetiletích se rodina dočkala zadostiučinění.
V roce 1998 ruský vojenský soud rehabilitoval Heinrichovo jméno a uznal, že herec byl po válce souzen nespravedlivě. O čtyři roky dřív, v roce 1994, už Götz George sám osobně zařídil, aby mohly být otcovy ostatky pohřbeny se ctí v Berlíně, na hřbitově Zehlendorf.
Při pietním aktu u nového hrobu pronesl evangelický biskup řeč o životě zesnulého. Götz stál stranou a nešetřil hořkými slovy: v rozhovoru později uvedl, že tehdy u hrobu nedokázal pochopit, proč muselo trvat bezmála půl století, než jeho otec dostal důstojné poslední spočinutí.
„Ze strany spolkové republiky nebyl ani po sjednocení zájem dostat jednoho z největších německých herců zpátky domů,“ prohlásil s pocitem křivdy. Zdráhal se otci vyčítat jeho kolaboraci s režimem a opakoval, že Heinrich George žádný přesvědčený nacista nebyl.
„Neměl příležitost se bránit a nakonec zemřel opravdu brzy – on za to zaplatil,“ prohlásil syn na obranu otce v jednom z televizních rozhovorů.
Götz George se k odkazu svého otce veřejně vracel spíš nerad. Nabídek ztvárnit někde tuto rodinnou historii dostal podle svých slov mnoho, ale dlouho všechny odmítal. Nakonec svolil až ve svých pětasedmdesáti letech.
V létě 2013 německá televize odvysílala dokudrama jednoduše nazvané George, v němž Götz vzal na sebe úlohu svého otce.
Souběžně ale ve filmu vystupuje i skutečný Götz George jako průvodce dějem: dokumentaristické záběry ukazují, jak pročítá staré dopisy a tápe po odpovědích na otázky, které si v sobě nesl od dětství.
Neplánovaně tak vznikl nejen film o Heinrichu Georgeovi, ale i intimní výpověď jeho syna. Dokumentární drama George sklidilo uznání kritiků i diváků a Götz George se po jeho premiéře stáhl do ústraní. Práci před kamerou tím definitivně uzavřel.
Dne 19. června 2016, necelé tři roky po odvysílání filmu, Götz George zemřel v Hamburku. Bylo mu 77 let. Jeho ostatky byly uloženy v berlínské čtvrti Zehlendorf, jen pár metrů od hrobu jeho otce.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/G%C3%B6tz_George
https://www.welt.de/geschichte/article246012940/Erster-Schimanski-Tatort-Nach-zwoelf-rohen-Eiern-musste-sich-Goetz-George-uebergeben.html
https://www.n-tv.de/leute/Schimmi-30-Jahre-auf-Sendung-article3672436.html
https://www.n-tv.de/leute/Goetz-George-verteidigt-seinen-Vater-article10873606.html
https://www.diepresse.com/1431401/ns-drama-goetz-george-spielt-seinen-vater-heinrich
https://www.bavaria-fiction.de/en/productions/movie-collections/schimanski
https://www.tagesspiegel.de/berlin/bezirke/nahe-seinem-vater-heinrich-george-4891396.html
https://www.dhm.de/lemo/biografie/heinrich-george
