Článek
Bylo mu šedesát, když vyslechl rozsudek. Dva roky vězení a pokuta dvacet tisíc franků. Soudní síní to zašumělo. Gustave Eiffel stojí nehnutě, pohled upřený kamsi do prázdna, jako by nerozuměl, že slova patří jemu. Před pár lety ho oslavovali jako génia. Teď ho pařížský tribunál označuje za podvodníka. Génius, který postavil nejvyšší věž světa, má jít za mříže.
Jen o čtyři roky dříve stoupal Gustave Eiffel po úzkých schodech vzhůru a každý jeho krok provázely salvy nadšení. Psal se březen 1889 a Paříž se chystala ohromit svět. Uprostřed Martova pole vyrostla během 19 měsíců konstrukce, jakou dosud nikdo neviděl.
„Ošklivý železný komín fabriky,“ brblali ještě nedávno kritici a sepsali proti věži petici – podepsal ji spisovatel Guy de Maupassant, dramatik Alexandre Dumas mladší a desítky dalších známých osobností.
Pařížané zuřili, že prý ta obludnost hyzdí jejich město, a Maupassant dokonce pravidelně obědval v restauraci přímo ve věži, protože to bylo jediné místo, odkud ji nemusel vidět. Ale pana Eiffela hned tak něco nerozhodilo – nezdolné se jevilo už jeho vzezření: drobný muž s pronikavýma očima a řídkým vousem, který působil klidně i tváří v tvář posměchu.
Věž zatím navzdory protestům rostla jako z vody. Patnáct tisíc prefabrikovaných dílů do sebe zapadalo s přesností na desetiny milimetru. Dělníci smontovali 2,5 milionu nýtů a Eiffel dohlížel na montážní práce. Samozřejmě to nemohl zvládnout sám a měl k ruce tým pomocníků. Dokonce rozhodl, že pokud by při stavbě došlo k nehodě, veškerou odpovědnost i pokuty zaplatí on sám.
Nic takového však nemusel splnit – během montáže nedošlo k žádné vážné nehodě, zahynul jen jediný člověk a to mimo pracovní dobu. Ve Francii té doby něco nevídaného. Eiffelovi dělníci mu za to projevovali tichou úctu: věděli, že „mistr“ riskuje vlastní jméno i jmění, jen aby je ochránil.
31. března 1889 pak Eiffel stanul na samém vrcholku svého díla, 300 metrů nad zemí. Po namáhavém výstupu – výtahy ještě nejezdily, a tak všichni museli zdolat 1710 schodů po svých – se s hrstkou vytrvalců rozhlédl po dalekém obzoru.
Paříž ležela u nohou oslnivá a drobná jako na dlani. Eiffel se usmál, pokynul čestným hostům po svém boku a slavnostně vztyčil obří francouzskou vlajku. Z Martova pole zahřmělo dvacet pět děl na pozdrav. Tam dole, v ulicích, se zastavovali lidé.
Mnozí ještě včera věž proklínali – teď nevěřícně sledovali trikoloru třepotající se ve větru vysoko nad Paříží. Eiffelova věž byla najednou symbolem národní hrdosti.
O několik týdnů později se otevřela Světová výstava a pod rozhlednou se tísnily davy návštěvníků. Když se setmělo, věž se rozzářila tisíci elektrických světel a její zlatá záře rázem umlčela všechny posměváčky. Expozice zaznamenala úspěch - náklady se Francii vrátily během několika let.
A byť měl kolos z pouti na Champ de Mars stát jen dvacet let a poté být rozebrán, nakonec si našel nové poslání – začal sloužit vědě a komunikaci. I díky tomu září Eiffelova věž nad Paříží dodnes.
Z vrcholu do propasti
Když ale Eiffel 15. května 1889 sestupoval z věže dolů, možná v hloubi duše cítil i nejistotu. Slavnostní fanfáry doznívaly a jemu samotnému začal docházet dech. Ve svých 56 letech nebyl žádný mladík.
A dobře věděl, že triumf nepřichází zadarmo. Stavbu zaplatil zčásti z vlastní kapsy – vláda mu kvůli posměšné kampani poskytla jen čtvrtinu potřebných financí. Teď, když věž stála, se konečně mohl rozhlédnout i po jiných starostech. A jedna obzvlášť temná se blížila od západu, z dálky přes moře.
Už o rok dříve se Eiffel nechal zlákat vidinou další velkolepé výzvy. Slavný diplomat a podnikatel Ferdinand de Lesseps ho požádal, aby se jako inženýr připojil k odvážnému projektu průplavu v Panamě.
Lesseps proslul stavbou Suezského průplavu a nyní chtěl spojit oceány i na druhé straně světa. Eiffel měl navrhnout obří zdymadla pro panamský kanál. Nabídka přišla koncem roku 1886, právě když vrcholily přípravy Eiffelovy pařížské věže.
Byla to pro Eiffela otázka prestiže – snad proto riskoval své dobré jméno a kývl na spolupráci, i když tušil, že podnik je v potížích. Zatímco v Paříži dohlížel na montáž posledních částí rozhledny, v Karibiku se hroutil sen o Panamském průplavu.
Stavební společnost neměla dost peněz, dělníci po stovkách umírali na malárii a žlutou zimnici, tropická půda se sesouvala. V prosinci 1888 došly finance úplně. Lessepsova firma krachnula a zanechala po sobě dluhy i rozhořčené investory.
Eiffel se v únoru 1893 ocitl před soudem po boku Lessepse. Byl obviněn, že se podílel na obelhávání drobných akcionářů a rozkrádání prostředků. 9. února 1893 padl rozsudek – vinný.
Navzdory Eiffelově obhajobě, že on byl „jen dodavatel“ a o finančních machinacích nic netušil, mu soud vyměřil nepodmíněný trest. Gustave Eiffel byl odsouzen. Pro muže jeho formátu a věhlasu to byla společenská poprava.
Když ho toho dne odváželi do věznice Santé, Paříž zůstala zaraženě tichá. Jako by nikdo nechápal, jestli se slavný inženýr stal obětí skutečné korupce, nebo jen politickým obětním beránkem.
Ve vězení strávil nakonec jen deset dní – vyšší soudy rozsudek brzy zrušily a Eiffela osvobodily. Jenže velký inženýr zahořkl.
Definitivně opustil své „železné“ podnikání a začal se věnovat výhradně vědě. Uzavřel se do sebe a dlouhé hodiny trávil ve své laboratoři zkoumáním toho, co ho vždy fascinovalo: větru a světla.
Přímo u paty své věže budoval pokusné aerodynamické tunely a experimentoval s rádiovým signálem. Tam, na bezpečné půdě vědeckého bádání, už ho žádná politická bouře ohrozit nemohla.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gustave_Eiffel
https://www.asce.org/about-civil-engineering/history-and-heritage/notable-civil-engineers/alexandre-gustave-eiffel
https://www.pariscityvision.com/en/paris/landmarks/eiffel-tower/gustave-eiffel
https://www.asce.org/about-civil-engineering/history-and-heritage/notable-civil-engineers/alexandre-gustave-eiffel
https://dvojka.rozhlas.cz/eiffelovka-7548485
https://www.toureiffel.paris/en/the-monument/gustave-eiffel
https://www.eiffelguidedtours.com/blog/all-about-gustave-eiffel-creator-of-the-eiffel-tower/
