Ian Brady a Myra Hindleyová – milenecký pár, který obdivoval Hitlera a vraždil děti

Dne 6. října 1965 ve čtyři hodiny ráno zazvonil na manchesterské policii telefon. Volající se představil jako David Smith – mladík známý drobnými krádežemi – a zoufalým hlasem oznámil: „V domě mého švagra Iana Bradyho je mrtvý muž!“ Policisté brzy pochopili, že nejde o žádný žert.

Okamžitě vyrazili na uvedenou adresu. V malém domku na předměstí je přivítal klidný, pohledný mladý muž a jeho rezervovaná snoubenka. V ložnici však čekal děsivý nález: na zkrvaveném koberci leželo bezvládné tělo sedmnáctiletého chlapce jménem Edward Evans.

Přítomný Ian Brady spustil nepřesvědčivou historku o tom, že se prý s mladíkem seznámil v hospodě, vzal ho na návštěvu, a když se host opil a začal být agresivní, došlo k bitce a nešťastné smrti. Policisté Bradyho na místě zatkli pro podezření z vraždy. Spolu s ním putovala do vazby i jeho 23letá partnerka Myra Hindleyová.

Mezitím David Smith na stanici vypovídal, co té noci viděl na vlastní oči: Brady ho pozval na návštěvu a náhle se z vedlejšího pokoje ozval křik – když tam Smith vběhl, spatřil Bradyho, jak sekerou surově seká Evansovi do hlavy. Šokovaný Smith pomohl vrahovi v panice uklidit tělo, ale hned poté utekl a vše ohlásil policii. Měl k tomu ještě jeden děsivý dodatek: Brady se mu prý pochlubil, že už dříve zavraždil několik dalších obětí a jejich těla zakopal v močálech.

Ian Brady se narodil 2. ledna 1938 v Glasgow jako nemanželský syn chudé servírky. Matka ho brzy ze zoufalství dala na výchovu pěstounům. Ani laskavá péče náhradní rodiny však nezabránila, aby se u malého Iana brzy projevily násilnické sklony. Už od dětství měl zvláštní záliby – například shazoval kočky ze střech vysokých domů, aby zjistil, jestli přežijí.

Ty, které pád přečkaly, čekal další zvrácený „pokus“ – zaživa je zahrabával do země. Ve škole patřil k inteligentním dětem, ale dobré chování mu nevydrželo. Už jako teenager dvakrát stanul před soudem kvůli vloupání a násilí. Školu opustil v patnácti a nastoupil do zaměstnání, dlouho si ho ale nikdy neudržel – měl sklony k alkoholismu a prudkým záchvatům vzteku. V sedmnácti letech poprvé krátce putoval do vězení.

Brady zároveň propadl chorobné fascinaci zlem. Hltal knihy o nacismu a zbožňoval Adolfa Hitlera! Ve volném čase studoval díla markýze de Sade i Dostojevského a snil o tom, že spáchá čin, kterým se zapíše do dějin. Zlom v jeho životě nastal 16. ledna 1961. Tehdy potkal osmnáctiletou Myru Hindleyovou a mezi oběma mladými lidmi okamžitě vzniklo podivné pouto. Myra se do charismatického Iana bezhlavě zamilovala a on brzy zjistil, že v ní našel poslušnou souputnici pro své temné fantazie.

Myra Hindleyová přišla na svět 23. července 1942 v dělnické čtvrti Manchesteru. Její rodiče byli velmi mladí a rodina nefungovala – o malou Myru se nejvíce starala milující babička. Otec, válečný veterán a tvrdý muž, dceru od dětství učil, že se musí umět prát a nikdy neukazovat slabost. Když osmiletou Myru napadl a poškrábal na ulici starší chlapec, doma ji otec donutil vrátit mu to i s úroky, jinak prý dostane výprask.

Myra útočníka vyhledala a skutečně ho zuřivě zbila – později si do deníku poznamenala: „V osmi letech to bylo mé první vítězství.“ Už jako dítě tak pochopila, že násilí jí může přinášet jakousi zvrácenou radost.

V dospívání Myru poznamenala tragédie – její třináctiletý kamarád Michael se utopil, když šli děti společně plavat. Myra si dlouho vyčítala, že mohla neštěstí zabránit. Uzavřela se do sebe, hledala útěchu v katolické víře a okolí ji znalo jako tichou, nenápadnou dívku. Zasnoubila se sice s jedním chlapcem, ale svatbu zrušila.

V roce 1961 nastoupila jako administrativní pracovnice v malé firmě, kde se seznámila s pohledným manipulativním Ianem Bradym. Ten na ni udělal dojem svou inteligencí a rebelským vystupováním. Pochlubil se jí, že četl Hitlerův Mein Kampf v originále, a zasvětil ji do svých krajně zvrhlých zájmů.

Myra mu propadla tělem i duší – odbarvila si vlasy na blond, aby se co nejvíc blížila jeho ideálu árijské ženy, a postupně s ním sdílela lásku k pornografii, sadomasochismu i nacistické ideologii. Do svého deníku si Myra zamilovaně píše: „Miluju ho víc a víc! Je nemocný a já bych se o něj chtěla doopravdy starat.“ Nikdo tehdy netušil, že tahle dvojice jednou naplní stránky dějin zločinu krví nevinných obětí.

Zpočátku vypadali jako obyčejný pár – společně chodili na motocyklové vyjížďky nebo posedět do hospody. V soukromí však Brady rozvíjel své násilné fantazie. Svěřil Myře, že by ho nesmírně vzrušovalo někoho znásilnit a zavraždit, a navrhl, aby se stali „novodobým Bonnie a Clydem“. Dokonce spolu plánovali velkou bankovní loupež, ale k té nikdy nedošlo. Místo toho se rozhodli uskutečnit dokonalou vraždu. Brady vymyslel, že bude jezdit po městě na své motorce a Myra pojede za ním autem – jakmile si vytipuje vhodnou oběť, dá Myře signál světlem.

První šanci dostali 12. července 1963. U okraje vřesoviště Saddleworth potkala Myra svou šestnáctiletou známou jménem Pauline Readeová, která zrovna mířila na taneční zábavu. Myra spustila přátelský úsměv a požádala dívku o pomoc: „Mohla bys mi prosím pomoci najít ztracenou rukavici? Někde tady mi upadla…“ Pauline souhlasila, netuše, co ji čeká. Když s Myrou vešla na odlehlé místo mezi vřesy, objevil se Brady.

Pauline znejistěla, ale to už ji mladý pár dostal do své moci. Brady šestnáctiletou dívku surově znásilnil a podřezal. Poté Myře chladně oznámil, že musí odklidit tělo. Do předem připravené mělké jámy společně hodili Paulineino bezvládné tělo a zahrabali ho.

Během následujícího roku si dvojice vyhlédla a podobným způsobem zavraždila další tři děti. Jejich druhou obětí se stal dvanáctiletý John Kilbride – i jeho Myra vylákala pod záminkou na opuštěné vřesoviště, kde ho Brady znásilnil a zavraždil.

Poté přišel na řadu dvanáctiletý Keith Bennett. Také on zmizel beze stopy; později vyšlo najevo, že jej sadistický pár pohřbil kdesi na močišti. Čtvrtou obětí ďábelských milenců se stala teprve desetiletá Lesley Ann Downeyová. Případ této holčičky patří k nejděsivějším – Brady a Hindleyová ji unesli z pouťové atrakce, odvlekli k sobě domů a tam rozpoutali peklo.

Nahou vyděšenou Lesley fotografovali, opakovaně ji znásilnili a mučili. Tentokrát se Myra na zvráceném mučení aktivně podílela společně s Bradym. Bezbranné děvčátko po dlouhém utrpení zadusili. Jeho nehybné tělíčko pak odvezli na jejich oblíbené moorlandské pohřebiště a skryli v mělkém hrobě pod vřesem. Jako by se nic nestalo, milenecká dvojice se dokonce ráda vracela na místa činu a pořádala si na hrobech svých obětí pikniky. Jejich pocit beztrestnosti rostl a brutální apetit neznal mezí.

Vražedné řádění vyvrcholilo o dva roky později. V říjnu 1965 si Brady vyhlédl pátou oběť – sedmnáctiletého mladíka Edwarda Evanse (toho, jehož tělo později policie našla v domě). Tentokrát však zašli příliš daleko: brutální vraždu spáchali přímo doma, a zrovna v době, kdy k nim Myra pozvala na návštěvu svého švagra Davida Smitha.

Brady zaútočil na Edwarda sekáčkem na maso a přímo před očima zděšeného Smitha mu rozdrtil lebku. Myslel si, že mladého příbuzného do svých hrátek zasvětí nebo ho zastraší, ale přepočítal se. Smith sice ochromen hrůzou vrahovi mechanicky pomohl tělo odklidit do ložnice, ale hned potom utekl do nejbližší telefonní budky a zavolal policii.

Tento poslední zločin tak mileneckému páru definitivně zlomil vaz – ocitli se v poutech a hrůzy, které napáchali, začaly vyplouvat na povrch.

Policejní detektivové brzy zjistili, že obvinění Brady s Hindleyovou mají na svědomí daleko víc než jen jednu vraždu. Při prohlídce jejich domu našli množství šokujících důkazů. Ve skříni objevili zápisník se seznamem jmen pohřešovaných dětí. Také narazili na děsivé fotografie – Myra měla schované snímky nahých svázaných dětí s vytřeštěnýma vyděšenýma očima.

Brady si očividně uchovával trofeje ze svých činů. Nejhorší objev však čekal kriminalisty v jedné zásuvce: magnetofonová páska s 17minutovou nahrávkou dětského pláče a úpěnlivých proseb. Když vyšetřovatelé pásku přehráli, ozval se malý zoufalý hlas: „Ne, prosím! Pane Bože, pomoz mi! Nezabíjejte mě! Chci mámu!“ Zkušení policisté oněměli – uvědomili si, že poslouchají poslední okamžiky života malé Lesley Ann.

Na jiném nalezeném snímku Myra Hindleyová klečela se svým psem na vřesovišti Saddleworth na zdánlivě obyčejném místě – právě tam pak policie vykopala tělíčko Johna Kilbridea. Ačkoliv Brady s Hindleyovou zprvu zatvrzele zapírali, důkazy jejich vinu křičely. Média začala dvojici přezdívat „vrazi z močálů“ či „vrazi z vřesovišť“. Celá země byla v šoku, že takových zvěrstev se mohl dopustit mladý pár, kterého si sousedé do té doby sotva všimli.

Netrvalo dlouho a poblíž místa, kde vrazi pořádali své zvrhlé pikniky, začali policisté kopat. Postupně odhalili mělké hroby čtyř dětí. Ostatky páté oběti – chlapce Keithe Bennetta – se však najít nepodařilo. Zoufalá rodina malého Keithe čekala na nalezení synova těla marně celá desetiletí.

Brady s Hindleyovou i po dopadení odmítali prozradit přesné místo, kde ho pohřbili, a policie celé roky prohledávala rozlehlé pláně vřesoviště nad Manchesterem nadarmo. (Teprve mnoho let po skončení procesu, v roce 1987, Myra Hindleyová částečně promluvila a dovedla policii k jednomu ze zapomenutých hrobů – patnáct let pohřešované Pauline Readeové. Tělo Keithe Bennetta ale močál nikdy nevydal. Chlapcova matka zemřela roku 2012, aniž by se dočkala možnosti svého syna pohřbít.)

Soud s Ianem Bradym a Myrou Hindleyovou proběhl v dubnu 1966 za mimořádných bezpečnostních opatření – veřejnost byla tak pobouřená, že bylo obav, aby se někdo nepokusil vzít spravedlnost do vlastních rukou. Obžaloba detailně líčila perverzní sexuální prvek provázející všechny vraždy a předložila soudu na dvě stě důkazů.

Nejotřesnější z nich – onen sedmnáctiminutový záznam mučení malé Lesley – byl přehrán přímo v soudní síni. Když dětský hlas na pásce kňučel a naříkal, jak ho pachatelé nutí se svlékat a trýzní ho, v síni prý zavládlo mrazivé ticho. Porotci i soudce seděli bez hnutí, šokovaní hrůzou.

Obžalovaní přitom v lavici reagovali zcela chladně. Ani slza, ani náznak lítosti – Brady i Hindleyová poslouchali popisy svých zločinů s netečnou tváří, jako by se jich to netýkalo. Soudce později prohlásil, že tak nelidsky chladné a zlé obžalované ještě nezažil.

Verdikt nemohl být jiný: oba milenci byli uznáni vinnými. V Británii byl právě v té době zrušen trest smrti, takže tribunál musel sáhnout po druhém nejpřísnějším možném trestu. Ian Brady dostal třikrát doživotí a Myra Hindleyová dvakrát doživotí a sedm let navrch.

Hindleyová se navíc stala první ženou v britské historii, která obdržela doživotí bez možnosti propuštění – soud jí fakticky znemožnil někdy vyjít na svobodu. Veřejnost jásala nad spravedlivým trestem – mnozí volali po tom, aby vrazi dětí byli pověšeni, ale to už zákony neumožňovaly.

Brady a Hindleyová putovali každý do jiné věznice a zbytek života strávili za mřížemi. Zpočátku si spolu dopisovali, ale v roce 1970 Myra veškerý kontakt nečekaně ukončila. Snažila se před světem ukázat jako zmanipulovaná dívka, která jednala pod vlivem brutálního Bradyho. Po mnoha letech ve vězení konečně přiznala účast na všech vraždách a několikrát neúspěšně žádala o milost.

Veřejnost jí však nikdy neodpustila. Hindleyová se pro Brity stala doslova symbolem zla – ztělesnění monstra, které se skrývá za nevinnou tváří obyčejné ženy. Žádná prosba o propuštění neuspěla. Myra Hindleyová zemřela v roce 2002 ve věku 60 let na zápal plic, jako vězeňkyně.

Ian Brady se mezitím zřejmě vnímal jako nepochopený „génius zločinu“. Ve vězení napsal memoáry, opakovaně provokoval úřady a v roce 1985 se nechal oficiálně prohlásit za mentálně nemocného. Byl převezen do přísně střežené psychiatrické léčebny, kde se pokoušel o hladovky a domáhal se práva zemřít.

Úřady mu sebevraždu nepovolily – jeho trestem bylo dožít v lůžkovém oddělení pro paranoidní schizofreniky. Brady nakonec zemřel přirozenou smrtí v roce 2017 ve věku 79 let, dlouhých 15 let po Myře. Jeho posledním zvráceným přáním bylo, aby po kremaci rozprášili jeho popel na Saddleworthském vřesovišti mezi hroby jeho obětí. Ani tohle přání samozřejmě nikdo nesplnil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vrahov%C3%A9_z_mo%C4%8D%C3%A1l%C5%AF

https://www.theguardian.com/uk-news/2017/may/15/ian-brady-the-moors-murderer-dies-aged-79

https://www.dotyk.cz/magazin/vrahove-z-mocalu-30001210.html

https://www.reflex.cz/clanek/historie/122069/vrazdy-v-bazinach-zlociny-paru-ktery-obdivoval-nacisty-pred-desetiletimi-otrasly-britanii.html

https://kriminalistika.eu/muzeumzla/brady/brady.html

https://www.youtube.com/watch?v=DDlJs_I49kU

https://www.youtube.com/watch?v=aA7VUERjzsE