Tragický osud Jiřího Voskovce: Dvakrát utekl z vlasti, Amerika mu vzala svobodu i děti

Je 15. května 1950. Čtyřicetiletý Jiří Voskovec vystupuje z letadla na newyorském letišti La Guardia. V ruce má americké vízum, v srdci naději na nový začátek. Místo svobodného nadechnutí ho ale čeká ledová sprcha: uniformovaní úředníci ho beze slova odvádějí stranou. Nasazují mu pouta.

Nechápe, co se děje. Před jedenácti lety uprchl před nacisty, teď prchá podruhé – z domova ho vyhnali komunisté. Jak by mohl být nepřítelem Ameriky? Přesto mu zabavují pas a odvážejí ho za ostnaté dráty. Přímo pod nohama Sochy Svobody se pro slavného českého komika znovu zavírají vrata nesvobody.

Ocitá se v internačním táboře na Ellis Islandu, ve stejné cele jako zločinci a skuteční špioni. Kolem slyší nářek zoufalství v desítkách jazyků. Z okna cihlové budovy vidí siluetu Manhattanu a hned vedle ni tichou obryňi se zdviženou pochodní. Svoboda je tak blízko – a přece za mřížemi.

Abychom pochopili, proč byl Voskovec v Americe považován za podezřelého, musíme se vrátit na začátek jeho příběhu. Jiří Voskovec se narodil roku 1905 do kosmopolitní rodiny. Jeho otec Vilém Wachsmann pocházel z českých zemí, matka Jiřina Anna Guthová rovněž.

Po návratu do Prahy se jeho otec Vilém Wachsmann rozhodl rodinné jméno počeštit. Germanizované příjmení působilo v novém Československu cize, a tak od roku 1921 začali oficiálně používat jméno Voskovec – odvozené od německého slova Wachs (vosk). Tento krok měl jasný vlastenecký podtext a šestnáctiletý Jiří tak získal jméno, které se mělo stát pojmem

Jiří, tehdy šestnáctiletý student gymnázia, tím získal jméno, které se mělo brzy stát pojmem. Už na reálném gymnáziu na Křemencově ulici se spřátelil s bezprostředním a bodrým spolužákem Janem Werichem. Oba sdíleli lásku k literatuře a humoru. Po maturitě vyrazil mladý Voskovec znovu do Francie – získal stipendium na prestižním lyceu v Dijonu.

Nasával tam avantgardní umění, chodil na cirkusová představení, obdivoval pařížské klauny. Sám psal první básně a články, i když zatím jen do studentských časopisů. Z Jiřího vyrůstal sečtělý, citlivý mladík s duší umělce. Ve společnosti dívek byl prý spíše nesmělý a rozpačitý, ačkoli před kamerou později dokázal s přehledem zahrát elegantního milovníka.

Po návratu do Prahy roku 1924 se znovu potkává s Werichem. Jako by nikdy nevyrostli z klukovin – jejich společná energie a smysl pro satiru je přivádějí až na prkna avantgardního Osvobozeného divadla.

V roce 1927 spolu debutují hrou Vest Pocket Revue a záhy začínají psát historii české divadelní komedie. Dvojice V+W – Voskovec a Werich – se stává fenoménem. Ve třicátých letech uvedou desítky her nabitých neotřelým humorem, písničkami Jaroslava Ježka a všudypřítomnou společenskou ironií.

Publikum pláče smíchy, ale mocným začíná smích V+W vadit. Voskovec s Werichem se ve svých hrách nebojí zesměšňovat fašismus, diktátorství ani hloupost úřadů. Píší texty, které jsou ostré jako břitva, ale podané s lehkostí kabaretu.

Jejich filmové komedie jako Peníze nebo život či Hej-Rup! vidí téměř celý národ – a v lidových písničkách zlidoví refrény, které ve skutečnosti kritizují bídu dělníků i rozpínavost nacistů. Blíží se však doba, kdy už humor nebude stačit.

Roku 1938, krátce před nacistickou okupací, musí Osvobozené divadlo svoji činnost pod nátlakem úřadů ukončit. Protifašistická satira se stala nebezpečnou. Voskovcovi je teprve 33 let a poprvé balí kufry do emigrace.

Společně s Werichem a Jaroslavem Ježkem utíkají začátkem roku 1939 do zámoří. Všichni tři se usazují v New Yorku, kde se snaží začít nový život. Pro Voskovce s Werichem to znamená znovu se prosadit, pro Ježka spíše bojovat o zdraví – jeho vrozená nemoc očí a problémy s ledvinami se v Americe ještě zhoršují. Přesto s nimi do poslední chvíle spolupracuje na hudbě a vystupuje. Když v lednu 1942 v pouhých 35 letech umírá, je to pro oba přátele obrovská rána.

Loučení s domovem je bolestné, ale věří, že je to jen na čas. Usazují se ve Spojených státech, nejprve v Pensylvánii a poté v New Yorku. Zpočátku bojují o živobytí – dva slavní komici jsou za oceánem neznámí. Pomáhají si, jak se dá: vystupují pro krajany, zkoušejí uvádět vlastní divadelní hry v angličtině.

Během války oba přispívají do vysílání Hlasu Ameriky, kde svým nenapodobitelným stylem povzbuzují Čechoslováky doma i v exilu. Když se v roce 1942 dozvědí o náhlé smrti Jaroslava Ježka, je to, jako by poprvé ztratili kus sebe.

Když válka skončí, Jan Werich se nemůže dočkat návratu. V září 1945 přijíždí domů do osvobozeného Československa jako oslavovaný umělec. Jiří Voskovec se do vlasti vrací o rok později. Zdržely ho osobní komplikace – rozvod s první manželkou, francouzskou tanečnicí Madeleine, a zároveň nové manželství s americkou herečkou Anne Gerlettovou.

Domů tak přijíždí roku 1946 již po boku své nové ženy. Nastěhují se do přízemí Werichovy vily na pražské Kampě a společně s Janem se Voskovec pokouší navázat na předválečnou slávu. Založí Divadlo V+W a obnoví několik starších her. Diváci je vítají s nadšením – ovace v Lucerně jsou nekonečné, ale přesto je cosi jinak.

Voskovec působí unaveně a vyčerpaně. Bláznivá jiskra jako by pohasla. Možná ho poznamenaly roky v cizině, možná vyčerpávající milostné peripetie. Navzdory potlesku cítí, že se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Československo se povážlivě sune do náruče komunistické totality a humor V+W začíná vadit novým mocipánům stejně jako kdysi nacistům.

Na jaře 1948 komunisté uchopí moc a situace se dramaticky mění. Jan Werich se rozhodne zůstat – věří, že bude moci v omezné míře tvořit dál. Jiří Voskovec však cítí, že tentokrát by jeho svobodomyslná povaha doma nepřežila.

Začátkem roku 1948 uvede s Werichem svůj poslední společný projekt – adaptaci amerického muzikálu Finian’s Rainbow (premiéru mají pár týdnů před únorovým převratem). Poté už Voskovec chystá opět útěk do neznáma. Shodou okolností získává nabídku práce od UNESCO v Paříži, a to se mu hodí jako záminka k vycestování.

V létě 1948 opouští Prahu „dočasně“ na pracovní stáž ve Francii – ve skutečnosti odjíždí natrvalo. Ještě před odjezdem tiše obhlíží rodnou zemi, jako by tušil, že se do ní už nikdy nepodívá. Na nádraží se loučí s Werichem, oba jsou hluboce dojatí. Netuší, za jak dlouho a jestli vůbec se znovu setkají.

V Paříži stráví Voskovec následující dva roky. Pracuje jako filmový expert pro UNESCO a s Anne založí malé Americké divadlo v Paříži. Uvádí hry pro zdejší publikum, režíruje a čeká, jak se vyvine situace doma. Mezitím v Praze z jejich kdysi společné vily na Kampě musí Anne po Voskovcově odjezdu rychle pryč – nové úřady jí odmítly prodloužit povolení k pobytu.

Po komunistickém převratu se z Voskovce stává „politicky nespolehlivá osoba“. On sám dobře ví, že návratem by riskoval vězení nebo horší osud. Roku 1950 se proto rozhodne ke druhé emigraci do Ameriky. Udržuje si mezitím americký domovský status – v USA platí daně, má tam účet a žádá o občanství. Věří, že ho v New Yorku uvítají zpět s otevřenou náručí jako odpůrce totality. O to krutější je střet s realitou, který jsme viděli v úvodu.

V té době zachvátila Spojené státy atmosféra strachu. Senátor Joseph McCarthy rozpoutal hon na čarodějnice, během něhož byli lidé bez důkazů obviňováni z komunismu. Stačilo anonymní udání nebo nejasná známost a člověk mohl přijít o práci, pověst i svobodu. Do hledáčku úřadů se dostali nejen politici a diplomaté, ale i umělci – herci, spisovatelé a režiséři. Voskovec se ocitl v téhle hysterii jako cizinec z východní Evropy v obzvlášť zranitelné pozici.

Stačí zlovolné udání a na Jiřího Voskovce padá stín podezření. Na americké půdě je zatčen hned při pasové kontrole – údajně jako potenciální špión. V květnu 1950 tak pro Voskovce začíná jedenáctiměsíční osobní očistec na ostrově Ellis Island.

Sám později glosuje, že mohl kdykoli kapitulovat a odplout zpátky do Evropy, ale raději zvolil ponižující vyšetřování, aby očistil své jméno. Úmorné výslechy se vlečou týdny a měsíce. Voskovec trpí v nejistotě, zatímco za okny jeho zamřížované ubikace plyne život svobodné Ameriky – tak blízko a tak nedosažitelný.

Voskovcův případ vyvolá poprask mezi newyorskou komunitou emigrantů. Spisovatel Ferdinand Peroutka a další exulanti neváhají a intervenují v jeho prospěch – píší dopisy americkým úřadům, dosvědčují, že Voskovec byl vždy odpůrce nacismu i komunismu.

Konečně v dubnu 1951 je soudně uznáno, že obvinění byla lichá. Voskovec vychází z brány tábora jako svobodný člověk. Nikdy nezapomene, jaké to je stát v zemi svobody za mřížemi. Trauma z internace ho už neopustí.

Silná demokracie se umí omluvit sama sobě – v roce 1955 americká televize NBC odvysílá hraný dokument I Was Accused: The George Voskovec Story, který jeho příběh veřejně připomene. A v témže roce získává Jiří (nyní už i oficiálně George) Voskovec vytoužené občanství Spojených států.

Ztracenou jedenáctiměsíční temnotu dohání prací. Usadí se s Anne v New Yorku a znovu se vrhá na divadelní prkna. Věří, že talent je třeba potvrdit činy. Zjišťuje ovšem, že jeho milovaný klaun v něm jaksi zemřel.

Své klaunství tedy pověsí na hřebík a vydá se cestou charakterního herce. Má před sebou těžký úkol – prorazit v cizí zemi s cizím přízvukem. Jeho angličtina je plynulá, ale čeština v jeho hlase už zůstane navždy slyšet. Proto získává převážně vedlejší role, často postavy cizinců s přízvukem.

Svých kořenů se nikdy nevzdá. Možná i proto to v Americe nikdy nebude mít jednoduché – ale zároveň právě proto v sobě nachází nezlomnou vůli se nevzdat.

Už v roce 1954 zazáří Voskovec na newyorské Broadwayi ve hře Strýček Váňa. Za svůj výkon obdrží prestižní divadelní cenu OBIE – jako jeden z prvních Čechů, kterým se takového ocenění podařilo docílit. V dalších letech vystupuje v řadě divadelních inscenací.

Dokonce si třikrát střihne roli Alberta Einsteina v televizní hře – jeho šediny a pronikavý pohled k tomu přímo vybízejí. Do filmu proniká pomaleji, ale nakonec i stříbrné plátno dobude několik jeho nezapomenutelných kreací. Roku 1957 dostává nabídku od režiséra Sidneyho Lumeta – má si zahrát jednoho z porotců v dramatickém filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

Voskovec ani na chvíli nezaváhá. Při natáčení sedává denně u stolu vedle legendárního Henryho Fondy a soustředěně pronáší své repliky – v roli imigranta, který v porotě nejprve mlčí a poslouchá, aby pak promluvil hlasem rozumu. Snímek se stane jedním z nejlepších filmů své doby a kandidátem na Oscara.

Voskovcovo jméno se poprvé objeví na plakátech vedle hollywoodských hvězd. Následují další role – například ve westernu The Bravados po boku Gregoryho Pecka nebo v thrilleru The Spy Who Came in from the Cold, kde si v roce 1965 zahrál s Richardem Burtonem.

Kromě filmového plátna se objevil i na televizních obrazovkách. Hrál v populárních seriálech jako Mission: Impossible, Columbo nebo The Untouchables. Pro americké publikum se stal typickým představitelem inteligentních, lehce tajemných cizinců – rolí, které zvládal díky svému přízvuku i noblesnímu vystupování.

Jiří Voskovec se vypracoval ve váženého a respektovaného herce, i když hvězdou první velikosti se přes veškeré úspěchy nestal. Svůj splněný sen zaplatil daňovým poplatkem samoty.

Za oponou úspěchů stál muž pronásledovaný vlastními stíny. Voskovcův soukromý život byl plný zvratů, vášní i bolestných ztrát. Jeho první manželství s Madeleine, sňatek z roku 1936, se rozpadlo během války při vztahu na dálku. Jiří se do elegantní Francouzky zamiloval jako mladý umělec – snad ho okouzlila i její cizokrajnost a volný duch.

Jenže zatímco v exilu plánovali společnou budoucnost, Madeleine si našla jiného a manželství skončilo hořkým rozvodem. Voskovec tuhle kapitolu nikdy příliš nekomentoval, ale mezi řádky dopisů je cítit, jak těžce se ho první velké zklamání dotklo.

Do Československa se roku 1946 vracel už s novou ženou Anne, ale i s ranou na duši. Z dlouho neřešeného milostného trojúhelníku s Madeleine a Anne si odnesl nejen finanční potíže, ale také psychické. Musel dokonce vyhledat terapeuta – komplikovaná situace ho dohnala na pokraj sil. Anne Gerlettová byla půvabná americká herečka s pronikavýma očima a velkým odhodláním.

Jiří se do ní zamiloval v New Yorku v době, kdy byl ještě ženatý s Madeleine. I Anne kvůli němu opustila předchozího partnera. Jejich vztah měl tedy nelehké začátky, ale o to pevnější pouto je pak spojovalo. Anne stála při Voskovcovi v době druhé emigrace i během krutých měsíců internace.

Když byl zavřený na Ellis Islandu, zoufale se snažila manžela dostat ven – psala dopisy, žádala známé o pomoc. Dočkali se. Po Jiřího propuštění začali v Americe budovat nový život s novou nadějí.

Dlouho toužili po rodině, ale Anne opakovaně nemohla otěhotnět. Nakonec se rozhodli pro adopci. Vzali si do péče dvě malé holčičky – Vicki a Gigi – a Voskovec se jako pětapadesátiletý radoval, že má konečně vlastní děti. Jenže osud měl pro něj připravený další krutý zvrat.

Krátce nato lékaři Anne diagnostikovali zhoubný nádor. Jiří znovu sedává v nemocnici u lůžka milované ženy a vidí, jak mu uniká štěstí mezi prsty. V roce 1958 Anne umírá. Voskovec zůstává v roli osamělého otce dvou šestiletých děvčátek. Je zdrcený, ale musí fungovat – pro ně.

Přes den hraje divadlo, v noci jim čte pohádky. Dělá vše pro to, aby necítily ztrátu víc než je nutné. Přátelé ho obdivují, s jakou láskou a péčí se stará o rodinu navzdory svému věku a únavě. Jenže na sebe zapomíná. V jeho dopisech z té doby se objevují náznaky smutku a vyhoření: stýská si na samotu, život bez humoru a partnerské opory.

Dcery nade vše miluje, ale cítí se přetížený. Tehdy vstupuje do jeho života Christine McKeownová – pohledná herečka irského původu, která je o mnoho let mladší. Jiří doufá, že v ní najde novou životní lásku a maminku pro své holčičky. Christine je zpočátku plná pochopení… ale brzy vyjde najevo její pravá povaha.

Podle vzpomínek některých přátel nebyl totiž vztah s Christine šťastný. Líčili ji jako ambiciózní, ale i žárlivou ženu, která postupně získala nad Jiřím silný vliv. Jeho okolí se domnívalo, že ho příliš izolovala a ovládala, i když jiní tvrdili, že Voskovec sám toužil po klidu a uzavřenosti. Pravdu už nelze zcela rozklíčovat – jisté je jen to, že poslední roky života strávil v její společnosti daleko od všech ostatních.

Voskovec stál před bolestným rozhodnutím. Vztah s Christine byl komplikovaný a péče o dvě malé dívky pro něj samotného stále těžší. Nakonec se – i na doporučení přátel – rozhodl, že dcerky najdou nový domov v pěstounské rodině. Vicki a Gigi byly svěřeny starším manželům ve Filadelfii, kteří jim poskytli láskyplné a stabilní zázemí. Jiří se tím navenek utěšoval, ale v soukromí se s pocitem viny nikdy nesmířil.

Velmi se kvůli tomu trápil. Nová žena ho zcela ovládla. Odstřihla ho od minulosti i příbuzných. Postupně kontroluje všechny oblasti jeho života, dokonce i jeho finance. Přiměje ho přestěhovat se do odlehlé osady Pear Blossom uprostřed kalifornské Mohavské pouště, kde jí koupí dům. Tam, daleko od broadwayských divadel i filmových studií, stráví Jiří Voskovec poslední léta života. Ocitne se doslova i obrazně na poušti – izolovaný, bez práce, bez dětí, odkázaný na rozmary despotické partnerky.

Jediné, co Christine nedokázala přetrhat, bylo hluboké pouto dvou starých kamarádů. Jan Werich zůstal s Voskovcem spojený neviditelnou nití přes oceán. Celá ta dlouhá léta si tajně dopisovali a občas se jim podařilo i telefonovat. Několikrát se dokonce osobně potkali – když Werich vycestoval na Západ, třeba do Vídně, neváhal tam Voskovec přijet aspoň na skok z Ameriky.

Stárnoucí pánové spolu vzpomínali a taky se spolu smáli – tak jako kdysi. „Dvojčata,“ nazývali je známí, protože jejich souznění trvalo i vzdáleností a časem. Když v říjnu 1980 zastihne Voskovce zpráva, že Jan Werich v Praze zemřel, jako by se zhroutil celý svět. „Jan zemřel a velká část mě zemřela s ním,“ píše Jiří tiše ve svém vyznání.

Po Werichově smrti je na tom psychicky i zdravotně špatně. V Kalifornii se léčí s rakovinou plic a do toho bojuje s depresemi. Už nemá sílu klást ničemu odpor – možná jen tiše čeká na závěrečnou oponu. Voskovec následuje svého parťáka o osm měsíců později. Umírá 1. července 1981 v kalifornském Pear Blossom ve věku 76 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Voskovec

https://www.krajskelisty.cz/praha/26451-v-detstvi-rus-pro-nacisty-zid-a-v-usa-bezpecnostni-hrozba-zivot-jako-nekonecny-absurdistan-tajnosti-slavnych.htm

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/muj-otec-voskovec-se-nas-vzdal-zazni-v-novem-filmovem-dokumentu.A110822_124013_hudba_ob

https://english.radio.cz/czech-new-york-pt-2-many-emigres-were-accused-being-communist-spies-8713317

https://www.blisty.cz/art/66744-nesahejte-nam-na-nase-legendy.html

https://radiozurnal.rozhlas.cz/jak-si-voskovec-a-werich-pocinali-v-americe-byli-ve-spatnou-dobu-na-spatnem-9458287

https://www.super.cz/clanek/celebrity-jiri-voskovec-76-to-po-emigraci-nemel-jednoduche-manzelka-podlehla-rakovine-druha-zena-ho-donutila-vzdat-se-dcer-706779

https://www.lifee.cz/krehky-umelec-jiri-voskovec-s-prvni-manzelkou-adoptovali-dve-dcery-druha-zena-ho-donutila-aby-se-jich-zbavil-82da4

https://www.reflex.cz/clanek/causy/88047/ellis-island-ostrov-slz-v-prestupni-stanici-imigrantu-stravil-jiri-voskovec-11-mesicu.html

https://refresher.cz/52661-Cesky-herec-Jiri-Voskovec-ktery-dobyl-Hollywood-Zahral-si-po-boku-Henryho-Fondy-ci-Richarda-Burtona