Článek
Ludmila (Lída) Roubíková se narodila 4. ledna 1919 uprostřed krkonošské zimy ve Vrchlabí. Její otec pracoval jako kastelán tamního zámku a rodina tehdy přímo v zámecké budově bydlela. Dětství prožila v netradičním prostředí zámeckých komnat, aniž by tušila, že jednou sama vstoupí do světa herectví.
Neměla žádné herecké vzdělání, ale po skončení druhé světové války se odvážně přihlásila do konkurzu nově vznikajícího divadla v Mostě. Psal se srpen 1945 – pouhé tři měsíce od konce války – a mladá Lída dostala šanci, o jaké snila spousta talentů vracejících se z válečných útrap: uspěla a nastoupila profesionální dráhu u divadla.
Na malém mosteckém jevišti se brzy naplno rozzářila. Během jediného roku stihla nastudovat přes tucet rolí – větších i menších, tragických i komických. Okamžitě prokázala výjimečný talent a píli; kolegové i kritici oceňovali její všestrannost a energii.
Z provinční scény vedla její cesta přes další oblastní divadla (Mladá Boleslav, Žižkov, Libeň, Benešov, Pardubice) až do Prahy. Roku 1960 zakotvila natrvalo v pražském Divadle E. F. Buriana, které se jí stalo druhým domovem. Zůstala tam po celou kariéru – až do důchodu, ba i po něm ještě na prknech hostovala téměř do posledních chvil života. Divadlu, té kouzelné říši příběhů, obětovala všechen svůj čas a veškeré úsilí.
Před filmovou a televizní kamerou se poprvé objevila koncem 50. let a postupně si získala pověst herečky výrazných vedlejších rolí. Robustní postavou, ostrými rysy v obličeji a přísným hlasem byla přímo předurčena pro charakterní postavy rázných žen. Tvůrci jí často svěřovali role všelijakých hašteřivých sousedek, protivných domovnic, nerudných prodavaček či autoritativních vrátných.
Diváci si ji pamatují třeba jako věčně nespokojenou rekreantku paní Dernáčkovou ve filmu Homolka a tobolka (1972) nebo vtíravou Škarapesovou v populárním seriálu Žena za pultem (1977). Objevila se i v legendární Nemocnici na kraji města coby přísná vrátna, která kárá nastupující mladou lékařku.
Na plátně i obrazovce působila Lída Roubíková tak přesvědčivě nepříjemně, až se z ní v očích publika stala ustrnulá představitelka „semetrik“ – starších hádavých dam, kterým není radno se stavět do cesty.
Posted by Ludmila Roubíková on Monday, August 17, 2015
Jenže skutečnost byla jiná. Stačilo opustit světla kamer a Roubíková odkládala masku nerudné tetky jako starý kabát. V zákulisí se na kolegy mile usmívala a v divadelní kantýně patřila mezi nejvřelejší společníky.
„Byla obrovský lidumil. Nesmírně vstřícná. Když se někdo necítil dobře nebo měl problémy, vždycky se snažila pomoci. Pro druhé by se rozkrájela. Soucítila s nimi,“ vzpomíná herečka Miriam Kantorková, její dlouholetá kolegyně z divadla E. F. Buriana.
Samota se srdcem na dlani
V osobním životě ovšem Lídu Roubíkovou provázela samota. Na muže štěstí neměla. Její jediné manželství skončilo dřív, než vůbec pořádně začalo – pár měsíců po svatbě se rozvedla. Manžel Karel Roubík, jehož jméno si nechala jako umělecký pseudonym, byl nadšený ochotník a kulturně činný člověk, ale soužití dvou odlišných povah nevydrželo tlak všednosti.
Rozvod pro ni byl obrovským zklamáním a hlubokou jizvou na duši. Byla to pro ni tak trpká zkušenost, že na pánskou společnost od té doby zanevřela a žádného už si k tělu nepustila. Zůstala už navždy sama.
Nejvíce Roubíkovou trápilo, že neměla děti, po nichž tolik toužila. Nikdy nemohla mít vlastní dítě a naději vložila do úvah o adopci. Jenže v časech socialistického Československa neměla osamělá žena mnoho šancí přesvědčit úřady. Její žádosti o adopci byly opakovaně zamítány.
„Okolo Lídy vlastně nebyla ani noha. Byla krátce vdaná, děti neměla, a když chtěla jedno adoptovat, nedovolili jí to, protože byla sama. Kamarádily jsme spolu a navštěvovaly se. Měla moc ráda mého syna. Vozila mu i dárečky, třeba z dovolených, na které jezdila se Sovákovými a Stellou Zázvorkovou. Byla strašně hodná, vlastně úplně jiná, než byla většina jejích rolí,“ popsala situaci ze svého pohledu herecká přítelkyně Jaroslava Obermaierová.
Tahle laskavá a hodná stránka Lídy Roubíkové se projevovala všude, kde mohla někomu udělat radost. Pokud osud nedopřál vlastní děti jí, rozdávala svou péči dětem svých kolegyň a kamarádů.
Každý rok před svátkem svatého Mikuláše balila pro ty „zapůjčené“ ratolesti balíčky plné pamlsků a s potěšením je pak rozdala, aby viděla dětský úsměv. K synovi Jaroslavy Obermaierové přilnula, jako by byl její vlastní – malého Járu zahrnovala láskou a drobnými pozornostmi. Dokonce i do závěti Lída zakomponovala své přátele, aby po její smrti věděli, že pro ni znamenali rodinu.
Roubíková byla známá také svou štědrostí k úplně cizím lidem v nouzi. Pravidelně posílala peníze na dobročinné účely a dlouhé roky chodila darovat krev – tiše, pravidelně, bez nároku na vděk či uznání. K tomu měla drobné zvláštnosti, které z ní dělaly originální osobnost: například celý život trpěla panickou hrůzou z cestování autem.
Nikdy si neudělala řidičský průkaz. Do práce ji musel vozit jeden vybraný řidič z filmových ateliérů – jen jemu důvěřovala. Kdysi totiž viděla na vlastní oči těžkou dopravní nehodu a otřesná zkušenost v ní zanechala hluboké trauma. I takové detaily skládaly obraz herečky, která žila skromně a vystačila si s málem, jen aby mohla den co den poctivě stát na jevišti či před kamerou.
Ani s přibývajícím věkem Lída Roubíková nepolevila. Divadlo a hraní bylo jejím smyslem života – jejím útočištěm před prázdným bytem. Ještě ve svých sedmdesáti letech natáčela další a další televizní inscenace. Když 11. srpna 1991 náhle zemřela na masivní infarkt, mnozí kolegové tím byli zaskočeni. Nikdo nečekal, že odejde tak náhle. Jeviště opustila tiše, bez velkých poct a fanfár. Umírala sama a takřka v zapomnění.
Konec měla takový smutný. Zemřela, a navíc ji okradli sousedé, vzpomínala Jaroslava Obermaierová na tu mrazivou tečku za životním příběhem Lídy Roubíkové. Když jsme s notářem přišli do jejího bytu, chyběl tam třeba kožich nebo nějaké zlato. Odkázala mi takový malý stoleček se židličkou nebo cibulový servis – ne že bych o něj stála, ale i on zmizel. Chtěli jsme to žalovat, ale v té době těsně po revoluci to šlo nějak do ztracena.
Lída, která měla srdce na dlani a rozdávala kolem sebe dobro, se vděku ani ohleduplnosti nedočkala. Poctivě se postarala, aby nezanechala dluhy ani nevyřízené záležitosti – sepsala závěť, rozdala, co mohla. Nakonec se však i těch posledních pár věcí zmocnila chamtivost cizích lidí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%ADda_Roub%C3%ADkov%C3%A1
https://zeny.iprima.cz/smutny-osud-herecky-ludmily-roubikove-deti-se-nedockala-po-smrti-ji-okradli-sousede-197138
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/64576/ludmila-roubikova-zkusena-rekreantka-z-homolka-a-tobolka-co-mela-rozdala-i-krev.html
https://www.csfd.cz/tvurce/1296-lida-roubikova/prehled/
https://www.lifee.cz/predstavitelka-semetrik-ludmila-roubikova-mela-zlate-srdce-vdeku-se-ale-nedockala-po-smrti-ji-okradli-3c92a
https://zeny.iprima.cz/ludmila-roubikova-z-homolku-hrala-protivne-babky-pritom-byla-andel-po-smrti-ji-okradli-114480
https://listy.mesto-most.cz/zacinali-v-mosteckem-divadle-lida-roubikova-iii/d-15526
