Článek
Narodil se roku 1921 do německy mluvící rodiny bohatého obchodníka. Doma mluvili česky, ve škole německy, on měl rád oba národy. Když v roce 1938 zabrali Sudety nacisté, rodina se přihlásila k německé národnosti – chtěla přežít.
Jenže tím se Felix stal říšským občanem. V devatenácti dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu. U odvodu se neudržel a vyhrkl: „Já jsem Čech, já nechci bojovat v německé armádě.“ Důstojník zbledl: „Proboha, nikde to neříkejte… kdybyste to řekl před mým kolegou, tak vás na místě zastřelí.“ Měl štěstí, že natrefil na správného člověka. Ale mlčet se pak naučil dokonale.
Zařadili ho k námořnímu dělostřelectvu. Byl u pobřeží Dánska a Francie, prý s nulovým zápalem pro věc. Bombardování v Kielu přežil jen se štěstím. Konec války jej zastihl v kuronské kapse – obklíčení Němci v lesích na východní frontě marně čekali na zprávu o kapitulaci. Když padl do sovětského zajetí, čekal ho gulag.
Ocitl se na mrazivém severu, kde teploty padaly k minus čtyřiceti. Denně pochodoval hlubokým sněhem a odklízel trosky. Noci trávil na dřevěných pryčnách v chatrné barabizně. Poznal lidi, kteří by se rozdělili o poslední kousek chleba – i takové, co by pro oharek cigarety nechali bližního umrznout.
Jednoho dne během transportu na Sibiř kdosi nabídl vyhladovělému mladíkovi výměnu: fotoaparát za teplý kožich. „Někdo mu nabídl, že vymění foťák za kožich. A on to udělal. Všichni se mu chechtali, že je léto, že za chvíli budou doma, co bude dělat s kožichem. No a ten kožich mu nakonec v těch čtyřicetistupňových mrazech zachránil život,“ vzpomíná po letech jeho dcera Irena.
Felix strávil v lágru přes rok. Netušil, jestli vůbec přežije, jestli ještě někdy uvidí domov. Jednoho dne však přišel příkaz k odchodu – válka už dávno skončila. Holzmann se vydal na strastiplnou cestu zpátky. Bylo osm měsíců po válce. Rodiče už pomalu přestávali doufat, když konečně směli obejmout svého syna.
Nezbylo z něj nic než vyhublý stín. Sestra ho skoro nepoznala: měl tvář poznamenanou hladem, omrzlinami a hrůzami, o nichž nikdy nemluvil. S rodinou sdílel jen útržky: „Člověk musí zažít hrozně moc zlého, aby si věcí víc vážil,“ utrousil jednou.
Ve vlasti jej nečekalo žádné vřelé přijetí – jen nová podezření. Bál se, že by ho „odepsali“, kdyby věděli, kde bojoval. A tak svou minulost uzamkl v sobě. Poválečný komunistický režim mu ovšem stejně nevěřil. Státní bezpečnost dobře věděla, že mladý Holzmann sloužil v uniformě nepřítele.
Nakonec jej v 50. letech dokonce vyšetřovala – ovšem kvůli protirežimním řečem, ne kvůli válce. Zdaleka nebyl žádný přesvědčený nacista, nenáviděl Hitlera a po zkušenostech z lágru i Stalina. Jakýkoli fanatismus mu navždy zůstal odporný.
Měl převzít rodinnou firmu, ale tu už dávno zničili nacisti a pak znárodnili komunisti. Obchodníkem stejně nikdy být nechtěl. Jeviště ho lákalo mnohem víc. Už jako dítě miloval klauny, Vlastu Buriana a dvojici Voskovec–Werich.
Po válce se živil ledasčím (s kamarádem šili košile, maloval plakáty ve výlohách), ale ve volných chvílích psal své první humorné scénky. Opatrně zkoušel štěstí na estrádách. V malé estrádní skupině v Ústí nad Labem se seznámil s účetním Františkem Budínem, který si občas přivydělával jako konferenciér.
Padli si do oka. Budín uměl kouzlit a navrhl Felixovi, že by mohli zkusit něco spolu. Holzmann sedl a napsal scénku Banjo – a tím to všechno začalo. Zprvu vystupovali po malých kulturácích. Publikum jejich dialogy milovalo – diváci prý mívali záchvaty smíchu.
Malý popletený chlapík s brýlemi, neodbytnými otázkami a extrémně natvrdlou logikou– to byla postava, kterou Felix mistrně hrál. Velké kulaté brýle, šátek na krku a slaměný klobouček zvaný „tralaláček“ – s touto vizáží přicházel na scénu znovu a znovu. Jeho humor nestál na laciných gazích ani dvojsmyslech, ale na dokonalé souhře nedorozumění.
Běžná věta v jeho podání vyzněla jako otázka. Mlel páté přes deváté, kladl zvědavé dotazy a otravoval partnera nekonečným objasňováním samozřejmého – až publikum brečelo smíchy. Snadno proplul i cenzurou, protože v jeho humoru nebyla politika, jen nevinná „blbost“. Tehdejší Československo ho milovalo – jeho skeče znala celá země.
Holzmannova komika působila lehce a improvizovaně, ale opak byl pravdou. Felix byl puntičkář a perfekcionista. „Absolutně odmítal improvizaci. Už když psal, přesně věděl, jak co řekne, takže nám s mamkou každou novou scénku přehrával. Když jsme se nesmály, přeškrtal to a vyhodil,“ vzpomínala jeho dcera Irena. Každý dialog měl vystavěný do posledního detailu.
Každou pointu vypiloval. Nápady testoval doma – rodina byla jeho první publikum i krutá kritika. Držel si úroveň a každý večer hrál stejně, ať už stál v zapadlé vesnické sokolovně, nebo ve vyprodané Lucerně. Žádné jiné role ho nelákaly – odmítal filmové nabídky a nepouštěl se do ničeho, kde by nebyl sám za sebe. Jeho spílající „prosťáček“ s buřinkou byl zkrátka jeho alter ego a životní úděl.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla zlatou érou Felixe Holzmanna. Hrával s hvězdami jako Lubomír Lipský či Viktor Maurer. V populárním Silvestru 1972 se objevil po boku Karla Gotta. Dokonce dostal vlastní televizní pořad Humoriády Felixe Holzmanna, který se vysílal v hlavním vysílacím čase.
Tou dobou se jeho krátké scénky učily nazpaměť i děti na školách. Když se řeklo „Hřbitovní rozhovor“ nebo „Skleróza“, všichni věděli. Slavné věty jako „Brečíte sice dobře, ale na cizím hrobě“ zlidověly. Mnozí považovali jeho humor za primitivní, jiní se smáli i po sté stejně srdečně – a smíchem zapomínali na šedou realitu normalizace.
Jeho soukromí však zdaleka tak veselé nebylo. Ještě po válce – téměř ihned po návratu z gulagu – se zamiloval do dívky jménem Eva. Byla to vdova po československém vojákovi, který zemřel ke konci války. Felix si k srdci vzal nejen ji, ale i její malou dcerku z prvního manželství. V roce 1946 už spolu žili a brzy se jim narodila společná dcera Irena.
Po válce nebylo peněz nazbyt; Felix se teprve protloukal a Eva pobírala po padlém muži vdovský důchod. Ten rodinu držel nad vodou. Proto se přes všechnu lásku dlouhých dvacet let nevzali – kdyby se Eva provdala, o důchod by přišla. Teprve v roce 1968, když se Felix stal slavnou stálicí televizní zábavy a finance přestaly být problém, si konečně dopřáli malou svatbu. Žili šťastně? Zpočátku snad ano.
Holzmanna nicméně milovaly nejen kamery, ale i davy diváků po celé zemi – a on se jim obětavě rozdával večer co večer na vystoupeních. Dcerky postupně odrostly a Eva zůstávala doma stále častěji sama. Samota ji sžírala. Jakmile už neměla co na práci kolem dětí, začala si připadat zbytečná, odložená. Felix na ni byl pyšný, ale i trochu slepý: nevšiml si, že jeho žena tiše trpí.
Eva upadala do depresí. Propadala se hlouběji každým měsícem. Myslela si, že pro manžela není dost dobrá, když není po jeho boku na jevišti. On zatím dál brázdil republiku a rozdával smích druhým, nevěda, že doma se schyluje k tragédii. Měl tolik vystoupení, že doma už vlastně jen přespával. Psal se rok 1970 – a Eva, ve věku pouhých 51 let, svůj tichý žaluplný boj vzdala. Otrávila se plynem v kuchyni. Dvě desetiletí lásky skončily dopisem na rozloučenou.
Felix Holzmann se zhroutil. Ztratil životní lásku a s ní i kousek sebe. Mnozí by se na jeho místě upili k smrti. On ne. Felix zahnal zoufalství prací. Vrhl se do koncertování a natáčení ještě usilovněji. Vystupoval doslova den co den – jen aby neměl čas přemýšlet. Když reflektory zhasly a on zůstal sám v šatně, dopadly na něj nekonečné výčitky. Do konce života se nikdy nepřestal cítit vinen. Úspěch pro něj navždy zhořkl: za tuhle slávu zaplatil cenou nejvyšší.
Osud mu ale nedopřál zůstat dlouho samotnému. O několik let později se znovu zamiloval. Při natáčení jedné estrády v NDR potkal mladičkou německou zpěvačku jménem Barbara „Bärbel“ Greifová. Byla o celých pětadvacet let mladší než on – temperamentní kráska se zářivým hlasem.
Felix se nejprve zdráhal pustit si někoho k tělu. Po Evině tragické smrti neměl na jiné ženy ani pomyšlení. Ale Bärbel byla okouzlující a vstoupila do jeho života i na jeviště. Nějaký čas spolu jen vystupovali – ona uváděla pořady, on předváděl své skeče – a postupně přeskočila jiskra i v soukromí.
Najednou tu byla další šance na rodinné štěstí. Vzal si Barbaru za ženu a odstěhoval se za ní do východního Německa. Psal se rok 1977 a on natrvalo zakotvil v Saské Kamenici (Chemnitz). Do Čech se ale nepřestal vracet. Jeho sláva doma neopadla – v 80. letech dál vystupoval v silvestrech a objevil se i v bláznivé komedii Deset malých běloušků. Když po revoluci vyšla na CD kompilace jeho starších výstupů, stala se platinovou.
V Německu si vedl výborně. Svou dokonalou němčinou si získal publikum východního bloku stejně jako kdysi české diváky. Zavítal do legendárního estrádního pořadu Ein Kessel Buntes, vystupoval po halách i lázeňských domech.
S druhou ženou se dokonale doplňovali. Bärbel zpívala, uváděla program, a Felix vkládal mezi čísla své geniální skeče. Projeli spolu celé Německo. Dokonce několik let hostovali na zaoceánském parníku.
Holzmann sršel energií a do pozdního věku si udržel klukovskou jiskru v očích. Přesto se mu zdravotní potíže nevyhnuly. Po sedmdesátce jej sklátila mrtvice a začala se hlásit zákeřná skleróza – výpadky paměti, ztráty orientace. Jeho humor byl vždy postavený na hře s pamětí a nesoustředěností; teď se mu krutou ironií stalo, že doopravdy zapomínal texty, pletl slova a nepoznával tváře.
Na jevišti ovšem ožíval – jakoby zázrakem hrál, jako by byl stále ve svých nejlepších letech. Pracoval téměř do posledních dnů. Ještě v létě roku 2002 přijel krátce do Čech pozdravit přátele. Byl to poslední návrat. Vrátil se domů do Německa, nachystal kufr na další vystoupení – a už nevyjel. Zradilo ho srdce. Upadl do kómatu a 13. září 2002 tiše zemřel v chemnitzké nemocnici. Bylo mu 81 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Felix_Holzmann
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tata-se-bal-aby-z-neho-neudelali-nacistu-rika-dcera-felixe-holzmanna-276403
https://www.lifee.cz/trendy/felix-holzmann-mel-dar-bavit-lidi-jak-vznikla-jeho-nejslavnejsi-scenka-vcera-dnes-a-zitra_2964.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/felix-holzmann-komik-zivot-dilo.A210104_182422_lidicky_mama
https://zpravy.tiscali.cz/ustecti-historici-ziskali-dokumenty-o-valecne-minulosti-felixe-holzmanna-593330
https://nasregion.cz/desitky-let-rozdaval-humor-i-kdyz-mu-casto-do-smichu-nebylo-pred-104-lety-se-narodil-felix-holzmann-409405/
https://denikalarm.cz/2022/10/sisyfos-humoru-mistr-nedorozumeni-felix-holzmann/
https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/legendarni-felix-holzmann-si-vycital-smrt-prvni-zeny-tragedii-ale-ve-svem-zivote-zazil-vic-77200
