Článek
Jan Nepomuk František hrabě Harrach se narodil 2. listopadu 1828 ve Vídni. Pocházel z jednoho z nejstarších a nejbohatších rodů habsburské monarchie. Po otci měl německo-rakouské kořeny, po matce modrou krev rodu Lobkowiczů.
Vyrůstal obklopen služebnictvem a pohodlím paláců, přesto do něj už v mládí hluboce proniklo vědomí, že je také Čech. Jeho vychovatelé – vlastenecky smýšlející učenci jako básník Jan Erazim Vocel – mu vyprávěli o české historii a jazyce.
Mladý hrabě hltal tyhle příběhy možná víc než rytířské pověsti. Zaseli v něm semínko lásky k zemi, kterou nikdy nepoznal jako chudý venkovan, ale o jejíž osud se začal zajímat celým svým duchem i srdcem.
Bylo mu devatenáct, když poprvé ucítil dech revoluce. V Praze právě probíhal Slovanský sjezd roku 1848 a mladý Jan tam nechyběl – po boku svého otce sledoval bouřlivé debaty slovanských vlastenců. V ulicích se ozývala střelba, na barikádách tekla krev.
Jan viděl, jak rychle se vznešené ideály mohou změnit v peklo revolučního chaosu. O rok později, sotva dvacetiletý, nastoupil do císařské armády. Místo univerzitních přednášek ho čekal frontový prach. Prodělal tažení proti povstalcům v Uhrách – tam na vlastní oči poznal, jak vypadá zoufalství poražených i tvrdost vítězů. Jeho aristokratická čest velela sloužit císaři, ale v nitru si nesl soucit s těmi, kdo volali po svobodě.
Po osmi letech uniformu svlékl. Věděl, že vojákem z povolání být nechce. Vrátil se k rodinným statkům a rozhodl se být užitečný jinak – prací pro zemi a lid. Roku 1856, ve svých 28 letech, převzal správu velkostatku Konárovice u Kolína.
Záhy se ukázalo, že modrá krev mu nebrání vyhrnout si rukávy. Naopak – Jan Harrach se vrhl do hospodaření s nadšením mladého reformátora. Studoval nové zemědělské metody, experimentoval na polích i v lesích. Psalo se, že se neštítil mluvit s rolníky o hnoji.
Nebylo to přehnané: sám sepsal brožurky s názvy jako „Krátké naučení o důležitosti hnoje“, aby šířil osvětu mezi statkáři. Založil také rolnickou školu ve Stěžerách na Hradecku, kde mohli synkové sedláků zdarma studovat moderní hospodaření.
Chudí studenti tam dostávali stipendium i jídlo – a pokud pomáhali při pracích na dvoře, odpočítalo se jim to z poplatků. Hrabě chtěl dokázat, že nové pokrokové metody mohou pozvednout i malé hospodáře, nejen šlechtická panství. Šel příkladem.
Ve spolupráci s místním rolníkem vybudoval vzorový statek, kde zkoušel třeba chov bource morušového pro hedvábí či včelařství. Ne všechno vyšlo – hedvábnický experiment zkrachoval – ale mnozí v okolí zírali s úžasem, jak ten mladý pán dokáže tvrdě pracovat pro dobro druhých.
Věrný monarchii, oddaný národu
Jan Harrach vstoupil i do vysoké politiky, ale vždy zůstal nohama na zemi. Od 60. let 19. století zasedal jako poslanec v českém zemském sněmu, později i v říšské radě ve Vídni. Přesvědčením byl konzervativec a vlastenec zároveň – takový staročech, pro něhož bylo Rakousko pevnou střechou nad hlavou národů.
Český stát si bez habsburského rámce nedokázal představit. Říkalo se o něm, že je „český Rakušan“: hluboce oddaný císaři, ale stejně oddaný svému národu. Byla to křehká rovnováha. Harrach věřil, že říše může fungovat jen tehdy, budou-li všechny národy rovnoprávné.
Horlivě hájil české zájmy – chtěl třeba, aby úředním jazykem v Čechách byla vedle němčiny i čeština. Sám šel příkladem: už roku 1860 zavedl češtinu jako úřední řeč na svém jilemnickém panství v Krkonoších, což bylo tehdy něco nevídaného.
Jeho politická cesta nebyla jednoduchá. V sedmdesátých letech nesouhlasil se strategií pasivní rezistence, kdy čeští poslanci na protest opouštěli sněmovnu. Jan Harrach chtěl jednat, ne trucovat. Pokoušel se založit novou konzervativní stranu, která by bojovala za české zájmy aktivně.
Přitom však nikdy nesklouzl k šovinismu. Odmítal nenávist, volal po smíru Čechů s Němci. V tom zůstával osamělý. Jak plynula léta, vztahy mezi oběma národy se zhoršovaly. Místo spolupráce přicházela hořkost a konflikty. Hrabě to těžce nesl – vnitřně ho to trýznilo, protože celý život doufal, že Češi a Němci mohou žít vedle sebe jako rovní sousedé.
Jeho oddanost české věci neunikla pozornosti ve Vídni. Když se nadšeně zapojil do příprav stavby Národního divadla, narazil na odpor u konzervativních dvoranů. Psal se rok 1861, Jan Harrach pomáhal jako jednatel ve výboru pro zřízení českého divadla. Vlastenecký tisk ho chválil, ale ve vídeňských salonech to vyvolalo nelibost.
Někteří aristokraté protestovali, že Harrach a jemu podobní jdou příliš proti proudu. Dokonce padly návrhy, aby císařští důstojníci ze šlechtických rodin nemohli podporovat české národní podniky. Nakonec přišel rozkaz shora: hrabě Harrach (tehdy mající hodnost v záloze) a další exponovaní šlechtici mají okamžitě ukončit své angažmá v divadelním výboru.
Bylo to pro něj tvrdé dilema – poslušnost monarchii versus srdcová záležitost národa. Jan se poradil s Františkem Palackým a dalšími českými vůdci a nakonec rezignoval. Musel ustoupit, ale nevzdal se. Dál aspoň tiše posílal na stavbu své peníze a podporoval českou kulturu jinými cestami. Mrzelo ho to, ale věrnost k trůnu tehdy převážila.
Otec české kultury ve Vídni
Hrabě Jan se stal mecenášem mnoha projektů. Jeho jméno nacházíme téměř u všech velkých českých podniků 19. století. Pomáhal financovat dostavbu katedrály sv. Víta i Národního muzea. Od roku 1890 stál v čele Společnosti muzea Království českého a měl významný podíl na výstavbě monumentální budovy muzea na Václavském náměstí.
Jako kurátor Matice české podporoval vydávání české literatury. Nenápadně, ale vytrvale popostrkoval českou vědu a umění dopředu. Díky jeho podpoře mohl Karel Jaromír Erben dokončit a vydat slavné „Prostonárodní písně a říkadla“.
Aby povzbudil českou hudbu, vypsal soutěž o nejlepší původní operu. Vítězi – mladému Bedřichu Smetanovi – pak osobně předal cenu šesti set zlatých za operu Braniboři v Čechách.
Ve Vídni, centru mocnářství, stál Jan Harrach u zrodu institucí, které měly podpořit českou menšinu v cizím prostředí. Všiml si, že ve Vídni žijí desítky tisíc Čechů – dělníci, služky, úředníci – a jejich děti ztrácejí mateřskou řeč. Spolu s krajany založil spolek Komenský a Slovanskou besedu a prosadil zřízení první české školy ve Vídni.
Zamilovaný do Krkonoš
Krkonoše – drsné pohraniční hory se sněhem na hřebenech – se staly Harrachovou osudovou láskou. Poprvé přijel do Jilemnice jako mladý muž a okamžitě ho okouzlila vůně dřeva a horský vítr. Ve svých 32 letech převzal správu jilemnického panství.
Psal se rok 1860, doba průmyslového pokroku, ale tady na samotách pod horami jakoby vládl starý svět. Hrabě Jan se rozhodl, že pozdvihne Krkonoše z izolace. Ne snad, že by je chtěl zkrotit – miloval jejich nespoutanost – ale přál si, aby se jejich krása otevřela všem lidem.
Začal u cest. Nechával rozšiřovat a štěrkovat lesní stezky, aby se po nich dalo jezdit i chodit za deště. Osobně dohlížel na projekt nové hřebenové trasy vedoucí od Harrachova směrem k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna. Tři roky v sedmdesátých letech tam dělníci ve službách hraběte v potu tváře tesali serpentinovou cestu do skal.
Výsledek nese jméno svého patrona dodnes: Harrachova cesta se vine horským údolím Mumlavy a dodnes slouží turistům i horalům. Hrabě dbal na každý detail. Nařídil například, že všechny turistické ukazatele musí být psané dvojjazyčně – německy i česky.
V kraji, kde žili lidé obou národností, to považoval za samozřejmost. Někteří němečtí návštěvníci se možná podivovali, proč je na směrovkách kromě „Labthauser Baude“ i „Labská bouda“. Ale Harrach trval na svém: hory patří všem.
Když roku 1889 vznikl v Jilemnici místní odbor Klubu českých turistů, Jan Harrach stál u toho jako čestný předseda. Podporoval i německý horalský spolek Riesengebirgsverein na svém panství. Turistům umožňoval volně se pohybovat po svých pozemcích a dokonce spolkům věnoval pozemky pro stavbu útulen a chat.
Neváhal ze svého vykoupit staré boudy, předělat je na útulny a svěřit je do správy turistických spolků. Některé horské chaty dodnes vděčí za svou existenci právě jemu. Hrabě také dobře chápal, že přírodu nelze jen využívat – musel ji i chránit. Předběhl svou dobu o celá desetiletí.
Už v roce 1904 zřídil na svazích Labského dolu první přírodní rezervaci v Krkonoších o rozloze 60 hektarů. Zakázal tam kácet a lovit, aby zůstala nedotčená alpinská divočina budoucím generacím. Dohlédl i na ochranu kosodřeviny vysoko na hřebenech. Jeho lesní hospodářství v Krkonoších se stalo vzorem pro ostatní – právě za jeho éry dosáhlo jednoho ze svých vrcholů.
První lyže
Zásluhy Jana Harracha o turistiku jsou obrovské, ale do dějin se zapsal i jinak. Bezděky uvedl do českých zemí úplně nový sport – lyžování. Psal se rok 1892 a hraběti bylo 64 let. Tehdy se ve Vídni účastnil jedné ze dvorských hostin, kde seděl vedle švédského velvyslance.
Ten exotický diplomat ze severské země mu vyprávěl o zvláštním vynálezu: dlouhých dřevěných prknech, na nichž lze klouzat po sněhu. Harracha ta představa okamžitě zaujala – celý život vídal, jak jeho horalé v zimě zápasí s hlubokými závějemi, na nohou jen těžkopádné sněžnice. Co když by „ski“ mohly jejich dřinu ulehčit? Hrabě neváhal.
Ještě téhož roku dal své lesní správě v Horní Branné pokyn objednat dvě páry lyží. Jeden pár jasanových měl dorazit až z dalekého Norska, druhý bukový z Vídně. Koncem prosince 1892 už oba vzácné kusy dorazily do Krkonoš. Místní kolář František Soukup je zvědavě prohlížel – takové podivnosti ještě neviděl. Ale za pár týdnů podle nich dokázal vyrobit vlastní lyže za zlomek ceny dovozových.
Zpráva se po kraji rozkřikla. Už v následujícím roce měli Harrachovi lesní dělníci k dispozici desítky párů těchto „rychlých prkýnek“. Lyže si získaly srdce horalů. Nejdřív se jim smáli – první kroky lesníků na podivných prknech za zámeckým parkem v Jilemnici působily komicky.
Zvědavci se chodili dívat, jak se chlapi s dlouhými holemi válí ve sněhu. Jenže netrvalo dlouho a posměch se změnil v nadšení. Horalé najednou viděli, že na lyžích lze opravdu jezdit z kopce jako vítr. Někoho napadlo: Co kdybychom to zkusili taky? A tak brzy celé město lyžovalo.
V zimě 1894 už v Jilemnici vznikl první lyžařský spolek v českých zemích – Český krkonošský spolek Ski. Konaly se prvé závody na Kozinci nad Jilemnicí, při kterých diváci úžasem ani nedýchali. O pár let později jilemnický spolek uspořádal dokonce mezinárodní závody a české lyžování tím vstoupilo do evropských dějin.
S odstupem času se s úsměvem říká, že Jan Harrach dal Čechům lyže. Nebyla to tak úplně pravda – první lyže do Čech přivezli už o pár let dřív jiní nadšenci. Ale byl to právě Harrach, kdo zasel semínko lyžařské vášně mezi prostý lid. Co pro něj začalo jako praktické opatření pro služebnictvo, se proměnilo ve fenomén.
Osamělý pán a devět dětí
Ve svém osobním životě zažil Jan Harrach štěstí i bolest. Mladého hraběte provázela pověst žádané partie – urostlý, vzdělaný aristokrat s vizí. V roce 1856 se v Praze oženil s princeznou Marií Markétou Lobkowiczovou.
Mladá hraběnka mu porodila osm dětí. Nebyla to snadná léta. Některé děti zemřely hned po narození – syn Alfréd nepřežil rok 1864, dcerka Johanna zemřela jako nemluvně v roce 1869. Prvorozený syn Karel sice dospěl, ale trpěl těžkou duševní nemocí a musel být zbaven svéprávnosti.
Hrabě Jan nesl to trápení mlčky. Jeho milovaná choť tehdy po dlouhé nemoci sklonila hlavu navždy, v pouhých 33 letech. Hrabě zůstal sám se svými dětmi. Uzavřel se do sebe. Tehdy snad jen toulky po ztichlých lesích tlumily jeho zoufalství.
Trvalo osm let, než znovu našel životní oporu. Roku 1878 se Jan Harrach podruhé oženil – s půvabnou Marií Terezií z rodu Thurn-Taxisů. Byla o 28 let mladší, ale sdílela s ním lásku k hudbě i přírodě. Rozdávala na zámku v Jilemnici radost a pomáhala hraběti zaplnit prázdnotu v srdci.
Porodila mu nejmladší, deváté dítě – syna Arnošta, který se stal dědicem rodového jmění. Společně pak Jan a Marie Terezie prožili klidná desetiletí na přelomu století. Stárnoucí hrabě působil po jejím boku jako omládlý. Ona organizovala společenské akce a podporovala charitu, on se dál věnoval veřejnému dění.
Ke sklonku života se hraběti přece jen naplnila jedna obava: jeho milovaná Marie Terezie ho opustila dříve, než on ji. Roku 1908, po třiceti letech společného života, zemřela druhá hraběnka Harrachová ve věku 52 let.
Jan zůstal ve svém vídeňském paláci znovu osamělý. Jilemnický zámek i horské chodníky mu od té chvíle musely připadat smutnější než dřív. Bylo mu 80 let. Ještě naposledy se vydal do milovaných hor, jako by se s nimi chtěl rozloučit. V následujícím roce jeho srdce dotlouklo.
Zdroje:
https://www.reflex.cz/clanek/causy/90913/jan-harrach-zdatny-hospodar-prukopnik-turismu-a-popularizator-lyzovani-v-ceskych-zemich.html
https://sever.rozhlas.cz/jan-harrach-osviceny-slechtic-a-otec-krkonosske-turistiky-9062303?player=on
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/historicke/harrachove-slechticky-rod-spojeny-s-krkonosemi
https://www.zamek-hradekunechanic.cz/cs/rok-harrachu/clanky/harrachove-a-rozmach-lyzovani-v-krkonosich
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-tipy-na-vylety-hrabe-harrach-krkonose-miloval-vybudoval-rozhlednu-silnice-a-privezl-lyze-150768
https://www.euro.cz/clanky/jan-nepomuk-harrach-hrabe-a-lyznici-901224/
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HARRACH_Jan_Nepomuk_Franti%C5%A1ek_1828%E2%80%931909
https://hradec.rozhlas.cz/slavime-130-vyroci-zavedeni-lyzi-do-cech-hrabe-harrach-je-nechal-dovezt-do-8665902
