Článek
Jan se narodil 19. září 1925 v Litoměřicích v rodině drobného živnostníka. Bylo to šťastné, ale krátké dětství – brzy jej zastínily stíny doby. V osmi letech slyšel malý Honzík v pohraničí první nenávistné výkřiky. Psal se rok 1933 a v Sudetech se rozdmýchávaly německé nepokoje.
Skopečkovi tehdy narychlo sbalili kufry a utekli před hrozbou nacismu do vnitrozemí. Usadili se v Horním Jelení ve východních Čechách, kde si otec otevřel malou továrničku. Jenže dějiny je dohonily – po Mnichovu 1938 musela rodina znovu opustit domov a přesídlit do Prahy.
Janův otec byl podnikavý muž a přál si ze syna mít obchodníka, který jednou převezme živnost. Mladý Jan ale odjakživa tíhnul k divadlu. Rád vzpomínal, jak ho v dětství okouzlila představení cirkusu a loutkového divadla, kam ho maminka brávala.
Chodil na housle, miloval knihy. Jako student obchodní školy tajně utíkal i dvakrát týdně do divadla. Žil svými sny o jevišti a v sedmnácti dokonce zkusil složit zkoušky na konzervatoř.
Psal se květen 1942. Z nebe padaly květy kaštanů a Prahou duněla střelba – právě byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha. Naděje mladého Skopečka na herecké studium se rozplynuly stejně jako dým nad skomírajícím nacistickým pohlavárem.
Žlutá hvězda a dva koncentráky
Zatímco Jan snil o prknech, co znamenají svět, skutečný svět kolem něj čím dál surověji připomínal svůj charakter. Jednoho dne uviděl, jak si maminka ke kabátu přišívá žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Jude. Tehdy se rodina naplno dozvěděla, co Janova matka dlouho tajila – její židovský původ.
Pro ni to znamenalo mnoho zákazů: nesměla ani cestovat tramvají či chodit do kina. Pro Jana zase neblahé dědictví, které mělo určit jeho osud. Nacisté jej klasifikovali jako „židovského míšence prvního stupně“ (Mischling). I když byl pokřtěný katolík, z pohledu rasových zákonů měl židovskou krev po matce. Musel si navléct žlutou hvězdu i on sám. A nacistická mašinerie se brzy rozjela.
Nejprve Jana totálně nasadili do pražské Waltrovky – továrny na letecké motory v Jinonicích. V roce 1943 byl odeslán na půl roku na nucené práce do Württemberska k firmě Gebrüder Schäfer v Nürtingenu.
Mladík dřel daleko od domova a vyhlížel konec války. Leč předčasný návrat do Prahy ke konci roku 1944 znamenal jen klid před bouří. V zimě 1944/45 přišlo nové předvolání – sbalit si deset kilo věcí a dostavit se k transportu.
Skopeček tušil, co to znamená: koncentrák! Přesto uposlechl rozkazu. Na shromaždišti na pražském Hagiboru nastoupil do vlaku – do dobytčího vagónu, stejně jako stovky dalších Židů a „míšenců“. Ocitl se v koncentračním táboře zvaném Kleinstein v oblasti polského Slezska.
V táboře Kleinstein panovaly krušné, ale ne smrtící podmínky. Skopeček později vzpomínal, že šlo o jeden z těch „mírnějších“ koncentráků: základní hygiena, dvanáctihodinové pracovní směny, žádné masové vraždění. Jen dřina, hlad a všudypřítomná smrt za plotem. Jan dřel, aby nemyslel na jiné věci – večer padal na pryčnu tak vyčerpán, že se mu ani nezdály sny.
Vzpomněl si dokonce, že si s sebou do tábora vzal svazek Shakespearových her s naivní představou, že bude mít v lágru čas je pročítat. Samozřejmě neměl – každý večer od únavy usnul dřív, než otevřel knihu. Když pak za pár týdnů přišel rozkaz tábor vyklidit před blížící se frontou, vázané svazky her vláčel Jan na improvizovaných sánkách k vlaku, ale postupně je musel vyházet.
Byl leden 1945, sovětská ofenzíva se blížila a nacisté najednou zmizeli – Kleinstein byl narychlo rozpuštěn. Jan Skopeček se štěstím přežil první koncentrák. Rychle se však ukázalo, že vyhráno není. Za dva dny po návratu domů dostal Jan příkaz nastoupit znovu do transportu. Nacisté už šetřili munici – mladé české „míšence“ chtěli využít na práci v Říši. Mrazivého lednového rána tak Jan stanul opět na nádraží.
Transport mířil do pracovního tábora Osterode v podhůří Harzu. A v témže dobytčáku, v téže zoufalé situaci se ocitl i legendární Oldřich Nový, který do transportu musel nastoupit za trest, že se odmítl rozvést se svou milovanou židovskou ženou Alicí. Jejich osudy – osud proslulého Kristiána a neznámého kluka – se tak protnuly na cestě z pekla do jiného pekla. A stalo se, že hvězda stříbrného plátna zachránila život cizímu mládenci.
Po příjezdu do Osterode byl Jan díky zdravotní péči Oldřicha Nového schopen práce. V táboře ovšem čekala další těžká zkouška: dvanáctihodinové šichty při stavbě železniční tratě. Vězni přenášeli těžké pražce, šest mužů muselo manipulovat s jedním dílem kolejí a dokonale se synchronizovat, jinak hrozil úraz.
Skopeček takto jednou nesl kolejnici, když se jeden spoluvězeň smekl a způsobil si ocelí obrovskou tržnou ránu. Jan dostal za úkol – společně s jedním dozorcem – dopravit zraněného do táborové ošetřovny. Šli polní cestou, jeden podpíral raněného z jedné strany, druhý z druhé. Nad hlavami se zničehonic objevila letka anglo-amerických letadel. Bylo to poprvé, co Jan viděl spojenecké stroje tak blízko. Neudržel se a začal jim radostně mávat.
Jenže vzápětí strnul: jeden z letounů stočil příď a spustil po nich palbu – zřejmě pilot považoval skupinku za prchající Němce či stráže. Kulky prosvištěly kolem. Jan na poslední chvíli strhl raněného stranou do příkopu. Stihl to tak-tak - letadla zakroužila a odlétla.
Netrvalo dlouho a i tábor v Osterode padl – fronta se valila Evropou a nacistická Říše umírala. Jan Skopeček se po nekonečných měsících vrátil domů. Druhou světovou válku přežil, ale její následky teprve měly doznít. Doma na něj čekala tragédie: zjistil, že jeho tatínek mezitím zemřel.
Divadlo místo pomsty
Po válce se mnoho lidí ptalo: jak dál žít po takových zkušenostech? Mladý Jan Skopeček odpověděl po svém: rozhodl se jít za svým starým snem a stát se hercem. „Když jsem se v pětačtyřicátým vrátil z koncentračního tábora, četl jsem v novinách inzerát… Pamatuji si ho úplně přesně,“ líčil po letech. V novinách stálo, že Městské a oblastní divadlo Praha–Brno (Výstaviště) přijme mladé herce do souboru.
Jan, kterému bylo pouhých 20 let a neměl žádné profesionální zkušenosti, se přesto vydal na konkurz – vždyť neměl co ztratit. Sbalil si kufřík a rozjel se do Brna. Žertem o sobě říkal, že je „herec na inzerát“. V Brně však nakonec nezůstal dlouho. Scéna na výstavišti hrála hlavně pohádky pro děti, což jej neuspokojovalo. Cítil v kostech, že chce hrát „velké divadlo“, klasiku, dramata i komedie pro dospělé.
Přešel proto do Hanáckého divadla v Přerově a brzy poté zakotvil v Horáckém divadle v Jihlavě. Psal se rok 1946 a dvacetiletý Skopeček prožil na Vysočině dva nejšťastnější roky života. Učil se řemeslu herectví doslova za pochodu – hrál jednu roli za druhou a nasával zkušenosti od starších kolegů.
Právě v Jihlavě potkal i osudovou ženu svého života, herečku Věru Tichánkovou. Seznámili se poněkud nepřímo: všimla si ho známá herečka Zorka Rozsypalová a doporučila ho Tichánkové jako talentovaného mladíka. Tichánková byla o pět let starší zkušená herečka, která Skopečka zpočátku považovala za drzého zajíce.
On po ní naopak pokukoval s čím dál větším zalíbením. Spojovalo je nejen herectví, ale i podobně trpká válečná zkušenost – Věra Tichánková si prošla za okupace svým vlastním utrpením a přišla o lidi, které milovala.
Na jevišti spolu poprvé stanuli ve hře Hrátky s čertem, pohádkové komedii, kde Skopeček alternoval roli čerta a Tichánková hrála princeznu. Několik měsíců se kolem sebe jen nesměle točili. První rande absolvovali netradičně v cirkuse – Skopeček ji pozval na představení šapitó v Jihlavě. Jenže během produkce se strhla taková bouřka, že cirkusový stan málem uletěl.
Program musel být zrušen a mladý pár se uchýlil do bytu Tichánkové. Jan tu příležitost popadl po svém – zůstal přes noc a už vlastně nikdy neodešel. Brzy se z nich stal nerozlučný pár. Ačkoli Věra dlouho nechtěla o svatbě ani slyšet (nevěřila, že jim vztah může vydržet), Jan ji nakonec přemluvil.
V září 1949 se vzali v Praze na Staroměstské radnici – a rovnou z obřadu prý odjeli na divadelní představení, protože měli ten den ještě hraní. Manželský slib, který si dali, paradoxně opravdu trval „dokud nás smrt nerozdělí“ – soužití Jana Skopečka a Věry Tichánkové vydrželo neuvěřitelných 66 let až do Verčiny smrti roku 2014.
Herec z periferie
Koncem 40. let se Skopečkovi vrátili do Prahy. Jan stál u zrodu nového libeňského divadla, které vzniklo transformací někdejšího Divadla na Žižkově na Divadlo S. K. Neumanna v roce 1949. Byla to scéna na periferii – v Libni, daleko od noblesy Národního nebo Vinohradského divadla.
Skopeček tam nastoupil spolu s manželkou a zůstal věrný „Palmovce“ po celý život. Doslova věrný – několik let dokonce bydlel přímo v budově divadla a mohl chodit do práce v bačkorách. Zpočátku hrál menší role, budoval zkušenosti a čekal na svou šanci.
Přišla v šedesátých letech. To se do Palmovky uchýlili někteří režiséři vyhození z prestižních scén během politických turbulencí. „Skvělé období bylo zejména v 70. a pozdějších letech, kdy na Palmovce našli útočiště významní režiséři vyhození za normalizace z center, jako Otomar Krejča nebo Jan Grossman,“ vzpomínal Skopeček.
Libeňská scéna se tak nečekaně stala jedním z center progresivního divadla. Skopeček, jindy skromný muž, se v těch letech herecky rozvíjel pod vedením špičkových tvůrců. Ztvárnil zde řadu pozoruhodných rolí, od klasických her až po moderní dramata. Navíc v roce 1958 během základní vojenské služby stihl krátce hostovat i na scéně Armádního uměleckého divadla na Vinohradech a po návratu zpět do Libně už patřil k oporám souboru.
Zatímco na divadle se profiloval spíše jako charakterový herec menších rolí, v televizi a filmu si Jana Skopečka zamilovali diváci zejména v komediích. Nejvíce ho proslavila role otce Václava Potůčka, předsedu JZD v televizním seriálu Tři chlapi v chalupě (1963) a navazujícím filmu Tři chlapi na cestách. Ztvárnil tu prostého venkovského taťku, který s nadhledem a humorem řeší rodinné trampoty.
Českému publiku ten bodrý muž natolik přirostl k srdci, že Skopečka na ulici zdravili jako „Potůčka“ ještě desítky let poté. Ve filmu se objevoval často v menších, ale výrazných rolích – zahrál si například ve válečném dramatu Vyšší princip (1960), v komedii Tajemství hradu v Karpatech (1981) a desítkách dalších snímků.
Na sklonku kariéry jej mladší generace zaznamenala třeba v komediích Kameňák či Vrásky z lásky po roce 2010. Skopeček byl zkrátka herec, kterého jste možná neznali jménem, ale jeho tvář byla povědomá miliónům – typický „hlas od vedle“, nenápadná stálice, bez níž by český film a divadlo 20. století nebyly kompletní.
Málokdo také ví, že Jan Skopeček byl i úspěšným dramatikem a scenáristou. Napsal půl tuctu divadelních her a několik rozhlasových dramatizací. Mezi jeho nejznámější kusy patří komedie Záhada Červeného pudru, která se hrála i v zahraničí. Celý život si pečlivě vedl vlastní divadelní archiv – zakládal si výstřižky, programy a poznámky ke každé hře, ve které účinkoval.
Byl pověstný svým suchým humorem a pohotovými glosami. Jeden z kolegů vzpomínal, že Skopeček dokázal při cestách na zájezd nečekaně „perlit“ – například když v autě na navigaci zaznělo „Blíží se sjezd“, pochrupující Jan otevřel oči a vážně pronesl: „Copak oni už komunisti mají sjezd?“ (a rozchechtal tím celé auto). Humor byl jeho obranou i zbraní. Sám o sobě kdysi prohlásil, že člověk musí zůstat veselý za všech okolností, jinak by se zbláznil.
Stíny na výsluní
Přesto ani v poválečných letech neměl Jan Skopeček na růžích ustláno. Komunistický režim sice zlikvidoval nacisty, ale nastražil umělcům jiné pasti. Skopeček nepatřil k disidentům ani ke špičkovým hvězdám, spíše stál stranou politiky a dělal poctivě své řemeslo. Ani jemu se však nevyhnuly kontroverze.
Jeho jméno se objevilo v seznamech spolupracovníků StB, nechvalně proslulé tajné policie. Byl veden pod krycím jménem „Franta“ a záznamy StB tvrdily, že od roku 1978 byl dokonce agentem. Když tyto seznamy vyšly po roce 2000 na veřejnost, Skopeček zuřivě popřel, že by vědomě podepsal spolupráci.
„Kdo mě těch čtyřicet let znal, dovede si představit, jaký jsem asi byl fízl. A kdo mě neznal, ať mi políbí…,“ prohlásil trpce pro noviny. Na stará kolena ho velmi trápilo, že je považován za udavače – dokonce kvůli tomu přestal být obsazován do televize a filmu.
Pravda byla složitější. U soudu Skopeček přiznal, že se ve skrytu duše bál nabídky StB odmítnout: „Chodil jsem na ty schůzky, protože jsem se bál tam nejít. Už jsem měl za sebou jeden tříletý zákaz činnosti… Říkal jsem si, nic jsi nepodepsal, tak oč jde,“ vypověděl osmdesátiletý herec před soudkyní.
Tajní si ho očividně předcházeli – nepotřebovali od něj možná ani tak informace, jako spíš fakt mít populárního herce na seznamu. V jeho svazku chyběl jakýkoli vlastnoručně podepsaný vázací akt.
Nakonec se Jan Skopeček dočkal očištění. V roce 2005 pražský městský soud rozhodl, že Skopečkovo jméno bylo v seznamech StB vedeno neoprávněně a nařídil ministerstvu vnitra jméno vyškrtnout. Herec si mohl oddychnout – a s typickou jiskrou pak poznamenal, že „práskačem“ ho za celý život nazvala jen vlastní manželka, když jí někdy prozradil zápletku filmu dřív, než ho dokoukala. Zemřel 27. 7. 2020 ve věku nedožitých 95 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Skope%C4%8Dek
https://www.praha8.cz/Herec-Jan-Skopecek-Cestny-obcan-Prahy-8-Bez-zenske-pritazlivosti-bychom-tu-nebyli.html
https://cnn.iprima.cz/otevrena-zpoved-o-smrti-herce-jana-skopecka-pred-tydnem-si-pochutnaval-na-zakuscich-a-zpival-nam-prednostu-stanice-6700
https://www.pribehynasichsousedu.cz/media/Jan-Skope%C4%8Dek.pdf
https://www.memoryofnations.eu/en/skopecek-jan-1925
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-soud-skopecek-byl-veden-v-seznamech-stb-neopravnene-40102356
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/84882/tajemstvi-jana-skopecka-oldrich-novy-mi-v-koncentraku-zachranil-zivot.html
https://www.kinotip2.cz/clanky/manzelstvi-very-tichankove-a-jana-skopecka-20221020-6665.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/227475/bolestne-tajemstvi-jana-skopecka-94-vnucku-mu-zabil-nador-mozku.html
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/jan-skopecek-herec-umrti.A200727_152224_filmvideo_bur
