Jana Kratochvílová: komunisté se jí chtěli zbavit, v Londýně z ní chtěli udělat druhou Madonnu

Jana „Uriel“ Kratochvílová vyrostla jako talentované a živelné dítě v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Odmala se lišila – nejdřív uzavřená dívenka, která velmi dobře hrála na housle a závodně tenis, se v pubertě proměnila v divokou tanečnici.

Na gymnáziu protancovala večery v avantgardní skupině choreografa Franka Towena a nakonec vyměnila čtyři struny houslí za šest strun bratrovy kytary. Rocková hudba ji pohltila.

První pěvecké krůčky udělala už v roce 1973 – objevila se v televizi po boku Country Beatu Jiřího Brabce. Brzy prošla celou plejádou kapel a žánrů: zpívala s jazz-rockovou formací Expanze, s Jazz Q Martina Kratochvíla, vystupovala u Petra Hanniga i Josefa Laufera.

Na dva roky se dokonce stala součástí legendárních Kroků Františka Janečka, továrny na diskotékové hity konce 70. let. Jenže Jana nikdy nezapadala mezi uhlazené hvězdičky pop-music. Byla jiná – výstřední, svá, nepředvídatelná. V roce 1979 proto prchla z Janečkovy líhně a založila si vlastní rockovou kapelu Motor. Její chraplavý, nezaměnitelný hlas se opřel do blues-rockových melodií a na domácí scéně se zrodila nová rebelka.

Kratochvílová jela na vlně, která se vymykala oficiálně schválenému proudu. Její další skupina Heval (1981–1983) kombinovala reggae s rockem – a to normalizační aparát dráždilo. Hudba reggae zněla funkcionářům podezřele sama o sobě; dokonce v ní slyšeli náznak jména amerického prezidenta Reagana.

Janina celá osobnost jim byla trnem v oku. Na scéně působila jako zjevení: místo cudných šatů nosila titěrné síťované topy, místo slušivé trvalé měla divoké rozcuchané copánky.

Její projevy byly nespoutané, plné energie, s proklamovaným „rytmem z Vyšehradu“ – tak sama nazývala svoje písně, inspirované pražskou čtvrtí, kde tehdy bydlela. Mladé publikum z ní bylo uhranuté, ale mocným v kulturním aparátu připadala nebezpečná.

Na tehdejší poměry byla Jana prostě příliš svá. Postupně se setkávala s mnoha zákazy a překážkami. Úřadům vadilo vlastně všechno – její hlas, její svérázné oblečení, její kytarová hudba, její texty. Dokonce i název kapely Heval se úředníkům zajídal; ve své paranoie si mysleli, že odkazuje na uvězněného disidenta Václava Havla.

Ve skutečnosti šlo o nevinnou složeninu jmen Janina psa Hektora a kočky Valerie. Byly jí prostě neustále házeny klacky pod nohy. Přesto se tehdy mladá zpěvačka odmítala podřídit. V roce 1981 nazpívala hit „V stínu kapradiny“ – tklivý popový singl, který si dodnes lidé pobrukují.

Ale zatímco písní dobývala hitparády, svým zjevem dál „pobuřovala“. Jeden den vystoupila v televizi v koženém outfitu s odhaleným břichem, druhý den už přicházely příkazy shora: omezit vystupování, stáhnout klipy, zrušit koncerty. Jana jako by tančila na tenkém ledě – nikdy nevěděla, kdy pod ní definitivně praskne.

Přesto dostala na jaře 1983 nečekanou šanci: tehdejší Ministerstvo kultury a agentura Pragokoncert jí povolily vycestovat na mezinárodní hudební festival do irského Castlebaru. Byl to překvapivý ústupek; mohlo to vypadat, že Jana Kratochvílová krátce předtím sklidila velký úspěch na festivalu v Japonsku a přivezla odtamtud Cenu publika.

Teď tedy mohla reprezentovat vlast v Irsku. Na cestu se vydala se svým kolegou, kytaristou Pavlem Trnavským z kapely Heval. Oba mladí hudebníci si připravili působivou rockovou show s písní „Demon Me“. Když v Castlebaru stanuli na jevišti, publikum šílelo nadšením.

Jana v blyštivém kostýmu křepčila a svým hlasem plným síly ohromila porotu i diváky. Nakonec získali hned tři ceny – za skladbu, za nejlepší show i další Cenu publika. Pro Janu to měl být životní triumf.

Jenže euforie neměla dlouhého trvání. Krátce po festivalu se z Československa začaly šířit znepokojivé zvěsti. Zatímco Jana a Pavel sbírali v Irsku vavříny, komunistický tisk doma oznámil, že oba umělci emigrovali.

Byla to lež – ale velmi účinná. Když se dvojice hudebníků přesunula do Anglie, kde měli další program, v Praze už běželo očerňující zprávy v Rudém právu. Naplánovaný vítězný koncert „pro Dopravní podniky“ byl zrušen a desky Jany Kratochvílové okamžitě staženy z prodeje.

Během pár dnů zmizela ze všech rádií i televizních pořadů. Jako by přestala oficiálně existovat. „Oni nás vykopli ze země,“ vzpomínala Jana později na onen zlomový okamžik. „Povolili nám vycestovat, ale hned po našem odjezdu rozhlásili, že jsme utekli. Kdybychom se vrátili, šoupli by nás do basy.“

Mladí hudebníci byli v šoku. V Anglii je zastihla zpráva o vlastní „zradě“ a vlastně ani netušili, co dělat dál. Pavel Trnavský nechal v Praze snoubenku a svatbu za dveřmi; teď mu z té budoucnosti zbyl jen snubní prsten na prstě a nejistota. Jana zase měla v Čechách svoji velkou lásku – o osm let staršího bubeníka Jiřího „George“ Hrubeše, člena populární rockové kapely Pražský výběr.

Ačkoli Jana a Jiří ještě nebyli oddaní prstýnky, patřili k sobě. Rozdělovala je však železná opona, která přes noc spadla mezi jejich životy. Jana s Pavlem stáli sami v cizí zemi, s cizí řečí a pár librami v kapse, a přemítali, co bude dál. Mezitím se Jana konečně dovolala své matce do Zlína – a zaznělo varování, které jí vehnalo slzy do očí: „Nejezděte zpátky.“ Bylo rozhodnuto.

V novém světě začala vystupovat pod uměleckým jménem Jane Pope. Oslnivý hlas a exotický zjev jí brzy otevřely dveře do prestižních klubů. Zpívala v Anglii, ve Francii, v Západním Německu.

Například píseň „Bohemian“, kterou Jana s kapelou natočila, hrála hudební stanice až v dalekém Japonsku. Už v roce 1984 se k ní navíc podařilo připojit Jiřímu Hrubešovi. Její životní partner využil první záminku k vycestování (a nebo mu to komunisté prostě dovolili) a uprchl z domova, aby mohl s Janou sdílet hořkosladký exil. Dvojice se natrvalo usadila v Londýně a začala společně tvořit – jako profesionální kolegové i dva nerozluční milenci.

Západní showbyznys si nešlo idealizovat. Okouzlena Janiným originálním projevem se jí ozvala velká nahrávací společnost Polydor. Trojice Kratochvílová, Trnavský a Hrubeš podepsala exkluzivní smlouvu; točila album v nejlepších studiích a na nahrávkách jim hostoval třeba slavný baskytarista Mark King z kapely Level 42. 

Zdálo se, že nic nebrání tomu, aby se z nezkrotné české divošky stala mezinárodní hvězda. Jenže pak se led znovu zlomil – a tentokrát ne Janinou vinou. Polydor koupilo jiné vedení, pro nějž byla potrhlá rockerka z Východu jen „nezvladatelná střela“. Do karet navíc promluvily i mocné předsudky: žena, která odmítá být manekýnou a hračkou, prý úspěch neutáhne.

Co s tím? Manažeři přišli s drsným nápadem. Z Jany chtěli mít novou Madonnu – ovšem spíš než ve smyslu hvězdné kariéry šlo o image. Měla se stát sexy symbolem Polydoru, který by lákal publikum odhaleným tělem a podbízivou erotikou.

Kratochvílová zůstala stát jako opařená. „Musela bych být prakticky pornografická. A já nenabyla dojmu, že musím předvádět nahotu, abych se cítila jako umělec. Nepotřebovala jsem prodávat tělo,“ vzpomínala otevřeně.

„Ano, hodně jsem tančila, měla jsem dobré kostýmy, ale odmítla jsem dělat perverzi, sprostá a lascivní videa. Chtěla jsem to dělat hrdě. Je to stále stejné, buď jste milenka někoho mocného, nebo nikoho nezajímáte.“ Slova, která pronáší s klidnou vážností teď, působí jako manifest integrity. Ale tenkrát za ně Jana zaplatila krutou daň.

Polydor s ní rozvázal smlouvu a roznesl o ní pověst, že je „neřízená střela – jednička, ale nezvládnutelná a nepovolná“. Snažili se ji dokonce odlákat od Jiřího Hrubeše, kterého lákali do jiných projektů; bez šance. Jana s Jiřím a věrným Pavlem Trnavským zůstali semknutí jako parta vyhnanců, kteří přežijí, jen když budou držet při sobě.

Světový věhlas jim nakonec proklouzl mezi prsty. Kolovaly zvěsti, že stejnou nabídku, kterou Jana odmítla, dostala i mladá Madonna Ciccone – a ta ji přijala. Nedlouho poté se z Madonny stala mezinárodní popová ikona 80. let, zatímco česká zpěvačka hrála v malých klubech. Jestli je to skutečně pravda, nebo jen léty zažitá smyšlená historka těžko říct.

Jisté je, že Jana o tom nikdy moc nemluvila. Až po letech tiše připustila, že v nitru cítila špetku pochybnosti: „Dneska nevím, jestli jsem se tenkrát neměla jako žena obětovat. Tím svým rozhodnutím jsem vlastně možná zkazila potenciální přepychový život i těm klukům,“ vyčetla si hořce svůj někdejší vzdor.

V podzemí londýnského hudebního světa našla Jana Kratochvílová nakonec svou vlastní nezkrotnou cestu. Když pro ni nebylo místo mezi blýskavými popstars, prorazila do undergroundu. Se svou partou začala hrát tvrdý alternativní rock, plný experimentů, šamanských rytmů a temných basů. Vznikla tak vlastně celá nová kapitola – Jana se hudebně „zbláznila“ a v dobrém slova smyslu.

Jenže za touhle divokou uměleckou proměnou se skrývala bolest, o které se na veřejnosti moc nemluvilo. Zatímco v Londýně bojovala o přežití v hudební džungli, z domova přicházely zdrcující zprávy. Její milovaný bratr, filmový kaskadér, který jí kdysi daroval první kytaru, spáchal sebevraždu.

Pro Janu to byla těžká rána. A aby toho nebylo málo, její maminka, která jí v začátcích šila extravagantní kostýmy, onemocněla rakovinou a lékaři jí nedávali mnoho nadějí.

Právě v těchto chvílích naprostého zoufalství, tisíce kilometrů od domova, se Jana obrátila tam, kam by to nikdo nečekal – do světa spirituality, alternativní medicíny a tajemna. Když se její maminka nakonec zázračně uzdravila, údajně díky zásahu neznámé léčitelky, Janina víra v „něco víc“ se jen utvrdila.

Aby obstála v drsných metalových klubech, zkusila i netradiční řešení: převlékala se za muže a používala chraplavý „pánský“ vokál. Říkala si tehdy „Alien“ či „Heretyka“ a na pódium vstupovala v přestrojení, s maskou na obličeji. Mohlo to působit jako recese – ale pro ni to byla přirozená evoluce. Právě v té době začalo její celoživotní vystupování v maskách.

Z Jiřího Hrubeše a Jany Kratochvílové se stal nerozlučný excentrický pár: milenci, spoluumělci, souputníci. V britské metropoli žili vegetariánsky a spirituálně; Jana studovala hypnoterapii a alternativní medicínu. Na prestižní škole neurolingvistického programování ohromovala profesory bystrým intelektem – a popravdě je i děsila, když zpochybňovala jejich vědeckou autoritu.

Koncem 80. let už zpívala nejen v zakouřených rockových doupatech, ale i anonymně ve velkých chrámových sborech. Jako by hledala nový rozměr. Když jí smrtelná nemoc málem vzala milovanou maminku, stála Jana při ní v nemocnici.

Tady se její víra v zázraky jen upevnila – maminku totiž zachránila neznámá léčitelka, která jí pouhou energií údajně zmenšila nádor, až zmizel. A dcera pak, plná naděje, natočila desku Imunita Systemica, kde do mikrofonu zpívala přímo buňkám lidského těla a snila o tom, že hudbou dokáže léčit.

Když padla železná opona, zdálo se, že konečně nastal čas pro velkolepý návrat ztracené dcery. Jenže Jana udělala jednu „chybu“ – nevracela se v umělecké podobě jakou si ji čeští fanoušci pamatovali, ale naprosto proměněná umělkyně. A to jí nebyli schopni odpustit.

Česko čekalo „Kapradinu“, ale z Londýna přijela Uriel. Místo roztomilé rebelky s copánky stála na pódiu se svou britskou kapelou Illuminati éterická bytost v maskách, zpívající temný, industriální rock o vesmírných energiích.

Pro nepřipravené publikum to byl šok. Místo potlesku přišlo zděšení a nepochopení. Kulturní tisk se předháněl v odsudcích: „Kratochvílová je satanistka a kazí mládež!“, „Ať táhne zpátky, odkud přišla!“

Na čas to vzdala a stáhla se zpět do Londýna. Trvalo téměř další desetiletí, než se svět okolo posunul natolik, aby se česká kotlina naučila alespoň trochu rozumět své nejvýstřednější hvězdě. Znovu doopravdy prorazit v rodné zemi dokázala až po roce 2000, kdy se do Česka začala s Jiřím pravidelně vracet.

Ne snad že by její hudba náhle zlidověla – spíš se svět okolo posunul a postmoderní publikum už tolik nepohoršovalo, že je Jana divná. Ve svých výstředních kostýmech zůstala věrná sama sobě: zpívala hlubokým zastřeným hlasem, skládala nové písně na pomezí rocku, elektroniky i šansonu a prostě byla svá.

Dnes koncertuje se svou kapelou Illuminati a na pódiu servíruje publiku stejně strhující show jako kdysi. V jednom kuse střídá převleky a masky – baví ji to a lidi taky. Někdy se oblékne jako vikingská válečnice s rohy, jindy jako ufon ze cyberpunkové galaxie, příště třeba vystoupí ve starodávném potápěčském skafandru.

Ano, i to se stalo: v přilbě vážící třicet kilo odzpívala celý koncert. „Oblékla jsem si ho v druhé půlce koncertu… Musela jsem v tom zpívat Copánky… Strašně to v helmě rezonovalo, nejhorší bylo, že se mi zapařilo skleněné okno… a podpatky se mi zarazily do podlahy,“ vzpomínala se smíchem.

Bulvární novináři pak sice dramaticky psali, že se v tom skafandru málem udusila – ona ale písničku dozpívala do konce a v šatně se jen smála, jaké zvěsti se zase vyrojí. Podobných historek má za léta nespočet.

Pod všemi těmi kuriózními příběhy však neochvějně pulzuje její životní filozofie. Jana Kratochvílová vždycky dělala věci naplno a po svém. Pokud v něčem našla smysl či potěšení, šla za tím na maximum – a je jedno, jestli šlo o zpěv, tanec, kostýmy nebo třeba půsty a meditace.

„Nejdéle jsem ho vydržela čtyřicet dní! Po něm jsem měla tolik energie, že jsem levitovala! Měla jsem pocit, že se vznáším,“ líčí nadšeně zážitky ze svých extrémních dietních experimentů, kdy dokázala nejíst celé týdny a živit se „pránou“, tedy jen vzduchem a sluneční energií.

Někdo tomu uvěří, jiný to má za bláznovství – Jana se tím netrápí. Za desetiletí si zvykla, že ji mnozí pokládají za vyšinutou. Ona se ale rozhodně za blázna nepovažuje. Dala se na dráhu umělkyně tělem i duší, a tak bere vážně všechno, co k tomu patří.

„Umělci jsou odlišní… Ale pořád si s image hraji, baví mě to. Baví mě dělat změny a sama sebe i druhé překvapovat,“ vysvětluje bezelstně. „Chci žít uměním – dělat radost, provokovat lidi ze všednosti, uzavřenosti, a zbavit je předsudků.“ Právě tohle motto vystihuje, proč Jana dělá věci, jaké dělá.

V osobním životě je možná překvapivě konzervativní. Nikdy se nevdala – s Jiřím Georgem Hrubešem zůstali druzi bez úředního podpisu. „Jsme proti jakýmkoliv smlouvám a svazování. My jsme za svobodu,“ prohlašuje. Majetek ji nezajímá; pořád žijí tak trochu bohémští hippies v malém bytě v Londýně.

Děti si spolu nepořídili. Jana necítila mateřskou touhu – a svěřila se, že měla odjakživa jiný úkol. Dokonce i kdyby ji biologické hodiny přemohly, nenechala by si podle svých slov diktovat. Když žili v Anglii, vydaly úřady zákon, že pokud by rodiče odmítli dítěti dávat mléko a maso či očkování, dítě by jim odebrali.

Jana a Jiří, zapřisáhlí vegani a odpůrci chemie, to slyšeli a prý si řekli: ne, do takového světa potomka nepřivedeme. „My tu naši energii chceme dát skrz muziku celému světu, nejenom jednomu dítěti,“ vysvětlovala své rozhodnutí. Tato slova mohou znít bláhově či krutě, ale u ní nevycházejí z nelásky – spíš z pocitu jisté duchovní mise. Jana zkrátka věří, že lidská duše je nesmrtelná a prochází mnoha životy, takže o jedno materství sem či tam vůbec nejde.

O svých podivuhodných názorech mluví naprosto vážně a se zápalem kazatele. Nikomu nevadí, pokud tvrdí třeba to, že v pozemské stravě není potřeba jíst vůbec nebo že hmotné tělo se dá překonat. Ale někdy zajde i do oblastí, nad nimiž zůstává rozum stát.

Nedávno například prohlásila, že běžná lidská sexualita je ve skutečnosti zoufalý satanismus a kanibalismus. Považuje sex za „příšerný podlidský projev“ a vyzývá lidi, aby se mu raději vyhnuli, jinak je prý zničí na duši i na těle. Takové výroky budí kontroverze – část publika kroutí hlavou, část jen fascinovaně mlčí.

Je těžké určit, kolik je v nich skutečného přesvědčení a kolik jen snahy šokovat. Možná obojí. Jana Kratochvílová rozhodně nemá zábrany nahlas říkat, co ji napadne. Někdo by to nazval pomateností, pro ni je to hluboké spirituální osvícení a poselství pro lidstvo.

Někteří se jí smějí. Jiní ji obdivují. Ona na to nedbá. Kdysi dávno ji jeden soudruh káravě upozornil: „Víš, co je tvůj problém, Kratochvílová? Je vidět, že máš názor.“ A ona ten problém nikdy neodstranila. Pořád má vlastní názor – a pořád je vidět.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Kratochv%C3%ADlov%C3%A1

https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/jana-kratochvilova-jsme-nesmrtelni-spiriti-zapomente-na-stra/r~08851ff2ad9411e5979c0025900fea04/

https://zeny.iprima.cz/jana-kratochvilova-mohla-byt-slavna-jako-madonna-proc-odmitla-milionovou-nabidku-197849

https://www.extra.cz/jana-kratochvilova-a-jeji-nejvystrednejsi-modely-na-podiich-radila-jako-ufon-viking-i-potapec-z-verneovek-00a0b

https://www.extra.cz/silena-jana-kratochvilova-66-v-stinu-kapradiny-prozradila-proc-nikdy-nemela-deti

https://zivotopis.osobnosti.cz/jana-kratochvilova.php

https://www.aplausin.cz/mimozemska-jana-kratochvilova-slavi-70-veri-v-ufo-miluje-bizarni-kostymy-misto-jidla-polyka-vzduch#google_vignette

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/522351/jana-uriel-kratochvilova-neprodala-jsem-telo-madonna-mi-kseft-vyfoukla.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/553017/jana-uriel-kratochvilova-moje-moc-voni-po-kytickach-da-se-pouzit-jako-vonavka.html

https://video.aktualne.cz/spotlight/spotlight-rozhovor-jana-kratochvilova-video/r~695181447a4711eea9eeac1f6b220ee8/

https://www.extra.cz/zpevacka-ktera-vypada-jako-z-jine-planety-extravagantni-jana-kratochvilova-slavi-70-5c786

https://www.dotyk.cz/magazin/jana-kratochvilova-dnes/

https://www.ireport.cz/clanky/rozhovory/rozhovor-jana-kratochvilova-musime-vsichni-opet-najit-odvahu-abychom-byli-svobodni-a-stastni

https://www.ireport.cz/clanky/rozhovory/rozhovor-jana-kratochvilova-duse-je-dnes-uz-jen-obal-na-pneumatiky-spirit-je-prakticky-sproste-slovo

https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/jana-kratochvilova-jsme-nesmrtelni-spiriti-zapomente-na-stra/r~08851ff2ad9411e5979c0025900fea04/