Jana Preissová: křehká kráska odpustila nevěru i nemanželské dítě, sama měla trauma z dětství

Bylo jí osmnáct, když se svět Jany Drchalové (později Preissové - narozené 7. února 1948) rozpadl v prach. V přítmí malého bytu klečela u postele své babičky, tvář schovanou v dlaních. Z kuchyně se ozýval tlumený křik a dusivá nenávist.

Rodiče Jany se právě rozváděli – hlučně, bolestně. Matka v slzách dceři zakazovala vídat vlastního otce a vyhrožovala, že pokud za ním Jana bude chodit, „bude to moje smrt.“ Jana milovala oba rodiče, ale ocitla se mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jediný bezpečný úkryt našla u své tiché, pokorné babičky. Ta ji mlčky hladila po vlasech, zatímco dívka v babiččině náruči polykala slzy. V ten moment se v Janině duši usadil slib: nikdy nedopustí, aby jejím vlastním dětem způsobil někdo takové trauma.

O mnoho let později tu vzpomínku stále nosila v sobě. „Pro mě byl jejich rozchod velké trauma. Dodnes si myslím, že se nespokojenost a krize v manželství dají řešit i jinak než rozchodem,“ přiznala po letech herečka.

Věděla, o čem mluví. Osud si pro ni nachystal podobnou zkoušku – a Jana se jí měla postavit s odhodlaností, kterou se naučila právě v oněch osmnácti letech. Nejprve ji však čekala dlouhá cesta, než se minulost proměnila v moudrost.

Když Jana Drchalová nastoupila na divadelní fakultu, byla plachá, tichá a ve skrytu duše stále zraněná rodinným rozvratem. Málokdo by si tehdy pomyslel, že zrovna ona se stane vyhledávanou herečkou. Dokonce ani Jana sama ne.

V dětství snila o baletu a cestování, chtěla být primabalerínou nebo třeba letuškou. Na DAMU to šla zkusit téměř náhodou – a ke svému překvapení uspěla hned na první pokus. Spolužáci však brzy poznali, že půvabná blondýnka s velkýma očima je křehčí, než vypadá.

Byla nesmělá, stydlivě sedávala v koutě a neuměla se drát dopředu. Nikdy neměla hereckou ctižádost, jak sama říká; trpěla pochybnostmi o sobě a dodnes je v sobě má. Možná i proto zůstávala nohama na zemi, i když už záhy oslnila celý filmový svět.

Na půdě fakulty potkala Viktora Preisse. Herec nezaměnitelného hlasu věděl, že Jana je pro něj ta pravá, dokonce ještě dřív, než ji poprvé uviděl. Slyšel o ní vyprávět od svého kamaráda a v srdci měl jasno už při prvním setkání – byla to láska jako trám. Jana jeho city opětovala.

Vzali se tajně ještě během studií, v roce 1969, a byli tak mladí, že se báli reakce rodičů. Svatbu na pražské Novoměstské radnici měli bez okázalostí, jen se dvěma svědky. Obřad proběhl potají, jako by patřil jen jim dvěma. „Už když jsme se brali, bylo nám jasné, že to bude na celý život,“ vzpomíná Jana. Jako jedna z mála hereček si tehdy změnila příjmení – ze studentky Drchalové se stala paní Preissová.

Začátky společného soužití byly krásné, ale krušné. Začínali s pár korunami, dvěma hrnky a talíři. Den co den vařili špagety, které servírovali do krabic od filmů. I tak byli šťastní a spokojení. Mladí manželé bydleli v malém podnájmu, jedli nejlevnější těstoviny a luxus pro ně znamenaly dvě židle navíc.

Každý večer usínali v objetí s pocitem, že víc ke štěstí nepotřebují. V roce 1973 se jim narodil syn Martin a Jana musela odříct lukrativní nabídku zahrát si Popelku v legendární pohádce – v době natáčení by už měla příliš velké těhotenské bříško. Roli nakonec získala Libuše Šafránková a stala se díky tomu slavnou. Janě to nevadilo; držela v náručí svého prvorozeného syna a vše ostatní šlo stranou. O čtyři roky později přivedla na svět druhého syna Jana.

Zatímco doma vařila malému Martinovi krupicovou kaši, na plátně a divadelních prknech se rozbíhala zářná kariéra Jany Preissové. Už v 19 letech oslnila filmové diváky jako provazochodkyně Anna v Menzelově poetické komedii Rozmarné léto. Její půvab a přirozenost uchvátily publikum i kritiky. Před kamerou se pohybovala s jistotou a lehkostí, která byla u tak mladé herečky nevídaná.

Záhy patřila mezi vycházející hvězdy své generace. Zpočátku ji režiséři viděli hlavně jako něžnou krásku – dlouho byla vedená jako „blonďatá naivka s přiblblým výrazem.“ Sama však toužila i po charakterních a dramatických úlohách. Divadlo Na zábradlí jí tu šanci poskytlo: po škole nastoupila do stálého angažmá a během dvaceti let zde ztvárnila desítky rolí.

Excelovala jako Grušenka v Bratrech Karamazových, Máša ve Třech sestrách i úplně odlišná Lady Macbeth. Publikum žaslo, jak křehká blondýnka dokáže zahrát. Jméno Preissová se stalo pojmem.

Sedmdesátá léta přinesla Janě i popularitu filmovou a televizní. Do srdcí milionů diváků se zapsala jako laskavá maminka malého Vašíka v rodinných komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Úsměvná dobrodružství o chlapci, který dával rodiče dohromady, se stala kultovními a dodnes se každoročně vracejí na obrazovky.

Preissová v nich působí mile a jemně – přesně tak, jak si ji lidé oblíbili. Ona sama se však nikdy nestala celebritou, která by vyhledávala reflektory. Pozornost jí byla spíše nepříjemná a po premiérách tiše mizela domů za rodinou.

„Tohle povolání je krásné a jedinečné, ale nikdy mi nepřipadalo důležitější a smysluplnější než rodina,“ řekla jednou prostě. Zatímco jiní toužili po slávě, Jana Preissová vždy stavěla na první místo své blízké – manžela a dva syny. Přesto dokázala po desítky let úspěšně skloubit pracovní život s mateřstvím, byť za cenu vlastního sebezapření a vyčerpání.

O tom, jak hluboce zakořeněné jsou v ní pochybnosti, svědčí, že o sobě celé roky tvrdila, že vlastně nemá povahu na to být herečkou. „Neumím a nechci se vnucovat. Často si říkám, jestli je na mě ještě někdo zvědavý.“ Bála se, zda zvládne natáčení, jestli vydrží tempo. Chyběl jí prý „zdravý exhibicionismus“, neměla ráda publicitu.

Přesto či právě proto byla v práci nesmírně poctivá a skromná. Devadesátá léta zastihla Preissovou už jako členku souboru Národního divadla, kde zářila například v titulní roli Schillerovy Marie Stuartovny. V roce 1994 získala Českého lva za vedlejší roli abatyše ve filmu Řád.

Bylo to po delší odmlce před kamerou – právě do ní se tehdy promítlo, že Jana byla velmi nerada na veřejnosti. Trpěla totiž vleklými depresemi, které nejspíše nikdy neléčila. Místo antidepresiv zvolila únik: na čas přestala přijímat filmové role, ba dokonce se stáhla i z milovaného divadla. Kolegové na ni vzpomínají jako na herečku s velkým talentem, ale také s křehkou duší.

Věděli, že zrcadlo je pro ni nepřítel – Jana dokonce prohlásila, že se na sebe nemůže ani podívat do zrcadla, jak těžce nesla známky stárnutí a všechny své domnělé nedostatky. Na jevišti bývala perfekcionistka, v civilu nejistá žena, která nedokázala uvěřit vlastní kráse.

Na počátku osmdesátých let čekala Janu Preissovou nejtěžší zkouška života. Její manžel Viktor – vždy galantní, charismatický a ženami obdivovaný herec – začal koketovat s pozlátkem popularity víc, než bylo zdrávo. Kolem Preisse se točilo mnoho ženských obdivovatelek a on jejich svodům ne vždy dokázal odolat.

Po patnácti letech manželství přišla nevěra. Viktor se zamiloval do jiné ženy a nějaký čas vedl dvojí život – doma milující otec dvou synů, jinde tajný milenec. Osud tomu chtěl, že tento románek nezůstal bez následků: dotyčná žena otěhotněla a narodila se jí Preissova nemanželská dcera.

V tu chvíli stálo manželství Preissových nad propastí. Viktor uvažoval, zda rodinu opustit a začít nový život, anebo poměr ukončit. Zpočátku se snažil vše zatajit – matku děvčátka vyplatil a doufal, že se nic neprovalí. Jenže to vnitřně neunesl. Zvítězilo svědomí. Jednoho dne se vrátil domů, sklopil hlavu a Janě všechno přiznal.

Jana seděla tiše a poslouchala, jak se její nejhorší obavy naplňují. Byl to obrovský šok. Před očima se jí na vteřinu mihla vzpomínka na vlastní matku, která kdysi v takové chvíli zvolila cestu nenávisti a rozvratu rodiny. Jana neřekla ani slovo. Necítila zlost – spíš ledový chlad, jaký mívá člověk na pokraji zhroucení.

„Na ženě záleží, jak se řeší krizová situace, pokud k ní dojde. Muž je v takovou chvíli buď slaboch, nebo zpanikaří. Já jsem v takových situacích kupodivu racionální. Najednou jako by se mi v hlavě ochladily lampy a začnu jednat a myslet pragmaticky,“ popsala herečka, co se v takových momentech odehrává v její mysli. Neplakala, nekřičela, nezhroutila se. Uvnitř jako by zasedla k jednacímu stolu sama se sebou a zvažovala: Co teď?

Rána v srdci byla obrovská, ale Jana nechtěla syny připravit o tátu, jako kdysi ona přišla o milovaného otce. Rozhodla se rodinu udržet. Preissovi stáli proti sobě – dva zranění lidé, kteří se kdysi milovali jako blázniví studenti. Mohlo to všechno zahodit jedno selhání?

„Myslím, že bych se v žádném případě nerozvedla, i kdyby pro to existovaly jakékoli důvody. Jakmile jsou ve vztahu děti, člověk uvažuje jinak. Nedokážu si představit, že bych svým dětem přivedla jiného tatínka,“ řekla později Jana a přesně tak v té chvíli jednala.

Krize se mají řešit bez emocí a s rozumem – právě kvůli dětem. Překvapila tím možná i sama sebe. Když ji Viktor prosil za odpuštění, zatnula zuby a odpustila.

Nebyla to samozřejmě otázka jediné noci. Jana Preissová si musela vytrpět své soukromé peklo, výčitky, smutek a zklamání. O mnohých stavech, kterými procházela, se nikomu nesvěřila. Upadla do depresí, které začaly mít navrch nad jejím dříve veselým já.

V hlavě jí vířily neodbytné myšlenky: Co když udělala chybu? Co když měl Viktor odejít? Ale potom se podívala na své dva chlapce – školáka Martina a malého Honzíka – a pochybnosti umlkly. Rozvod by znamenal rozseknout jejich dětství vedví, tak jako kdysi to její. To nedopustí. Ne, moje děti nezažijí to, co já, opakovala si.

Preissovi o tom dodnes veřejně příliš nemluví. Nevinu a vinu si nakonec nesou oba – Viktor sám sebe potrestal doživotním studem a Jana bojuje se stíny nedůvěry, které občas zahlédne v zrcadle vedle svého odrazu. Nevěra a nemanželské dítě jsou pro ně tabu, něco, co zamkli do nejspodnější zásuvky.

Viktor se s onou dcerou v průběhu let vůbec nestýkal, zůstal jen u finanční podpory. Málokdo z okolí tehdy tušil, čím slavný pár prochází. Navenek vystupovali dál jako ukázková dvojice českého hereckého světa. „Recept na spokojené manželství? Na to nejsou rady,“ usmála se Jana v jednom rozhovoru po letech, „člověk musí rozlišovat podstatné a nepodstatné věci.

Aby si měli oba pořád o čem povídat a aby se spolu smáli. Humor je láska. Humor je život.“ A možná právě smysl pro humor, který s manželem sdíleli, jim pomohl překlenout i tohle hořké období.

Preissovi nakonec všechno zvládli. Odpuštění se ukázalo jako správné rozhodnutí. Žádná další vážná krize už nepřišla a jejich láska začala znovu vzkvétat. Jana a Viktor najednou poznali, že jeden bez druhého si vlastně život neumějí představit. „Ten kluk, kterého jsem kdysi potkala ve škole, se přece nemohl nikam ztratit. A ve mně je pořád ta holka. Stále je v nás láska a doufám, že bude až do smrti,“ řekla Jana s úsměvem.

Manžel se od té doby snažil, aby měla všechno, co jí na očích uvidí. Jejich domov znovu naplnil smích a důvěra. Když po nějaké době bulvár přece jen vypátral „senzaci“ o Preissově nemanželské dceři, Jana všechny překvapila – netvářila se nijak překvapeně ani rozhořčeně. Jen pokrčila rameny. Všichni zasvěcení pochopili, že tohle pouto nic nepřetrhne.

Život však neměl v plánu hýčkat Preissovy v bavlnce. Manželova nevěra nebyla jedinou ranou osudu, kterou si Jana musela projít. Trápení se později nevyhnulo ani jejich staršímu synovi. Martin Preiss, bohužel po rodičích zdědil křehkou psychiku. S přibývajícími roky se u něj prohlubovaly deprese a nevyhnul se démonu, který pronásledoval i jeho matku – alkoholu.

Své úzkosti a tlaky řešil pitím a situace doma se vyhrotila. Jednoho zimního večera roku 2014 Martin po prudké hádce s manželkou v afektu odešel z domu s úmyslem skoncovat se životem. Zmatený, opilý, zoufalý – zmizel v černém lese sám se svou bolestí. Pro Jana Preissovou, která se to vzápětí dozvěděla, nastalo několik hodin čistého hororu. V duchu se vrátila do všech temných koutů své duše a prosila Boha, aby jí syna zachránil.

Naštěstí se Martinovi nic nestalo. Policie ho našla včas, přežil a rozhodl se léčit na psychiatrii. Rodiče mu nic nevyčítali – moc dobře chápali, co dokáže duše vystavená přílišnému tlaku. „I psychika se dá dědit,“ povzdechla si jen Jana a spolu s Viktorem syna sami odvezli do léčebny. Martin se dokázal vrátit do života, přestal pít, zkouší opět hrát divadlo. Dnes říká, že nebýt podpory manželky a rodičů, nepřežil by.

Klidné časy neměla Jana Preissová ani se stárnoucími rodiči. Maminka, se kterou si toho kdysi tolik vytrpěla, nakonec ve vysokém věku ochořela a Jana se o ni starala, jak jen mohla. Dokonce přijala i maminčinu poslední podivnou lásku – pětadvacetiletého tanečního partnera, který rozsvítil její podzim života.

Jako by i tu někde došlo k odpuštění, smíření dvou tvrdých ženských hlav. Jana si s maminkou všechno vyříkala a dočkala se něčeho jako pochvaly: nenávist nikam nevede, uznala tehdy stará paní. Konečně i tohle břemeno mohlo z hereččiných zad spadnout.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Preissov%C3%A1

https://www.topky.sk/cl/1001053/2264713/Vyse-50-rokov-manzelstva-ceskych-hercov–Nevera-a-nemanzelska-dcera-

https://www.svetzeny.cz/zabava/osobnosti/osudova-laska-viktora-jany-preissovych-herecka-si-prozila-bolestive-chvile

https://zeny.iprima.cz/hvezdna-sezona/jana-preissova-svemu-muzi-viktoru-preissovi-odpustila-neveru-i-nemanzelske-dite

https://zeny.iprima.cz/viktor-preiss-nemanzelska-dcera-nevery-proc-mu-vsechny-hrichy-manzelka-odpustila-83758

https://www.tyden.cz/rubriky/lide/herecka-preissova-pro-hrani-nemam-povahu_42630.html

https://www.extra.cz/jana-preissova-prekvapila-vzhledem-i-slzami-rozplakal-ji-manzel-vyznanim-o-andelech-e33bc

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/102873/prokleti-rodiny-preissovych-co-uz-leta-nici-martina-viktora-a-janu.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/375360/jana-preissova-slavi-70-s-manzelem-prekonali-neveru-i-nemanzelske-dite.html

https://www.denik.cz/spolecnost/rozhovor-jana-preissova-herecka-20290808.html

https://www.lifee.cz/jana-preissova-strpela-nevery-i-nemanzelske-dite-sveho-slavneho-manzela-nechtela-se-rozvest-jako-jeji-rodice-1e20d

https://www.dotyk.cz/magazin/viktor-preiss-a-jana-preissova/

https://www.lifee.cz/ze-sveta-vip/jana-preissova-slavi-75-svou-maminku-milovala-prestoze-ji-casto-trestala-utechu-hledala-u-otce-a-babicky_485454.html