Článek
Jaroslav Jára Kohout se narodil 9. prosince 1904 v Praze do zámožné měšťanské rodiny. Měl dva bratry a velmi laskavé rodiče – jen jedno jim vadilo. Jejich prostřední syn byl odmalička komediant.
Miloval klauny a varieté, v sedmi letech poprvé stál na prknech ochotnického divadla a dospělé bavil svými legračními výstupy. Otec však trval na tom, že „komediantství není pořádné řemeslo“. Nechal syna vyučit zubním technikem, aby měl jednou pořádnou práci.
Mladý Jára poslechl: několik let skutečně spravoval zuby – tedy alespoň ve dne. Večer utíkal na jeviště hrát kabaret. Jeho dvojí život symbolicky vyvrcholil, když jednou při lázeňském pobytu v Lánech prohlédl chrup samotnému prezidentu Masarykovi. Pacienta prý pobavil anekdotami víc než vrtačkou. Humor Jára nepřestal rozdávat ani v zubařském plášti.
Zlomový okamžik přišel v jeho sedmnácti letech. Při jednom studentském večírku potkal svůj idol: potrhlého kabaretiéra Františka Fialu, známého pod pseudonymem Ferenc Futurista. Ten v tom hubeném klukovi s gumovým obličejem rozpoznal talent.
Slovo dalo slovo a přizval Járu ke společným vystoupením se svým parťákem, klavíristou Emanem Fialou. Z původně improvizované spolupráce vznikla hvězdná trojice, která v 20. letech odehrála stovky představení. Nebýt Ference, nikam bych se nedostal, vzpomínal později Jára na svého učitele a kolegu.
Během těch let se vypracoval v miláčka publika. Okouzlil Prahu svými nápaditými skeči, mrštnými tanečními čísly a střelenými převleky. Měl drobnou, pohyblivou postavu a dokázal ze sebe udělat roztomilého klauna i šviháka zároveň. Jeho komika byla plebejská a trochu groteskní a založená na divoké mimice.
Vyznačoval se až akrobatickou pohybovou dovedností – často například skákal z piana rovnou do provazu, až to v sále zalapalo po dechu. Zároveň vládl nezaměnitelným hlasem a slovním humorem plným improvizovaných hříček. V umění bavit lidi našel smysl života. A velmi záhy to proměnil i v úspěšnou kariéru.
Ve 30. letech už patřil Jára Kohout k pojmům české populární zábavy. U filmu debutoval roku 1922 a postupně se objevil ve více než padesáti snímcích. Nezapomenutelného hajného Štětivce z operetní komedie Na tý louce zelený (1936) zahrál tak mistrně, že si tu roli po letech zopakoval znovu na divadle.
Mezitím exceloval v dalších filmových komediích – Kristián, Hotel Modrá hvězda, Barbora řádí a mnoha dalších. Publikum milovalo jeho potrhlé figurky, ztřeštěné sluhy či nahlouplé strýčky; pokaždé je dokázal zahrát s odzbrojující laskavostí a šprýmařským šarmem. Jako správný komik se nebál udělat ze sebe blázna. Šel z role do role a smích provázel každou z nich.
Na divadelních prknech se mu dařilo neméně skvěle. Střídal pražské kabarety jako Rokoko, Varieté nebo Tylovo divadlo v Nuslích, a všude po něm byla sháňka. Proslul tím, že uměl rozesmát i kyselého úředníka v první řadě. Z kolegů se spřátelil s legendami jako Vlasta Burian, Jiří Voskovec a Jan Werich nebo Oldřich Nový.
Přezdívalo se mu věčný chlapec: bezstarostný klaun se šťastnýma očima a nekonečnou zásobou energie. S odvahou se pouštěl i do podnikání. Roku 1935 si za vydělané peníze pořídil vlastní scénu – smíchovské Švandovo divadlo. Když o tři roky později Voskovec s Werichem kvůli sílící hrozbě nacismu emigrovali do zámoří, navrhli právě Kohoutovi, aby převzal jejich proslulé Osvobozené divadlo.
Jára neváhal. Zaplatil odstupné 250 000 korun, slíbil, že přebere celý herecký soubor a postará se i o Werichovu matku. Divadlo přejmenoval na Divadlo U Nováků a stal se jeho principálem.
Získal tím nejen prestiž, ale i zodpovědnost. Hrál, režíroval, řediteloval a zároveň dál vedl svůj biograf, vinárnu U Kohouta i půjčovnu kostýmů. Zdálo se, že co Jára Kohout vezme do ruky, to se promění ve zlatý hřeb večera.
Když přišlo peklo
Jenže pak se svět obrátil vzhůru nohama. Druhá světová válka uvrhla celou zemi do temnoty – a Jarův smích začal trpknout. Nacistická okupace přinesla rozsudek i nad svobodnou kulturou. Mnozí herci prchali z republiky; Jára zůstal a snažil se přežít, jak se dalo. Aby zachránil svůj soubor, musel lavírovat mezi odbojným humorem a loajalitou k říši.
Na jevišti i v rozhlase občas zahrál méně vkusné skeče, které nahrávaly Němcům. V srdci ale zůstal vlastencem a do představení propašovával skryté protiněmecké narážky. Riskoval.
Gestapo si pro něj skutečně přišlo a v roce 1944 skončil na tři měsíce v nechvalně známé Pankrácké věznici. Zachránil ho překvapivý obdivovatel: důstojník SS, který miloval české filmy a propuštěním oblíbeného komika si ulevoval špatné svědomí. Ironií osudu Járův život visel na vlásku zrovna kvůli jeho schopnosti rozesmát i nepřítele.
Válka byla osobním peklem také z jiného důvodu. V roce 1943 Jára a jeho žena Božena (přezdívaná Mimi, primabalerína a věrná životní partnerka) přišli o syna. Čtyřletý Jaroušek dostal zápal plic. Penicilin už sice ve světě existoval, ale v protektorátu nebyl snadno dostupný. Matka i otec se zhroutili bolestí. Ztráta dítěte poznamenala jeho duši navždy. K smíchu, který celý život rozdával, se od té chvíle přimísil i stín smutku.
Když v květnu 1945 přišla svoboda, zdálo se, že vše zlé je pryč. Jára Kohout byl unavený, ale plný nadějí. Ještě jednou se zkusil nadechnout a vrhnout do práce. Otevřel si nové divadlo v Nuslích (proslulý Tyláček) a dvě sezóny tam úspěšně hrál a režíroval.
Jenže poválečný režim mu brzy přichystal další potupu: jeho divadlo bylo zestátněno a zakázali mu v něm vystupovat. V létě 1948 ho z Tyláčku dokonce vyhodili na hodinu – protože odmítl vstoupit do komunistické strany. Pro prvorepublikovou hvězdu to byla rána.
Z milovaného komika se rázem stal nepohodlný člověk. Nesměl do filmu, v Praze si ani neškrtl. Aby se uživil, musel objíždět zapadlé venkovské sokolovny a pochybné štace jako estrádní umělec. Na vlastní kůži pocítil, že svoboda, o které snil, se rychle vytrácí.
Jára byl hrdý člověk. Sice hrál prosťáčky, ale dokázal se poprat se svým osudem. Nehodlal se sklonit před diktaturou – ani před hrozbou, že skončí v komunistickém žaláři. V září 1947 ho dokonce varoval Jan Masaryk osobně. Kohoutovi se však do emigrace zprvu nechtělo. Ale o půl roku později byl Masaryk mrtev za záhadných okolností – a u moci Gottwaldovi pohůnci. To vše pro Járu bylo znamení. Pochopil, že musí jednat, než bude pozdě.
Plán útěku pojal stejně odvážně jako své nejbláznivější kabaretní kousky: s humorem a improvizací. Domluvil se s převaděči, prodal, co šlo, a investoval ohromnou sumu 150 000 korun, aby dostal svou ženu a tři dcery (nejstarší Aleně bylo 21, nejmladší Daniele sotva dva roky) do bezpečí za hranice.
Ještě v září 1948 úřadům nabídl, že dobrovolně přijede pobavit jednotky pohraniční stráže do západočeské Aše. A právě tam – v oné říjnové noci – rozehrál své strhující poslední vystoupení na domácí půdě.
To, co se odehrávalo na jevišti ašského sálu, hraničilo s absurditou. Jára Kohout věděl, že pokud svůj útěk nezahraje dokonale, může přijít o život nejen on, ale i jeho blízcí. Přesto si tu riskantní scénu napsal i režíroval sám. Předvedl pohraničníkům nezapomenutelnou estrádu: hned v prvním výstupu vplul na zhasnuté pódium s hořící svíčkou v ruce a v negližé komicky sykavě vyhrožoval: „Já fouknu…!“
Přesně, jak čekal, publikum se smíchy za břicho popadalo a vybízelo ho, ať tedy foukne. A on fouknul. Začala přestávka a on zmizel. Po čase v sále nastal poplach. Policisté se zděšeně rozprchli do okolních ulic a lesů a začali pročesávat kraj. Netušili, že komik svou rodinu ukryl předem: manželku Mimi a dcery mezitím jeden pomocník schoval do betonového bunkru z první republiky nedaleko za vesnicí.
Tam se klepaly zimou a strachem, zatímco kolem burácely sirény. K nim se Jára po úprku připojil – stále navlečený do kohoutího kostýmu. Tenhle převlek neměl jen pro zábavu: kdyby je chytili, chtěl předstírat pomatení smyslů a doufal, že ho místo zastřelení bude čekat blázinec. Kohoutovi seděli tiše v bunkru přes hodinu, dokud se okolí neuklidnilo.
Pak se celá rodina rozběhla přes hranici. Bez zavazadel, bez peněz, jen s holými životy. Převaděči je totiž obrali o vše, co si nesli – zmizeli s kufry, zatímco se uprchlíci krčili v úkrytu. Nebylo zbytí: museli do Německa nalehko. Ale povedlo se. Za svítání dorazili do americké okupační zóny, vyčerpaní, promrzlí – a volní.
Nový život
Exil ovšem přinesl tvrdou realitu. Z slavného umělce se ze dne na den stal běženec v cizí zemi. Kohoutovi strávili nějaký čas v utečeneckém táboře v Ludwigsburgu u Stuttgartu – za ostnatým drátem, v dřevěných barácích mezi stovkami dalších uprchlíků. Jára však neklesal na mysli. Hned první večer v lágru vylezl na stůl v jídelně a začal bavit utrmácené Čechy svými osobitými fóry, aby alespoň na chvíli zapomněli na strach z nejisté budoucnosti.
Jeho představení mělo ohromný úspěch: lidé plakali smíchy i dojetím, mnozí ho líbali na rukou. Tenhle drobný chlapík s kouzelným humorem dokázal proměnit zoufalství v naději. V dalších týdnech objížděl Jára s estrádou i jiné tábory a vždy ho provázelo vřelé přijetí. Vyčerpaní exulanti mu byli vděční, že přišel mezi ně a přinesl jim smích.
Brzy přišla i lepší nabídka: už na jaře 1949 se ozval francouzský rozhlas s pozváním do Paříže. Kohout i s rodinou odjel do Francie, kde začal vystupovat ve slavném podniku El Monico na Pigalle. Přes den se v cizím prostředí trápil s jazykem, ale večer co večer stál na prknech pařížského varieté – a aniž rozuměl slovům, publikum se mohlo potrhat smíchy.
Vystupoval tam pantomimicky, což mu kupodivu otevřelo dveře k nečekaným setkáním: na jednom jevišti sdílel světla ramp s legendární šansoniérkou Édith Piaf, s exotickou tanečnicí Josephine Bakerovou nebo s charismatickým hercem Yvesem Montandem.
Při pohledu na českého komika převlečeného za popleteného mima se francouzští diváci za břicho popadali, aniž tušili cokoliv o jeho pohnutém osudu.
V roce 1951 se ozval další osudový hlas z vlasti: exilový spisovatel a politik Pavel Tigrid mu nabídl práci v rozjíždějící se stanici Rádio Svobodná Evropa v Mnichově. Jára souhlasil – vděčně přijal stálý příjem a šanci využít svůj humor v boji proti režimu, který ho vyhnal.
V Německu se však dlouho nezdržel. Ještě téhož roku odjel do New Yorku, kde RFE zakládala československou redakci pod vedením slavného Ferdinanda Peroutky. Kohout se ocitl v samém srdci Ameriky. Kanceláře rádia sídlily přímo ve 3. patře mrakodrapu Empire State Building. Ač padesátník a stále s chabou angličtinou, vrhl se do práce s typickým zápalem.
Za mikrofonem vymýšlel útočné politické satiry a jeho štiplavý Kabaret každou sobotu vysílal do éteru jízlivé parodie a písničky proti komunistům v Praze. Spolupracoval na nich dokonce se svou nejstarší dcerou Alenou, která zdědila jeho talent a v exilu mu dělala asistentku.
Jejich humor proti totalitě měl ohlas – posluchači v Československu tyhle pořady milovali, i když je za to mohl čekat postih. Jára Kohout se tak znovu stal neviditelným hlasem národa, kterému doma zacpali ústa. Přes železnou oponu se smál do tváře mocným. A dělal to s gustem.
Amerika pro něj znamenala taky nový začátek po lidské stránce. Zprvu nuzná existenci uprchlíka se postupně proměnila v dobrodružství. Jára byl sice za oceánem neznámý, ale do všeho se vrhal po hlavě a zkoušel štěstí. Vystupoval pro krajany – objížděl české spolky od Chicaga po Texas, později vyrazil i do Kanady nebo Austrálie.
Oživoval v emigrantech vzpomínky na starou vlast a oni ho za to nosili na rukou. Přes den se poctivě učil anglicky, po večerech hrál drobné roličky v hollywoodských filmech. Objevil se ve Formanově komedii Taking Off, mihnul se v Allenových Banánech i v několika televizních reklamách.
Na Broadwayi dokonce zkoušel – v angličtině – slavnou Čapkovu alegorii Ze života hmyzu, po boku tehdy začínající mladičké zpěvačky Barbry Streisandové. A i když v Americe nikdy doopravdy neprorazil, občas se zrodila kuriózní příležitost: Miloš Forman mu roku 1975 nabídl menší roli pacienta ve svém filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.
Jára nadšeně souhlasil – ale jeho chlebodárce, Svobodná Evropa, ho odmítl uvolnit z pracovních povinností. Kohout musel účast ve filmu odříct. Roli místo něj získal tehdy neznámý Danny DeVito, kterému právě tohle účinkování odstartovalo hvězdnou kariéru. I takové drobné vtípky osudu provázely Kohouta po celý život.
V soukromí ho však v exilu potkaly i rány. Roku 1979 zemřela jeho milovaná manželka Mimi, s níž sdílel život úctyhodných 53 let. Jára ovdověl – a do mysli se mu vkradla samotou tíživá stesk. O to víc ho držela nad vodou práce. Vydal několik humoristických knížek (Od A do Z, Bouračka aj.), napsal a ve Švýcarsku vydal své paměti s příznačným názvem Hop sem, hop tam.
Snažil se neztrácet optimismus. Ani po čtyřiceti letech v cizině nezapomněl na Prahu. Každý rok v skrytu duše věřil, že se jednou vrátí. A pak – v listopadu 1989 – padla v Československu železná opona. Sen se stal skutečností.
Dne 3. dubna 1990 vystoupil po jednačtyřiceti letech z letadla v rodné Praze. Bylo mu osmdesát pět. Byl doma. Jednou provždy.
Do posledního vtipu
Návrat legendárního komika vzbudil senzaci. Publikum, které mezitím zestárlo, si ho stále pamatovalo. A Jára je nezklamal. Navzdory vysokému věku překypoval vitalitou: hned po příjezdu začal znovu vystupovat v zábavných estrádách a televizních pořadech.
Stihl se dokonce znovu mihnout ve filmu: v komediích Ještě větší blbec, než jsme doufali a Divoké pivo. Tvrdil sice, že na tyhle moderní taškařice není moc pyšný, ale publikum bylo nadšené už jen z jeho přítomnosti na plátně. Hleděli na něj s úctou: drobný stařík s čipernýma očima, který obětoval kariéru pro principy – a teď se s triumfem vrací domů.
Pak se do jeho života nečekaně vkradla láska. Psal se rok 1992 a osud mu postavil do cesty mladou novinářku jménem Marcela. Bylo jí teprve 28 let, pracovala jako začínající reportérka v týdeníku Ahoj na sobotu. Když se doslechla o návratu slavného Járy Kohouta, poprosila redakci o možnost udělat s ním rozhovor.
Za pár dní pozvala Marcela Járu k sobě domů na oběd. Upekla jeho nejoblíbenější jídlo: kachnu se zelím a knedlíkem. Ve staromódní dejvické kuchyni se sešli tři lidé: Marcela, její nemocná maminka a devětaosmdesátiletý komik. Jedli, povídali, vzpomínali na staré časy. Jára Kohout seděl u prostřeného stolu jako u vytržení: poprvé po dlouhé době zase cítil teplo rodinného krbu.
Viděl, s jakou obětavostí se Marcela stará o svou maminku. Hřálo ho to u srdce. Ten den se odhodlal k nečekanému kroku – přímo u dezertu tiše vyslovil svou prosbu: nepostarala by ses i o mě? Nechtěl zemřít opuštěný. Nabídl jí manželství jako smlouvu z lásky i rozumu: ona ho nenechá dožít samotného a on se postará, aby netrpěla nouzí. Bylo to impulsivní, ale přirozené.
Jeho empatie a laskavost ji už dávno získaly. A tak obě – Marcela i její maminka – nakonec souhlasily. Svatba proběhla 7. listopadu 1992 v pražských Dejvicích. Nevěstě bylo dvacet osm, ženichovi osmdesát osm. Jejich manželství trvalo jen dva roky, ale oba se shodli, že to byly krásné roky.
„Byl to ten nejslušnější a nejhodnější muž, jakého jsem poznala,“ svěřila se Marcela. Věkový rozdíl pro ně nehrál roli: jejich vztah byl platonický, spíše přátelský než manželský, ale o to hlubší. Spojilo je lidské porozumění a zájem o kulturu. Psali spolu knihu pamětí Malý velký komik, jezdili na besedy po celé republice, společně vystupovali v rozhlase i televizi.
Jarovi se vedle mladé energické ženy splnil dávný sen – měl partnerku pro tvůrčí psaní, oporu, která ho motivovala a inspirovala. „Měl vedle sebe někoho, s kým může tvořit,“ hodnotila to Marcela.
Doma však přece jen býval unavený starý pán. Někdy upadal do mlčenlivých rozjímání. „Nepromluvil třeba celé odpoledne, ale stačilo, aby vyšel na ulici, někdo ho oslovil a hned to byl zase ten rozjařený stařík, který rád bavil okolí,“ popsala Marcela jeho proměny.
Koncem roku 1993 mu lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty. Nemoc před všemi tajil. Nechtěl šířit smutek; odmítal zkazit legraci. Ještě se z posledních sil pouštěl do práce, účinkoval v rozhlase, plánoval další psaní. Ale zhoubná choroba postupovala. Jára Kohout zemřel 23. října 1994 v Praze. Do devadesátých narozenin mu zbývalo šest týdnů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1ra_Kohout
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/603368/o-60-let-mladsi-zena-herce-jary-kohouta-89-pro-penize-jsem-si-ho-nebrala.html
https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-729215-historie-psana-selakem-jara-kohout-co-muzes-udelej-dneska
https://www.stoplusjednicka.cz/za-hranice-v-maskare-proc-jara-kohout-prchal-z-vlasti-v-prevleku
https://www.i60.cz/clanek/detail/35267/jak-jara-kohout-fouknul
https://www.i60.cz/clanek/detail/30229/jara-kohout-svoje-potkany-miloval-rika-jeho-byvala-manzelka-marcela
https://www.lifee.cz/vecny-komik-jara-kohout-emigroval-v-kohoutim-prevleku-za-zenu-si-vzal-o-60-let-mladsi-novinarku-0a32a
https://cesky.radio.cz/kalendarium-8578460
https://dvojka.rozhlas.cz/po-valce-utikal-tak-ze-mu-i-cimrman-s-vichrem-z-hor-zavidel-opomenute-osudy-7464551
