Článek
Březen 1969, Stockholm. Sedm měsíců po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa nastupuje reprezentace proti Sovětskému svazu. Byla to doba plná emocí, bezmoci a beznaděje. Na jaře ještě hořela v ulicích touha odporovat okupantům – a pár hokejistů se k tomu rozhodlo svým způsobem přidat.
Holík patří mezi tuto hrstku odvážných. Spolu s brankářem Vladimírem Dzurillou a dalšími třemi spoluhráči se odhodlali k drobnému gestu protestu: na reprezentačním dresu si černou páskou zalepili symbol rudé hvězdy.
Není to mnoho, ale stačí to – každý Čech a Slovák, kdo zápas sleduje, dobře ví, co to znamená. A především: těm mužům s lvíčkem na prsou to dodává sílu. Chtějí okupantům ukázat, že se jich nebojí.
Zápas začíná. Co se mu tehdy honilo hlavou? Tanky vtrhly do ulic, zhasly naděje, zemi zaplavil strach… Holík byl mladý, stejně jako ostatní. Nemohli bojovat politicky, nemohli bojovat se zbraní, ale mohli bojovat na ledě.
„Byli jsme skupina lidí, která mohla dát Rusákům najevo, že se s nimi můžeme poprat. Politicky to nešlo, vojensky také ne… Byli jsme jedni z mála, kteří tu averzi mohli nějak vyjádřit. A lidi to chtěli,“ vzpomínal po letech Holíkův bratr Jiří.
Teď tedy bojují. Led v stockholmské hale se mění v bitevní pole, čeští a slovenští hráči v bíločervených dresech padají do střel, narážejí do soupeřů, svádějí nekonečné souboje o puk. V hledišti švédští fanoušci skandují Dubčekovo jméno.
Každý zákrok gólmana Dzurilly, každý Holíkův vyhraný souboj na buly je malá odveta za potupu okupace. A pak – góóól! Další a další. Československo porazilo Sovětský svaz 4:3. Podruhé během jednoho týdne dokázali zdánlivě nemožné.
Holík a spoluhráči mizí v tunelu do šaten, aniž by svým soupeřům podali ruce. Nepodali. Nemohli. Byla to součást jejich tichého protestu – po první výhře 2:0 odmítli gratulovat poraženému sovětskému týmu a totéž stvrzují i nyní po vítězství druhém.
Televizní režie raději rychle utne přenos, aby záběry incidentu nevyvolaly doma rozruch. Ale rozruch přijde tak jako tak. Je pátek 28. března 1969 večer a Praha zažívá výbuch nadšení: desetitisíce lidí slaví v ulicích největší hokejové triumfy nad „neporazitelnou“ sbornou.
„Vy nám tanky, my vám branky!“ zní z transparentů. Radost z výhry se mísí s vztekem a bolestí. Někdo rozbíjí výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot – symbolickou odvetu za rány, které národu zasadily okupantské armády.
Holík s mužstvem o tom všem netuší. Ve Stockholmu právě rozdali poslední autogramy emigrantům, kteří je přišli pozdravit, a pomalu balí výstroj. Teprve druhý den se k nim dostávají první stručné zprávy: že prý lidé rozbili okna kanceláře Aeroflotu.
Hokejisté jsou na okamžik hrdí: jejich vítězství dodalo národu odvahu. „Říkali jsme si, že i lidi doma se po porážce Rusů odvážili… To jsme ještě netušili, že je to provokace,“ líčil Holík později, když vyšlo najevo, že vandalismus mohli zinscenovat agenti StB Nadšení netrvá dlouho. Sovětské vedení v Moskvě dostalo záminku, kterou potřebovalo.
Za tři týdny přichází ortel: reformní vůdce „socialismu s lidskou tváří“ Alexander Dubček je odstraněn a k moci nastupuje poslušnější Gustáv Husák. Místo uvolnění poměrů přichází hluboká normalizace. Dvě hokejové výhry nad Sověty daly národu chvíli euforie – a pak přišlo ještě větší temno.
Dočasná radost, trvalá hrdost
Holík a jeho spoluhráči tohle vše předvídali jen matně, pokud vůbec. „Hrát jenom hokej“ – tak nazval Jiří Holík se skeptickým úsměvem onen dvojitý triumf v roce 1969. Jenže dobře věděl, že „hrát jen hokej“ v totalitním státě není tak nevinné, jak by se zdálo.
V památném roce 1969 to pocítili na vlastní kůži: stali se z nich hrdinové, ale také osoby pod drobnohledem režimu. Dobře věděli, že sotva před dvaceti lety poslal komunistický režim jejich hokejové předchůdce do uranových lágrů za smyšlené „protistátní“ řeči.
Teď v 70. letech museli sami našlapovat opatrně. Na ledě mohli zářit, mimo led ale museli krotit emoce. Co kdybychom to prohráli? honilo se Jaroslavu Holíkovi hlavou vždy, když před zápasem drtil čepel hokejky v rukavicích. Nemohli bychom národu ukázat, že na ně máme, obával se. Vítězství byla jediná možnost, jak potěšit obyčejné lidi – a zároveň nic neříct nahlas.
Famózní útočník, rebel a neskutečný dříč – tak Holíka charakterizovali spoluhráči. Na ledě neúnavně bojoval o každý puk, mimo led se nikdy nebál říkat nepohodlné pravdy. Nesnášel křivdu a podvod. Jako by měl v sobě něco navíc. Něco, co mu umožní přežít, napsala o podobných lidech jednou BBC.
U Jaroslava Holíka to „něco navíc“ znamenalo nezlomnou vůli. Po „hokejové odvetě za tanky“ v roce 1969 už sice další otevřený protest nepřišel – normalizační režim by to neodpustil – ale on dál rozdával lidem radost aspoň sportovní.
V roce 1972, za přísného dohledu komunistických funkcionářů, vybojoval na domácím mistrovství světa v Praze zlatou medaili. Dočkal se toho, o čem snil – slyšet československou hymnu na počest titulů mistrů světa. Ve stejném roce si z olympiády v Sapporu přivezl i cenný bronz.
Další roky přidával medaile stříbrné a bronzové, a když v roce 1979 ukončil reprezentační kariéru, měl jich na kontě celkem šest. Doma, v klubu Dukla Jihlava, se stal sedmkrát mistrem ligy. Hokejem si vydobyl slávu – a národ na něj nezapomněl.
Po revoluci 1989, kterou Holík přivítal s úlevou, zůstal věrný hokeji. Jako trenér předal svou zarputilost a zkušenost mladším. V letech 2000 a 2001 dovedl českou reprezentaci do 20 let k titulům mistrů světa – dosud jako jediný kouč v historii dvakrát za sebou.
Vychoval také pokračovatele tradice Holíků: jeho syn Robert zamířil do zámoří a odehrál přes 1300 zápasů v NHL. Dcera Andrea se stala úspěšnou tenistkou. Sám Jaroslav si ale klidu příliš neužil. Těžká nemoc ho začala pronásledovat ještě na sklonku trenérské dráhy.
V roce 2011 mu lékaři museli kvůli gangréně amputovat část levé nohy. Ani nemoc ho nezlomila. O rok později, v sedmdesáti, se objevil na společném focení legend Dukly Jihlava. Přišel o berlích a po jedné noze vyskákal do schodů ateliéru. Fotograf Jan Saudek ho pozoroval v němém úžasu.
Ještě tentýž večer si zapsal do poznámek: „Jaroslav Holík přišel po strašné nemoci, statečný a nezlomný chlapík – a předvedl mi jednou provždy, co je odvaha, bojovnost a silná vůle… Ukázal mi, jak naše drobné starosti jsou k smíchu před lidskou velikostí.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Hol%C3%ADk_(ledn%C3%AD_hokejista)
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/1969-dve-vyhry-nad-rusy-dve-hodiny-svobody-a-pak-jeste-vetsi-temno-62262
https://www.sport.cz/clanek/hokej-reprezentace-dve-vyhry-nad-sovety-prelepene-hvezdy-chteli-jsme-narod-povzbudit-rika-legenda-z-roku-1969-1085553
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-hokej-ms-v-hokeji-byli-jedini-kdo-mohl-zmlatit-rusy-dve-nejslavnejsi-vitezstvi-hokejistu-na-ms-201869
https://www.sportovnimomenty.cz/dres-1969/?srsltid=AfmBOooh9tbP2KJGI_4Ic24H14OpXECLCjQqsHamxqClENOOn-TfnfkK
https://mocr.mo.gov.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/do-hokejoveho-nebe-odesla-legenda-dukly-jihlava-jaroslav-holik-109041/
