Jean-Paul Belmondo: Rváč se srdcem klauna nebyl typický krasavec, ale celý svět miloval jeho úsměv

Ztrácel vědomí, zatímco kolem pobíhal vyděšený personál. Muž, jenž kdysi s bezelstným úsměvem riskoval život v kaskadérských scénách, teď poprvé zakoušel opravdový strach.

O šest dní později se probudil do ticha nemocničního pokoje. Levou stranu těla necítil. Slova mu vázla na jazyku. V očích se mu mihl děs – co bude dál? Vzpomněl si, jak kdysi vtipkoval, že by byl bačkora, kdyby nezvládl nějaký kaskadérský trik.

Jenže tohle bylo něco jiného. Mrtvice ochromila jeho tělo i sebejistotu. Ležel dlouhé týdny v rehabilitačním centru, tvář ztrhanou bolestí i úsilím. Každý drobný pokrok – pohnutí prstů, jedno zřetelně vyslovené slovo – byl pro něj vítězstvím větším než všechny filmové ceny, kterým se celý život vyhýbal.

Padesát let předtím stál mladý Belmondo v ryčném rachotu pařížského boxerského ringu. Bylo mu šestnáct a život zrovna chutnal po krvi z rozbitého nosu. Miloval ten pocit – rána, pád, znovu na nohy. V očích vzdor a v srdci touha něco dokázat.

Vyrůstal v rodině umělců: otec Paul, sochař s italskými kořeny, a matka Madeleine, malířka. Geny mu daly cit pro krásno, ale Jean-Paul prahl po pohybu a adrenalinu. Ve škole nevydržel, autority neuznával. Raději utíkal z vyučování za sportem.

Když se zdálo, že by z něj mohl být profesionální boxer, osud uštědřil nečekaný direkt – tuberkulóza. Zdravotní kolaps ho vyřadil z profesionálního boxu, ale paradoxně mu otevřel dveře osudu. Během nudných měsíců léčení v horském sanatoriu ucítil novou touhu: bude hercem.

Zpočátku se mu smáli. Měl „hubu zprohýbanou“, jak sám říkal, nos křivý od ran a uši odstálé. Na pařížské konzervatoři kroutil profesor hlavou: „Jak může člověk s takovým ksichtem chtít hrát milovníky?“ Jenže Jean-Paul se nenechal odradit. V nitru měl zarputilost pouličního rváče a šarm klauna.

Na prkna, co znamenají svět, vstoupil tak, jak bylo jeho zvykem: s vervou a vzdorem. První filmové roličky v druhé polovině 50. let nestály za řeč – jednou ho dokonce vystřihli. Pak ale přišel rok 1960. Režisér Jean-Luc Godard obsadil toho neotesaného kluka do kriminálního dramatu U konce s dechem.

Belmondo na plátně ztělesnil Michela – gaunera s cigaretou přilepenou na rtu – a rázem stvořil nový druh filmového hrdiny. Nebyl to žádný uhlazený krasavec jako Alain Delon, spíše drzý rebel s úsměvem kluka, co právě vyvedl lumpárnu.

Diváci si jeho chybujícího sympaťáka zamilovali. Snímek se stal manifestem francouzské nové vlny a mladého Belmonda vynesl ke hvězdám.

Následující léta připomínala zběsilou jízdu. Natočil okolo 10 filmů za dva roky, přeskakoval mezi rolemi zločinců, poetů i milovníků. Zářil po boku Sophie Lorenové v dramatu Horalka. Ukázal, že umí i vážné postavy – třeba mlčenlivého kněze v psychologickém filmu Leon Morin, kněz.

Jenže nejvíc ho lákalo dobrodružství. Krev se mu rozproudila, když mohl spojit herectví s fyzickým rizikem. Když mu režisér Philippe de Broca nabídl roli v akční komedii Cartouche, skočil po ní. Doslova – ve filmu skákal z koně na jedoucí vůz a šermoval jako ďábel. Publikum šílelo nadšením.

Za pár let vznikla trojice filmů, kterou v Československu znal každý školák: Muž z Ria, Muž z Hongkongu, Muž z Acapulca. Belmondo v nich létal džunglí na liáně, utíkal před bojovníky kdesi v amazonských ruinách, a v Acapulcu si dokonce vystřelil sám ze sebe – zahrál spisovatele, který si ve fantazii představuje, že je neporazitelný agent Bob Saint-Clare.

Jeho komediální talent se spojil s odvahou kaskadéra a vznikly trháky, jež definovaly pojem rodinné zábavy na celá desetiletí. Diváci se smíchy váleli, když Bébel – jak mu ve Francii přezdívali – s kamennou tváří pronášel hlášky, které zlidověly.

„Jen přijď, ty oceáne temný jak duše má, z vln tvých teskný sten dých a zoufalost moji dobře zná!“

„Hezký verš, odkud je?“

„Ode mne.“

Zatímco na plátně hrál neohrožené frajery, v soukromí byl citlivý a hladový po lásce. Ženy na něj stály frontu – a on si z toho dělal legraci, ač ho občas tížila samota. Ještě během studií se zamiloval do půvabné tanečnice Élodie Constantin.

Vzal si ji v prosinci 1953, sotva oslavil dvacítku. Následujících dvanáct let žil relativně obyčejný rodinný život. Narodily se dvě dcery, Patricia a Florence, a syn Paul. Každé ráno pospíchal z natáčení domů, aby viděl děti spát v postýlkách. Jenže sláva jeho manželství neunesla.

Při natáčení filmu Muž z Hongkongu v roce 1964 se Jean-Paul bláznivě zamiloval do okouzlující blondýnky – první Bond girl Ursuly Andressové. Tichá Élodie proti ní neměla šanci. Rozvod v roce 1965 byl nevyhnutelný.

Následovala divoká léta svobodného mládence. Belmondo střídal milenky – krásné, slavné, nedostupné. Paparazzi ho vídali po boku italské sexbomby Giny Lollobrigidy, spekulovalo se o románku s o něco starší ikonou Brigitte Bardotovou. On to nekomentoval.

Jen s úsměvem prohodil, že „ženy jsou pro něj životabudič, ale skutečnou lásku si musí zasloužit.“ Jako by čekal na tu pravou. Na konci 60. let se zdálo, že ji našel – z obrazovky se na něj usmívala tmavovlasá Italka Laura Antonelli. Laura byla křehká a vášnivá zároveň, a Jean-Paul po jejím boku poprvé působil klidně.

Celých osm let (1972–1980) spolu žili tak spokojeně, jak jen dvě velké hvězdy mohou. Když se ale Laurina kariéra začala hroutit a přidaly se její osobní problémy, vztah nevydržel.

Belmondo pak nečekaně našel útěchu u temperamentní Brazilky jménem Carlos Sotto Mayor – drobné herečky a zpěvačky, která s ním hrála ve filmu Bezva finta. Jejich šestiletý vztah byl jako jízda na horské dráze: plný hádek, usmiřování, scén žárlivosti i vášnivých gest pod balkonem. Přišel pád při natáčení a Jean-Paul si vážně poranil páteř. Rok se léčil, a v bolesti si uvědomil, že stárne. Rozhodl se skončit s akčními rolemi, než ho zlomí úplně.

Jednoho dne odložil masku dobrodruha a vrátil se tam, kde začínal – na divadelní jeviště. Bylo mu padesát čtyři, v očích stále jiskra, ale na duši stín pochybností. V hledišti se bál neúspěchu, jako by to byl jeho první večer. Robert Hossein, režisér a přítel, mu nabídl roli Cyrana z Bergeracu.

Když Belmondo při premiéře přednesl slavný monolog s tragikomickou vervou, publikum povstalo v bouřlivém potlesku. Zkušený herec plakal dojetím. Divadlo mu vlilo novou krev do žil. Vyprodával svá představení a stal se majitelem vlastního pařížského divadla Variétés. Zdálo se, že našel nový smysl – hrát pro radost.

K filmování se vracel už jen občas. Pečlivě si vybíral role starých mužů, které ho nijak neničí. Když dostal v roce 1988 nabídku zahrát si stárnoucího dobrodruha ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte, souhlasil – a za svůj civilní, dojímavý výkon získal Césara.

Pro cenu si ovšem nepřišel. Stále byl tím vzdorem prodchnutým mužem, který místo úklon raději utíká zadním vchodem. Doma si sošku jen postavil na poličku a vtipkoval, že zlaté ocenění se hezky vyjímá vedle soch, které vytvořil jeho otec.

V soukromí zatím do jeho života vstoupila malá velká láska. Nathalie, říkalo se jí Natty, drobná rusovláska a tanečnice kabaretu, ho okouzlila v 80. letech. Byla o třicet dva let mladší, ale Jean-Paul vedle ní znovu omládl.

Deset let byli přátelé, než si troufl na víc. V roce 2002, po překonané mrtvici, se s Natty oženil. Hned rok nato, v jeho sedmdesáti, se stal naposledy otcem – narodila se jim dcera Stella. Belmondo zářil štěstím jako snad nikdy. Na stará kolena choval v náručí miminko a říkal, že teprve teď opravdu ví, proč žije.

Jenže život si nevybírá. Na Jean-Paula číhala tragédie, před kterou nelze utéct jako před padouchem ve filmu. Začátkem roku 1994 zachvátil pařížský byt jeho dcery požár. Patricie, tehdy čerstvě čtyřicetiletá a nadějná scenáristka, neměla šanci uniknout. Oheň ji uvěznil a připravil o život.

Když tu zdrcující zprávu Belmondo dostal, jako by se v něm cosi nenávratně zlomilo. „Když člověk přežije své dítě, je to to nejstrašnější, co se může stát,“ hlesl později v jediném rozhovoru, kde o tragédii promluvil.

Po Patriciině smrti našel oporu ve svém synovi Paulovi a dceři Florence. Stellu, maličkou dcerku, miloval o to víc úzkostlivě. Když se natolik zotavil z mrtvice, že s holčičkou chodíval do parku, budil dojetí – starý pán s neohrabanou levou rukou a cupitající děcko, které ho vedlo za prst.

Na sklonku života ho však zasáhla ještě jedna rána: rozvod s Natty v roce 2008. Přestože se rozloučili v dobrém, ocitl se náhle sám – jen s věrným yorkšírským teriérem, kterého vodil na procházky pařížskými ulicemi.

A právě v té době vstoupila do jeho dveří temná kapitola. Objevila se Barbara Gandolfi, belgická modelka s nespoutaným životem. O desítky let mladší kráska, kterou začal nazývat svou múzou, však vzbuzovala rozpaky. Bulvár psal o zlatokopce a rodina měla obavy.

Belmondo po mrtvici už nebyl tak bystrý, snadno důvěřoval sladkým slovům. Barbara ho vtáhla do podivných finančních podniků – a najednou herci chodily anonymní výhrůžné dopisy. Po několika letech neklidu vztah s Barbarou ukončil. Bylo mu trapně, cítil se zahanbený před dětmi.

Tyto poslední roky žil Belmondo stranou světa, unavený a smířený. Na veřejnosti se ukázal jen výjimečně – vždy elegantní, s hůlkou a nezbytným úsměvem. V roce 2011 došel o holi na pódium v Cannes, aby převzal Zlatou palmu za celoživotní dílo. Tisíce lidí vstoje aplaudovaly.

„Milujeme tě, Bébeli!“ volali fanoušci, zatímco on zdvihal třesoucí se ruku na pozdrav. Trvalo mu roky, než svolil takové poctě – nikdy nestál o glorifikaci. Teď tam stál, vrásčitý a dojatý, a v očích se mu leskly slzy.

Šestého září 2021 ho našla pečovatelka bez dechu v křesle před televizí. Bylo mu osmaosmdesát. Zpráva o jeho smrti se rozletěla světem jako smutný podzimní vítr. Francie plakala. Prezident Macron nazval Belmonda národním pokladem, plným elegance a smíchu. Alain Delon, dávný přítel i rival, šokovaně prohlásil: „Jsem úplně zničený. Teď se musím držet, abych ho hned nenásledoval.“

O tři dny později se na nádvoří pařížské Invalidovny konalo oficiální rozloučení. Vojáci v uniformách vynesli jednoduchou dubovou rakev přikrytou francouzskou vlajkou. Navrchu ležely položené černé boxerské rukavice – ty, které Jean-Paul nosíval jako kluk.

Do ticha zazněly něžné tóny skladby Chi Mai od Ennia Morriconeho z filmu Profesionál. Stovky lidí na nádvoří stály se slzami v očích.

O den později, v kostele Saint-Germain-des-Prés, proběhl už jen soukromý pohřeb v kruhu nejbližších. Když černý vůz odjížděl od kostela, zástup venku spontánně zatleskal naposledy svému hrdinovi. V první řadě stál Alain Delon opírající se o syna a vedle něj komik Pierre Richard, oba dojatí k nepoznání.

Zdroje:

https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/jean-paul-belmondo-87-ach-ty-zeny/

https://fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Paul_Belmondo

https://www.vlasta.cz/celebrity/jean-paul-belmondo-film-zivot-pribeh

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/689391/utrpeni-jeana-paula-belmonda-88-tragicka-smrt-milovane-dcery-a-vyhruzky-zabitim.html

https://art.ceskatelevize.cz/inside/francouzsky-narodni-poklad-jemuz-svet-rozumel-jeanpaul-belmondo-Tp0C6

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/689384/jean-paul-belmondo-88-naruci-mu-prosly-nejkrasnejsi-zeny-sveta.html

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/443632-rozlouceni-s-belmondem-narodni-pocta-bude-tam-kde-vzdal-hold-blizkemu-priteli

https://www.csfd.cz/tvurce/2008-jean-paul-belmondo/zajimavosti/

https://www.reuters.com/world/europe/france-mourns-national-treasure-belmondo-new-wave-cinema-star-2021-09-07