Článek
Myslbekův příběh začal v roce 1848. V Evropě zuří revoluce, ale v malém domě na pražském Novém Městě se 20. června rodí tiché, ustarané dítě. Josef Václav vyrůstá jako syn malíře pokojů. Otec Václav Myslbek ho od dětství obklopuje vůní barvy a vlhkého vápna.
Chlapec vídá tátu, jak trpělivě vymalovává stěny domů a zdobí je ornamenty – a možná už tehdy v něm klíčí láska k řemeslu, které proměňuje prázdné plochy v něco krásného.
Nemá ještě ani patnáct let, když začíná docházet do sochařské dílny Tomáše Seidana, kde se učí opracovávat kámen a tesat první tvary. Kámen je tvrdý a chladný, ale mladý Josef má tvrdohlavou hlavu a šikovné ruce. V Seidanově ateliéru poznává, jak mocná může být trpělivost: pod jeho prsty se neforemné kvádry proměňují v lidské postavy.
Když o pár let později studuje malířství na pražské Akademii, uvědomuje si, že jej to stále táhne zpátky ke sochařství. Akademie sice výuku sochařství nenabízí, on však ve volném čase pokračuje jako žák v ateliéru proslulého Václava Levého – a pilně sbírá zkušenosti vedle mistra, který kdysi vytesal slavné Čertovy hlavy u Liběchova.
Roku 1873, ve svých pětadvaceti, se Josef odhodlá postavit na vlastní nohy. Po návratu ze studijního pobytu v Drážďanech si v Praze zřizuje vlastní sochařskou dílnu. Zároveň se žení – jeho vyvolenou je drobná, tmavovlasá Karolina Brožová.
Novomanželé si malují společnou budoucnost růžově, ale netuší, kolik stínů se nad nimi brzy stáhne. Josef přijímá první samostatné zakázky a na první pohled se mu daří: talentovaný sochař s čerstvou zahraniční zkušeností upoutává pozornost pražských vlastenců a mecenášů.
Má ambice, píli a mládí na své straně. V témže roce, kdy se oženil, získává svoji první velkou zakázku – pomník legendárního vojevůdce Jana Žižky pro jihočeský Tábor. Tehdy ještě nikdo netuší, že právě čas a termíny budou největšími protivníky jeho kariéry.
Nesplněné sliby a tvrdá daň ambicí
Myslbek chce uspět stůj co stůj. Je ochoten pro to udělat mnoho – možná až příliš. Mladý sochař si velmi záhy osvojí dravou taktiku: aby porazil konkurenty, neváhá slibovat téměř nemožné. „Do roka bude hotovo,“ prohlašuje sebevědomě, a investorům nabízí nezvykle nízké ceny, jen aby zakázku získal.
Ví, že rozhodují peníze, a tak jde hluboko pod cenu, jen aby dostal vrabce do hrsti. Zpočátku slaví úspěch – zakázku na Žižkovo sousoší do Tábora vybojoval právě díky směle slíbenému šibeničnímu termínu i „dumpingové“ ceně.
Jenže čas běží a Josef záhy zjišťuje, že se ocitl v pasti vlastních slibů. Pracuje dnem i nocí, zároveň však stále vylepšuje a přepracovává už hotové části sochy, protože má vůči svému dílu nesmiřitelně kritické oko.
Rok uběhne – a Žižka nikde. K Táborským se donesou jen výmluvy o únavě a nutných úpravách. Termín padl. Z prvního velkého úkolu je první velké zpoždění a veřejná ostuda.
Není to zdaleka naposledy, co Myslbek „nestíhá“. V očích ostatních se postupně stává až pověstným jeho sklon porušovat dohody.
On sám to ale nevnímá jako lajdáctví. Je ženatý, rodina se rozrůstá a živobytí něco stojí; bere tedy jednu zakázku za druhou, často několik zároveň. A hlavně – on chce dokonalost. Ví, že jeho sochy budou stát na očích veřejnosti možná stovky let, a proto musí být nejlepší, jaké dokáže stvořit.
První nápady se mu prý rodí lehce jako ve snu, ale pak přichází martýrium neustálého boření a předělávání téměř hotového díla. Každý detail chce mít vycizelovaný, každý sval na sádrovém modelu vymodelovaný přesně. Tímhle tempem se ovšem lhůty dodržet nedají – a Myslbek časem pochopí, že za svou uměleckou svobodu platí tvrdou daň.
Když se ve druhé polovině 70. let 19. století rozjíždí výzdoba nově budovaného Národního divadla, vypadá to zpočátku jako životní příležitost. Architekt Josef Zítek si od něj objednává dvojici alegorických soch Hudby a Dramatu pro průčelí divadla. Nadšený Myslbek se do práce vrhá po hlavě a sám nabídne překvapivě nízkou cenu.
Jenže jakmile se pustí do modelování, začne chápat, že rozsah úkolu hrubě podcenil. Musí poníženě žádat o navýšení rozpočtu – a i tak své sochy dokončuje se zpožděním. Zítek jeho dva oblé, monumentální alegorické sousoší nakonec přijme, ale spolupráci s mladým sochařem záhy ukončí.
V další soutěži o výzdobu Zlaté kapličky už Myslbeka raději vynechá a dá přednost spolehlivějším umělcům. Pro hrdého tvůrce je to hořká pilulka: odchází poražen a zklamán, s pocitem, že osud zlomyslně zhatil jeho sen ozdobit svatostánek české kultury.
Přesto ani tyto nezdary Myslbeka nezastaví. Právě v té době, kdy naráží na limity svých sil, přichází i první skutečně velké úspěchy. Po nešťastném táborském Žižkovi vytváří jiný Žižkův pomník – pro město Čáslav – a ten už dokončí úspěšně.
Ve stejné dekádě dostává zakázku na čtyři monumentální sousoší bájných postav pro nový Palackého most v Praze. Tyto skupiny (Ctirad a Šárka, Přemysl a Libuše, Záboj a Slavoj, Lumír a Píseň) ho zaměstnají na dlouhých šestnáct let. Během té doby si však dopřeje i malou odbočku za inspirací – v roce 1878 na osmnáct dní odjede do Paříže.
V Louvru se poprvé zblízka setká s moderním francouzským sochařstvím, obdivuje díla Augusta Rodina a dalších mistrů. Do Prahy si přiváží nové nápady: sochy mohou vyprávět příběhy stejně silně jako romány, uvědomuje si. A příběhy – obzvlášť ty české, národní – ho fascinují.
Vlastenecká literatura právě prožívá zlatý věk a mladý sochař se nadchne pro její hrdiny. Chce je zvěčnit ve svých dílech, vdechnout jim tvar. Kameny začínají promlouvat jmény mytických postav – na Myslbekových skicách ožívá slovanská kněžna Libuše s Přemyslem Oráčem, zpěvák Lumír, nebo statečná dívka Šárka lákající Ctirada. Tyto legendy v kameni mají českému národu připomínat jeho kořeny.
Šest malých křížků
Zatímco v práci Myslbek neúnavně stíhá jeden cíl za druhým, doma jako by ho dobíhal opakující se zlý sen. Smrt prvorozeného synka Julka v roce 1876 bohužel nezůstala jedinou ranou osudu. Osmero dětí přivedla Karolina Myslbeková na svět – a šest z nich rodiče postupně pochovali v útlém věku.
Každý rok, každé další narození potomka provází strach, zda se dožije dalších Vánoc. Některé z dětí umírají jako nemluvňata, jiné v předškolním věku. Karolina se modlí, pláče a propadá zoufalství. Josef navenek nejeví žádné city – jako by každým dalším pohřbem jeho tvář jen více ztvrdla.
Pohřbívá syny a dcery v rodinné hrobce na Vyšehradě, kde vytesal do kamene maličké křížky se jmény a daty. S každou touto ztrátou něco umírá i v něm. A přesto – nebo snad právě proto – pracuje dál. Jeho ruce se nezastaví, jako by rytmickým úderem dláta do kamene mohl zahnat bolest.
Tvorba se pro něj stává únikem i terapií: v 80. letech se najednou pouští do celé série náhrobků a funerálních plastik, jako by v nich upouštěl nahromaděný zármutek. Ve vyšehradském hřbitově lze dodnes najít náhrobek s názvem Poslední křížek matky, který vytvořil – teskný motiv malého dítěte u nohou truchlící ženy. Není těžké si představit, odkud bral inspiraci.
Karolina, zničená opakovanými mateřskými ztrátami, se uzavírá do sebe. Čím dál častěji propadá depresím a tichým, nebezpečným úvahám. Vždyť ze všech jejich synů a dcer dospějí pouze dva.
Rok 1911 pak přinese poslední tragédii: devětapadesátiletá Karolina už dál nemůže snést tíhu svého žalu a dobrovolně ukončí svůj život.
Životní dílo
Ovdovělý Josef Václav Myslbek je unavený muž. Přehoupl se mu rok sedmdesátý a na skráních mu prosvítají stříbrné vlasy. Přesto ráno co ráno obléká pracovní halenu, opásá se zástěrou a znovu stojí u sochařského stojanu.
Už tři desítky let pracuje na svém největším, osudovém díle – monumentální jezdecké soše svatého Václava. Když v roce 1894 vypsalo město Praha soutěž na nový pomník národního patrona, šel do toho s plným nasazením.
Jeho soutěžní návrh zvítězil, a ačkoli realizace neuvěřitelně protahovala, nikdo jiný už po celou tu dobu na svatém Václavovi nepracoval. Byl to jeho úkol. Jeho srdcová záležitost. Jeho životní odkaz.
Rok za rokem se jezdecká socha světce v Myslbekových rukou proměňovala. Koně modeloval podle živého hřebce jménem Ardo z vojenského hřebčína, Václavovu tvář zase podle rysů jednoho ze svých sochařských kolegů.
Dokonce do sousoší zakomponoval i vlastní podobu – vytesal svůj obličej svatému Prokopovi. Jako by do té bronzové a kamenné svatováclavské družiny vdechl duše skutečných lidí kolem sebe.
Čtyři české patrony doplňující knížete – svatou Ludmilu, svatého Prokopa, Vojtěcha a Anežku – vytvářel paralelně, jeden po druhém. Celé to ohromné sousoší mělo symbolizovat český národ a jeho historii, odkaz svatých předků. A v hloubi duše možná Myslbek doufal, že jednou bude stát u zrodu něčeho velkého. Že tihle světci budou shlížet na Prahu, která bude patřit opět Čechům.
Na podzim 1912 se konečně podařilo instalovat hlavní sochu sv. Václava na kamenný podstavec v horní části Václavského náměstí. Po osmadvaceti letech práce viděl sedmdesátiletý Myslbek svého svatého v plné kráse stát před Národním muzeem – hrdého knížete na koni, odlitého z bronzu a vysokého přes sedm metrů.
Byla to tichá, osobní satisfakce. Pomník však ještě nebyl kompletní; chyběly kolem něj ony čtyři menší sochy patronů, na nichž se stále pracovalo. Přesto už v té chvíli jako by svatý Václav převzal symbolickou stráž nad českým národem.
A zanedlouho přišel okamžik, který předčil všechny sochařovy sny: dne 28. října 1918 v 11 hodin dopoledne byla právě u Myslbekova pomníku svatého Václava slavnostně vyhlášena samostatnost první Československé republiky.
Poslední léta svého života tak Josef Václav Myslbek prožil v už svobodné vlasti. Dočkal se uznání i úcty národa: kdysi nedostudovaný sochař se stal profesorem na Akademii výtvarných umění a vychoval celou generaci nových talentů.
Stále však docházel do svého ateliéru až do konce roku 1919, kdy ještě dokončoval drobnosti na Václavových souputnících. Definitivně celé sousoší dokončili jeho kolegové a žáci tři roky po jeho skonu. Sám Mistr Myslbek – jak mu už všichni říkali – se finálního odhalení pomníku nedožil. Zemřel 2. června 1922 ve věku 73 let ve svém pražském bytě.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1clav_Myslbek
https://dvojka.rozhlas.cz/1022-schuzka-pribeh-panaku-z-palackeho-mostu-7942051
https://www.stoplusjednicka.cz/mistr-ktery-nestihal-josef-vaclav-myslbek-proslul-talentem-i-nesplnenymi-sliby
https://www.horackagalerie.cz/josef-vaclav-myslbek
https://www.milujuprahu.cz/pribeh-pomniku-svateho-vaclava-tvare-soch-maji-obliceje-skutecnych-lidi/
