Článek
Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze do učitelské rodiny. Otec Sáva Racek působil jako pedagog, mimo jiné v Užhorodu, matka Josefa byla silně levicově orientovaná a angažovala se v komunistickém hnutí. Rodina tak měla blízko k levici, což je o to zajímavější vzhledem k tomu, jak se Racek s komunistickým režimem později dostal do konfliktu.
Dětství prožil v pražském Karlíně plné klukovských her, i když kolem zuřila válka. Strach poprvé pocítil v den atentátu na Reinharda Heydricha, kdy se vracel domů na kole a ztratil míč. Následovaly domovní prohlídky a protože rodina doma měla vzduchovou pistoli, měli strach.
Na konci války viděl, jak Němci obsadili jeho školu a stříleli z její věžičky. Při této události zahynul otec jednoho z jeho kamarádů. „Bylo to poprvé, kdy jsem viděl mrtvého člověka. Měl díru v čele,“ vzpomínal později. O jiného kamaráda přišel, když patřil mezi kluky, kteří kradli zbraně zabavené německým vojákům. Chlapec tehdy nešťastně odpálil protitankovou střelu a zemřel.
K divadlu ho přivedlo loutkářství. Dědeček Adolf Racek ho vodil po divadlech, ukazoval mu reprodukce slavných obrazů a koupil mu domů malé loutkové divadlo. Nakonec se dostal do pražského divadla Říše loutek, kde během války pracoval jako technik a dostal i drobnou roli králíčka.
Ve stínu dějin
Po válce se navzdory odporu rodičů přihlásil ke zkouškám na Státní konzervatoř v Praze, která byla krátce nato administrativně přeměněna na DAMU. Shodou okolností se coby student ocitl u jednoho z klíčových okamžiků poválečných dějin: povinně přihlížel projevu, ve kterém Klement Gottwald v únoru 1948 ohlásil převzetí moci komunisty.
„Jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v davu, dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem,“ řekl později v rozhovoru pro Paměť národa.
Studia dokončil v roce 1950 a nastoupil do angažmá v Moravském divadle v Olomouci, kde ztvárnil řadu výrazných rolí, mimo jiné Romea a ve svých šestadvaceti letech i Hamleta. Právě tady ho ale zastihl osudový okamžik.
Jeho spolužák z konzervatoře emigroval za hranice za rodinou své přítelkyně. Dívka ale byla při přechodu zadržena, a zamilovaný mladík se proto rozhodl vrátit zpátky přes hranice, aby ji vysvobodil. Než k tomu došlo, navštívil svého starého přítele Racka. Racek jeho návštěvu úřadům nenahlásil a někdo ho udal.
Zprvu si myslel, že tím celá věc končí. Netrvalo ale dlouho a u dveří jeho olomouckého podnájmu zaklepali muži v kožených kabátech a odvezli ho k výslechu na úřadovnu olomoucké Státní bezpečnosti. Následovala klasická hra na dobrého a zlého policajta a jasný vzkaz: pokud nebude spolupracovat, na jeviště se už nikdy nedostane.
„Zaznělo, že si už nikdy nezahraju divadlo. Což pro mě byla, v mých dvaceti letech, rána smrtící,“ popisoval Racek o desítky let později. Vyšetřovatelé po něm chtěli, aby se stal spolupracovníkem StB a donášel na kolegy herce. Odmítl, i když se s estébáky ještě párkrát sešel.
„Měl jsem z toho nervy. Táhlo se to týdny. Jednou jsem dostal v kavárně hysterický záchvat, převrhl jsem tam kafe, pak mě nechali na pokoji,“ vzpomínal.
Cena za svědomí
Odmítnutí spolupráce mělo své následky. Místo vysněného místa v Armádním uměleckém souboru, kde si vojenskou službu odbývala řada umělců, dostal Racek povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům, takzvaným černým baronům.
V Banské Bystrici míchal beton na stavbě. Podmínky líčil jako podivnou směs osudů: „Byli tam teologové, kteří se ráno, v poledne a večer modlili. Byli tam synci z bohatých pražských rodin.“ Vedle nich tam potkával podnikatele, kavárníky i Čechoameričana, který se po válce vrátil do Československa, aby vlasti sloužil, a místo toho skončil u malty.
Ještě před nástupem na vojnu podepsal smlouvu na roli ve filmu Stříbrný vítr Václava Kršky. Když se začalo natáčet, režisér si ho z útvaru vyžádal a Racek dostal na dva týdny uvolnění. Po ukončení vojenské služby se vrátil do olomouckého divadla.
Zajímavou ironií jeho kariéry je, že jednu z hlavních filmových rolí, kterou mu nabídl režisér Jaroslav Balík, byla postava komunistického novináře a hrdiny Julia Fučíka ve filmu Reportáž psaná na oprátce z roku 1961. Šlo o postavu zosobňující režim, který ho o pár let dřív vyslýchal a nutil donášet na přátele.
V roce 1960 se natrvalo přestěhoval do Prahy, kde nejprve šest let hrál v Divadle E. F. Buriana. Od roku 1966, kdy ho angažoval dramatik a umělecký ředitel František Pavlíček, se jeho domovskou scénou stalo Divadlo na Vinohradech. Tento přestup sám považoval za zásadní posun mezi hereckou elitu.
Rozčarování ale přišlo brzy s nástupem normalizace. Do čela divadla byl dosazen normalizační ředitel Zdeněk Míka, kterého Racek popisoval bez příkras: „To nebyl zlý člověk. Byl to podprůměrný herec. Neublížil, ale nechtěl si to s nikým rozházet, protože měl tuhle trafiku. Musel se chovat tak, aby vybruslil.“
Skutečný charakter ale Racek prokázal v roce 1977, kdy jako jediný člen tehdejšího souboru Divadla na Vinohradech odmítl podepsat takzvanou Antichartu, dokument, kterým se řada významných českých umělců nechala přinutit vyjádřit nesouhlas s Chartou 77. Když se ho po letech novináři ptali na důvod, odpověděl prostě: „A proč bych to dělal?“
Následovaly další výslechy a opakované výhrůžky, že nebude dostávat role. Kvůli svému postoji měl po zbytek normalizace ztížený přístup do televize i filmu. „Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem a oni také ne,“ shrnul svůj vztah k režimu.
Přesto se Racek na jevišti Divadla na Vinohradech prosadil jako výrazná herecká osobnost. Členem souboru byl do roku 1990, poté na Vinohradech dál pravidelně hostoval. Vinohradské jeviště ho tak provázelo téměř pět desetiletí.
Svěřovaly se mu role frustrovaných, trpících či vyšinutých lidí, ale i rváčů, bouřliváků a géniů toužících předělávat svět. Ve filmu ho diváci znají mimo jiné z titulů Marie, Vražedné pochybnosti, Vrchní, prchni!, Upír z Feratu, Pytláci, Schůzka se stíny, Vrak nebo Radikální řez. V televizi pak ze seriálů Arabela se vrací, Náhrdelník, Hříšní lidé města pražského nebo Zlá krev.
Výrazně se prosadil i jako rozhlasový a dabingový herec. V češtině propůjčil hlas mimo jiné Marlonu Brandovi a Genu Hackmanovi.
V roce 2008 převzal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, ale ocenění přijal s příznačnou skromností. Prohlásil, že „se žádného mistrovství nedopustil“. Podobně střízlivě hodnotil i vlastní život: „Pokud bylo vůbec něco neobyčejného, byla to doba, ve které jsme žili.“
V rozhovoru pro Paměť národa se nevyhýbal ani jasnému politickému postoji: „Obdivuji ruskou kulturu, ale Sovětský svaz a jeho zřízení rád nemám. Vždyť nám odtamtud párkrát dali zasolit.“
Ilja Racek zemřel 2. srpna 2018 v Praze ve věku osmaosmdesáti let, po dlouhé nemoci, kterou před okolím i kolegy tajil. Patřil k dlouholetým oporám a později k doyenům Divadla na Vinohradech. V notářsky ověřené poslední vůli si nepřál žádné rozlučkové ceremonie. Zanechal po sobě tři děti, mezi nimi i syna Ilju Racka mladšího, který se rovněž vydal uměleckou cestou.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/racek-ilja-1930
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/herec-ilja-racek-o-nepodepsani-anticharty
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/julius-fucik-ktery-nepodepsal-antichartu-zemrel-charismaticky-herec-ilja-racek-77714
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/6132/ilja-racek
https://www.ceskatelevize.cz/lide/ilja-racek-1/
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2846-ilja-racek
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceny-thalie-za-lonsky-rok-maji-sve-majitele_200803292223_mpanuska
