Článek
Charles Alfred Bartlett se narodil 21. srpna 1868 v Londýně jako nemanželský syn kapitána sira Johna Sydneyho Webba a Ellen Bartlettové, která pocházela z rodiny brixhamských rybářů. Na moře vyplul už jako učeň na plachetnici Airlie a začínal v australském obchodu, než přešel k British-India Steam Navigation Company, kde sloužil šest let.
V roce 1893 byl jmenován důstojníkem Královské námořní zálohy. O rok později, v roce 1894, nastoupil k White Star Line jako čtvrtý důstojník na lodi Germanic. Z nemanželského dítěte tak vyrostl muž, jehož jméno se navždy spojí s osudy dvou nejslavnějších sesterských lodí v dějinách námořní dopravy.
Bartlett postupně sloužil na lodích Doric, Gothic, Teutonic, Oceanic a Georgic, než se vypracoval na prvního důstojníka Celticu. V roce 1898 se oženil s Edith Kate Ellisovou, se kterou měl dvě děti, syna Charlese a dceru Eileen.
První samostatné velení dostal v roce 1903 jako kapitán nákladní lodi Armenian, provozované dceřinou společností Leyland Line. Brzy pak velel významným osobním lodím White Star Line, mezi nimi Germanic, Gothic, Republic, Cymric, Romanic a Cedric.
Mezi posádkou si vysloužil přezdívku Iceberg Charlie, tedy Ledovcový Charlie. Podle tradovaného příběhu měl neobyčejný cit na to, že se loď blíží k ledovému poli, a dokázal ledovce rozpoznat dřív, než je spatřili ostatní. Je těžké ověřit, kolik je na tom námořnické legendy, ale přezdívka s ním zůstala po celý život.
Provázela ho také pověst přísného, ale spravedlivého velitele. Posádka i cestující ho měli v oblibě a jeho služební záznam byl mimořádně dobrý. Jedinou výraznější skvrnou byly dva požáry, které v roce 1906 během jediného týdne vypukly na palubě Gothicu. Zničily salon i kajuty a loď se k plavbě vrátila až po dlouhých opravách.
Muž, který měl blízko k Titaniku
V lednu 1912 se Bartlett stal námořním superintendantem White Star Line. Nebyl kapitánem Titaniku, ale patřil k lidem, kteří řešili obsazení důstojnických funkcí a nábor námořníků pro novou vlajkovou loď společnosti.
Po potopení Titaniku byl kvůli své funkci předvolán k britskému vyšetřování katastrofy. Dne 11. června 1912 vypovídal před komisí lorda Merseyho o počtu mužů v posádce, o požadavcích na zkušené námořníky i o pravidlech pro obsluhu záchranných člunů.
Po vypuknutí první světové války Bartlett sloužil u Královské námořní zálohy a velel ozbrojené jachtě Verona při hlídkování v Severním moři. Za válečnou službu získal vysoká vyznamenání a později působil také jako pobočník krále Jiřího V.
White Star Line ho mezitím vybrala pro náročný úkol, velení sesterské lodi Titaniku, Britannicu. Loď byla původně postavena jako luxusní transatlantický parník, ale válka jí nedovolila zahájit běžnou osobní službu. Britská vláda ji převzala a přestavěla na nemocniční loď.
Dostala bílé zbarvení, velké červené kříže a zelený pruh. V jejích prostorách vznikly nemocniční sály, operační místnosti a tisíce lůžek pro raněné. HMHS Britannic se stala největší nemocniční lodí své doby.
První plavbu zahájila 23. prosince 1915 z Liverpoolu do Mudrosu na ostrově Lemnos. Britannic pak v nemocniční službě uskutečnila pět úspěšných cest a převezla do Británie přes deset tisíc raněných vojáků. Při všech těchto plavbách jí velel Bartlett.
Syn, kterého nikdy nezachránil
Zatímco Bartlett převážel raněné z dardanelské a soluňské fronty, jeho vlastní syn Charles, přezdívaný Ellis, sloužil na bitevní lodi HMS Goliath.
Dne 13. května 1915 loď u Gallipoli torpédovala osmanská torpédovka Muavenet-i Milliye. HMS Goliath se potopila během několika minut a mezi stovkami mrtvých byl také Charles Ellis Bartlett.
Otec tak měsíce velel nemocniční lodi, která přivážela domů muže z téže válečné kampaně, jež mu vzala syna. Žádný dochovaný pramen přesně nepopisuje, jak tuto ztrátu nesl. Je ale těžké přehlédnout krutou ironii osudu: Bartlett zachraňoval zraněné z bojiště, kde nedokázal zachránit vlastní dítě.
Poslední plavba Britannicu začala 12. listopadu 1916, kdy loď vyplula ze Southamptonu směrem do Mudrosu. Po zastávce v Neapoli pokračovala do Egejského moře.
Ráno 21. listopadu plula poblíž řeckého ostrova Kea rychlostí kolem jednadvaceti uzlů. V 8.12 hodin lodí otřásl mohutný výbuch na pravoboku přídě. Pozdější výzkum potvrdil, že Britannic narazila na německou minu položenou ponorkou U-73.
Bartlett okamžitě nařídil uzavřít vodotěsné dveře, vyslat nouzový signál a připravit záchranné čluny. Signál se podařilo odvysílat, ale poškozené antény už nedokázaly přijímat odpovědi ostatních lodí.
Kapitán se pokusil loď dostat k mělčinám ostrova Kea. Doufal, že ji dokáže usadit na dně dřív, než se potopí. Bylo to riskantní rozhodnutí, ale v té chvíli dávalo smysl: pevnina byla relativně blízko a Britannic se zprvu stále držela na hladině.
Jenže loď měla problém, který její konstrukční vylepšení nedokázala vyřešit. Po potopení Titaniku dostala vyšší vodotěsné přepážky a mohla teoreticky přežít zaplavení až šesti předních oddílů. Některé nízko položené lodní průzory v nemocničních prostorách ale zůstaly otevřené kvůli větrání. Jak se loď nakláněla, voda jimi začala proudit dál do nitra plavidla. Britannic se tak zaplavoval rychleji, než odpovídalo samotnému poškození minou.
Vrtule, které semlely záchranné čluny
Zatímco se posádka snažila plnit kapitánovy rozkazy, část lidí na palubě propadla panice. Některé čluny byly spuštěny bez rozkazu, zatímco Britannic stále plul vpřed a její lodní šrouby se ještě točily. Dva čluny se dostaly příliš blízko k obrovským vrtulím. Byly vtaženy k zádi a během okamžiku rozdrceny. Lidé v nich neměli téměř žádnou šanci.
Zemřelo třicet lidí, většina z nich v člunech, které se dostaly do dosahu stále se otáčejících lodních šroubů. Mezi přeživšími byla i zdravotní sestra Violet Jessopová, která už předtím přežila srážku Olympiku s válečnou lodí HMS Hawke a také potopení Titaniku. Když se její člun začal blížit k vrtuli, skočila do vody. Poranila si hlavu, ale přežila.
Bartlett nakonec pochopil, že Britannic už zachránit nedokáže. V 8.35 hodin nařídil zastavit stroje a loď opustit. Voda stoupala rychle, náklon na pravobok sílil a záď se začínala zvedat nad hladinu.
Kapitán zůstal na můstku téměř do poslední chvíle. Podle svědectví přeživších byl stále v pyžamu, ve kterém ho výbuch zastihl. Přes megafon řídil evakuaci a nakonec vydal poslední rozkaz k opuštění lodi.
Pak sestoupil z pravého křídla můstku do vody a doplaval k záchrannému člunu. V 9.07 hodin, pouhých pětapadesát minut po výbuchu, Britannic zmizela pod hladinou. Z přibližně 1 066 lidí na palubě přežilo 1 036. Šlo o mimořádně vysoký počet zachráněných. Pomohlo, že se katastrofa odehrála za denního světla, v relativně klidném moři a nedaleko ostrova Kea.
Po válce se Bartlett vrátil k civilní práci pro White Star Line jako námořní superintendent. V roce 1921 byl jmenován komandérem Řádu britského impéria. Tradovaný příběh říká, že při předání vyznamenání král poznamenal, že jen málokdy odměňuje muže, který přišel o loď.
V následujících letech cestoval jako pasažér první třídy také na Olympiku, třetí sesterské lodi Titaniku a Britannicu. Do penze odešel 31. prosince 1931. Charles Alfred Bartlett zemřel 15. února 1945 v ošetřovatelském domě ve Waterloo poblíž Liverpoolu. Bylo mu šestasedmdesát let.
Zdroje:
https://blog.nationalarchives.gov.uk/hospital-ship-britannic/
https://www.titanicinquiry.org/BOTInq/BOTInq21Bartlett01.php
https://www.pbs.org/lostliners/britannic.html
https://www.steamshipmutual.com/publications/articles/britannic
https://www.whitestarhistory.com/britannic2
https://www.cwgc.org/find-records/find-war-dead/casualty-details/4003598/charles-sydney-ellis-bartlett/
https://www.westernfrontassociation.com/world-war-i-articles/2015/november/the-loss-of-the-britannic/
