Článek
Bylo mu pouhých dvaačtyřicet, když se jeho srdce jednoho srpnového večera náhle zastavilo. Karel Kuttelwascher – legendární noční stíhač s pověstí pilota s „kočičíma očima“ – přežil nejtemnější bitvy druhé světové války. Nakonec však podlehl tiché smrti daleko od domova. Osud si vybral svou daň se zpožděním a v nečekané podobě.
Ještě o dvacet let dříve byl mladý Karel jedním z mnoha Čechoslováků, kterým se rozpadl svět. Narodil se 23. září 1916 ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu do rodiny železničáře. Od dětství ho fascinovala letadla – a ve třicátých letech to nebyla jen dětská záliba, ale téměř vlastenecká povinnost.
V roce 1937 dokončil letecké učiliště v Prostějově a stal se vojenským pilotem. Krátce sloužil u stíhací letky vybavené dvouplošníky Avia, jenže doba jeho snům nepřála. Po Mnichovu 1938 přišla okupace a rozbití republiky. Kuttelwascher, tehdy sotva 22letý četař, se s ponížením země nesmířil.
V noci 19. června 1939 se potají vyšplhal do temného nákladního vagonu. Útěk do neznáma – zalepený vagón, tlukot srdce a všudypřítomná nejistota. Co se mu honilo hlavou ve chvíli, kdy vlak drkotal přes polskou hranici? Strach z neznámé budoucnosti, nebo odhodlání vrátit úder těm, kdo mu vzali rodnou zemi? Možná obojí. Karel Kuttelwascher tímto krokem vykročil na cestu, z níž nebylo návratu.
Polsko jeho služby zpočátku nevyužilo, a tak mladý pilot vstoupil do Cizinecké legie v Alžírsku. Pot se na africkém slunci mísil s touhou po boji. Konečně, v září 1939, vypukla válka a Francie povolala i Čechoslováky k letectvu.
Kuttelwascher se přeškolil na francouzské stíhačky a během bitvy o Francii poprvé ochutnal vítězství – podle archivů sestřelil nejméně dva nepřátelské letouny. Za odvahu v beznadějné obraně Francie obdržel francouzský Válečný kříž s palmou a hvězdou. Nebe nad Evropou však patřilo nepříteli a země galského kohouta se v červnu 1940 zhroutila.
Spolu s dalšími unikal Karel na poslední chvíli lodí do Británie. Ve vlhké lodní kajutě možná myslel na vzdálený domov i padlé kamarády. Ale mise ještě neskončila – boj pokračoval v Anglii. V srpnu 1940 dorazil Kuttelwascher do země, která se teprve chystala čelit největší zkoušce. Pro tisíce exulantů z Československa se ostrovní království stalo novou nadějí.
Noční lovec z RAF
Británie brzy poznala kvality tichého českého pilota. Kuttelwascher nastoupil k 1. stíhací peruti RAF a zasáhl už do závěru bitvy o Británii. Zpočátku létal ve dne a do své první vzdušné výhry v barvách RAF si připsal sestřel německé stíhačky Messerschmitt Bf 109 v dubnu 1941.
V uniformě britského Královského letectva rychle získával respekt. Na jednom vojenském plese poblíž Londýna se také seznámil s mladou Angličankou jménem Beryl Ruby Thomasovou – z krátkého setkání se brzy zrodila láska a v únoru 1942 se vzali. Život Kuttelwaschera tak v roce 1942 připomínal jízdu, kdy se osobní štěstí prolíná s vrcholně nebezpečnými misemi.
Právě rok 1942 učinil z Karla Kuttelwaschera legendu. Německá Luftwaffe začala pod rouškou noci podnikat nálety na Británii, a RAF reagovalo odvážným tahem – nočními „intruder“ nálety nad okupovanou Evropu. Kuttelwascherova letka dostala za úkol pronikat v noci nad nepřátelská letiště ve Francii a tam lovit německé bombardéry při jejich návratu z náletů.
Byly to mise jako stvořené pro samotářského dravce. Kuttelwascher seděl sám v kokpitu jednomístného Hawker Hurricanu, který Britové pro tyto účely natřeli matnou černí. Žádný radar, žádný kopilot – jen tma, měsíční světlo a dalekosáhlé ticho. Pilot musel mít nervy z oceli a oči ostříže.
Karel však v noční temnotě rozkvétal. Jeho mimořádný zrak a instinkt mu vynesly přezdívku „noční stíhač s kočičíma očima“ – viděl to, co jiní nepostřehli. V úplňkových nocích kroužil tiše nad nepřátelskými letišti, trpělivý a neviditelný. Když německé bombardéry nic netušíce rozsvítily světla na přistání, udeřil.
Ozval se krátký dávivý štěkot čtyř dvacetimilimetrových kanónů Hurricanu a oblohu rozzářily plameny hořících motorů. Během jediné mrazivé noci 4. května 1942 sestřelil Kuttelwascher během pouhých čtyř minut hned tři německé bombardéry Heinkel 111.
Noční dravec ale neměl čas na soucit – v té válce platilo kruté pravidlo buď oni, nebo my. Když se svítání dotklo okraje obzoru, Kuttelwascherův černý stroj už dávno mířil zpět k Anglii. Další noc, další lov, další překonaná hrůza.
Hawker Hurricane Mk IIc – stíhací letoun, se kterým Karel Kuttelwascher v roce 1942 vyrážel na noční mise. Na trupu tohoto stroje jsou namalovány malé symboly svastiky – patnáct znaků jeho potvrzených sestřelů, kterých dosáhl během tří měsíců od dubna do června 1942.
Tím se stal nejúspěšnějším spojeneckým nočním stíhačem létajícím na jednomotorovém letounu a suverénně nejlepším československým pilotem celé války. Jeho jméno figurovalo na šestém místě mezi nočními esy RAF – pět britských kolegů před ním létalo na dvoumotorových strojích vybavených radarem, zatímco on se musel spolehnout jen na své „kočičí oči“. Tyto nebezpečné výpady si žádaly výjimečnou odvahu a mistrovské pilotní umění. Kuttelwascher se během nich stal živoucí legendou.
Jeho úspěchy nezůstaly bez povšimnutí. V létě 1942 o něm psaly britské noviny jako o „českém nočním jestřábu“ a velení RAF mu udělilo prestižní vyznamenání Distinguished Flying Cross rovnou dvakrát (tzv. DFC and Bar). V okupovaném Československu, kde lidé tajně poslouchali zahraniční rozhlas, se Kuttelwascherovo jméno stalo symbolem naděje.
BBC vysílala zprávy o jeho nočních vítězstvích a dodávala tak odvahu těm, kdo doma trpěli pod hákovým křížem. Co asi cítil on sám, když seděl o samotě ve stísněné kabině nad nepřátelskou zemí? Možná jen chlad na rukou, soustředění a tep, který se zrychloval pokaždé, když v dálce zahlédl obrys stínového nepřítele. A pak výstřel, výbuch a pád. Peklo války zhuštěné do několika vteřin.
Na podzim 1942 měl Kuttelwascher za sebou 15 úspěšných nočních sestřelů a celkově do konce války dosáhl oficiálně 18 vítězství ve vzdušném boji. Patřil mezi nejužší elitu československých letců.
V té době ho však už čekala změna role – po vyčerpávající sérii nočních akcí dostal příležitost předat své zkušenosti dál. Stal se instruktorem a zkušebním pilotem u britského letectva, testoval nové bombardéry a cvičil mladší kolegy.
Když druhá světová válka skončila, Čechoslovák Kuttelwascher měl ve světě jméno jako jeden z nejlepších stíhačů RAF. Na uniformě mu přibylo pět československých válečných křížů, čtyři medaile Za chrabrost a celá řada dalších britských i francouzských vyznamenání. Přesto ho čekal osud, který by si tehdy ani v nejhorším snu nepředstavil.
Exil
V létě 1945 se Karel Kuttelwascher triumfálně vrátil do vlasti. Doma ho vítali jako hrdinu. Po letech strachu a boje opět stál na rodné půdě – po boku manželky Ruby a svých tří dětí (během války se jim narodily dvojčata-dcerky, k tomu ještě nevlastní syn, kterého Ruby měla z předchozího vztahu).
Byl povýšen do hodnosti štábního kapitána a nastoupil jako letecký instruktor v Hradci Králové. Zdálo se, že konečně přichází klidné období, kdy bude moci předávat své zkušenosti a v míru vychovávat rodinu. Jenže poválečná euforie neměla dlouhého trvání. Nad Československem se začaly stahovat temné mraky nové totality.
Kuttelwascherova britská žena si na poválečné poměry v Čechách nedokázala zvyknout – chyběl jí domov, jazyk, klid. V lednu 1946 se Ruby i s dětmi vrátila zpět do Anglie. Karel náhle zůstal v rozjitřené zemi sám. Stále sloužil u armády, ale se znepokojením sledoval, jak komunisté utahují smyčku moci. Bylo to jiné nebezpečí než noční luftwaffe – plíživé, zrádné, z vlastních řad.
Co teď? Váhal, zda odejít za rodinou, či vyčkat. Nakonec se rozhodl pro odchod do exilu, dřív než bude pozdě. 21. května 1946 podal demisi z československé armády a už o pět dní později – symbolicky v den voleb, které otevřely cestu komunistům – nasedl do letadla Dakota a odletěl zpět do Británie.
Byla to cesta bez návratu. Zanechal za sebou rodnou zem, kterou osvobodil od nacismu, jen aby ji viděl padnout do područí nové diktatury. Na Západě začínal opět od nuly, tentokrát však aspoň mezi svými nejbližšími. Usadil se s rodinou v Británii a zůstal pilotem tělem i duší.
V listopadu 1946 nastoupil jako druhý pilot u civilních aerolinek British European Airways. Vyměnil stíhačku za dopravní letouny Vickers Viking a Viscount, s nimiž vozil po Evropě poválečné cestující.
Zpočátku to snad bral jako východisko z nouze – adrenalin nočních soubojů vystřídala rutina leteckých linek. Život šel dál. V roce 1951 se bohužel rozpadlo jeho manželství s Ruby. Možná to byl důsledek válečných let a odloučení, možná přirozený konec vztahu, který vznikl ve stínu války. Kuttelwascher zůstal v Anglii sám, se třemi dětmi, cizincem v cizí zemi.
Ani v těch nejtěžších chvílích se ale nevzdal létání. Jako by právě ve vzduchu dokázal zapomenout na bolesti života na zemi. Stal se britským občanem a roku 1956 si dodělal kapitánské zkoušky. Létal dál, i když už jen civilně.
Dokonce si otevřel malý obchod – zkoušel se uživit jako obchodník se zeleninou –, ale neúprosné nebe ho volalo.
V srpnu 1959 si Karel dopřál krátkou dovolenou v Cornwallu, na klidném jihozápadě Anglie. Mořský vánek a zvuk příbojových vln měly přinést odpočinek od shonu. Místo toho přišel zákeřný infarkt. 13. srpna byl náhle hospitalizován v trurovské nemocnici.
Ležel na lůžku, poprvé po letech skutečně bezmocný, a hlavou se mu možná honily vzpomínky na všechny ty noci strávené v oblacích. Možná cítil blížící se stín, před kterým nelze uletět.
V noci na 18. srpna 1959 přišel druhý, silnější infarkt – a srdce Karla Kuttelwaschera dotlouklo. Legendární noční lovec skonal tiše v nemocničním pokoji, daleko od vlasti. Bylo mu 42 let.
Jeho jméno jako by se v té chvíli vytratilo v propasti času. Komunistické Československo se k svým válečným hrdinům z RAF otočilo zády – oficiálně pro něj neexistoval. Pohřbili ho na hřbitově v londýnském Uxbridge, za přítomnosti rodiny a někdejších spolubojovníků.
Zůstal však dalším z řady zapomenutých exulantů, kterým doma hrozilo vězení nebo horší osud. Mnozí jeho kolegové, kteří se vrátili do vlasti, skutečně skončili v komunistických lágrech nebo na popravišti. Kuttelwascher unikl jejich osudu tím, že zůstal ve svobodném světě, ale cena za to byla samota a vykořenění. Válečné trauma, život v exilu a předčasná smrt.
Uplynulo dlouhých padesát let mlčení. Teprve po pádu železné opony se doma začalo opět mluvit o zapomenutém „Nočním jestřábu“. Karel Kuttelwascher byl postupně rehabilitován a vyzdvižen mezi největší osobnosti české vojenské historie.
Roku 2000 ho český prezident povýšil na brigádního generála in memoriam a v roce 2016 mu byla udělen Řád Bílého lva, nejvyšší státní pocta. Jeho příběh si našel cestu do knih, dokumentů i srdcí nové generace leteckých nadšenců.
Na rodné vsi ve Svatém Kříži dnes stojí jednoduchý kamenný pomník připomínající jeho jméno. Odhalen byl 23. září 2011, přesně v den nedožitých 95. narozenin pilota.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Karel_Kuttelwascher
https://www.reflex.cz/clanek/historie/74903/pred-100-lety-se-narodil-letec-karel-kuttelwascher-nejuspesnejsi-ceskoslovenske-stihaci-eso.html
https://www.mo.gov.cz/scripts/modules/diary/action.php?id=1149
https://fcafa.com/2011/09/27/remembering-karel-kuttelwascher/
https://www.reflex.cz/clanek/historie/74903/pred-100-lety-se-narodil-letec-karel-kuttelwascher-nejuspesnejsi-ceskoslovenske-stihaci-eso.html
https://fcafa.com/2011/01/01/karel-kuttelwascher/
https://www.praha14.cz/zivot-na-praze-14/brigadni-general-i-m-karel-kuttelwascher-dfc-bar/
