Článek
Karel Sedláček se narodil 24. září 1894 v Bruselu, kde jeho otec tehdy pracoval. Dětství strávil v Belgii a do Čech se vrátil až jako dospívající – ve dvanácti letech. Mládí měl původně nasměrované docela všedně: po maturitě na reálce v Písku začal ve Vídni studovat lesní inženýrství.
Jenže přišla první světová válka a všechny plány zhatila. Mladý Karel musel narukovat do rakousko-uherské armády a prošel peklem hned na několika frontách. Bojoval v zákopech ruské fronty, kde byl zraněn, poté v Itálii – tam ho přeškolili z pěšáka na ženistu. K závěru války se ocitl na Balkáně, kde v Černé Hoře pomáhal opravovat zničené mosty.
Když válka skončila, v uniformě už zůstal. Mladá Československá republika potřebovala zkušené vojáky a Sedláček se brzy stal důstojníkem zpravodajské služby (vojenské rozvědky) nově vzniklé čs. armády. Ve 20. a 30. letech si budoval pověst schopného zpravodajce – působil na pohraničních agenturních ústřednách v Trutnově, Náchodě a České Lípě, kde sbíral informace o Německu a pomáhal krýt citlivou česko-německou hranici.
Jeho mimořádné schopnosti neušly pozornosti nadřízených. Na podzim 1935 byl štábní kapitán Sedláček povolán do Prahy na druhé (zpravodajské) oddělení Hlavního štábu. Zde ho čekal úkol, který se brzy stane jeho osudem: tajná mise ve Švýcarsku. V rámci připravované předsunuté agenturní centrály s krycím názvem KAZI měl Sedláček v neutrální zemi vybudovat síť špionů zaměřenou proti nacistickému Německu.
Švýcarská mise pod falešným jménem
Jaro 1936. Sedláček přijíždí do Švýcarska jako civilista a korespondent fiktivní tiskové agentury. V dubnu téhož roku oficiálně opustil řady československé armády – alespoň na papíře. Ve skutečnosti jen odložil uniformu, aby pod civilním krytím mohl plnit nebezpečnou misi v cizině.
Jeho prvním krycím jménem se stal Tomáš Selzinger, pod kterým se vydával za novináře agentury Central European Radio zřízené československým ministerstvem zahraničí. Byla tu však potíž: Sedláček nebyl žádný žurnalista a psaní článků pro něj představovalo problém.
Aby neprozradil nedostatky, pomáhaly mu z pozadí spřátelené ruce – potřebné novinové zprávy za něj ve skutečnosti sepisoval spolehlivý úředník z československé ambasády ve Švýcarsku.
V zemi helvétského kříže brzy zakusil pocit osamění. Pečlivě budoval síť kontaktů a agentů, ale žil pod neustálým tlakem utajení. Když 15. března 1939 nacisté obsadili Prahu, jeho úkol nabral ještě vážnější obrátky. Sedláček nezaváhal – okamžitě ze Švýcarska odeslal do Londýna vše, co mohl: důležité tajné dokumenty, šifrovací klíče a radiostanici.
Dokonce zachránil značný finanční obnos, který patřil československé rozvědce – 380 000 švýcarských franků uložených ve Švýcarsku. Velvyslanec v Bernu se tenkrát zdráhal a byl ochoten předat peníze Němcům, ale Sedláček trval na svém a fond zachránil.
Právě díky těmto prostředkům mohla zpravodajská skupina plukovníka Františka Moravce v Londýně rozvinout svou činnost v prvních těžkých měsících exilu. Karel Sedláček tehdy „zmizel“ i oficiálně – jako pan Selzinger odcestoval krátce po okupaci do Londýna s cenným nákladem informací a peněz.
Jenže v Británii se dlouho neohřál. Plukovník Moravec ho obratem vyslal zpět na kontinent – do Švýcarska, kam Sedláček dorazil v dubnu 1939 s novou identitou. Britové mu vytvořili falešnou totožnost Charlese Simpsona, údajného novináře z afrického Windhoeku (Namibie), který přijel do Švýcarska na léčení a jako dopisovatel britské tiskové služby.
Zní to jako dokonalá historka, mělo to však háček: Sedláček neuměl anglicky. Představte si špiona vydávajícího se za britského žurnalistu, který však na pozdrav odpovídá německy. Ve švýcarských penzionech a hotelech to vzbuzovalo nedůvěru – proč Brit nemluví anglicky? Sedláček cítil, jak se kolem něj stahuje nevítaná pozornost, které se tak obával.
Netrvalo dlouho a přišla krize. V cizí zemi se Sedláček cítil stále více izolovaný, jazyková bariéra i starost o rodinu doma mu způsobily hluboké úzkosti. V polovině srpna 1939 dorazil na krátkou inspekci do Švýcarska jeho někdejší nadřízený, podplukovník Oldřich Tichý.
Našel Sedláčka ve zbídačeném psychickém stavu. Do Londýna pak Tichý hlásil nepříjemné zprávy: „Propadá psychóze, má obavy z okolí… duševně i fyzicky chátrá“. Navrhoval Sedláčka z neutrálního Švýcarska raději stáhnout do Francie, kde by mohl řídit svou síť agentů v klidnějším prostředí. Jenže začala válka a útěk do Francie už nebyl možný. Karel Sedláček si musel pomoci sám – svou krizi nakonec překonal a ve Švýcarsku zůstal.
I když profesionálně fungoval dál, jeho duši sžíral stesk po rodině. Celou válku byl odloučen od své ženy a syna, kteří zůstali v protektorátu a neměli s ním žádné spojení. Gestapo i Abwehr si na ně zasedli. Za heydrichiády se u Sedláčkových v Klatovech objevili němečtí důstojníci a vyptávali se na Karla.
Rodina nevěděla nic – a nacisté tomu nechtěli věřit. Prohledali dům a hledali manželovy fotografie, ale nenašli ani jedinou. Karel Sedláček se jako správný zpravodajec odmítal fotit, a tak doma měli jen kuriózní památku: kresbu obrysů jeho tváře, kterou kdysi zachytil jeden umělec v pražské hospodě U Fleků.
Syn Jaroslav později vzpomínal na moment, kdy zoufalé rodině nezbylo než onu směšnou skicu ukázat gestapu – esesáci prý jen nevěřícně kroutili hlavou a považovali to za provokaci.
V srdci špionážních her
Přes všechny vnitřní běsy se Karel Sedláček dokázal vrátit ke špionážní práci naplno. V zemi helvetského kříže postupně vybudoval efektivní síť informátorů a obnovil i cenné kontakty s místní zpravodajskou komunitou.
Čeští odbojáři v Londýně navázali na předválečnou spolupráci se Švýcary – a Sedláček v tom hrál klíčovou roli. Švýcarská vojenská rozvědka vedená plukovníkem Rogerem Massonem mu začala důvěřovat, zvlášť když čeští důstojníci ujistili, že v Praze nenechali při útěku žádné kompromitující dokumenty.
Sedláček se stal důležitým spojovacím článkem mezi československým odbojem a švýcarskými protinacistickými důstojníky.
Osud mu přivedl do cesty muže s krycím jménem Tell. Byl jím kapitán Hans Hausamann, švýcarský důstojník v záloze, zapálený antifašista a zámožný fotograf. Už od roku 1935 vedl Hausamann na vlastní náklady malou soukromou zpravodajskou službu Büro Ha zaměřenou proti hitlerovskému Německu.
Teď za války jeho organizace splynula s oficiální švýcarskou rozvědkou a hrála v ní významnou roli. Hausamann okamžitě rozpoznal ve svém českém kolegovi spřízněnou duši – a vzal Sedláčka pod ochranná křídla. Aby unikl pozornosti čmuchalů, ubytoval ho v ústraní u své tchyně ve městě St. Gallen.
Dokonce si už v roce 1939 začali tykat a stali se blízkými přáteli. Český špion posílal do Londýna zašifrované depeše přes Hausamannovy radiotelegrafisty. Často sedával přímo u vysílačky v Hausamannově vile – chodil tam tak často, až ho hostitelovy děti láskyplně oslovovaly „strejdo Tome“ (podle krycího jména Tomáš Selzinger). Uprostřed války tak Sedláček nalezl druhou rodinu, byť jen dočasnou, a zázemí, které mu pomohlo přežít.
Sedláčkův zpravodajský kruh KAZI ve Švýcarsku začal poskytovat Spojencům skutečně mimořádné informace. Pracovalo pro něj několik špičkových agentů z řad Němců, například Willi Lange, bývalý místostarosta Lipska a sociální demokrat, který po útěku z Německa působil už před válkou pro čs. rozvědku.
S novou identitou Harry Johnston a britským pasem se Lange znovu vrátil do Evropy, a právě Sedláček s Hausamannem mu zařídili povolení k pobytu ve Švýcarsku. Odtud Lange (krycí označení D-14) dál řídil celou síť informátorů uvnitř Třetí říše a dodával cenné zprávy o německé armádě, přesunech vojsk či zbrojní výrobě.
Vedle Němců pomáhali Sedláčkovi také krajané – několik Čechů a Češek usazených trvale ve Švýcarsku působilo jako kurýři a spojky pro předávání pošty. Švýcarsko bylo tehdy doslova rejdištěm agentů všech válčících stran a oba přátelé Sedláček s Hausamannem museli zůstat stále ve střehu.
I některé švýcarské úřady totiž nekompromisně zakročovaly proti aktivitám, které by ohrožovaly neutralitu země. Přesto se Sedláček s Hausamannem odvážili nenápadně zasahovat i do švýcarské politiky: na dálku pomohli britskému tisku odhalovat prorakouské a pronacistické sklony vlivného švýcarského politika Marcela Pilet-Golaze, aby na něj vytvořili tlak a odradili ho od koketování s Berlínem. I tohle byla součást jejich války – války ve stínech.
Marcel Pilet-Golaze
A jaké konkrétní zprávy proudily ze Sedláčkova švýcarského úkrytu do Londýna? Byly jich stovky, možná tisíce, a některé měly nedozírnou cenu. Třeba informace o vývoji německých tajných zbraní V-1 a V-2.
Český domácí odboj v Protektorátu získal detailní zprávy o testech bezpilotních střel a balistických raket v Peenemünde a přes komplikovanou kurýrní síť – Praha, Bratislava, Ženeva – se tyto údaje dostaly až k Sedláčkovi do Švýcarska. Odtud putovaly do Londýna, kde je spojenecké letectvo mohlo ověřit a podle nich v srpnu 1943 podniknout bombardování vývojového střediska v Peenemünde.
Jiná cenná zásilka přišla z Prahy od ilegální organizace mladých vlastenců s krycím jménem Zpravodajská brigáda (ZB). Ti s nasazením života zmapovali všechna německá vojenská letiště na území Čech a Moravy – sepsali jejich souřadnice a pořídili nákresy. Přehled se opět kurýry dostal ke Karlu Sedláčkovi, který jej neprodleně dopravil spojencům
Karel Sedláček byl také aktérem několika velkých špionážních her. Jedna z nejpozoruhodnějších se pojí se jménem Rudolf Rössler – německým emigrantem a dodnes legendární záhadou světové špionáže. Rössler, původně divadelní kritik, žil ve Švýcarsku a měl neuvěřitelně přesné informace o nacistických plánech.
Tvrdil, že mu je dodávají staří přátelé – vysoce postavení důstojníci a průmyslníci v Německu. Jeho zprávy byly tak fantastické, že mnozí nevěřili, že mohou být pravé. Sedláček, který s Rösslerem úzce spolupracoval, fungoval jako jeho poradce a „třídič“ – pomáhal mu hodnotit vojenskou důležitost jednotlivých informací.
Dodnes nikdo přesně neví, kdo byli Rösslerovi tajní zdroje. Kvůli jeho mlčenlivosti se to nevyšetřilo ani po válce – nepomohlo pátrání CIA ani KGB. Spekuluje se, že mezi jeho informátory mohli být vysocí důstojníci Abwehru jako Hans Oster nebo Fritz Thiele z OKH, ale zůstává to tajemstvím.
Jisté je, že díky Rösslerově síti – krycím jménem LUCY – se k Západu i k Moskvě dostávaly informace, které možná uspíšily konec války. A Karel Sedláček u toho byl.
Konec války a návrat domů
Na jaře 1944 se situace na evropských bojištích obrací. Sedláček nepolevuje – od června 1944 ještě stíhá předávat Londýnu zprávy o pohybu českých protektorátních jednotek, které byly nasazeny v severní Itálii po boku Němců. Informuje také o českých vojácích, kterým se podařilo v Itálii zběhnout do neutrálního Švýcarska.
Ještě předtím pomohl zajistit přes Švýcarsko spojení s československým odbojem ve Francii. Práce měl víc než dost, ale něco ho přece jen drželo nad vodou: víra, že porážka nacismu se blíží každým dnem.
Když válka v květnu 1945 skončila, Karlu Sedláčkovi skončilo i utajení. Po dlouhých letech mohl odhodit falešné jméno a z „neexistujícího“ člověka se znovu stát československým důstojníkem. Ještě v uniformě spojeneckého důstojníka spěchal domů, do osvobozené vlasti. Po šesti letech se v Praze konečně setkal se svou ženou a dvacetiletým synem.
To setkání muselo být nesmírně dojemné – objal manželku, syna, všechny ty roky strachu a nejistoty jako by na chvíli zmizely. Ale Sedláček nezůstával v klidu dlouho. Už v září 1945 ho v hodnosti podplukovníka vyslali zpět do Švýcarska, tentokrát však zcela oficiálně: stal se československým vojenským atašé v Bernu. Do milovaných Klatov za rodinou se natrvalo vrátil až v červnu 1947, po téměř deseti letech života v utajení.
Jenže poválečná vlast už nebyla jako dřív. Sedláček sice krátce pracoval na zpravodajském oddělení Generálního štábu, ale brzy ho odsunuli na vedlejší kolej – převeleli ho do funkce v Karlových Varech, daleko od velké politiky.
Jako by někdo chtěl nevítaného svědka uklidit z očí. Jeho přítel Hans Hausamann mezitím v poklidu ukončil činnost Büro Ha a vrátil se ke svému fotografickému byznysu. V poklidu přednášel na univerzitě, pořádal jezdecké závody, dokonce dostal od St. Gallenu čestný doktorát. Švýcar Hausamann žil dál spokojeně v klidu – zatímco Sedláčka a mnohé československé důstojníky doma čekaly velmi těžké časy.
Zapomenut a pronásledován
Po únoru 1948 sedl na Československo stín totality. Někdejší hrdinové odboje se pro nový komunistický režim stali podezřelými osobami. Karel Sedláček nebyl výjimkou. Stejný muž, který v tichosti pomohl porazit Hitlera, teď začínal být trnem v oku vlastním vládcům.
V létě 1949 byl propuštěn z armády a zbaven hodnosti. Jeho syna Jaroslava dokonce vyloučili z vysoké školy – kolektivní trest pro rodinu „zrádce“. V listopadu 1949 si pro Sedláčka přišla vojenská kontrarozvědka. Bez varování ho zatkli a uvrhli do vyšetřovací vazby.
Musel do detailu sepsat elaborát o všech svých zahraničních stycích vyjmenovat jména přátel a agentů, s nimiž pracoval během války. Po pár dnech ho propustili, ale svobody si dlouho neužil. 7. ledna 1950 do jeho bytu vtrhla Státní bezpečnost.
Sedláčka čekaly mnohahodinové, kruté výslechy vedené s asistencí sovětských poradců. Chtěli z něj za každou cenu dostat, kdo za války posílal tajné zprávy z Berlína Rudolfu Rösslerovi. Komunisté a Sověti toužili rozkrýt tajemství špionážní sítě LUCY – a byli přesvědčeni, že Sedláček zná jména oněch tajemných zdrojů.
On však mlčel. Buď opravdu nic nevěděl, nebo odmítal kohokoli udat. Vyšetřovatelé stupňovali nátlak, až dohnali podplukovníka Sedláčka na samou hranici šílenství. Po více než měsíci brutálních výslechů byl 15. února 1950 Sedláček úplně zničen – úředně prohlášen za duševně chorého a odvezen do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích. Paradoxně mu to možná zachránilo život. Do vězení se už nevrátil - režim jej raději označil za pomateného než za mučedníka.
Rodina vynaložila obrovské úsilí, aby ho z ústavu dostala. Nakonec se to podařilo – v létě 1950 byl Karel Sedláček předán do domácí péče rodiny, ovšem za cenu podepsání mlčenlivosti a slibu, že už nikdy nepromluví. Domů do Klatov se vrátil jako zlomený muž.
O svém věznění odmítal s kýmkoli mluvit. Komunistická zvůle ale trestala dál: Sedláčkovi museli opustit svůj klatovský dům. Vystěhovali je do plesnivějícího zámečku v Otíně, kde byli odklizeni z očí veřejnosti.
Tam, v ústraní a sužován podlomeným zdravím, prožil bývalý špion poslední dekádu života. Zemřel 1. července 1960 v klatovské nemocnici, bylo mu 66 let Pohřben je na hřbitově ve Švihově, nedaleko svého milovaného rodného kraje.
Zdroje:
https://www.lidovky.cz/orientace/karel-sedlacek-zpravodajsky-dustojnik-kalendar-hrdinu.A230630_081858_ln-historie_ape
https://www.reflex.cz/clanek/causy/123085/karel-sedlacek-zpravodajsky-dustojnik-zajistil-dulezite-informace-k-porazce-nacistickeho-nemecka.html
https://www.qap.cz/zpravy/clanek/pametni-deska-karla-sedlacka-se-vratila-zpet-do-smilovskeho-ulice-fotky-133663/
https://www.vets.cz/vpm/52738-pametni-deska-karel-sedlacek/
https://www.klatovskyzpravodaj.cz/pametni-deska-karla-sedlacka
