Karel Zeman: český filmový kouzelník, který svým talentem ohromil celý svět

Bylo chladné jarní ráno roku 1989. V tichém zlínském bytě zazvonil telefon a sedmasedmdesátiletý Karel Zeman jej pomalu zvedl. Jeho hlas zůstal klidný a vyrovnaný, když své jediné dceři přes oceán opakoval, že už brzy bude moct přijet domů.

Jako by tušil, že se blíží zlom – v dějinách země i v jeho vlastním osudu. O své bolesti a slábnoucím srdci se nezmínil. Nechtěl ji znepokojit. Jen tiše dodal, že na ni čeká, a zavěsil.

Týden nato musela Ludmila Zemanová vstřebat jednu z nejhorších zpráv svého života. Ráno v kanadském Montrealu jí kolega přinesl zahraniční noviny se soustrastnou poznámkou: „Psali, že 5. dubna 1989 zemřel Karel Zeman.“

Dcera se zprávu o smrti svého otce dozvěděla z novinového článku, tisíce kilometrů od domova. Až později pochopila, že rodiče ji chtěli ušetřit zbytečné bolesti. „Ona mi prostě tvrdí, že mi nechtěla komplikovat život, když věděla, že nemůžu přijet,“ vzpomíná hořce Ludmila na rozhodnutí své matky nevolat do Kanady ani ve chvíli, kdy její otec naposledy vydechl.

Karel Zeman se narodil 3. listopadu 1910 v nenápadné vesnici Ostroměř. Jeho otec František vlastnil dílnu na výrobu perleťových knoflíků a byl výtvarně nadaný rytcem. Malý Karel po něm zdědil šikovné ruce i bohatou fantazii. Už jako chlapec miloval pohádky a loutky – s jiskřícíma očima hrával v místním loutkovém souboru a dokázal celé hodiny kreslit.

Jenže rodinný život brzy zasáhla bolestná ztráta. Bylo mu sedm let, když mu o Vánocích 1917 zemřel otec na zápal plic a idylické dětství se náhle proměnilo. Maminka Bohumila zůstala sama se dvěma malými dětmi – Karlem a jeho mladší sestrou Věrou – a nezbývalo než se přestěhovat za příbuznými. Malý Karel tak vyrůstal nějaký čas u prarodičů a později v Kolíně po boku nového nevlastního otce.

Chlapec, kterému v žilách kolovala tvůrčí krev, se však musel podvolit přání rodiny. Proti své vůli vystudoval dvouletou obchodní školu v Kolíně, aby získal „pořádné“ vzdělání do života. Každý den v účetních knihách ho ale tiše dusil. Zatímco ruce mechanicky sčítaly čísla, hlava tíhla k loutkám a barvám. Toužil tvořit a vyprávět příběhy, ne prodávat konfekci za pultem. Ve volných chvílích proto kreslil plakáty pro místní obchodníky a v duchu snil o dalekých krajích.

Na jaře 1927 Karel Zeman nevydržel svazující maloměšťáckou rutinu. V novinách zahlédl inzerát, který mu změnil život: francouzská reklamní škola v Provence hledala talentované kreslíře. Sedmnáctiletý mladík neváhal. Sbalil skromný kufr, rozloučil se s rodinou a odjel do jihofrancouzského Aix-en-Provence, kde studoval reklamní kreslení a aranžování.

Ocitl se v úplně novém světě a nejvíc ho okouzlily tamní biografy. Pravidelně sedával v setmělém kině a hltal kouzlo animovaných filmů. Získané znalosti pak hned využil ve svém prvním animačním pokusu – vytvořil kreslenou reklamu na mýdlo promítanou v kinech.

Po absolvování kurzu získal práci ve velkém přístavním městě Marseille jako výtvarník v reklamní agentuře. Ve volných chvílích tam pronikal do tajů animace a dále piloval řemeslo. Během následujících let procestoval část Evropy, poznával cizí kultury a nasával inspiraci. V roce 1936 se přece jen vrátil domů – jeho maminka v Kolíně onemocněla a Karel neváhal ukončit francouzskou kapitolu.

Usadil se zpátky v Čechách a nastoupil jako grafik u firmy Baťa. Rok 1939 však přinesl pro celou zemi i jeho život zásadní zvrat. Německá vojska zabrala republiku a mladému umělci se rozplynul sen o svobodné budoucnosti.

Zeman se pokusil odjet co nejdál – přijal nabídku pracovně vycestovat do marocké Casablanky –, ale protektorátní úřady mu na poslední chvíli zakázaly vycestovat. Nepodařený odjezd znamenal, že musel přečkat válečná léta doma. V Brně vedl reklamu v Domě služeb a po večerech si doma trpělivě zkoušel rozpohybovat své loutky pomocí staré kamery.

Válečný osud nakonec zasáhl do Zemanova života i nečekaně příznivě. V roce 1943 přijel do Brna režisér Elmar Klos natočit reportáž o aranžérské soutěži, v níž Zeman zvítězil. Slavnému filmaři učarovaly výlohy a plakáty mladého aranžéra natolik, že mu okamžitě nabídl práci ve zlínských filmových ateliérech.

Uprostřed války tak Karel poprvé vstoupil na půdu filmového studia na Kudlově. Opustil jistotu stálého zaměstnání a následoval Klosa do zlínských kopců, kde firma Baťa vybudovala moderní studio.

Začátky byly skromné a tvrdé. Zeman zjistil, že ateliéry jsou skromně vybavené a tým nezkušený. Nenechal se však odradit. Dny trávil učením metodou pokus–omyl, v noci přespával přímo v ateliéru vedle svých loutek. Po osvobození republiky v roce 1945 byl připraven konečně ukázat světu své vlastní dílo.

Ještě téhož roku dokončil svůj první krátký film Vánoční sen – půvabnou etudu o oživlém hračkářském panáčkovi, která kombinovala hraný svět s loutkovou animací. Snímek slavil úspěch a na festivalu v Cannes 1946 byl vyhlášen nejlepším loutkovým filmem. Zeman se ve Zlíně rychle etabloval jako šikovný novátor a brzy rozjel celou sérii krátkých filmů s postavičkou pana Prokouka.

Animátorovy nápady byly nevyčerpatelné. Toužil posouvat hranice techniky dál. Už v roce 1948 uchvátil diváky poetickou taneční fantazií Inspirace, v níž rozpohyboval skleněné figurky baletky a muzikantů pod vodou. Odborníci kroutili hlavou – sklo se tehdy pro animaci považovalo za nevhodné. Jeho skleněný svět však působil jako něžný sen a Zeman tím tiše položil základy nového, fantaskního filmového žánru, který později rozvine ve svých celovečerních dílech.

Na počátku 50. let dozrála v Karlu Zemanovi ambice stvořit něco většího než krátké bajky. Okouzlen literaturou Julese Verna a inspirován ilustracemi malíře Zdeňka Buriana, rozhodl se vzít diváky na výpravu, jakou dosud neviděli. Vytvořil nový druh dobrodružného filmu, který kombinoval živé herce, loutky, kreslenou animaci i trikové efekty.

Průlomovým dílem v tomto směru se stala Cesta do pravěku (1955). Čtyři kluci se ve filmu na malé loďce vydávají proti proudu času do dávných prehistorických dob. Zeman měsíce a roky trpělivě skládal fascinující obrazy – pravěká zvířata ožívala vedle skutečných dětských herců, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Šlo mi o jedno – ukázat fantastický svět, který vytvořila příroda před mnoha miliony let. A film mi tuto možnost nabízel,“ vysvětloval později svou motivaci pustit se do tak odvážného projektu. Výsledkem byla Cesta do pravěku, film, který ohromil domácí publikum a záhy i diváky v zahraničí.

Premiéra snímku znamenala senzaci. Psal se rok 1955, studená válka rozdělovala svět, ale v tmavých kinosálech se díky Zemanově fantazii setkávali diváci z Východu i Západu ve společném úžasu. Děti nadšeně hltaly dobrodružství čtveřice kamarádů mezi dinosaury a dospělí odborníci kroutili hlavami nad technickou dokonalostí triků. Zeman, kterého doma titulovali „filmový kouzelník“, tímto filmem otevřel pomyslnou bránu do světa – pro sebe i pro československou kinematografii.

Další krok směřoval jednoznačně vzhůru. Karel Zeman zatoužil vzdát hold svému milovanému Julesi Vernovi a zároveň překonat vše, co dosud natočil. Pustil se do natáčení celovečerního filmu Vynález zkázy (1958), inspirovaného verneovskými příběhy. Tentokrát celý snímek vizuálně stylizoval tak, že vypadal jako oživlé rytiny z 19. století.

Vynález zkázy měl světovou premiéru na výstavě Expo 58 v Bruselu a získal tam Velkou cenu. Film byl prodán do 72 zemí světa a v New Yorku jej promítali najednou v 96 kinech – Zeman se rázem zařadil mezi světovou filmařskou špičku. Najednou se o malém studiu v Gottwaldově psalo v cizině, zahraniční tisk ho překřtil na „kouzelníka filmového plátna“. Ve své době jej obdivovali i Pablo Picasso, Charlie Chaplin či Salvador Dalí.

Český režisér přitom zůstával skromný a o to přísnější sám na sebe. „Jednou to uděláš špatně a divák ti přestane věřit,“ opakoval často svému týmu i rodině. Věřil, že jen poctivá práce a dokonalost v detailech udrží kouzlo jeho filmů při životě.

Na přelomu 50. a 60. let točil Karel Zeman jeden fantaskní film za druhým, jako by ho poháněla neviditelná síla. Po ohromném úspěchu Vynálezu zkázy se pustil do vysněného projektu Baron Prášil (1961). Slavný lhář a dobrodruh Baron Munchausen ho lákal už od dětství a nyní do filmu vložil všechnu svou obrazotvornost.

Výsledek opět ohromil: směs hraných scén a animace, tentokrát barevná a v duchu rytin Gustava Dorého. Baron Prášil plný výpravné fantazie i hravého humoru posbíral ceny na festivalech (například v Locarnu) a domácí publikum nadchl.

Zatímco na plátně triumfoval, v soukromí se mu připomněla i láska a rodina. Ve Zlíně nalezl životní partnerku, která mu byla oporou, a roku 1947 se jim narodila dcera Ludmila. Zeman byl doma laskavý a pozorný táta. „Jako otec velice. Taky byl gentleman,“ vzpomíná Ludmila Zemanová.

Zatímco ve studiu dokázal být při práci přísný perfekcionista, v rodinném kruhu nezapřel francouzskou výchovu – k dceři se choval galantně a něžně. Ludmila od dětství vyrůstala vedle tatínka v ateliéru a postupně se stala jeho blízkou spolupracovnicí. Vyrůstala pět minut od studia, běhala za ním mezi kulisy místo hřiště a nakonec sama propadla animaci. Svého otce vždy obdivovala a zároveň toužila po vlastní cestě.

Ještě v 60. letech natočil Zeman několik dalších filmů (například historickou satiru Bláznova kronika či dvě nové verneovky), ale po roce 1968 jeho tvorbu výrazně omezila normalizace. Po nástupu normalizačního režimu upustil od velkofilmů a vrátil se k animovaným pohádkám pro děti. V roce 1970 byl jmenován národním umělcem, jenže nové trendy ve filmu a přísná cenzura ho postupně odsunuly stranou.

Zůstal u toho, co miloval nejvíc – u půvabných pohádkových příběhů. V roce 1974 natočil výtvarně nápadité Pohádky tisíce a jedné noci a o tři roky později temnější legendu Čarodějův učeň (1977). Na obou už výrazně spolupracovala jeho dcera – talent zdědila a stala se animátorkou, ilustrátorkou a režisérkou.

Zeman se vrátil k malým radostem pro nejmenší diváky, ale zdravotní obtíže na sebe nenechaly čekat. Koncem 70. let lékaři varovali, že může přijít o zrak. Naštěstí se to nestalo a ještě stihl dokončit svůj poslední film – krátkou animovanou Pohádku o Honzíkovi a Mařence (1980). Pak po 34 letech za kamerou odešel do ústraní jako legenda. Bylo mu sedmdesát let.

Na sklonku života Karla Zemana tížily nemoci a obavy o dceru za oceánem. Ludmila se v roce 1984 s rodinou rozhodla emigrovat do Kanady, což znamenalo, že svého otce nechala v komunistickém Československu samotného. Stárnoucí režisér musel přijmout realitu, že se s dcerou hned tak neuvidí. Přesto ji podporoval na dálku a doufal v lepší časy.

V březnu 1989 se Karel Zeman ocitl v nemocnici. Jeho slabé srdce vypovídalo službu. Ležel na lůžku a hlavou se mu honily obrazy celého života – tentokrát ne filmové fantazie, ale neúprosné vzpomínky. Věděl, že se blíží konec. Přesto v sobě našel klid. Zvedl telefon a vytočil dlouhé číslo do Montrealu. „Už brzy budeš moct přijet. Všechno už brzy padne,“ řekl tiše dceři. Byla to poslední slova, která od něj Ludmila slyšela.

Karel Zeman zemřel 5. dubna 1989 ve Zlíně ve věku 78 let – pouhých pár měsíců před pádem komunistického režimu, který mu nedovolil dožít se svobodné vlasti. Jeho pohřeb na zlínském Lesním hřbitově byl tichý a rodina zůstala vlivem okolností rozdělená. Ludmila Zemanová se o smrti svého otce dozvěděla z novin a na hrob mohla položit květiny až po Sametové revoluci.

Přesto jméno Karel Zeman žije dál. Jeho filmy nezestárly – dodnes okouzlují děti i dospělé, kteří se do nich ponořují s touž úctou jako před lety. V roce 2012 bylo v Praze otevřeno Muzeum Karla Zemana, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet na vlastní kůži jeho filmové triky a vstoupit do scén z Cesty do pravěku či Barona Prášila.

Zemanovy speciální efekty se vyučují na filmových školách a inspirovaly nové generace tvůrců. Slavní režiséři jako Tim Burton či Terry Gilliam se netají tím, že je Zeman ovlivnil. „Zemanovy filmy jsou vážně skvělé: ručně vytvářené, osobní, krásné,“ vyznal se právě Tim Burton, když popisoval kouzlo Zemanových verneovek.

Karel Zeman si mezinárodní uznání vážil, ale důležitější pro něj bylo nezklamat obyčejné diváky. Nikdy netočil pro kritiky či mocné – vždy myslel hlavně na publikum v sále. „Všechny filmy, které jsem vytvořil, věnuji dívkám a chlapcům,“ řekl jednou. A skutečně: v jádru zůstal celý život tím okouzleným klukem, který si kdysi hrál s loutkami v ostroměřském divadélku. Odešel tiše a smířeně, ale zanechal po sobě svět plný poezie a fantazie, kam můžeme utéct před realitou i dnes.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Zeman

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/dcera-karla-zemana-ze-tata-umrel-jsem-zjistila-z-novin_167423.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/chvalabohu-ze-me-tata-ucil-rika-dcera-karla-zemana.A101102_174314_divadlo_tt

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/filmovy-dobrodruh-karel-zeman.A150731_164907_filmvideo_vdr

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/37288/karel-zeman

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/muzeum-karla-zemana-aneb-ponorme-se-do-romantiky-sveho-mladi-a-predejme-ji-svym-detem/

https://english.radio.cz/masters-czech-animated-film-8710154/2

https://zlin.rozhlas.cz/pred-110-lety-se-narodil-karel-zeman-budete-se-divit-pro-ktere-americke-rezisery-8353355

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/rok-2010-je-rokem-karla-zemana-tvurce-jehoz-ctil-i-spielberg.A100103_194231_filmvideo_tt

https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/osobnost-stolety-filmar-karel-zeman.A101102_182742_p_kultura_wag