Článek
Opatrovníci ji museli jemně zadržet, aby nevkročila přímo do vozovky – ve třiceti letech neměla ani ponětí o nebezpečí aut. Její nadšení pro všechno, „nové“, připomínalo spíš zvědavé batole než dospělou ženu.
Neznámý člověk by se jejímu chování možná podivil, ale nemohl by tušit, že Katy Morgan-Daviesová právě unikla ze třicetiletého zajetí. Byla vysvobozena v říjnu 2013, kdy britská policie odhalila v jižním Londýně malou sektu fungující jako utajený „domácí žalář“.
Katy se narodila přímo uvnitř této komunity – od dětství nikdy nepoznala svět za zdmi bytu a venkovní ruch vídala jen zpoza záclony. Skutečně, když opustila byt kde strávila svůj život, měla schopnosti dítěte školkového věku: netušila ani jak bezpečně přejít ulici či používat obyčejné spotřebiče.
Katyin otec Aravindan Balakrishnan, přezdívaný „soudruh Bala“, byl kdysi radikálním maoistickým agitátorem v Londýně. V 70. letech kolem sebe shromáždil hrstku oddaných idealistů – převážně mladých žen – a založil s nimi komunální komunistickou buňku nazvanou Workers’ Institute of Mao Zedong Thought - tedy něco jako Dělnický institut Mao Ce-tungova učení.
Když byl roku 1978 vyšetřován policií, stáhl celou svou skupinu do ústraní; od počátku 80. let pak jeho „kolektiv“ žil v dobrovolné izolaci před okolním světem. Bala toho využil k absolutnímu ovládnutí zbylých členů. Svým následovnicím namluvil, že je nesmrtelný a všemocný – že řídí celý vnější svět a může každého nepřítele nechat zemřít.
Tvrdil, že jeho síla pramení z tajného satelitního stroje jménem JACKIE, který na dálku trestá jakoukoli neposlušnost. K udržení moci neváhal použít ani brutální fyzické násilí a psychický teror, včetně bití či zastrašování „neviditelnou“ hrozbou.
Jeho stoupenci byly většinou inteligentní, vzdělané ženy, které v Balaovi hledaly autoritu či vyšší smysl – a zároveň osoby zranitelné osaměním. Patřila mezi ně i Balakrishnanova manželka Chanda, její postižená sestra Shobha, dále Josephine Herivelová, talentovaná houslistka z Belfastu, malajsijská absolventka Aishah Wahabová či velšská právnička Sian Daviesová.
Tyto ženy zpřetrhaly vazby na rodiny a zcela se oddaly „kolektivu“. V izolaci Bala stupňoval jejich paranoiu; každého, kdo stál mimo kruh sekty, označil za „fašistického agenta“. I drobná porušení pravidel trestal ponižováním a krutými výlevy hněvu – nikdo se neodvážil pochybovat o vůdcově neomylnosti.
Roku 1983 se Bala rozhodl uskutečnit „Projekt Prem“: jeho oddaná stoupenkyně Sian Daviesová otěhotněla a tajně porodila dceru – Katy. Holčička dostala jméno Prem Maopinduzi, což ve svahilštině a hindštině znamená „milovat revoluci“.
Balakrishnan prohlásil, že dítě je nalezenec seslaný kolektivu, a že z ní vychová svého „vojáka“, budoucího vládce světa. Katy vyrůstala v absolutní izolaci. Nikdy nepoznala pohlazení – jakýkoli tělesný projev lásky Bala zakázal. Nebyla nikdy u lékaře ani zubaře (Bala tvrdil, že zkažené dětské zuby mají samy vypadnout a ve sto letech prý dorostou nové).
Nechodila do školy; základy čtení a psaní ji naučil někdo ze sekty. Nemusela vykonávat žádné domácí práce – Bala jí namlouval, že jako příští vůdkyně světa je „nadřazená“ obyčejným starostem.
Přesto byla neustále bitá, a to nejen samotným Balou, ale i ostatními členkami sekty, které fungovaly jako jeho prodloužená ruka. Vůbec nejpřísnější na ni byla paradoxně Sian – vlastní matka, jež však ze strachu před Balou odmítala svůj mateřský cit.
Když bylo Katy třináct let, odehrála se v „temné věži“ – jak dívka přezdívala svému vězení – mrazivá vánoční tragédie. V prosinci 1996 zaslechla v noci křik a vplížila se ze svého pokoje. Uviděla Sian ležet na podlaze svázanou a s roubíkem v ústech, zatímco Bala nad ní stál a zuřivě jí spílal do zrádců. Sian se zřejmě pokusila utéct. Ještě té noci „vypadla“ z okna v horním patře.
Pád přežila, ale ochrnula; po půl roce v nemocnici zemřela, aniž nabyla vědomí. U následného vyšetřování Aishah křivě vypověděla, že Sian neměla žádné děti. Katy tehdy netušila, že ztratila matku. Místo zármutku cítila úlevu: její největší trýznitelka zmizela. Dnes, po letech, však o smrti Sian smýšlí jinak. Poznala své dosud neznámé příbuzné z Walesu a pochopila, že Sian byla sama Balaovou obětí – než ji sekta zlomila, bývala to prý „hodná a milá osoba“.
V roce 2001 došlo v komunitě k další tragédii. Jedna z žen, malajsijská zdravotní sestra Oh Kar Eng, se udeřila do hlavy o nábytek a později utrpěla mrtvici. Bala jí však nedovolil zavolat pomoc; druhý den Oh zemřela.
Bala obě úmrtí chladnokrevně vysvětlil tím, že „tak dopadnou všichni, kdo ho neuposlechnou“. Katy však vnímala pravdu: ženy zemřely zbytečně, protože se jim nedostalo pomoci a péče.
Po odchodu Sian se Katyino dospívání stalo o maličko snesitelnějším – přinejmenším ubylo šikany. Stále však žila v bezbřehé nudě a osamění. Těšila se i z drobných absurdit, třeba když se na jaře a na podzim měnil čas – alespoň jí některé dny připadaly „jiné“. Někdy zůstávala dlouhé minuty zavřená v koupelně, kde polohlasem rozmlouvala s vodovodním kohoutkem nebo se záchodovou mísou.
Když z kohoutku začala téct horká voda, políbila chladný kov, jako by to byl spojenec, který stojí na její straně. Knihy a příběhy se staly jejím únikem. Bala měl skříň plnou tlustých svazků o filozofii, psychologii a politice – chtěl ohromit své následovníky svou „inteligencí“, ale sám ty knihy sotva otevřel.
Zato Katy je postupně všechny přelouskala. Dostala se jí do rukou i klasická fantasy literatura: Pán prstenů a dokonce i Harry Potter (byť to byly jediné dětské knížky, které Bala v domě trpěl, patrně protože se ztotožňoval s postavami Harryho či s Aragorna). Katy však v příbězích jasně viděla, že její otec se podobá spíše Sauronovi či Voldemortovi – temným bytostem prahnoucím po absolutní moci.
Katy si vedla tajný deník. Psala básně, povídky a taky popisy svých dospívajících tužeb – třeba sympatie k hercům v televizi, které Bala přísně zakazoval. Zapisovala si úplně vše, co prožila, a na svou skrýš přišla mazaným způsobem: své sešity nijak neschovávala. Prostě je nechala ležet mezi haldami papírů na policích, v nepřehledném nepořádku, který v bytě vládl.
Večer co večer se pak všichni scházeli v Balaově ložnici u televizních zpráv. Bala se u obrazovky rozčiloval, křičel a nadával politikům. Výročí masakru na náměstí Nebeského klidu komentoval se zklamáním, že „Číňané tehdy nezabili aspoň tři miliony demonstrantů“ – takovou moc by si přál mít.
Ostatní členové sekty vážně přikyvovali; Katy seděla tiše a v duchu si říkala: Co je to za šílence? Pokud se Bala v návalu vzteku přiblížil k ní, předstírala pokašlávání, aby zamaskovala, že si potichu brblá pro sebe. V její mysli už tou dobou klíčilo zoufalství i vzdor.
A když Bala hřímal, že „každého pochybovače stihne strašlivý trest“ a že Katy shoří zaživa, pokud by někdy zradila, začala v skrytu duše testovat hranice jeho moci. Pochybovala – a čekala, co se stane. Nic zlého ji však nepostihlo. Toto uvědomění v ní pomalu probouzelo touhu po svobodě: přes všechen strach začínala svého otce nenávidět a pohrdat jím.
Za celá tři desetiletí mohla Katy opustit byt jen výjimečně . A pokaždé jen pod dozorem dalších členek sekty, když Bala potřeboval před úřady nebo zvědavými příbuznými budit zdání normálního života. Vnější svět byl pro ni neznámý a nebezpečný, proto ji ani nikdy nenapadlo že by mohla uniknout. Nevěděla, kam by šla. Co by dělala.
Na těchto vzácných vycházkách – například při jízdě metrem – nasávala střípky venkovního světa a opájela se pocitem volnosti. Dokonce si vysnila, že se stane strojvedoucí, protože jízda podzemní dráhou pro ni představovala vrchol štěstí.
V červnu 2005 sebrala ve svých 22 letech zbytek odvahy a navzdory všem obavám se pokusila o útěk. Když Bala nedával pozor, proklouzla zadním východem ven do neznámých ulic. Jenže nikdy předtím nešla nikam sama – ruch velkoměsta ji omráčil a brzy ztratila orientaci. Zmatené a vyděšené dívky si všiml kolemjdoucí a dovedl ji na nejbližší policejní stanici.
Tam si pro ni záhy přišel sám Balakrishnan a odvedl si ji zpět domů. Neúspěšný útěk mladou ženu uvrhl do ještě hlubší apatie a odevzdanosti. Uvědomila si, že venku pro ni vlastně neexistuje místo – že je „nikdo“. Bala ostatním přikázal, že pokud by se někdo na Katy ptal, mají chladně odvětit: „Nikdo takový tady nežije“.
Zoufalá Katy aspoň zatlačila na Aishah, aby jí prozradila pečlivě střežené tajemství jejího původu. Dozvěděla se konečně, že Sian Daviesová, žena, kterou vídala roky kolem sebe, byla její biologická matka. Každou noc pak uléhala se stejnou fantazií: že pro ni přijde babička z matčiny strany a odvede ji do bezpečí. Tahle iluze jí dodávala útěchu – nevěděla, že její babička už dva roky nežila a nikdy se o ní nedozvěděla.
Katyin příběh mohl skončit tragicky, kdyby nezasáhla nečekaná vnější síla. Josephine Herivelová – kdysi nadaná hudebnice a jedna z posledních Balaových stoupenkyň – se začala bát o Katyin život. Viděla, jak dívka v zajetí nezadržitelně chřadne; Katy byla nemocná (nevěděla, že trpí neléčenou cukrovkou) a bez pomoci by mohla zemřít.
Josephine se proto potají odhodlala vyhledat pomoc zvenčí. V říjnu 2013 zhlédla v televizi pořad o nucených sňatcích a zapamatovala si telefonní číslo na krizovou linku pro oběti. Z pevné linky v Balaově bytě pak nenápadně vytočila číslo a oznámila, že ji již více než 30 let drží jistý muž proti její vůli. Organizace Freedom Charity předala tuto šokující zprávu policii a společně s Josephine spřádaly plán na vysvobození všech tří uvězněných žen.
Dne 25. října 2013 nastal den D. Krátce po jedenácté hodině dopoledne vyvedla Josephine Herivelová svou chráněnku Katy z domu na londýnské adrese Peckford Place. Obě ženy předstíraly, že jdou na obvyklý nákup, tlačily před sebou vozíky s taškami.
Netušily, že na ulici už postávají nenápadní policisté v civilu. Podle předchozí domluvy je kontaktovala dvojice pracovníků charity – Yvonne Hallová a Gerard Stocks – kteří se tvářili jako kolemjdoucí manželský pár. Jakmile se ke Katy a Josephine přiblížili, odvedli je do bezpečí a vyslechli jejich otřesné svědectví.
Mladší z dvojice, třicetiletá Katy, jim v slzách vyprávěla, že od narození vyrůstala uvězněná v bytě uprostřed Londýna. Uvedla, že pachatelem je její vlastní otec – tehdy 73letý Aravindan Balakrishnan, kterému obě ženy říkaly „soudruh Bala“ – vůdce bizarní komunistické sekty z Brixtonu.
Zároveň obě uprchlice úpěnlivě varovaly, že uvnitř bytu zůstala ještě třetí žena, devětašedesátiletá Aishah Wahabová. Policisté se proto urychleně vrátili na místo a zakrátko vyvedli i třetí oběť do bezpečí. Po třiceti letech tak Katy mohla poprvé ochutnat svobodu.
Katy se ocitla v péči specialistů v azylovém domě v Leedsu. Její řeč i pohyby připomínaly malé dítě – odborníci přirovnali úroveň jejích dovedností k šestiletému děcku. Musela se učit vše od začátku: jak nakoupit potraviny, jak uvařit čaj, jak si zamknout a odemknout byt.
Katy vnímá svět kolem sebe, ale dlouho se do něj nedokázala naplno zapojit. Při rozhovorech se nervózně usmívala, což okolí mátlo; sociální pracovnice vysvětlila, že úsměv je pro Katy obranný reflex, který si vypěstovala v sektě, kde „se při bití musela usmívat a nesměla plakat“. Nikdo ji dosud neviděl prolít jedinou slzu.
Trauma z dlouhých let v zajetí zanechalo na všech ženách hluboké stopy. Josephine Herivelová, která se tak statečně odhodlala k útěku, se po pár měsících na svobodě psychicky zhroutila. Její mysl zůstala polapená v Balaových lžích – začala popírat, že by se v komuně dělo cokoliv špatného, a veřejně hlásala, že obvinění vůči „AB“ (Aravindanu Balakrishnanovi) jsou výmyslem „fašistického státu“.
Odstěhovala se zpět do Londýna a zasvětila svůj život kampani za propuštění „nevinného“ Balakrishnana. Přerušila veškeré kontakty s Katy; někdejší kamarádku nyní viděla jako zrádkyni, která „pošpinila“ milovaného vůdce. Naproti tomu Aishah Wahabová se dokázala od Bala alespoň částečně odpoutat.
A s Katy dodnes udržuje blízký vztah – společně chodí na nákupy nebo sledují oblíbené seriály v televizi. Přesto i Aishah se stále bojí naplno odsoudit Balaovy zločiny. Po tolika letech strachu v ní zůstaly ozvěny někdejší víry: obává se, že kdyby Balakrishnana skutečně označila za tyrana, mohla by ji stihnout jakási neviditelná „kletba“ – zkrátka že mýtický JACKIE pořád někde číhá a poslouchá její myšlenky.
Osvobozená Katy se rozhodla postavit svému otci tváří v tvář. Svědčila proti němu u soudu a pomohla dostat před spravedlnost jeho samotného i celou pravdu o „domácím otroctví“, jemuž je vystavil. V prosinci 2015 byl Aravindan Balakrishnan uznán vinným z řady zločinů – týrání dítěte, falešného věznění, čtyř znásilnění, šesti případů obscénního napadení a dvou fyzických útoků – a v lednu 2016 ho soud poslal na 23 let do vězení.
Prohlásila, že Balakrishnanovi odpouští a jednou by se s ním chtěla smířit. Citovala přitom Nelsona Mandelu: „Když odcházíš z vězení plný nenávisti, jsi i nadále vězněm“. S odstupem pak přiznala, že pohled na zestárlého otce v poutech v ní nevyvolal žádné triumfální pocity – spíš jen prázdnou lítost.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/tv-and-radio/2017/jan/22/katy-morgan-davies-interview-balakrishnan-cult-brixton-survivor
https://en.wikipedia.org/wiki/Lambeth_slavery_case
https://7news.com.au/lifestyle/real-life/my-life-in-a-cult-katy-morgan-davies-memorised-a-number-she-saw-on-tv-it-unlocked-a-bombshell-family-secret–c-12242222
https://www.bbc.com/news/uk-england-london-35443749
https://www.itv.com/lorraine/articles/katy-morgan-davies-i-was-imprisoned-by-my-own-father
