Článek
Narodil se osmnáctého října 1926 v Zoppotu, dnešních polských Sopotech, jako Klaus Günter Karl Nakszynski. Otec býval operní pěvec, ale kariéra mu nevyšla a nakonec skončil jako lékárník. Matka, dcera místního faráře, pracovala jako zdravotní sestra. Rodina se za hospodářské krize přestěhovala do Berlína, kde chlapec vyrůstal v poměrech, jaké tehdy zažívaly tisíce podobných rodin.
V roce 1944, jako sedmnáctiletý, narukoval. Zajali ho hned druhý den bojové služby. Zbytek války strávil v britském zajateckém táboře, kde v představeních spoluvězňů poprvé stál na jevišti - podivná, nechtěná škola herectví, jaká mu měla o pár let později otevřít úplně novou životní dráhu. Když se vrátil domů, čekala ho jen zpráva o smrti obou rodičů. Válka zabila otce. Matku zabil spojenecký nálet na město. Vracel se do naprosté prázdnoty.
Hořící lustr
Přijal jméno Klaus Kinski a vydal se za divadlem, kde vystupoval v monodramatech - Shakespeare, poezie, vlastní dramatický přednes. Rychle si vydobyl pověst muže s ohromujícím talentem a stejně ohromujícím temperamentem. Jednou, když nedostal od publika reakci, jakou chtěl, hodil do hlediště hořící lustr. Málem podpálil celé divadlo. Divadelní soubory s ním jen stěží dokázaly dlouhodobě vydržet.
Filmový debut přišel v roce 1948, malá role zajatce ve válečném snímku. K filmu se ale naplno vrátil až v padesátých letech. V roce 1955 ho v jedné inscenaci poprvé zaznamenal mladý Werner Herzog, který jako dítě bydlel ve stejném berlínském penzionu - budoucí spojenec i nepřítel v jednom.
Průlom přišel v roce 1965. Ztvárnil drobnou roli v Doktoru Živagovi, anarchistického vězně převáženého do gulagu. A hlavně dostal roli v Leoneho westernu Pro pár dolarů navíc, po boku Eastwooda a Van Cleefa - hrbatého člena bandy nájemného vraha El Inda.
Tahle tvář se vryla do paměti milionů diváků po celém světě, přestože šlo jen o jednu z desítek rolí, jaké ve své kariéře odehrál. Předtím stihl i menší part v Sirkově Čase žít a čase umírat, i řadu anglických thrillerů a válečných filmů, kde se z něj postupně stával spolehlivý, rozpoznatelný typ.
Přesunul se do Itálie. Následovala řada spaghetti westernů - Kulka pro generála, Velké ticho, A Bůh řekl Kainovi, Zastřel je a modli se za mrtvé. Sláva rostla. Byl to obraz nepředvídatelného, výbušného padoucha, jaký si diváci spojovali s jeho tváří napříč desítkami filmů, ať šlo o skutečně kvalitní snímky, nebo jen o rychlokvašky natočené za pár týdnů.
Skutečné jméno se ale mělo zapsat do dějin kina až s úplně jiným typem tvůrce, mužem, se kterým ho spojoval mnohem hlubší, komplikovanější vztah, než jaký měl s kterýmkoliv jiným režisérem.
Střelba při natáčení
V roce 1972 natočil s Herzogem Aguirre, hněv boží - v pralese, za podmínek na hranici snesitelnosti, stovky kilometrů od civilizace, uprostřed vlhka a hmyzu, jaké provázely natáčení v jihoamerické divočině. Jeho posedlý, nevyzpytatelný antihrdina definoval jeho image na zbytek kariéry - muž na pokraji šílenství, jehož vnitřní chaos jako by se promítal přímo do každé scény.
A pak přišel ten výstřel. Hluk karetní hry ho vyvedl z míry. Vzal zbraň. Zamířil na chatrč. Ustřelil komparzistovi prst. Natáčení pokračovalo, jako by se nic nestalo - incident, jaký by na jiném natáčení znamenal okamžité zastavení produkce, ale který se v prostředí Herzogových a Kinského projektů stal jen další z řady legendárních historek.
Herzog o něm později řekl, že je jedním z největších herců století - ale i příšerou a metlou. Kinski to opětoval se stejnou vervou. O Herzogovi ve vlastní autobiografii napsal, že je to ubohý, nenávistný, zákeřný, hrabivý, po penězích prahnoucí, hnusný, sadistický, zákeřný, vyděračský, zbabělý, skrznaskrz nečestný odporný člověk, jehož takzvaný talent spočívá jen v týrání bezbranných tvorů. Byla to nenávist opětovaná ve stejné míře, jakou k sobě oba muži navzájem chovali.
A přesto spolu dokázali natočit pět filmů, jaké dodnes patří mezi vrcholy evropské kinematografie: Aguirre, Woyzeck, Nosferatu - Fantom noci, Fitzcarraldo a Cobra Verde. Fitzcarraldo vyprávěl o muži táhnoucím parník přes horský hřeben. Natáčení patřilo k nejnáročnějším produkcím celé historie kina. Napětí mezi režisérem a hercem během něj dosáhlo bodu, kdy podle svědků oba muži otevřeně uvažovali o vzájemném násilí.
Jejich spolupráce, pět filmů za patnáct let, skončila v roce 1987 filmem Cobra Verde. Došlo k fyzickým potyčkám. Oba muži si navzájem vyhrožovali smrtí. Byl to konec, jaký definitivně ukončil patnáctileté partnerství, navzdory umělecké velikosti, jakou spolu dokázali vytvořit. Herzog o jejich vztahu později natočil dokument My Best Fiend, ve kterém vzpomínal i na to, jak se Kinski v jejich společném berlínském penzionu jednou na osmačtyřicet hodin zamkl v koupelně a odmítal vyjít.
Mimo Herzoga natočil desítky brakových filmů, bez ohledu na kvalitu. Bral rychlé peníze místo uměleckých ambicí, i v době, kdy už byl mezinárodně uznávaným hercem. Sám sebe s hrdostí označoval za „kaisera braku“ - muže, který si na vlastním nulovém vkusu zakládal stejně jako na svých nejlepších rolích.
Odmítl roli u Spielberga v Dobyvatelích ztracené archy - scénář označil za „idiotsky mizerný“. Natočil radši levný horor Venom. Spielberg podle něj nezaplatil dost. Odmítl i nabídky od Felliniho, Viscontiho, Pasoliniho - jména, jaká by pro kteréhokoliv jiného herce znamenala vysněnou kariérní příležitost, a která on sám v pozdější autobiografii jmenoval jako důkaz vlastní nezávislosti na cizím vkusu.
Kromě filmu se proslavil i vlastním jednomužským divadelním turné o životě Ježíše Krista, a natočil přes dvacet mluvených nahrávek s dramatickým přednesem poezie a vlastních autobiografických textů. V roce 1989 režíroval a hrál ve vlastním filmu o houslistovi Paganinim, jediném režijním počinu celé kariéry. Producenti ho žalovali. Tvrdili, že z filmu udělal pornografii.
Temné doznání
Ve vlastní autobiografii z roku 1988 napsal, že se svou čtrnáctiletou dcerou Polou začal sexuální vztah. Označil ho za oboustranný. Napsal to bez váhání, jako by šlo o naprosto běžnou epizodu vlastního života, jakou nemá smysl skrývat ani zjemňovat. O pětadvacet let později promluvila Pola sama.
V roce 2013 vydala knihu Kindermund. Popsala v ní zneužívání, které trvalo od jejích pěti do devatenácti let. Po rozvodu rodičů, kdy jí byly tři roky, žila nejdřív s matkou a dědečkem v Mnichově. Otce vídala jen zřídka. Všechno se změnilo, jakmile otec zbohatl na filmu - začal si ji brát k sobě, na natáčení po celé Evropě, do Berlína, později do Říma. Střídavě na ni křičel v záchvatech vzteku a zahrnoval ji dary a penězi.
Řekla, že jí zakázal o tom mluvit a že mlčela roky. Promluvila, protože byla unavená sledovat, jak Německo jeho odkaz dál oslavuje.
Nevlastní sestra Nastassja Kinski, sama světoznámá herečka - hvězda filmů Paříž, Texas nebo Kočičí lidé - se za Polu okamžitě postavila. Nazvala ji hrdinkou za to, že našla sílu zbavit se tíhy tohohle tajemství. Přiznala, že i ji otec v dětství objímal způsobem, jaký popsala jako sexuální - byť u ní podle jejích slov k pohlavnímu styku nikdy nedošlo.
Napsala, že jde pro ni o obtížný okamžik a že nad sestřinou knihou plakala. Svědectví dvou dcer ze dvou různých manželství, nezávisle na sobě popisujících podobný vzorec chování, vážilo u veřejnosti mnohem víc, než kdyby zůstalo osamocené.
Werner Herzog, kterého Pola vyhledala ještě před vydáním knihy, později prohlásil, že o pravdivosti jejího svědectví nemá v srdci ani stín pochybnosti. Pokud stojí na něčí straně, řekl, je to strana Poly - ne muže, se kterým natočil pět filmů, jaké dodnes patří mezi vrcholy jeho vlastní kariéry, a se kterým ho i po vlastní smrti pojilo jméno navždy propojené v dějinách kina.
Klaus Kinski zemřel na infarkt 23. listopadu 1991, v kalifornské Lagunitas. Bylo mu pětašedesát. Smrt přišla bez varování, bez dramatu, jaké by odpovídalo bouřlivosti jeho vlastního života - obyčejný srdeční infarkt, jaký potká tisíce jiných mužů jeho věku, bez ohledu na to, kolik násilí a chaosu za sebou nechali.
Zanechal po sobě přes sto třicet filmových rolí, natočených během čtyřiceti let kariéry, a pět legendárních filmů s Herzogem, jaké dodnes patří mezi vrcholy světové kinematografie.
Fanoušci dnes obdivují herce, jehož tvář z gangu El Inda zná i divák, který o něm jinak nikdy neslyšel. Zároveň je děsí muž, jehož skutečný soukromý život byl temnější než kterákoliv role, jakou kdy ztvárnil.
Zdroje
https://www.filmportal.de/en/person/klaus-kinski_efc0caa3e4ac03c1e03053d50b372d46
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1991-11-26-mn-200-story.html
https://www.theguardian.com/world/2013/jan/10/klaus-kinski-rape-claims-daughter
https://www.moneycontrol.com/news/business/wire-news/-1672627.html
https://www.zeit.de/2013/04/Missbrauch-Pola-Kinski
https://www.scmp.com/news/world/article/1127368/my-father-tried-rape-me-too-says-nastassja-kinski
https://www.suhrkamp.de/rights/book/pola-kinski-kindermund-fr-9783458175711
https://www.deutsche-kinemathek.de/system/files/m/u/presse/Pressemappen/EN/EN_PRESSKIT_2202_8_22_WernerHerzog.pdf
https://www.filmportal.de/en/movie/mein-liebster-feind_ea43d4a6a5d75006e03053d50b37753d
