Komančové své zajatce krutě týrali. Padl rozkaz k jejich vyhlazení a přeživší skončili v rezervaci

Komančové neboli Númunu ("lidé") pocházeli původně z nehostinných oblastí na severu Červeného oblouku (dnešní Wyoming). Právě tvrdá pouštní a horská krajina je zocelila a semkla dohromady jako jednu velkou rodinu. Každá smrt člena kmene pro ně byla tragédií, každý nový život naopak důvodem k oslavě.

Zabíjení a neustálý boj se staly nezbytnou součástí jejich přežití v tomto nemilosrdném prostředí. Takový život vypěstoval v Komančích extrémní sklony k násilí, mučení a válce – jejich krutost byla pověstně větší než u všech ostatních kmenů Velkých plání. Už samotný název „Komanč“ mluví za vše: toto jméno dostali od svých nepřátel (kmene Jutů) a znamená v překladu „ti, kdo jsou vždy proti nám“.

Štěstí se na Komanče usmálo ve chvíli, kdy se na jihu Velkých plání objevili první koně přivezení Španěly. Byli to právě Komančové, kdo z indiánských národů poprvé plně využili koně pro válečné účely. Z pouhých pěšáků se stali vynikající jezdci, kteří brzy ovládli umění jízdy na mustanzích s takovou bravurou, že s koněm splynuli v jedno tělo i duši.

Krádeže a chov divokých mustangů jim zajistily tisícová stáda a otevřely cestu k nebývalému vojenskému vzestupu. Bleskově ovládli veškeré jižní prérie od řeky Arkansas až k území Nového Mexika. Původní obyvatele těchto plání, bojovné Apače, nemilosrdně vytlačili pryč.

Zabrané území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních dostalo výstižný název Comanchería (Komančerie) a Komančové se stali jejími nespornými vládci. Z lovců v malém se proměnili v nomádskou válečnou velmoc – doboví svědci je přirovnávali k mongolské hordě Severní Ameriky a nazývali je „pány plání“.

Dokonalé zvládnutí jízdy a lukostřelby ze sedla jim umožnilo vyvinout zbrusu novou bojovou taktiku, na niž zpočátku nikdo nenašel odpověď. Komančská jízda se na bojišti nechovala jako evropská kavalerie – žádná sevřená řada kyrysníků útočících přímo na pěchotu.

Naopak, Komančové instinktivně kroužili kolem nepřítele mimo dosah jeho střel, podnikali klamné útěky, aby se vzápětí nečekaně vrátili. Pronásledovatele výsměšně lákali do pasti a za jízdy je kosili smrští šípů nebo později kulkami z pušek.

Tato taktika „udeř a zmiz“, kombinující partyzánské přepady a bleskové nájezdy stovek jezdců, připomínala legendární dobyvačné metody Džingischánova kmene. Na Velkých pláních tím Komančové získali pověst takřka neporazitelné jízdní armády, která dokáže udeřit kdykoli a kdekoli.

Po desetiletí byli Komančové noční můrou všech, kdo se odvážili žít na hranici civilizace a „divoké země“. Když se během 19. století začali bílí osadníci tlačit do jejich lovišť v Texasu a Oklahomě, narazili na odpor nečekané brutality. Osamělé farmy a nově vznikající osady se staly snadnou kořistí komančských nájezdníků.

Ti vždy udeřili znenadání jako blesk z čistého nebe – typicky za šera nebo časného rána, kdy obránci nic netušili. Desítky až stovky jezdců se najednou přehnaly osadou, pálily šípy a později kulky na vše, co se hnulo, a současně zapalovaly sruby a kradly dobytek i koně. Během několika minut zpravidla nezůstalo nic jiného než doutnající trosky a krvavá spoušť.

Komančové neznali slitování. Muže, kteří padli do jejich rukou, často dlouze mučili a popravili až po dlouhých hodinách či dokonce dnech nevýslovného utrpení. Zajatce dokázali trýznit s vynalézavou krutostí. Například jim uřezali oční víčka a nechali je oslepené žhnoucím sluncem; jindy je mrzačili odřezáváním nosů či celých končetin, načež své oběti upálili nebo rozsekali na kusy.

Mladé bělošské dívky, které přepadlíci unesli, zpravidla čekal osud otrokyň – ještě předtím jim však často zohavili obličeje vypálenými znameními, aby je navždy poznamenali. O ostatních ženách ani nemluvě – dobové záznamy uvádějí, že snad neexistuje případ bělošky zajaté Komanči, která by nebyla opakovaně a hromadně znásilněna. Nejzranitelnější oběti, kojence a malé děti, nájezdníci bez mrknutí oka zabíjeli – často je třeba uchopili za nožičku a roztříštili jim hlavičky o kámen.

Komančské „zvyklosti“ žalostně míjející pojmy slitování a humanity se však z pohledu samotných indiánů nijak nevymykaly normálnímu řádu světa. Válka, zabíjení a krutost byly každodenní součástí jejich existence, kterou považovali za všední realitu. Nepochopitelné pro ně bylo naopak zděšení bílých osadníků – Komančové prostě nechápali, proč vetřelci považují jejich krvelačné nájezdy za něco barbarského.

Hrůzu, kterou Komančové šířili, dokresluje příběh takzvaného Parkerova masakru z roku 1836. Komančští bojovníci tehdy vtrhli na texaskou usedlost rodiny Parkerových a po krátké šarvátce povraždili většinu osazenstva. Pět mužů ubili k smrti a ihned skalpovali, ženy před smrtí hromadně znásilnili.

Malé děti čekal stejný osud jako jinde – ty nejmenší byly nemilosrdně pobity, starší potomci Parkerových skončili jako kořist. Devítiletou holčičku jménem Cynthia Ann Parkerová nájezdníci unesli a ušetřili její život. Dívka pak strávila mezi Komanči dlouhých 24 let – vžila se do jejich způsobů, stala se manželkou náčelníka a porodila mu syna Quanaha.

Právě Quanah Parker se později proslavil jako poslední velký náčelník Komančů. Přestože tento dramatický příběh unesené ženy fascinoval americké publikum (stal se inspirací pro western Stopaři s Johnem Waynem), pro obyvatele pohraničí byl hlavně dalším mrazivým důkazem krvelačné pověsti komančských válečníků.

Komančové nebyli postrachem jen pro bezbranné osadníky. Jejich bojovná zuřivost drtila i mnohem početnější nepřátele a vyzývala na souboj celé armády. Už v 18. století dokázali svou expanzí přibrzdit postup španělského impéria na sever Ameriky. Španělé proti nim vyslali opakovaně trestné výpravy, ale jedna každá ztroskotala.

Jedna španělská armáda vyslaná do Comancherie měla dokonce více vojáků a spojeneckých indiánů, než kdysi měl Cortés při dobytí Aztéků – přesto byla v pláních Comancherie ostudně poražena a rozprášena. Po získání nezávislosti v roce 1821 měla nová mexická vláda s Komanči neméně potíží. Comanchería zasahovala hluboko na území severního Mexika a komančské nájezdy pustošily mexické pohraničí po celá třicátá až padesátá léta 19. století.

Vypalovali vesnice, kradli dobytek, odvlékali ženy. Jedna taková nájezdná skupina prý dojela tak daleko na jih, že si její členové vyprávěli o bizarních malých lidech na stromech a pestrých ptácích – spekuluje se, že snad dorazili až do guatemalských pralesů. Tak či onak, Mexiko si s nepolapitelnými „jezdci noci“ nevědělo rady a v zoufalství dokonce vítalo příliv amerických osadníků do Texasu jako možný železný štít proti „rudošským“ nájezdníkům.

Když však tito „Anglos“ v roce 1836 založili vlastní stát Texas, záhy pochopili, že je čeká stejně nelítostný boj. Texaští rangeři a hraničáři sice plní stránky dobrodružných románů o Divokém západě, ale realita raných let Texasu byla pro bělošské osadníky mnohem ponuřejší. Komančové zpočátku vyhrávali takřka každý střet a Texasanů padaly desítky.

Ještě ve 40. a 50. letech 19. století budila zmínka o Komančích ve vojácích Spojených států respekt a obavy. Slavnou je příhoda z roku 1864, kdy zkušený hraničář Kit Carson vytáhl s oddílem kavalerie do nitra komančerské pánve Llano Estacado. Narazil však na mnohonásobně větší síly Komančů a jejich spojenců Kajovů.

Carsonova výprava měla štěstí, že po tuhé obraně vyvázla živá – část, která vstoupila do dějin jako bitva u Adobe Walls, prokázala, že komančské válečné tlupy se dokáží utkat i se standardní armádou a odolat palebné síle děl. Teprve po občanské válce se armáda USA rozhodla tento „indiánský trn v patě“ jednou provždy vyřešit.

Generál William T. Sherman, který osobně v Texasu zakusil nebezpečí indiánského nájezdu, v roce 1871 rozkázal zahájit totální ofenzivu proti Komančům. Cílem nebylo nic menšího než kompletně vyhladit jejich národ – brutální příkaz, který z odřadů 4. jízdního pluku USA učinil doslova stíny smrti prohánějící se prázdnou prérií.

Od konce 18. století až do sedmdesátých let 19. století zůstávali Komančové nespornými vládci jihopláňské oblasti. V období své největší slávy byli považováni za nejmocnější indiánský kmen amerických dějin – shromáždili ohromná stáda koní, bohatství z lovu bizonů i obchodu a hlavně strach a respekt ve všech sousedech.

Žádný jiný domorodý národ nezpůsobil během kolonizace takovou spoušť a nezanechal za sebou tolik mrtvých jako právě Komančové. Dlouhé dekády žili z vítězství, která jim nikdo nedokázal upřít. Nakonec však i na tento „Národ větru“ dopadla plnou silou nepřízeň osudu. S vybitím stád bizonů, nástupem modernějších zbraní a rostoucí záplavou osadníků začala sláva Komančů pohasínat.

V roce 1875 byl poslední odpor zlomen a poslední svobodné komančské skupiny vedené náčelníkem Quanahem Parkerem kapitulovaly u pevnosti Fort Sill. Tím skončila éra panování Komančů na pláních a kdysi obávanému kmeni začala poslední kapitola – život v rezervaci pod dohledem těch, jejichž předky tak dlouho drželi v šachu.

Zdroje:

https://www.echo24.cz/a/Srist/hruza-a-krasa-naroda-komancu

https://www.armyweb.cz/clanek/komancove-vikingove-a-mongolove-zapadu

https://babylonrevue.cz/vzestup-a-pad-naroda-komancu/

https://zoom.iprima.cz/historie/nejslavnejsi-a-posledni-nacelnik-komancu-quanah-parker-byl-synem-unesene-belosky