Článek
Plzeň, 1. června 1953. Herec Bohumil Vávra spěchá odpoledne do služby v plzeňském divadle, když jeho cestu centrem města zkříží bouřící dav. Tisíce dělníků ze Škodových závodů právě vyrazily do ulic na protest proti nově vyhlášené měnové reformě.
Vávra, tehdy sedmatřicetiletý člen činohry, neváhá a přidává se k průvodu. S ostatními demonstranty zpívá československou státní hymnu a pochoduje směrem k hlavnímu náměstí. Na plzeňském Stalinově náměstí (dnešní Náměstí Republiky) rozhořčený průvod skutečně strhává Stalinovu sochu či bustu.
Lidé provolávají hesla a spontánně ničí symboly režimu – jeden z protestujících rozřezává vystavenou sovětskou vlajku. Bohumil Vávra jde uprostřed davu a ještě neví, jak zásadně mu tahle chvíle změní život.
Stejného dne večer se atmosféra obrací. Komunistická moc v reakci organizuje vlastní protiakci. Část plzeňských funkcionářů a loajálních občanů se pokouší situaci zvrátit provládním mítinkem.
Dokonce dochází i na pomstu: skupina provokatérů na jiném místě strhává sochu prvního prezidenta T. G. Masaryka jako odvetu za zničeného Stalina. Mezi těmi, kdo pomáhají Masarykovu bronzovou sochu svrhnout, je podle svědků i Vávrův herecký kolega Josef Větrovec.
Rozbouřená Plzeň 1953 tak vidí absurdní scénu: herci téhož divadla stojí na opačných stranách barikády. Zatímco populární člen činohry Vávra po boku dělníků zpívá hymnu, neméně známý herec a čerstvý straník Větrovec na jiném místě hází smyčku na krk Masarykově pomníku.
Rudá moc má ale navrch – do města záhy míří posily Veřejné bezpečnosti a StB, aby protest potlačily.
Divadelní tribunál
Bohumil Vávra se ještě téhož večera vrací do budovy plzeňského divadla. U služebního vchodu ho zastaví dva muži – správce Malé scény a divadelní osvětlovač, oba oddaní komunisté. Okamžitě se na Vávru oboří a jeden z nich mu vrazí kopanec.
Když se překvapený herec otočí, dívá se přímo do ústí namířené pistole. V tu chvíli je jasné, že účast populárního herce na nepovolené demonstraci nezůstane bez následků. Většina Vávrových kolegů v divadle se od něj rychle distancuje.
Hned nazítří vedení souboru organizuje v hledišti veřejný „soud“ nad provinilým hercem. Divadelní předsednictvo si bere taláry a svolanému ansámblu okázale oznamuje konec Bohumila Vávry na této scéně. Několik členů divadla aktivně svědčí proti svému kolegovi a ještě v prvních červnových dnech udávají Vávru Státní bezpečnosti.
Státní bezpečnost Vávru zatýká nedlouho poté. Herec se mezitím z Plzně stáhl do Prahy, kde hledal ochranu, ale není mu to nic platné – plzeňská pobočka StB si pro něj brzy přijíždí i tam.
Vyšetřovatelé vyslýchají Vávru v budově nechvalně známé „Gestapárny“ – někdejším sídle gestapa v Plzni, které nyní převzala komunistická tajná policie. Po měsíční vazbě přichází soud.
Lidový soud v Plzni shledává Bohumila Vávru vinným z účasti na protistátní demonstraci a vynáší tvrdý rozsudek. Herec je odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněného vězení. Ztrácí také občanská práva a dostává doživotní zákaz působení v jakékoli umělecké činnosti.
Píše se rok 1953 a kdysi oblíbený herec náhle nemá před sebou nic než vězeňskou celu.
Vězení a kamenolom
Rozsudek znamená pro Bohumila Vávru existenční propad. Svůj osmnáctiměsíční trest si odpykává ve věznici a jako vězeň pracuje v kamenolomu, často uváděném jako Mořina u Karlštejna. Podmínky byly kruté.
Po propuštění v polovině 50. let Vávra zůstává člověkem druhé kategorie. Jako politický odsouzenec nesmí až do odvolání vykonávat své povolání a především se nesmí vrátit na divadelní scénu.
Aby se uživil, nastupuje do dělnických profesí. Nějakou dobu opět pracuje v kamenolomu, kde láme a roztlouká kámen. Později se živí jako topič – po nocích přikládá do kotelen, daleko od světa divadelních reflektorů.
Podobný osud potkal začátkem 50. let stovky dalších lidí: po plzeňské vzpouře bylo zatčeno přes 650 občanů a z nich na tři stovky soudy poslaly do žaláře či uranových dolů. Mnozí z těchto případů potrestaných „vzbouřenců“ dopadli ještě hůře než Vávra – vyfasovali i mnohaleté tresty v nejtěžších lágrech.
Návrat na jeviště
Po smrti diktátora Stalina a s postupujícím uvolňováním poměrů získává Bohumil Vávra naději, že by se mohl ke své profesi vrátit. Koncem roku 1957 se jeho případu ujímá František Černý, ředitel oblastního divadla v Hořovicích ve středních Čechách.
Černý se u úřadů zaručí, že Vávru přijme do souboru, pokud dostane oficiální povolení znovu hrát. Vedení státu nakonec souhlasí – nové politické klima přeje částečným rehabilitacím a také plzeňská aféra začíná být v tichosti považována za uzavřenou.
V roce 1958 uděluje prezident Antonín Novotný Bohumilu Vávrovi milost a ruší tak doživotní zákaz činnosti. Po pěti letech nucené pauzy se herec smí vrátit na jeviště. Okamžitě nastupuje do angažmá ve zmiňovaném oblastním divadle v Hořovicích.
Na menší oblastní scéně začíná nanovo – od drobnějších rolí, s pokorou a ve skromných podmínkách. Je mu už přes čtyřicet let, ale na jevišti zůstává stejně zapálený jako dřív.
Hořovická štace otevřela Vávrovi dveře k postupnému návratu do hereckého života. Po několika sezónách v Hořovicích se uplatnil i v dalších mimopražských souborech. V 60. letech hrál krátce v divadle v Kladně a také v Městském divadle v Kolíně.
Návrat do Plzně už ale nebyl možný – v tamním souboru pro něj místo ani vůle nenašli. Vávra se proto usadil v Praze, odkud dojížděl za divadelními angažmá.
V 60. letech se opět objevuje i před filmovou kamerou, zpočátku v nevelkých úlohách. Přestože jeho jméno zůstalo na „černé listině“ prominentních pražských scén, svou hereckou dráhu dokázal navzdory všemu obnovit.
Starý Havran a děda Sláma
Sedmdesátá léta znamenala pro Bohumila Vávru také opožděný průlom ve filmu. V roce 1977 si zahrál jednu ze svých největších rolí – postavu moudrého Starého Havrana ve filmové trilogii o pravěku (Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu).
Jako bělovlasý vůdce pravěké osady uděluje rady mladším lovcům a v drsné přírodě hájí tradice svého rodu. Svým charismatickým zjevem a klidným hlasem Vávra roli dodal přesvědčivost a filmy režiséra Jana Schmidta zaujaly zejména mladé publikum.
Širší popularitu u českých diváků si ale Bohumil Vávra získal až o několik let později díky docela jiné úloze. V úsměvné rodinné komedii Prázdniny pro psa, natočené roku 1980 a uvedené roku 1981, vytvořil postavu laskavého dědečka Slámy, který tráví léto se svým vnukem (dětskou hvězdou Tomášem Holým) a společně se starají o nalezeného psa.
Vávrova civilní a přívětivá herecká poloha dokonale sedla k melancholickému ladění filmu – děda Sláma se stal jednou z postav, které si pamatují generace dětských diváků.
Zajímavostí je, že roli původně získal Rudolf Hrušínský a Vávra do filmu vstoupil až na poslední chvíli jako záskok, když Hrušínský nemohl točit z důvodu jiného natáčení. Pro Bohumila Vávru to ale byla životní příležitost: ve stínu populárního chlapce Tomáše Holého tu vytvořil nezapomenutelnou figurku bodrého vesnického dědy a definitivně se zapsal do srdcí filmového publika.
V následujících letech byl Vávra obsazován do podobných charakterních úloh. Na plátně nebo v televizi se několikrát objevil jako laskavý starý pán, dědeček či vesnický stařík. Hrál například dědu v pohádce Kočičí princ (1978) nebo v kriminálním filmu Smrt talentovaného ševce (1982).
Ve filmové komedii Jára Cimrman ležící, spící (1983) se objevil v menší roli. Stále častěji se objevoval i v televizi – menší role dostal v seriálech jako Bylo nás pět (1994) nebo Arabela se vrací (1993).
Díky svému přirozenému herectví a charismatickému vzhledu tak Vávra ve stáří vytvořil celou galerii sympatických postav, jimiž si získal oblibu u mladší generace. Málokdo z diváků tehdy tušil, jak těžkou životní zkouškou si tento nenápadný herec musel projít v době, kdy jejich rodiče byli ještě dětmi.
Po sametové revoluci 1989 se jméno Bohumila Vávry objevilo i v nové souvislosti – jako připomínka křivd padesátých let. V roce 1994 obdržel Vávra cenu Senior Prix ’94 za celoživotní přínos divadlu a filmu a o deset let později převzal také Pečeť města Plzně.
Při udělení této pocty už plzeňští představitelé veřejně zmínili i jeho statečné postoje z roku 1953. Bohumil Vávra zemřel 14. září 2007 ve věku nedožitých 91 let.
Až posmrtně se jeho osud dočkal širší pozornosti: v roce 2015 uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni dokumentární inscenaci Plzeň 1953, v níž se příběh protestu a perzekuce Bohumila Vávry stal ústřední inspirací.
Zdroje:
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/osudy-po-menove-reforme-pripomina-hra-plzen-1953_360374.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-kulturni-servis/351463/plzenske-divadlo-uvede-hru-o-udalostech-po-vzpoure-v-roce-1953.html
https://old.djkt.eu/plzen-1953-martin-stransky-v-hlavni-roli-dramatu-jiz-tuto-sobotu
https://plzen.rozhlas.cz/alena-zemancikova-delnici-vyhazovali-stalina-z-radnice-herci-veseli-sochu-6739250
https://denikreferendum.cz/clanek/22492-plzen-1953-a-masaryk-se-smyckou-na-krku
https://plzensky.denik.cz/volny-cas/svetova-premiera-o-plzni-v-roce-1953-20151030.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/30634-bohumil-vavra
https://www.csfd.cz/tvurce/1074-bohumil-vavra/prehled/
