Článek
Znárodnění. Po více než osmdesáti letech budování, po generacích dřiny, po všech bouřích, které jejich firmu zasáhly, přichází konec. Rodina Petrofů právě přišla o všechno – jejich milovaná továrna na klavíry od této chvíle nepatří jim.
Osmdesát let snů se rozplynulo jediným razítkem. A přitom to všechno začalo tak nenápadně. V létě 1864 stál mladý Antonín Petrof v zaprášené truhlářské dílně svého otce naproti hradecké katedrále a s rozechvěním přejížděl dlaní po naleštěném dřevě svého prvního koncertního klavíru.
Bylo mu teprve pětadvacet. Před pár lety odešel do Vídně, učit se řemeslu u strýce klavírníka a dalších mistrů, a teď se vrátil domů splnit si svůj sen. V českých zemích tehdy žádná továrna na piana neexistovala – bohatí si nástroje vozili z Vídně nebo Německa.
Proč by to nešlo i tady? říkal si ambiciózní mladík. A dokázal to: roku 1864 postavil svůj první klavír a položil tak základ rodinné firmy.
Jenže pouhé dva roky nato se nad jeho domovem místo hudby rozezněla válka. Bitva u Hradce Králové v létě 1866 všechno zbrzdila. Mladá dílna musela na dva roky zavřít, protože řemeslníci odešli na frontu a město zaplavili ranění vojáci.
Antonínův otec Jan obětavě pomáhal nemocným – a zaplatil za to životem. Ve válečném chaosu se městem prohnala cholera a připravila Antonína o otce. Bylo mu sedmadvacet, když stál u hrobu svého táty a pochopil, že veškerá odpovědnost teď leží na něm.
V srdci se mu mísil zármutek se zarputilostí. Zatnul zuby, převzal rodinný podnik a rozhodl se veškeré úsilí zasvětit stavbě klavírů.
Jakmile dozněly válečné hromy, pustil se znovu do práce. S pokorou i vášní, od rána do noci. A pianina z Hradce začala nacházet své publikum. Šel čas. Z malé dílny se stala továrna, která se roku 1874 přesunula za město do větších prostor.
Antonín se oženil s Marií z bohaté měšťanské rodiny Götzů. Její věno a podpora mu pomohly rozšířit výrobu; brzy se jim narodily děti – celkem šest potomků, tři synové a tři dcery. Petrofové měli nejen prosperující firmu, ale i pevné rodinné zázemí. Právě to potřeboval Antonín ke splnění svých vyšších ambicí.
Na sklonku 19. století už jeho jméno patřilo k nejrespektovanějším v oboru. Z továrny denně vyjížděly klavíry do salonů šlechty i na koncertní pódia. Císařský dvůr ve Vídni si u něj objednával nástroje a roku 1899 se Antonín Petrof dočkal nejvyšší pocty: obdržel privilegium císařsko-královského dvorního dodavatele a titul tajného dvorního rady.
Víc než půl století po skromných začátcích stál na vrcholu – stal se dvorním továrníkem habsburské monarchie. Přesto zůstal skromný. Každé ráno procházel dílnou v zaprášené zástěře, potřásal rukou dělníkům a naslouchal jejich nápadům. Věděl, že bez nich by jeho piana nikdy nezněla sálem Vídeňské opery ani pařížského kabaretu.
Začátkem 20. století byla firma Petrof největší továrnou na klavíry v celém Rakousku-Uhersku. Antonín dokonce koupil ve Vídni podnik, kde se kdysi učil – symbolický návrat na místo, kde kdysi snil o vlastním klavíru. Třicetitisící vyrobený klavír putoval roku 1914 k rukám samotného arcivévody Františka Ferdinanda d’Este.
Petrof osobně dohlížel na dokončování nástroje pro následníka trůnu a cítil obrovskou hrdost. Netušil, jak truchlivou předehrou tahle zakázka je. Za pár týdnů byl arcivévoda v Sarajevu zavražděn a svět se zřítil do válečného pekla první světové války.
Starý mistr klavírník sledoval s obavami, jak Evropa hoří. V roce 1915 se fronta krutě promítla i do jeho rodiny. Jeho dva nejstarší synové Jan a Vladimír museli narukovat do války. Továrnu opustily dvě třetiny zaměstnanců, kteří byli povoláni k plnění válečných povinností.
Antonínův svět se změnil – výroba se téměř zastavila a navíc jej tížila úzkost o syny v zákopech. Osud mu zasadil poslední ránu. Téhož roku zemřela jeho milovaná žena Marie a krátce po ní i sám Antonín. Ve válečné vřavě zhasl život zakladatele, který zasvětil půlstoletí budování značky Petrof.
Zdálo by se, že tím končí jeden velký příběh. Ale odkaz Antonína Petrofa žil dál. Továrnu – nyní téměř prázdnou – převzal nejmladší syn, shodou jmen také Antonín. Bylo mu pouhých třicet.
Pokud nemohl vyrábět hudbu, vyráběl něco jiného. Během první světové války vyměnili petrofovští řemeslníci citlivé klávesy za hrubé dřevo a přesunuli se k výrobě dřevěných pražců na železnici. Byla to těžká a špinavá práce, ale pomohla udržet podnik i zaměstnance při životě.
Když válka skončila a rozstřílená Evropa se nadechla k míru, ozvaly se v Hradci Králové opět klavírní tóny. Firma Petrof vstala z poválečného popela ve velkém stylu. Lidé po hrůzách front prahli po hudbě a klavíry byly v kurzu. Objednávky přicházely z celého světa – už v roce 1919 putovaly nástroje z Hradce nejen do evropských metropolí, ale i do Afriky, Číny či Ameriky.
Rodinný podnik zažíval druhé zlaté období. Továrnu převzala třetí generace Petrofů – vnuci zakladatele Dimitrij, Eduard a Eugen – a vedli ji s novou energií. V roce 1928 dokonce ve spolupráci s firmou Steinway otevřeli pobočku v Londýně na prestižní Wigmore Street. Hradecké pianino znělo v kavárnách Paříže, na zaoceánských lodích i v pokojích amerických jazzmanů.
Jenže žádná sláva netrvá věčně. Na konci 30. let utichly klavíry podruhé. Přihnala se další bouře – druhá světová válka. Období protektorátu uvrhlo zemi do temnoty a továrnu Petrof do nejistoty. Poptávka po luxusních nástrojích prudce klesla. Mnoho dělníků muselo narukovat nebo bylo odvlečeno na nucené práce do Německa.
Na bráně závodu se objevil německý příkaz a výroba se opět změnila: místo klavírů bedny na munici. V hale, kde dřív voněl lak a zněly etudy, se teď stloukal hrubý válečný materiál. Každý úder kladiva do bedny zněl jako hřebík do rakve rodinného snažení. A přesto Petrofové znovu vytrvali. Nemohli dělat hudbu – tak dělali, co museli. Věřili, že až zbraně utichnou, jejich klavíry si cestu zpět najdou.
Rok 1945 přinesl svobodu a novou naději. Přes všechny útrapy vyrobila firma během let 1915–1947 více než dvojnásobek nástrojů oproti období před první válkou. Petrofové doufali, že navážou na prvorepublikové úspěchy. Netušili, že nejtvrdší zkouška je teprve čeká. Únor 1948. K moci se dostali komunisté a během měsíců převrátili zemi naruby.
Soukromé podnikání bylo trnem v oku nové moci – zejména slavné rodinné firmy s dlouhou tradicí. V letních parnech roku 1948 pak padl ortel i nad Petrofem. Továrna byla znárodněna. Rodina Petrofů byla označena za „buržoazní živly“, zbavena majetku i veškerých práv. Jednoho dne tak do podniku, který budovalo několik generací, přišli cizí úředníci a sebrali klíče. Pro hrdý rod to byla tragédie; museli nečinně přihlížet, jak jejich jméno pokračuje bez nich.
Během následujících čtyřiceti let nesla továrna dál slavné logo PETROF, ale duše jako by se z ní vytratila. Státní podnik sice chrlil rekordní počty pian – v roce 1963 oslavil 100 000. vyrobený nástroj a do konce 70. let toto číslo zdvojnásobil – jenže kvantita vítězila nad kvalitou.
Ze špičkové značky se stal jeden závod z mnoha, řízený centrálním plánem. Přesto ani v této šedi nezmizela jiskra mistrovství. V roce 1958 (na výstavě Expo v Bruselu) získal koncertní klavír Petrof Mondial zlatou medaili. I pod dohledem komunistů tak Petrof dál ukazoval, co umí. Paradoxně právě díky státní podpoře vývoje se nástroje zdokonalovaly – ale slávu sklízela socialistická vlast, ne rodina, která vše vybudovala.
Když přišel rok 1989, v ulicích českých měst cinkaly klíče. V davu na Václavském náměstí stála tehdy i Zuzana Ceralová Petrofová, prapravnučka Antonína Petrofa a jedna z dědiců rodinného jména. Tisíce lidí kolem skandovaly „svobodu!“ a Zuzana cítila, že nadešel čas vzít si zpět to, co jejich rodině patřilo.
Po sametové revoluci se Petrofové skutečně přihlásili o své dědictví. Do čela rodinné firmy se postavil Jan Petrof, pravnuk zakladatele. Ale návrat nebyl jednoduchý ani rychlý. V rámci restitucí rodina získala zpět jen nepatrný zlomek podniku – pouhá 4 %.
Zbytek si museli odkoupit za obrovskou sumu, na niž si vzali téměř půlmiliardový úvěr. Začala dlouhá léta splácení a boje o navrácení značky na výsluní. Teprve roku 2004 se podařilo dluh definitivně splatit a do čela firmy nastoupila Janova dcera Zuzana Ceralová Petrofová – pátá generace Petrofů.
Drobná energická žena se stala prezidentkou společnosti a pokračovatelkou rodinné tradice. Čekaly ji však nové výzvy, neméně náročné než ty, jimž čelili její předci.
Svět se totiž změnil a s ním i hudební byznys. V roce 2008 udeřila globální finanční krize. Během pár měsíců se objednávky na klavíry propadly téměř na nulu. Ve výrobních halách Petrofu zavládl nepřirozený klid, který Zuzaně bolestně připomněl vyprávění o válkách.
Co teď? V žilkách rodiny ale koluje zarputilost. Stejně jako za světových válek i nyní dokázali Petrofové improvizovat. Aby továrna přežila nejhorší období, začali klavírní mistři využívat své dovednosti trochu jinak – vyráběli luxusní nábytek, dřevěné interiérové prvky, dokonce speciální ozvučné skříně a reproduktory.
Cokoliv, co udrží výrobu v běhu a zaměstnance v práci. Podařilo se. Petrof překonal všechny krize. Zakázky se postupně vrátily a firma se mohla opět naplno věnovat tomu, co umí nejlépe – stavět prvotřídní piana.
Dnes, po více než 160 letech od chvíle, kdy Antonín v zaprášené dílně sestavil svůj první klavír, zní klavíry Petrof po celém světě. Každý nástroj vzniká z rukou řemeslníků v Hradci Králové – jeden klavír se rodí devět měsíců a skládá se z téměř sedmi tisíc součástek.
V každém je kousek příběhu celé rodiny. I díky tomu si tyto nástroje oblíbili umělci zvučných jmen jako Paul McCartney, Ennio Morricone či Plácido Domingo.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrof
https://www.idnes.cz/finance/prace-a-podnikani/petrof-klaviry-pianina-reportaz-rodinne-stribro.A240829_815429_podnikani_sov
https://www.denik.cz/pribehy-a-rozhovory/historie-proslule-znacky-petrof-je-pribehem-sesti-generaci.html
https://cesky.radio.cz/z-truhlare-spickovym-vyrobcem-klaviru-na-petrof-hraji-vynikajici-hudebnici-po-8769050
https://hradec.rozhlas.cz/z-historie-do-soucasnosti-v-hradci-kralove-muzete-prozit-pribeh-slavne-rodiny-i-7206965
https://www.petrof.cz/
