Článek
Rosenda Monteros se narodila roku 1935 v přístavním městě Veracruz na východě Mexika. Už od dětství milovala tanec a umění a brzy v sobě objevila vzdorovitou, vzpurnou duši.
Jako dospívající dívka se rozhodla vzepřít rodinným představám o spořádané budoucnosti – v pouhých 17 letech odešla z rodného Veracruzu do Mexico City, aby se tam pokusila stát herečkou navzdory otevřenému nesouhlasu svých příbuzných.
V hlavním městě získala protekci legendárního japonského divadelníka Seki Sana, který po válce působil v Mexiku jako učitel moderních hereckých technik Stanislavského a Meyercholda. Rosenda se stala jeho žákyní a pilně trénovala svůj herecký výraz i pohyb – netušila, že právě tato tvrdá průprava jednou rozhodne o její budoucnosti.
Už v 18 letech přišla její první zkušenost s velkým jevištěm. Psal se rok 1953 a v Mexico City se otevírala slavná scéna Teatro Insurgentes – Rosenda Monteros byla u toho jako členka tanečního souboru. V inscenaci Yo, Colón tehdy dokonce na pódiu stanula po boku hvězdného komika Cantinflase, i když jen v nepatrné úloze jednoho z „živých palmových stromů“ v pozadí scény. Přesto právě tato epizoda symbolicky odstartovala její celoživotní lásku k divadlu.
Ještě ani ne dvacetiletá, zaujala Rosenda zkušeného filmového režiséra Julia Bracha – matadora tzv. zlaté éry mexické kinematografie. Bracho ji obsadil do melodramatu Reto a la vida (Výzva životu, 1954), kde Rosenda debutovala v malé roli dívky jménem María. Mladá herečka a charismatický tvůrce k sobě našli náklonnost i mimo plac: v roce 1955 se vzali.
Rosendě bylo pouhých dvacet let a jejímu muži o šestadvacet více. Bohémské manželství dvou umělců různých generací však mělo jepičí život – už roku 1957 Julio a Rosenda manželskou kapitolu uzavřeli. Mladičká herečka se ocitla znovu sama, ale také svobodná jít si dál za svým snem bez okovů ani protekce vlivného partnera.
Koncem 50. let tak stála Rosenda Monteros na vlastních nohou, odhodlaná uspět po svém. Zanedlouho se na ni usmálo štěstí v podobě nabídky od světoznámého španělského režiséra Luise Buñuela. Ten ji obsadil do svého syrového sociálního dramatu Nazarín (1958) o potulném knězi a padlých ženách.
Rosenda ve filmu vytvořila vedlejší, ale výraznou postavu mladé prostitutky jménem „La Prieta“. Buñuel byl její autenticitou nadšen natolik, že ji dokonce vybídl, aby s ním odcestovala do Evropy. Pro 23letou Mexičanku to bylo poprvé, kdy překročila oceán – a také poprvé, kdy si uvědomila, že hranice jejích možností mohou sahat mnohem dál než jen k horám Sierry Madre.
Roku 1960 čekal Rosendu Monteros životní zlom. Hollywoodský režisér John Sturges právě obsazoval připravovaný western Sedm statečných (The Magnificent Seven) a pro roli vesnické dívky Petry hledal autentickou mladou Mexičanku. Rosenda se na konkurzu prosadila a získala tak svou první a jedinou velkou hollywoodskou roli.
Ocitla se náhle na place po boku tehdejších nastupujících hvězd, jako byl charismatický Yul Brynner či drsný elegán Steve McQueen. Většina natáčení probíhala v mexických exteriérech, takže Rosenda hrála doslova na domácí půdě – ale před americkým štábem a kamerami velkého studia United Artists.
Petra byla ve scénáři pojatá jako prosté vesnické děvče, které se zamiluje do jednoho ze „sedmi statečných“, a Rosenda Monteros do postavy vnesla civilní půvab a emocemi nabitou nevinnost. V maskérně jí zvýraznili snědou pleť a zapleli vlasy do copánků, aby ztělesňovala stereotypní krásku z mexického venkova.
Ve filmu plném koltů a mužských hrdinů ostatně ani nebylo pro ženské postavy mnoho místa – Rosenda byla jednou z pouhých dvou žen, které se v legendárním snímku objeví. I tak dokázala zanechat silný dojem, takže při premiéře filmu strhávala pozornost jako exotická neznámá po boku hollywoodských star.
Úspěch Sedmi statečných udělal z Rosendy Monteros přes noc mezinárodně známou tvář. Z pohádky o dobytí Hollywoodu se však brzy vyklubala střízlivější realita. Navzdory talentu a charisma nedostala Rosenda v následujících letech v americkém filmu žádnou další velkou příležitost. Byla mladá, krásná – ale v očích tehdejších producentů také příliš cizí.
V 60. letech vládl v továrně na sny stále předsudek, že herečky latinskoamerického původu se hodí jen pro určité typické role. Hollywood nabízel Latinkám většinou postavy služek, milenek nebo „exotických“ domorodých žen – hlavní hrdinky téměř nikdy.
Rosenda Monteros velmi dobře cítila, jak silně jsou její možnosti ohraničeny barvou pleti a přízvukem, a rozhodla se nenechat svůj osud v rukou hollywoodských šéfů. Přijala sice ještě několik dalších zahraničních nabídek, ale všechny se nesly v podobném duchu: zahrála si krásnou domorodku po boku Ursuly Andress ve fantasy snímku She – Bohyně ohně (1965) i půvabnou Polynésanku „Belle Annie“ v dobrodružné komedii Tiara Tahiti (1962).
Objevila se také v koprodukčních westernech a exotických thrillerech natáčených ve Španělsku a Itálii. Brzy však herečku přestalo těšit být stále jen okrasným kvítkem v mužském světě filmu.
Koncem 60. let se Rosenda Monteros rozhodla udělat odvážný krok zpět – vrátila se natrvalo do Mexika a obrátila svou pozornost zpět k divadlu. Od konce 60. let přijímala filmové role už jen výjimečně. Objevila se sice v několika mexických snímcích 70. let (například sociálním dramatu Rapiña, 1975), později si zahrála i v několika telenovelách, ale film už pro ni nebyl prioritou.
Na mexických jevištích čekal Rosendu Monteros vrchol její umělecké dráhy. V následujících dekádách se vypracovala v respektovanou divadelní osobnost, která neměla daleko k označení první dáma mexického divadla. Začátkem 80. let zazářila v legendární inscenaci dramatu Dům Bernardy Alby od španělského klasika Federica Garcíi Lorcy.
Rosenda v ní ztvárnila titulní postavu despotické matky Bernardy – a její magistrální výkon doslova přiváděl do hlediště davy. Představení se hrálo vyprodané měsíc co měsíc, kritici nešetřili chválou a Monteros si za roli vysloužila pověst herečky s mimořádnou vnitřní silou. La Monteros, jak jí říkali, se stala symbolem ženské dominantní autority na jevišti – snad i proto, že ve filmu jí podobně silné role nebyly dopřány.
Rosenda Monteros se natrvalo spojila s klasickým činoherním repertoárem. V průběhu let nazkoušela nesčetné role v dílech španělských i světových dramatiků – od Lorcovy Krvavé svatby přes Lope de Vegovu Fuente Ovejuna (Ovčí pramen) až po mexické barokní hry. Publikum i kritika ji zbožňovaly. V roce 1990 získala ocenění od Mexické asociace divadelních kritiků za rekordních 263 odehraných představení.
Za své zásluhy byla v Mexiku oslavována – a nejen jako herečka. Monteros totiž působila i jako režisérka a pedagožka. Neúnavně bojovala za rozvoj kulturní scény: podporovala vznik nových souborů a scén, včetně nezávislých prostor pro moderní mexický tanec, a po léta předávala své zkušenosti mladším kolegům. Byla pověstná jako přísná, ale laskavá učitelka hereckého řemesla, která vychovala celou generaci svých následovníků.
V roce 2008 se Rosenda Monteros vrátila „do služby“ oficiálně: ve svých 73 letech přijala členství v prestižním souboru Compañía Nacional de Teatro při institutu INBA. Na prknech strávila dalších pár let a v roce 2012 jí mexická divadelní obec udělila čestný titul emeritní umělkyně.
Rosenda však hrála a režírovala dál. Neúnavně zkoušela a ještě v roce 2018 připravovala vlastní adaptaci renesanční klasiky La Celestina, kterou hodlala uvést v následující sezoně. Tuto vysněnou inscenaci už bohužel dokončit nestihla. Koncem prosince 2018 Rosenda Monteros zemřela ve věku 83 let v Mexico City.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rosenda_Monteros
https://www.milenio.com/cultura/recuerdos-de-rosenda-monteros
https://www.jornada.com.mx/2018/12/31/cultura/a08n1cul
https://carteleradeteatro.mx/2018/fallece-la-actriz-y-directora-rosenda-monteros/
https://web.archive.org/web/20160304191432/http://www.oem.com.mx/elmexicano/notas/n3522003.htm
https://westernsallitaliana.blogspot.com/2024/09/who-are-those-singers-musicians-rosenda.html
https://terpconnect.umd.edu/~dwilt/MFB2501.pdf
