Krásná hvězda filmu Jih proti Severu Vivien Leigh trpěla v tichosti. Maniodeprese jí zničila život

„Vždycky jsem závisela na laskavosti cizinců,“ zašeptá náhle tichým hlasem. Režisér strne. To není replika z tohoto filmu, ale závěrečná věta Blanche DuBois z Tramvaje do stanice Touha. Vivien se chvěje, oči vytřeštěné.

Když k ní přiskočí asistentka, herečka se zničehonic rozzlobeně rozkřikne a v záchvatu paniky srazí z podia rekvizity. Celý štáb mlčky sleduje, jak se před nimi hvězda mění v cizí postavu, zmítaná neviditelnými záchvaty šílenství. Nikdo tehdy přesně nechápe, co se děje – jen že je to noční můra, ze které se Vivien sama nedokáže probudit.

O pár hodin později už sedí zhroucená v letadle zpět do Anglie. Natáčení filmu Elephant Walk muselo být přerušeno a producenti ji promptně nahradili Elizabeth Taylorovou. Vivien je příliš dezorientovaná a vyčerpaná, aby kladla odpor. Další tři měsíce pak stráví v psychiatrické léčebně nedaleko Londýna, kde podstupuje jedinou tehdy dostupnou terapii – elektrošoky.

Tělem křehké herečky projíždí elektrický proud, zatímco je v narkóze; po probuzení je otřesená, pohmožděná a vyděšená. Tato drastická léčba nepřináší skutečné uzdravení, jen další trauma. Kdysi hvězdná Scarlett O’Hara se tak ocitá na dně – nepochopená okolím a uvězněná ve vlastním rozbouřeném nitru.

Ještě o pár letech dříve nic nenaznačovalo, jak temný stín se nad životem Vivien Leighové vznáší. Narodila se v listopadu 1913 v britské kolonii Indie jako Vivian Mary Hartleyová.

Byla to bystrá a půvabná dívka z dobré rodiny; rodiče ji poslali studovat do Evropy, díky čemuž mluvila plynně několika jazyky. Už od dětství milovala divadlo. Ve třech letech poprvé vystoupila na školním jevišti a okouzlila publikum. Jako teenagerka se rozhodla stát herečkou profesionálně a zapsala se na Královskou akademii dramatických umění v Londýně.

Brzy přišly první role na divadle i ve filmu. Roku 1935 zazářila v hlavní úloze hry Maska ctnosti a kritika jásala. Novináři se o rozhovor s mladou kráskou prali – a jeden z nich si v článku povšiml zvláštní maličkosti: „na její tváři se občas objevila blesková změna nálady,“ poznamenal překvapeně. Byla to drobná poznámka, ale z dnešního pohledu možná první veřejná zmínka o rychlých proměnách nálad, které později charakterizovaly její život.

V roce 1937 se Vivien podařilo získat první menší roli v Hollywoodu a zároveň osudově zasáhla do života britského hereckého velikána Laurence Oliviera. Poprvé ho sice krátce potkala už o dva roky dřív v londýnské restauraci Savoy Grill, skutečně se ale sblížili až při natáčení historického filmu Oheň nad Anglií.

Na plátně hráli mileneckou dvojici – a vášeň vzplanula i ve skutečnosti. Přestože byli oba v té době vázáni manželstvím jinde, nedokázali se od sebe odtrhnout. Vrhli se do milostného poměru, který v konzervativních 30. letech museli skrývat před světem. Vivien měla s prvním manželem, právníkem Herbertem Holmanem, malou dcerku Suzanne, Olivier zase syna z manželství s herečkou Jill Esmondovou.

Tehdejší společenská morálka i hollywoodská studia striktně vyžadovaly, aby hvězdy zachovaly dekorum – otevřený skandál v podobě rozvodů a nevěry nepřipadal v úvahu. A tak se milenci scházeli potají a čekali na příležitost, kdy budou moci být spolu bez lží.

Na prahu druhé světové války se Vivien konečně dočkala jak rozvodu, tak životní herecké příležitosti. „To já budu Scarlett O’Hara,“ prohlásila údajně s neochvějnou sebedůvěrou, když se doslechla o chystané adaptaci slavného románu Jih proti Severu.

A měla pravdu – roli získala a ve válečném roce 1939 se díky ní přes noc stala mezinárodní hvězdou. Film Jih proti Severu (Gone with the Wind) se stal kasovním trhákem a Vivien za ztvárnění své tvrdohlavé jižanské krásky Scarlett získala Oscara. Z neznámé britské herečky byla rázem celosvětově obdivovaná ikona. Nikdo nepochyboval o jejím talentu, kráse ani štěstí.

Po rozvodu s Holmanem se Vivien konečně mohla provdat za Laurence Oliviera, který kvůli ní opustil svou ženu. Svatbu měli v srpnu 1940 v Kalifornii. Noviny tehdy s trochou senzacechtivosti rozmazávaly, že jejich vztah začal cizoložstvím, a vyčítaly jim i to, že zůstali v Americe místo návratu do válkou zmítané Anglie. Manželům Olivierovým to ale pramálo vadilo. Byli zamilovaní, oba na vrcholu slávy a bok po boku chtěli dobýt svět filmu i divadla.

Pod povrchem této zářící slupky se však už začínaly objevovat první trhliny. Vivien byla přecitlivělá, úzkostlivá a měla sklon k výkyvům nálad, což se s narůstajícím stresem z práce zhoršovalo. Během natáčení Jihu proti Severu musela pracovat sedm dní v týdnu, mnohdy dlouho do noci, a zároveň strádala steskem po Olivierovi, který tehdy točil v New Yorku.

Byla sice dokonale profesionální – její kolegyně Olivia de Havilland po letech zdůrazňovala, že Vivien i přes občasné „manické“ chování odvedla svou práci brilantně – ale vnitřní napětí v ní narůstalo. Krátce po svatbě s Olivierem se pustili do ambiciózní divadelní inscenace Romeo a Julie na Broadwayi, do níž vložili všechny své peníze.

Premiéra však dopadla fiaskem – kritika je zpražila, publikum odradil jejich pošramocený mravní kredit a představení propadlo. Finanční ztráta mladý pár zruinovala. Olivier a Vivien se v tu chvíli poprvé ocitli pod obrovským tlakem a důsledky se záhy projevily.

Během jednoho z divadelních večerů, kdy spolu hráli Hamleta (Olivier v titulní roli a Vivien jako Ofélie), zažil Laurence první děsivou ukázku toho, co jeho ženu vnitřně trápilo. Těsně před tím, než měli společně vstoupit na jeviště, se Vivien bez zjevné příčiny na manžela rozkřičela. Její hlas zničehonic zhrubl, křik byl plný vzteku – a pak najednou ustal.

Vivien strnula, zahleděla se nepřítomně do prázdna a nehnula se z místa. Za pár vteřin, jako by se nic nestalo, vyšla na scénu a odehrála celé představení bez jediné chybičky. Druhý den si na svůj výbuch zuřivosti vůbec nevzpomínala. Olivier tehdy možná chtěl incident považovat za chvilkovou nervozitu – ale podobné znepokojivé epizody měly od té doby přicházet stále častěji.

Po bouřlivých válečných letech se slavný pár vrátil do Anglie. Vivien neúnavně cestovala a hrála pro spojenecké vojáky v různých koutech světa, až nakonec sama vážně onemocněla. Roku 1944 jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu plic a herečka musela strávit několik týdnů v nemocnici.

Bylo jí teprve třicet let, když poprvé stanula tváří v tvář nemoci, jež ji bude provázet po zbytek života. Vivien ale odmítala zpomalit. Hned další rok už stála opět před kamerou v historickém velkofilmu Caesar a Kleopatra. Natáčení vypadalo slibně – dokud Vivien nepotratila.

Ztratila vysněné dítě, které počala s Olivierem, a do srdce se jí zakousl patologický smutek. Propadla se do hluboké deprese, která ji zcela ochromila. Bylo to první z mnoha nervových zhroucení, jež ji v dalších dekádách potkají.

Tehdy v roce 1945 ovšem nikdo netušil, že jde o projevy bipolární afektivní poruchy – v té době se používal termín manická deprese nebo také zlehčující nálepka „nervové vypětí“. Vivien se jednoduše zhroutila vyčerpáním a okolí to přičítalo kombinaci fyzické nemoci (oslabení tuberkulózou) a stresu z práce.

Herečka na pár měsíců odjela zotavit se na venkov a na čas přerušila filmovou kariéru. Pokaždé, když se stáhla do ústraní, nasadila masku mlčení – o svých stavech veřejně nemluvila. Manžel, přátelé i lékaři se tvářili, že jde jen o přechodné potíže.

Vivien se bála vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, aby se něco neprovalilo na veřejnost. „Byla hysterická už při pouhé myšlence, že by se o jejích problémech psalo v novinách. V tehdejší době to neslo hroznou stigma,“ popsal později její životopisec Alan Strachan. Matka Vivien Leighové dokonce nikdy nepřipustila, že by s dcerou bylo něco v nepořádku – jakékoliv divné chování omlouvala slovy, že jde prostě o umělecké sklony a svéráznou povahu. Vivien tak zůstávala se svou vnitřní bolestí sama.

Navzdory občasným pádům na dno se herečce podařilo vždy znovu oklepat. Koncem 40. let se postavila před filmovou kameru i na jeviště s obnovenou energií. Za manželem, který byl povýšen do šlechtického stavu, nyní vystupovala jako Lady Olivier a navenek tvořili dokonalý pár.

V roce 1947 podnikli společné triumfální divadelní turné po Austrálii, které však bylo fyzicky nesmírně vyčerpávající. Zbylí herci v souboru pozorovali, že hádek mezi Vivien a Laurencem přibývá a atmosféra houstne. Na konci turné byli oba totálně unavení a navíc onemocněli – Vivien se opět rozkašlala krví a horečkami, tuberkulóza o sobě dávala vědět.

Olivier s hořkostí prohlásil, že svou ženu „ztratil v Austrálii“. Význam té věty plně docenil až později: uvědomil si, že tam na opačném konci světa definitivně přišel o Vivien, jakou znal dřív. Z usměvavé, okouzlující ženy se pomalu stával někdo jiný – utrápený, nepředvídatelný a čím dál víc cizí.

Následující roky přinesly Vivien Leighové znovu záři reflektorů i uznání – a souběžně s tím stále krutější projevy psychické nemoci. V roce 1949 přijala roli křehké, iluzemi žijící Blanche DuBois v divadelní hře Tramvaj do stanice Touha. Odehrála přes tři stovky představení a do postavy, která postupně zešílí, vložila kus sama sebe.

Když pak Elia Kazan začal v Hollywoodu připravovat filmovou verzi, Vivien musela být u toho – a roli získala, i když režisér zpočátku pochyboval o jejím talentu. Během natáčení Tramvaje se skamarádila s Marlonem Brandem (sdíleli prý podobně sarkastický a oplzlý smysl pro humor) a z pochybovačného Kazana nakonec dokázala udělat svého nadšeného obdivovatele.

„Přelezla by rozbité sklo, kdyby si myslela, že to pomůže jejímu výkonu,“ prohlásil o ní režisér s úctou. Vivien Leighová za ztvárnění Blanche ve filmu Tramvaj do stanice Touha (1951) obdržela svého druhého Oscara. Z vnějšku tedy opět slavila fenomenální úspěch – jen ona sama (a její nejbližší) věděli, jak moc ji ta role poznamenala.

Vžít se do mysli ženy propadající se do šílenství pro ni nebylo těžké, protože sama bojovala s vlastními běsy. Po skončení natáčení Tramvaje její stav znatelně kolísal. V soukromí zažívala střídavě období prudké euforie – byla nezvykle činorodá, bez zábran, někdy i promiskuitní – a pak se z ničeho nic propadala do hlubokých propastí smutku a apatie.

Nikdy neměla klid. Spánek byl pro ni vzácný; její mysl se v manických fázích řítila nezadržitelnou rychlostí, takže spala jen pár hodin, jindy vůbec. To vše Vivien pečlivě tajila před veřejností. Když se občas něco doneslo novinářům – například zvěsti o hádavosti a labilitě filmové hvězdy – byly tyto epizody vysvětlovány jako „hysterické záchvaty primadony“ nebo prostě opilecké výstřelky.

I věrní přátelé jako Noël Coward či John Gielgud v dobré víře přičítali její někdy skandální chování alkoholu či zkaženosti slávou. Nikdo netušil, že světlovlasá kráska trpí neléčenou duševní chorobou.

Na počátku roku 1953 odjela Vivien pracovně na Cejlon (Srí Lanku) natáčet dobrodružný film Elephant Walk po boku herce Petera Finche. Byla tehdy na vrcholu manické fáze – plná energie, trochu přehnaně veselá, působila pouze přepracovaně. Jenže zakrátko po začátku natáčení došlo k nervovému kolapsu, o němž byla řeč v úvodu.

Vivien se zhroutila přímo před kamerou a její stav byl natolik vážný, že okamžitě putovala zpět do Británie na léčení. Olivier, zdrcený a zmatený, za ní přiletěl. Tehdy mu Vivien přiznala, že se během manické euforie stihla na place bláznivě zamilovat do kolegy Finche a měla s ním poměr.

Po návratu z nemocnice se fyzicky zotavila, ale důvěrný okruh přátel kolem Oliviera už se o jejích vleklých psychických problémech dozvěděl – tajemství vyšlo najevo. Vivienina duševní křehkost už nešlo úplně skrýt před světem.

Její milostný úlet s Finchem vyhasl stejně rychle jako vzplál a Vivien upnula síly k tomu, aby se vrátila na jeviště. Práce pro ni byla lékem i prokletím zároveň – poskytovala dočasné rozptýlení, ale také ji ničila.

Netrvalo dlouho a přišla další rána osudu. V roce 1956, ve svých 42 letech, otěhotněla (tentokrát již neplánovaně) během zkoušek divadelní komedie South Sea Bubble. Mohla to pro ni být nová naděje, ale bohužel opět potratila.

Tato ztráta Vivien uvrhla do velmi těžké, zdlouhavé deprese, z níž se nevzpamatovala celé měsíce. Truchlila také nad ztrátou jediné věci, kterou v životě opravdu chtěla a nikdy nezískala – společného dítěte s Laurencem.

Manželství Olivierových se v té době už rozpadalo. Dvacátá léta jejich vztahu byla pravým opakem těch prvních šťastných deseti: láska zůstala, ale Vivienina bipolární porucha nabrala na intenzitě a z domova udělala bitevní pole. Laurence se z upřímných sil snažil ženě pomáhat, ale nedokázal to.

Jeho vlastní kariéra jej zcela zaměstnávala a na manželčiny výkyvy už neměl sílu. Trávili čas odděleně, odcizili se. Olivier se v zoufalství utíkal k milostné náruči mladších hereček, Vivien také nezůstávala vždy věrná – i když citově byla stále připoutaná k Laurencovi.

Po dalším z mnoha hádek a násilných výstupů (přátelé vzpomínali na křik, rozbíjené předměty, ba i situace, kdy Vivien utíkala nahá z domu pryč do ulic nočního Londýna) následovalo vždy křehké usmíření. Jenže jednoho dne už nešlo pokračovat.

Roku 1960 se Vivien a Laurence v tichosti rozvedli. Oba nesli konec těžce, protože navzdory všemu se nikdy nepřestali mít rádi. Olivier později přiznal, že kdyby nebylo té zpropadené choroby, jejich manželství mohlo vydržet napořád.

Po rozvodu zůstala Vivien Leighová poprvé skutečně sama. Olivier si brzy vzal mladší herečku Joan Plowrightovou a založil s ní rodinu, zatímco Vivien se do další svatby nehrnula. Začala však žít s hercem John Merivalem, který znal její zdravotní stav a ochotně přijal roli ochránce.

Ujistil dokonce Oliviera, že se o Vivien postará, a dodržel to. S Merivalem po boku působila Vivien vyrovnaněji a v bezpečí. Svému příteli se ale v záchvěvu upřímnosti svěřila, že by raději žila krátký život s Olivierem, než čelit dlouhému životu bez něj. V této jediné větě vyjádřila krutou pravdu lásky a bolesti, která ji provázela.

Navzdory všemu, čím prošla, se nevzdala herectví. Znovu a znovu stála na prknech divadel a hrála, jako by jí už nic netížilo. Jen nejbližší zpozorovali, že občas za scénou svádí tichý boj sama se sebou. Depresivní epizody se stále vracely, i když je často dokázala maskovat úsměvem a líčidlem.

V polovině 60. let přijala roli ve filmu s příznačným názvem Loď bláznů (Ship of Fools, 1965). Natáčení pro ni bylo obrovskou výzvou. Režisér Stanley Kramer později vzpomínal, že Vivien byla už fyzicky nemocná (tuberkulóza se nikdy úplně nevyléčila) a přesto našla „neuvěřitelnou odvahu jít do toho a ten film natočit“.

Při práci ji ale opět pronásledovaly výbuchy vzteku a iracionální chování, což kazilo vztahy s kolegy. V jedné vyhrocené scéně dokonce popadla střevíc a v záchvatu zlosti jím uhodila herce Lee Marvina tak, že mu poranila tvář. Přesto roli dokončila.

Na jaře 1967 se Vivienin zdravotní stav opět zhoršil. Tuberkulóza se vrátila a herečka musela ulehnout doma na lůžko. Trávila dny v přítmí bytu na londýnském Eaton Square, unavená a zesláblá. Po několika týdnech léčby a odpočinku se zdálo, že nejhorší je zažehnáno – Vivien dokonce plánovala návrat na divadelní prkna v nové hře (A Delicate Balance, symbolický název jako vystřižený z jejího života). Večer 7. července si s Jackem Merivalem povídala o budoucnosti a působila klidně. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží tragédie.

Bylo půl jedné ráno z 7. na 8. července 1967, když se Jack Merivale probudil a zjistil, že místo vedle něj je prázdné. Vylekal se. Ve tmě ložnice zahlédl na podlaze ležící siluetu. „Vivien!“ vyhrkl. Žádná odpověď. Rozsvítil lampu – a světlo ozářilo nehybné tělo Vivien Leighové. Ležela na koberci v hedvábné noční košilce, tváří dolů. Její ruka byla chladná. Plicní edém, náhlá komplikace tuberkulózy, ji připravil o dech a zabil, potichu a nemilosrdně.

Merivale v šoku zatelefonoval několika lidem. Jedním z prvních, kdo dorazil, byl Laurence Olivier. Sám byl tou dobou hospitalizován kvůli léčbě rakoviny prostaty v nedaleké nemocnici – ale jakmile se doslechl, co se stalo, okamžitě přijel. Ještě naposledy poklekl vedle jejího těla a pohladil po vlasech. Poté zavřel její nepřítomné oči.

Za několik dní se konal pohřeb, na němž se sešla celá plejáda britských divadelních velikánů, aby vzdali hold jedné z nich. Podle přání v závěti byla Vivien Leighová zpopelněna a její popel rozptýlen na hladinu jezírka u milovaného venkovského sídla Tickerage Mill v Sussexu. Tam, v zrcadlení klidné vody, našla konečně pokoj její rozervaná duše.

Zdroje:

https://www.foxnews.com/entertainment/gone-with-the-wind-star-vivien-leigh-suffered-from-misunderstood-bipolar-disorder-miscarriages-book-claims

https://en.wikipedia.org/wiki/Vivien_Leigh

https://nypost.com/2025/01/04/lifestyle/the-secret-mad-life-of-vivien-leigh/

https://www.harpersbazaar.com/celebrity/latest/a12809242/vivien-leigh-laurence-olivier-relationship/

https://medium.com/@anaclaudiapaixao/a-legend-in-two-acts-the-life-and-complexity-of-vivien-leigh-3c430bb45505

http://vivandlarry.com/vivien/articles/the-two-faces-of-vivien-leigh/

https://www.stoplusjednicka.cz/bozska-scarlett-s-bolavou-dusi-vivien-leighova-trpela-bipolarni-poruchou