Krčmaňská aféra 1947: Bombový atentát na tři ministry v předvečer komunistického převratu

Po druhé světové válce v Československu vládla koaliční vláda Národní fronty, v níž však rychle rostlo napětí mezi Komunistickou stranou Československa (KSČ) a demokratickými silami.

Rok 1947 byl poznamenán ostrými spory – komunisté prosazovali populistická opatření (např. mimořádnou daň pro bohaté) a snažili se získat masovou podporu. Demokratické strany (národní socialisté, lidovci, demokratická část sociálních demokratů aj.) stále věřily ve svobodné volby plánované na jaro 1948 a usilovaly o zachování parlamentní demokracie.

Mezinárodní situace se ale vyhrocovala počínající studenou válkou, což se promítalo i do vnitřní politiky – podzim 1947 byl napěchován jednou politickou aférou za druhou, mezinárodní napětí se přenášelo do Československa. Šlo o všechno.

Komunisté postupně obsazovali klíčové mocenské pozice. Zvláště důležité bylo Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Václava Noska, které ovládalo policii a nově zřízený Sbor národní bezpečnosti včetně tajné bezpečnosti (StB).

To dávalo KSČ možnost ovlivňovat vyšetřovací orgány a využívat bezpečnostní složky k politickému tlaku. Demokraté naopak začínali mít obavy z nekalých kroků komunistů – šířila se nedůvěra a strach, že KSČ se neštítí ani násilí, aby upevnila svůj vliv. V této atmosféře vzájemného podezírání došlo v září 1947 k události, jež obavy demokratických politiků tragicky potvrdila.

Dne 10. září 1947 v ranních hodinách doručila pošta na úřady tří členů vlády podezřelé balíčky označené jako „voňavky“. Adresáty byli tři přední nekomunističtí ministři vlády: náměstek předsedy vlády Petr Zenkl (předseda národně socialistické strany), ministr zahraničí Jan Masaryk (nestraník, syn prvního prezidenta) a ministr spravedlnosti Prokop Drtina (národní socialista, blízký spolupracovník prezidenta Beneše). Nevelké krabice ovšem neobsahovaly parfém, ale trhavinu – jednalo se o nastražené bomby.

Balíček adresovaný ministrovi spravedlnosti Drtinovi vzbudil díky svému podivnému vzhledu ihned podezření. Drtinův tajemník a přítomní úředníci pojali obavu, že by mohlo jít o bomby.

Opatrností a šťastnou náhodou nakonec k výbuchu nedošlo – Drtinův balíček otevíral bývalý vojenský důstojník, který při rozbalování rozpoznal nálož. Pohotově vynesl balíček na dvůr a tam zneškodnil roznětný mechanismus, načež předal výbušninu policii.

Zenklův sekretář mezitím uvědomil bezpečnostní orgány a upozornil je, že podobný balíček očekává také ministr Masaryk. Policie skutečně nalezla třetí totožný balíček pro Jana Masaryka dříve, než mohl být doručen. Všechny tři nálože se tak podařilo včas odhalit a zneškodnit.

Atentát tedy selhal, ale už samotný pokus šokoval politickou scénu i veřejnost. Šlo o bezprecedentní útok na demokratické představitele státu v době míru. Ihned se rozeběhlo intenzivní pátrání po pachatelích a pozadí činu. Zpočátku nebylo jasné, kdo za bombovým útokem stojí – spekulovalo se o „protistátních živlech“ obecně.

Skutečnost, že cílem byli právě tři nejvýznamnější nekomunističtí členové vlády, však vyvolávala otázky. Jak trefně napsal deník Svobodné slovo: „Nelze se nezamyslit nad jmény osob, které si atentátník vyhledal za cíl svého pokusu“, čímž naznačil, že volba obětí zřejmě nebyla náhodná. Již tehdy mnozí tušili, že motiv činu bude třeba hledat v politickém zápasu mezi komunisty a demokraty.

Ještě téhož dne odstartovalo rozsáhlé vyšetřování atentátu. Zde se projevilo tehdejší politické rozdělení – pátrání probíhalo dvoukolejně. Oficiální linii vedla policie podřízená komunistickému ministrovi vnitra Noskovi, zatímco souběžně zahájilo nezávislé šetření Ministerstvo spravedlnosti řízené Drtinou. Tyto dvě vyšetřovací skupiny dospěly k naprosto odlišným výsledkům.

Komunisty kontrolované orgány sice zjistily některé dílčí informace (například že balíčky byly podány neznámým mužem na poště v Praze v Ostrovní ulici a odkud pocházely krabičky). Dále však tato „pražská“ vyšetřovací linie v podstatě nepokročila a brzo ustrnula.

Objevila se dokonce falešná verze, že krabičky údajně vyrobil jistý obuvník v Praze, což ovšem mělo odvést pozornost jinam. Nekomunisté později získali podezření, že komunističtí představitelé v policii cíleně brzdili a manipulovali vyšetřování, aby zakryli pravé strůjce.

Paralelní tým vyšetřovatelů loajálních Drtinovi začal pátrat samostatně a brzy zaznamenal zásadní průlom. Krabičky s trhavinou byly vystopovány až do obce Krčmaň nedaleko Olomouce.

Klíčovou roli sehrála náhoda a odvaha svědků: vesnický rolník Ladislav Loveček v novinových fotografiích balíčků rozpoznal stejné dřevěné krabičky, jaké v létě 1947 zahlédl u svého souseda v Krčmani.

Loveček neváhal a své podezření oznámil představitelům národně socialistické strany (ČSNS), jejímž byl příznivcem. Zpráva se rychle dostala k poslanci prof. Vladimíru Krajinovi (bývalému odbojáři a generálnímu tajemníkovi ČSNS), který inicioval další šetření.

Vyšetřování na Olomoucku přineslo konkrétní odhalení. Ukázalo se, že stopy skutečně vedou ke členům místních komunistických struktur v Krčmani a Olomouci:

Jan Kopka byl venkovský truhlář z Krčmaně, který na objednávku zhotovil dřevěné krabičky přesně odpovídající těm použitým pro bomby. Kopka byl zatčen a k výrobě krabiček se přiznal. Později se dokonce pokusil z vazby propašovat vzkaz, tzv. moták, adresovaný komunistickému funkcionáři přezdívanému „Jura“ s žádostí o instrukce – i to naznačovalo zapojení vyšších míst KSČ.

Josef Štěpánek byl předseda místního národního výboru v Krčmani (a aktivní komunista). V krčmaňské hospodě se chvástal, že „my dva [s Kopkou] vždycky uděláme pořádnou práci“, když padla zmínka o krabičkách.

Písmoznalecký rozbor navíc ukázal, že rukopis na adresách balíčků se shoduje s písmem Štěpánka – obě obsahovaly stejnou chybu, napsané slovo „excelence“ chybně jako „exelence“. Štěpánek byl tedy podezřelý jako odesílatel balíků a putoval do vyšetřovací vazby.

(Za zmínku stojí, že znalci manželé Flanderkovi nejprve shodu písma potvrdili, ale v prosinci 1947 překvapivě vydali revizní posudek, který shodu popřel – zřejmě pod politickým nátlakem.)

Alois Zapletal byl vrátný krajského sekretariátu KSČ v Olomouci a Štěpánkův příbuzný. Vyšlo najevo, že Zapletalova manželka osobně objednala u truhláře Kopky zhotovení oněch tří dřevěných krabiček „pro zvláštní účel“. Zapletal byl tudíž dalším pojítkem mezi krčmaňskými pachateli a oficiální komunistickou organizací (KSČ) v regionu.

Posledním mužem byl Jaroslav „Jura“ Sosnar – poslanec Národního shromáždění za KSČ a politický tajemník krajského sekretariátu KSČ v Olomouci. Vyšetřovatelé jej označili za jednu z hlavních postav spiknutí. Svědectví naznačovala, že právě Sosnar osobně vložil třaskaviny do krabiček před odesláním.

Také ukrývání nelegálních zbraní v okolí Olomouce bylo spojeno se Sosnarovým okruhem – v průběhu vyšetřování byly odhaleny tři tajné sklady zbraní (kulomety, pušky, granáty) a prokázáno, že za těmito „černými skladišti“ stál tentýž poslanec Sosnar. Indicie tedy naznačovaly, že Sosnarův tým nejen připravil bombové balíčky, ale paralelně shromažďoval zbraně pro případné další akce.

Důkazy postupně jasně ukazovaly, že pokus o atentát organizovali olomoučtí funkcionáři KSČ. Koncem listopadu 1947 vyústilo vyšetřování v dramatický krok: komunistický poslanec Jaroslav Jura Sosnar byl zbaven poslanecké imunity, vzdal se mandátu a byl zatčen pro podezření z účasti na přípravě vraždy.

Tím tzv. Krčmaňská aféra (pojmenovaná po obci Krčmaň) vstoupila i do nejvyšší politiky. Dokonce se objevila svědectví, že příprava atentátu probíhala s vědomím pražského vedení KSČ, tedy samotného komunistického politbyra. Ačkoli stoprocentní písemné důkazy pro zapojení špiček strany chyběly, mnoho indicií tomu nasvědčovalo. Vyšetřující státní zástupci v Olomouci vnímali celou věc tak, že šlo o organizovanou akci KSČ s možným posvěcením z nejvyšších míst.

Koncem roku 1947 to vypadalo, že pachatelé budou postaveni před soud a pravda vyjde plně najevo. Vyšetřování krčmaňské aféry bylo prakticky uzavřeno, proti Sosnarovi, Štěpánkovi, Kopkovi, Zapletalovi a dalším spiklencům byla připravena obžaloba pro pokus o vraždu a ohrožení republiky.

Veřejné soudní líčení bylo naplánováno na březen 1948. Demokratické strany vkládaly do tohoto procesu naděje – měl odhalit skutečnou tvář KSČ a snad odvrátit hrozbu jejího totálního převzetí moci. Komunisté se pochopitelně takového skandálu obávali, tím spíše před blížícími se volbami.

Dne 25. února 1948 však všechny tyto plány smetl vývoj událostí. KSČ pod vedením Klementa Gottwalda využila vládní krize k provedení státního převratu. Únorový puč 1948 znamenal nastolení neomezené komunistické vlády – a zároveň okamžitý konec nezávislého vyšetřování krčmaňské aféry. Nově nastolený režim se postaral o to, že proces s pachateli se už nekonal. Role se obrátily: místo útočníků byli potrestáni ti, kdo se odvážili atentát vyšetřit.

Komunisté rychle zajistili propuštění a beztrestnost vlastních lidí zapojených do aféry. Všichni usvědčení viníci byli bez soudu a trestu propuštěni – nový komunistický ministr spravedlnosti Alexej Čepička (mimochodem zeť prezidenta Gottwalda) zařídil již během března/dubna 1948 propuštění hlavních obviněných z vazby.

Jan Kopka se dostal na svobodu v dubnu 1948, Alois Zapletal dokonce už koncem března. Poslanec Sosnar, který se vzdal mandátu, se musel stáhnout z veřejného života jen dočasně – nějaký čas pracoval manuálně v továrně, než se později v 50. letech v tichosti vrátil do stranických služeb.

Oficiální verze příběhu byla komunistickým režimem překroucena naruby. Propaganda KSČ nyní bez odporu ostatních ovládla výklad událostí: prohlásila, že celá krčmaňská aféra byla údajně provokací národních socialistů namířenou proti komunistům. Tato lež se stala pevnou součástí komunistického výkladu dějin po dlouhá desetiletí. Ve spisech StB a pro veřejnost prezentovali scénář, že národní socialisté si bomby posílali téměř „sami sobě“, aby zdiskreditovali KSČ.

Zatímco skuteční viníci unikli trestu, rozjela se naopak vlna represí proti nevinným z opačné strany. Komunisté se krutě pomstili všem „opovážlivcům“, kteří se snažili zločin odhalit. Státní zástupce František Doležel, jenž vedl vyšetřování na Olomoucku, byl po puči zatčen a obviněn z „neobjektivního vyšetřování“ a zneužití pravomoci.

Dr. Zdeněk Marjanko, vysoký úředník ministerstva spravedlnosti a pravá ruka ministra Drtiny, byl rovněž uvězněn – v roce 1949 za nevyjasněných okolností zemřel ve vězení StB (oficiálně vykázán jako „sebevražda“).

Postih neminul ani svědky a členy národněsocialistické strany z regionu: Ladislav Loveček (rolník, který upozornil na Kopku) místo uznání dostal 11 let žaláře, František Kolava (olomoucký funkcionář ČSNS) byl uvězněn, stejně tak další lidé spojení s případem.

Tito nevinní byli ve vykonstruovaných procesech obviněni např. z údajných „křivých svědectví“ či „příprav úkladů o republiku“ a odsouzeni na dlouhé roky. Během tvrdých výslechů a let v kriminálech mnozí z nich utrpěli podlomení zdraví a dožili v zapomnění.

Také samotní terče atentátu – demokratické špičky – byli záhy po převratu odstraněni z politické scény, i když jinými metodami. Jan Masaryk nepřežil první měsíc komunistické vlády – 10. března 1948 byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu za dodnes nevyjasněných okolností (vše nasvědčuje tomu, že byl zavražděn, třebaže komunisté to vydávali za sebevraždu).

Prokop Drtina se v únoru 1948 pokusil zoufale o sebevraždu skokem z balkonu, když po puči odmítl na nátlak komunistů odstoupit z funkce – pád těžce zraněný přežil, ale v 50. letech byl i on odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn.

Petr Zenkl byl v létě 1948 zatčen při pokusu o útěk za hranice a komunisté ho drželi několik let v žalářích a táborech nucené práce.

Jinými slovy: cíle, které nedosáhl výbušninou krčmaňský atentát, dokonala později komunistická totalita soudními vraždami, vězněním a perzekucí.

Krčmaňská aféra tak zůstala po celých 40 let komunistického režimu tabuizována a překroucena. Teprve po pádu komunismu 1989 (resp. částečně už během Pražského jara 1968) bylo možné na základě archivů a svědectví očistit jména neprávem obviněných a potvrdit, že šlo o atentát zosnovaný komunistickými kruhy.

Rozsudky nad Doleželem, Lovečkem, Kolavou a dalšími byly zrušeny jako nezákonné a tito lidé byli rehabilitováni (byť někteří až posmrtně). Krčmaňský „krabičkový atentát“ dnes jednoznačně patří k symbolům podvratné činnosti KSČ v boji o moc.

Pokus o atentát na tři ministry v září 1947 výmluvně ilustruje psychologickou atmosféru doby, která panovala v měsících před únorem 1948. Na jedné straně se komunisté nebáli používat ani krajní prostředky – šířili propagandu, budovali tajné sklady zbraní a jak vidno byli ochotni i zabíjet své politické odpůrce, pokud by to usnadnilo jejich cestu k moci.

Na druhé straně demokraté začínali žít ve stále větší obavě o budoucnost republiky. Atentát, jakkoli neúspěšný, vyvolal strach z další eskalace – mnozí si kladli otázku, kam až jsou komunisté schopni zajít.

Odbojáři proti nacismu jako Drtina či Krajina, kteří ještě nedávno riskovali život proti okupantům, najednou čelili zákeřným útokům od domácích politických rivalů. Ve vládě prakticky ustala vzájemná důvěra: demokraté po odhalení spiknutí v KSČ viděli existenční hrozbu, zatímco komunisté cítili, že musí rychle a tvrdě udeřit, než přijdou o iniciativu.

Celkový mocenský tlak KSČ narůstal každým týdnem. Komunisté využívali své pozice v čele vnitra a bezpečnostních složek ke sledování a šikanování oponentů – Státní bezpečnost (StB) namísto ochrany státu často sloužila stranickým zájmům KSČ.

Demokraté tak mnohdy netušili, komu mohou věřit; infiltraci státu komunisty od policejních sborů až po úřady již nešlo efektivně čelit zákonnou cestou. Krčmaňská aféra navíc ukázala, že i běžní členové KSČ na venkově (jako Kopka či Štěpánek) byli ochotni plnit extrémní úkoly ve jménu strany.

Někteří z nich možná jednali z fanatického přesvědčení, jiní v domnění, že zabrání „reakci“ škodit lidu – výsledkem ale bylo prohloubení atmosféry paranoie a zastrašování.

Na veřejnost působila dvojí propaganda: komunisté strašili své příznivce údajnými protistátními spiknutími a burcovali je k ostražitosti vůči „třídnímu nepříteli“, zatímco demokraté se snažili varovat před plíživým nástupem totality a tyranie.

V takovém ovzduší prakticky zanikala možnost racionální debaty – převládaly emoce, strach z násilí a ztráty svobody.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C4%8Dma%C5%88sk%C3%A1_af%C3%A9ra

https://hlidacipes.org/lubomir-novotny-krcmanska-afera-mohla-pomoct-predvolebni-kampani-narodnim-socialistum-cas-strane-komunistu/

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kdo-chtel-zabit-ministry-spis-krcmanske-afery-vybilil-podezr/r~b7e2851092e511e7a7fc0025900fea04/

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/krcmanska-afera-krabickovy-atentat-historie-komunismus-jan-masaryk_2209101031_kth

https://archivy.olomouc.eu/archivy/detail-archivalie/21504