Článek
Malá dětská ručka se jí pevně sevřela kolem prstu. Hana opatrně uložila čtyřletou Aničku do postýlky a pohladila ji po vlasech. Srdce se jí rozbušilo prudkou láskou, která byla dosud nepoznaná – štěstí, o němž věřila, že jí ho osud upírá.
V tichu nočního bytu slyšela jen pravidelné oddechování dítěte a v hloubi duše cítila klid. Netušila, že za brzy bude tenhle pokojíček prázdný a její náruč zůstane navždy bezdětná.
Zagorová přitom nikdy nepatřila k ženám, které by upřednostňovaly kariéru na úkor rodiny. Toužila po dítěti zoufale. Už od mládí si přála stát se matkou, ale lékaři jí naděje brzy vzali. Ve dvaadvaceti letech vyčerpala organismus natolik, až onemocněla tuberkulózou.
A rok nato, v pouhých třiadvaceti, uslyšela diagnózu, která její život změnila – vzácné onemocnění krve, při němž se rozpadaly červené krvinky a tělo chřadlo těžkou anémií. Znamenalo to pravidelné transfuze po celý zbytek života.
A kruté varování: otěhotnět by bylo smrtelně nebezpečné. „Dítě mít nesměla – ne že nemohla, ale nesměla, kvůli své nemoci. Zemřelo by totiž buď dítě, nebo ona,“ vzpomínal později její první manžel. Hana si tu pravdu nechtěla připustit.
Nějakou dobu vzdorovala osudu – dokonce otěhotněla, i když brala silné léky na svou chorobu. Nakonec ji však přemohla obava, že kortikoidy by mohly miminku ublížit, a rozhodla se pro interrupci. Bolest té ztráty v sobě nesla jako tichou jizvu. Ale pořád věřila, že jednou najde způsob, jak naplnit prázdnou náruč.
Zatímco její soukromý boj se odehrával za zavřenými dveřmi ordinací, veřejně zářila čím dál jasněji. Původně přitom o dráhu zpěvačky vůbec neusilovala.
Narodila se 6. září 1946 v ostravských Petřkovicích, malém městečku horníků. Maminka učila děti, tatínek byl stavbař, a malá Hana vyrůstala obklopená láskou a hudbou.
Učila se na klavír, psala básně a v jedenácti dokonce sepsala hru pro místní divadlo. Byla zvídavá, talentovaná a ctižádostivá – ale spíš než na pódiu se viděla na sportovních kolbištích. Osud však rozhodl jinak.
Z legrace se v roce 1963 přihlásila do pěvecké soutěže, tehdy sedmnáctiletá. K jejímu překvapení postoupila až do finále talentů s Orchestrem Gustava Broma. Sice nezvítězila, ale upoutala pozornost hudebních profesionálů. O pár let později, když vystudovala herectví na JAMU, už nahrávala první písně a pozvolna se stávala miláčkem publika.
Koncem šedesátých let se v rádiu hrály její první hity – třeba šansonově laděná „Bludička Julie“ v roce 1969. Po rozpačitém období Pražského jara a okupace země přinesl Hanin hlas něco konejšivého a nadějného. Měl zvláštní, medový samet, prozářený dívčí křehkostí, a zároveň vášeň v každé frázi.
Kritika začala mluvit o „beatovém šansonu“ – moderní popmusic smíchané s básnivou niterností – a Zagorová byla jeho královnou. V 70. letech její sláva strmě stoupala. Publikum okouzlovala hity jako „Maluj zase obrázky“, „Líto, je mi líto“ nebo hravá „Duhová víla“. Kamkoli přijela zpívat, přivítal ji vyprodaný sál.
Devětkrát za sebou – rok co rok od 1977 – ji lidé zvolili nejpopulárnější zpěvačkou v zemi. Přezdívali jí láskyplně „Hanička Písnička“, jako by byla jejich společná radostná písnička. Na vrcholu normalizační éry patřila mezi nejzářivější hvězdy československé pop music, podobně jako Karel Gott nebo Marie Rottrová.
Televize vysílala její vlastní zábavný pořad, v kinech se mihla ve filmu Trhák a zazářila v duetu „Lásko, amore“ s Jurajem Kukurou. Koncertovala po Evropě, v Rusku, Americe i Asii, na pódiu vždy usměvavá, elegantní a plná energie.
Jen málokdo tušil, že za kulisami slávy svádí každodenní zápas se svým tělem. Už od dvaceti let žila ve stínu nemoci krve, která ji pravidelně srážela k zemi. Zpočátku se snažila svoje potíže tajit. Věděla, že ji publikum miluje jako věčně optimistickou „Zagorku“ a nechtěla, aby ji kdokoli litoval.
Když však bylo nejhůř, musela se stáhnout – podstoupit další transfuzi, odpočívat, nabrat síly. Její kolegové z branže vzpomínají, že Hana bývala občas bledá a unavená, jindy zase překypovala vitalitou.
Vlastimil Harapes, slavný tanečník, který se s ní poprvé setkal v 80. letech, později popisoval, jak pochopil její zranitelnost: „Řekla mi o své nemoci krve. Zažil jsem ji ve všech fázích – když je těsně po transfúzi plná sil a po třech měsících z ní energie vyprchává, vadne a musí znovu dobít baterky.“
Možná právě tohle střídání bezmoci a síly z Hany vyzařovalo zvláštní něhu, která mu učarovala. Viděl ji jednou zachumlanou ve velkém kožichu, drobnou a unavenou, a něco v něm samém zahořelo potřebou ji chránit.
Harapes Hanu obdivoval jako umělkyni i jako člověka. Byla přímá, laskavá, nikomu neublížila slovem – v showbyznysu vlastnost skoro nevídaná. Když ho požádala o spolupráci na svém televizním Silvestru, kývl a stali se z nich přátelé.
Přátelství postupně přerostlo ve zvláštní lásku, ačkoli nešlo o typickou romantiku. Oba byli zaneprázdnění, často na cestách, jejich vztah existoval v mezírkách mezi koncerty a představeními. „Žili jsme spolu i nežili,“ jak to taneční mistr výstižně popsal. Přesto se měli rádi a vzájemně si rozuměli.
Vlastimil navíc sdílel Haninu touhu po dítěti – sám žádné neměl a v koutku duše po otcovství prahnul. Když mu Hana jednoho dne nesměle navrhla, aby se vzali kvůli adopci, nezaváhal. Bylo mu čtyřicet, jí devětatřicet; věděli, že jinak se k dítěti nedostanou, protože svobodní jednotlivci adoptovat nesměli.
A tak se v srpnu 1986 uskutečnila tajná svatba, zamaskovaná jako oslava narozenin. Hanka s Vlastíkem, jak mu říkala, vstoupili do manželství s nadějí, že brzy budou tři.
Trvalo to bezmála rok, než úřady povolily, aby si známá zpěvačka a její manžel odvezli holčičku z dětského domova. Vybrali si roztomilou blondýnku Aničku, která jako by Haně z oka vypadla.
Byly jí čtyři roky – vnímavý věk, kdy už dítě chápe, co znamená mít mámu a tátu. Hanka se na příchod dcerky pečlivě připravila. Zařídila jí v pražském bytě pokojíček jako z pohádky: pastelové barvy stěn, měkoučké hračky, panenky, vše voňavé novotou.
Když poprvé vedla Aničku za ruku domů, zářila štěstím, jaké její fanoušci nikdy neviděli – tohle nebyla euforie z potlesku, ale hluboký klid ženy, která konečně našla naplnění svého snu.
Vlastimil později vyprávěl, že Hanka byla odhodlaná se zpíváním skončit, jen aby se mohla naplno věnovat dítěti. Po tolika letech na výsluní pro ni sláva ztratila lesk; veškerou lásku chtěla vložit do mateřství.
Už po pár dnech společného života s Aničkou nikdo nepochyboval, že jsou opravdová rodina. Zagorová dojatě sledovala, jak jí holčička říká „maminko“ a učí se její písničky. Byla připravená obětovat kariéru, zdraví, cokoli – hlavně když Anička zůstane.
Jenže pak přišel šok, jaký by si nevybájili ani v nejhorším snu. Někdo z okolí zpěvačky jako by nepřál, aby Hana nalezla osobní štěstí. Dodnes přesně neví, kdo to byl. Každopádně se objevil člověk, který upozornil biologickou rodinu dítěte, že holčičku adoptuje slavná umělkyně. A tehdy se stalo něco nečekaného: přihlásila se babička malé Aničky.
Náhle projevila zájem vzít si vnučku do péče. Úřady musely upřednostnit pokrevní příbuznou před adoptivními rodiči. Přišlo rozhodnutí, které Hanku doslova srazilo na kolena – Aničku jim odebrali a poslali zpět do dětského domova, než se dořeší svěření babičce.
„Neměla jsem ji ani týden, když někdo donesl její babičce, že ji mám adoptovat, a ona se ozvala. Najednou byl konec,“ líčila Zagorová hořce tu krutou chvíli. Láska, kterou s manželem plánovali, byla během jednoho dne rozmetána.
„Bylo to strašně smutné. Dítě už nebylo,“ řekl prostě Harapes a v těch pár slovech zaznívala hluboká beznaděj. Zagorová jako by sešla duchem. Najednou nebylo koho mazlit, komu zpívat ukolébavky.
Následky té rány se nedaly skrýt. „Hanka tehdy byla jako smyslů zbavená,“ vzpomínal Vlastimil na dny po ztrátě dítěte. „Opravdu myslela, že už nebude nikdy zpívat.“ Zavřela se doma, plakala a odmítala návrhy, aby zkusila jinou adopci.
Ztratila víru, že by jí osud ještě někdy mohl dopřát rodinné štěstí. Její manžel – do té doby trpělivý společník – jen tiše přihlížel, jak se jeho žena trápí. Uvědomil si, že jejich svazek stál hlavně na společném snu o dítěti. A ten se zhroutil.
Když pak Hana začala znovu zpívat, cítil v jejím projevu cosi zraněného, nalomeného. Diváci nic netušili – stále byla profesionálka s úsměvem na tváři –, ale její blízcí věděli, že ve chvíli, kdy zhasnou reflektory, zůstává sama se svým zármutkem.
Posted by Eva Heřmanová on Wednesday, August 27, 2025
Přesto právě zpívání a přízeň publika ji postupně postavily na nohy. Hanka pochopila, že jestli něco nemůže mít, nesmí se tím nechat zničit. Vrhla se znovu do práce, koncertovala, točila desky. A v tomto nejbolavějším období života učinila i rozhodnutí, které mnohé překvapilo svou odvahou.
V létě 1989 – dva roky po ztrátě Aničky – se podepsala pod petici Několik vět, občanskou výzvu požadující propuštění politických vězňů a svobodu slova. Dobře věděla, že tím riskuje kariéru, možná i osobní bezpečí. Režim normalizace sice už pomalu slábl, ale stále dokázal perzekuovat nepohodlné umělce.
Zagorová však neváhala ani vteřinu. Ten text o obyčejných lidských právech byl podle ní tak samozřejmý, že „by ho měl podepsat každý slušný člověk“, vysvětlila později. Okamžitá odveta moci na sebe nenechala čekat: Hana Zagorová dostala zákaz veřejně vystupovat.
Ze dne na den zmizela z televizní obrazovky i rozhlasu, její připravené projekty byly zrušeny. Telefony zmlkly; někteří kolegové najednou nevěděli, zda se s ní smějí stýkat.
Přišel výslech na StB, pět hodin nepříjemných otázek a nátlaku. „Chtěli, abych to odvolala,“ vzpomínala zpěvačka. Seděla v policejní stanici a hlavou jí možná běželo, jestli má vůbec nějakou budoucnost. Ale odpověď měla jasnou: „Nikdy. Ani vteřinu… To bych neudělala.“ Ani na okamžik nezapochybovala, že musí zůstat věrná sama sobě, i kdyby už nikdy neměla zazpívat jediné veřejné tóniny.
Bylo jí čtyřicet tři let, když stála na životní křižovatce. Za sebou měla rozprášený osobní sen a teď i ztracenou profesní půdu pod nohama. Tehdy ještě netušila, že nejtěžší noc už brzy skončí novým ránem. V listopadu 1989 v ulicích Československa vyrostly barrikády z naděje a totalitní režim se zhroutil.
Když se na balkoně Mellanova domu na Václavském náměstí rozezněly první tóny československé hymny, Hana Zagorová stála vedle písničkáře Jaroslava Hutky a zpívala je dojatým zástupům lidí.
Její hlas, před pár měsíci umlčený, se teď nesl nad mořem vlajek a pláče. Byla zpět na výsluní, svobodná a hrdá, že vydržela. A co víc – do jejího života vstoupila nová láska.
Ještě během turbulentního roku 1989 se Hana seznámila se Štefanem Margitou, charismatickým operním pěvcem o deset let mladším. Potkali se při koncertě a okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra.
Nebylo to úplně pohádkové – Hana byla stále vdaná za Harapese, a třebaže spolu tehdy už spíš jen formálně sdíleli domácnost, necítila se dobře v roli někoho, kdo podvádí manžela. Se svou pověstnou upřímností proto Vlastimilovi vše přiznala.
Řekla mu, že potkala muže, který probudil její srdce a kterého nedokáže vyhnat z hlavy. Byla připravena zůstat, kdyby Harapes nesouhlasil s rozvodem – tolik mu vděčila za společná léta i podporu. Ale Vlastimil dobře viděl, co se odehrává. „Věděl jsem, že chce jít za hlasem svého srdce, a to jsem jí řekl. Nechtěl jsem jí stát v cestě,“ popsal památný rozhovor, kdy se oba dohodli v dobrém, že půjdou dál každý sám.
Manželství uzavřené z rozumu kvůli dítěti tak skončilo tiše a smírně. Rozvod proběhl 30. května 1992 a už druhý den se Hana provdala znovu – za Štefana Margitu.
„Mezi rozvodem s Vlastíkem a svatbou se Štefanem neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin. Štefan mi prostě oznámil datum svatby a pozval na ni celý svět,“ smála se Zagorová, která se tentokrát vdávala z opravdové lásky. Nevěřila by tomu kdysi ani ve snu: ve 46 letech našla svého osudového muže. (Mimochodem, věštec jí to předpověděl, když jí bylo dvacet – ona se tehdy jen pousmála nad hloupostí takové věštby.)
Po boku Margity prožila třicet nádherných let. Zůstali bezdětní, ale štěstí jim to neubralo. „Kvůli lásce k Zagorové oželel otcovství,“ psaly později noviny o Štefanovi, který byl ochoten vzdát se vlastních dětí, jen aby Hana nebyla vystavena riziku těhotenství.
Ona v něm našla oporu, přítele i velkou inspiraci. Devadesátá léta prožila zčásti v zahraničí – doprovázela Margitu na operních štacích, těšila se z jeho úspěchů v Metropolitní opeře či La Scale. Zároveň se ale postupně vracela ke své vlastní pěvecké dráze.
Publikum na ni nezapomnělo. Její comeback na koncertní pódia v druhé polovině 90. let provázely vyprodané sály a ovace. Dál natáčela alba, často si sama psala texty. Dokonce se splnil její dívčí sen o herectví: zahrála si hlavní role ve muzikálech (např. Jack Rozparovač nebo Mona Lisa), kde zúročila i svůj dramatický talent.
Každý rok v prosinci pořádala tradiční vánoční koncert v Lucerně, kam za ní chodily generace fanoušků – babičky, rodiče i děti, všichni společně zpívali její nestárnoucí hity. Zagorová totiž neztratila nic ze svého kouzla. Její hlas lehce zhrubl léty, ale měl stále onu srdečnou jiskru, která hladila po duši.
Spolupracovala s mladými autory jako Marek Ztracený či Xindl X, nazpívala duety s Lucií Bílou, nebála se nových výzev. Roku 2014, ve svých 68 letech, převzala Diamantovou desku Supraphonu za více než 10,5 milionu prodaných nosičů a uvedli ji do Síně slávy cen Anděl. Celkem prodala přes 11 milionů alb a nazpívala přes 900 písní – ohromující bilance, kterou se doma mohla chlubit jen hrstka zpěváků a zpěvaček.
Nic z toho by ale Hanu nezajímalo, kdyby neměla lásku publika. Ta pro ni byla vždy na prvním místě. „Jsem zvyklá podávat výkon na sto procent, a pokud to nejde, tak raději nic,“ prohlásila jednou. A tím se řídila až do závěru života. Své zdravotní potíže držela dlouho v tajnosti, aby nezatěžovala okolí.
Když se jí v roce 2020 stala osudnou nákaza covid-19, která rozkolísala její už tak křehkou krvetvorbu, snažila se to ustát s úsměvem. Postcovidový syndrom jí ale uštědřil ránu, z níž už se zcela nezotavila. Na podzim 2021 náhle zkolabovala doma – ztratila vědomí a ošklivě upadla.
Tři obratle prasklé, těžká pohmožděnina, záchranka. Lékaři jí nasadili korzet a přísný klid. Naordinovali rehabilitace a častější transfuze, protože covid jí rozhodil krevní destičky natolik, že už musela do nemocnice každý týden. Štefan Margita u jejího lůžka držel stráž a svět mezitím začal tušit, že Hanička Písnička bojuje o každou notu svého života.
Sama zpěvačka přiznala, že bolavá záda ji velmi omezují a nemůže fanouškům slíbit brzký návrat na pódium. Nechtěla, aby ji viděli v polovině sil. Raději odložila všechny koncerty a tiše doufala, že se znovu vzchopí: „Slibuju, že se dám dohromady a že si zase všichni společně zazpíváme,“ vzkázala ještě na jaře 2022 optimisticky.
Ten slib už bohužel nestihla splnit. Dne 26. srpna 2022 se v poledne médii rozšířila zpráva, že Hana Zagorová zemřela. Bylo jí 75 let. Její milovaný Štefan, zlomený žalem, to potvrdil veřejnosti prostou větou: „Promiňte… je to tak čerstvé.“
V tu chvíli se rozezpívala země vzpomínkami – z rozhlasů hrály její písně, lidé zapalovali svíčky a na sociálních sítích se objevovaly dojaté vzkazy. Nikdo nemohl uvěřit, že hlas, který provázel jejich životy od dětství po dospělost, umlkl.
Když pak na podzim téhož roku prezident udělil Haně Zagorové Medaile Za zásluhy I. třídy in memoriam, byla to už jen oficiální tečka za jedním velkým příběhem. Příběhem ženy, která se stala slavnou, aniž o to opravdu usilovala – a přitom zůstala v jádru stejná skromná Hana z ostravského venkova.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Zagorov%C3%A1
https://cnn.iprima.cz/show-time/kvuli-zakerne-nemoci-nemohla-mit-dite-zivotni-lasku-zagorove-predpovedela-helena-ruzickova-184607
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/785923/smrt-exmanzela-zagorove-harapese-77-s-hankou-prisli-o-adoptovanou-dceru.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/hana-zagorova-muzi-laska-adopce-deti.A161013_120243_lidicky_zar
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/harapes-vagner-absolonova-peterkova-vzpominky-hana-zagorova.A221220_131318_lidicky_nh
https://radioblanik.cz/aktualne/zajimavosti/zivotni-pribeh-hany-zagorove
https://www.dotyk.cz/magazin/lucie-slegrova-harapes/
https://www.extra.cz/smutny-osud-hany-zagorove-vzacna-nemoc-ji-vzala-moznost-mit-vlastni-dite-66783
https://magazin.aktualne.cz/hana-zagorova-podepsani-nekolik-vet-bych-nikdy-neodvolala/r~addbac2e012811e49c2f0025900fea04/
https://www.vlasta.cz/celebrity/vlastimil-harapes-adoptovana-dcera-manzelstvi-hana-zagorovaa/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/786209/pribeh-manzelstvi-harapese-a-zagorove-svatbu-maskovali-narozeninami.html
https://www.denik.cz/divadlo/zemrel-vlastimil-harapes-zivot-kariera-svatba-hana-zagorova-balet.html
