Kuks vznikl ze vzdoru proti šlechtě. Bohatství jeho pána bylo nesmírné, pýcha ještě větší

Vznikl Kuks – místo plné světských radovánek i hluboké duchovnosti, bojiště ctností a neřestí, a nakonec i němý svědek nevyhnutelné zkázy.

Na přelomu 17. a 18. století byl František Antonín Špork (1662–1738) mužem, který měl všechno – a zároveň nic. Jeho otec, generál Jan Špork, byl válečný hrdina, který se z prostých poměrů vypracoval na jednoho z nejbohatších mužů království.

Syn František Antonín tak zdědil obrovský majetek a dostalo se mu nejlepšího vzdělání, studoval filozofii i práva v Praze. Přesto pro starou českou šlechtu zůstával jen povýšencem, mužem bez kapky skutečné modré krve. V jejich očích byl navždy ocejchován svým původem.

Zpočátku se pokoušel prorazit v politice. Získal honosné tituly císařského komořího a královského místodržitele, ale byla to jen prázdná skořápka. Pražská smetánka mu dávala jasně najevo, že mezi ně nepatří, že krev je víc než zlato a schopnosti. Pohár trpělivosti přetekl. Znechucený a ponížený Špork udělal dramatické gesto.

Opustil centrum moci a Prahu navždy zavrhl s dnes již legendárním výrokem, že je to „doupě mordýřské, kam není třeba jezdit“. Nebyla to jen uražená pýcha. Bylo to vyhlášení války. Rozhodl se, že si na venkově vybuduje svůj vlastní mikrosvět, tak velkolepý a oslnivý, že zastíní i samotnou Prahu. Chtěl donutit pyšnou šlechtu, aby se plazila za ním, do jeho království v údolí Labe.

Šporkovým útočištěm se stalo malebné údolí Labe. V roce 1694 potvrdili profesoři z Prahy léčivé účinky zdejšího pramene a sen se mohl začít zhmotňovat. Šporkova vize byla grandiózní a založená na protikladech, jako byl on sám. Krajinu rozdělil na dva světy, oddělené řekou.

Na levém břehu vyrostl svět pozemských radovánek. Velkolepé lázně, které měly svou slávou zastínit i Karlovy Vary, zámek, hostinec U Zlatého slunce a dokonce i dřevěné divadlo, kde hrály italské herecké společnosti. Život zde byl jedna nekonečná slavnost.

Zněla hudba, duněly salvy z děl, po Labi pluly gondoly při „benátských nocích“ a pořádaly se okázalé hony. Vrcholem marnivosti bylo kaskádové schodiště, po kterém při slavnostech teklo místo vody víno. Byl to svět hříchu, zábavy a okázalého bohatství.

Pravý břeh byl jeho pravým opakem – říše ducha, pokory a smrti. Tomuto břehu dominoval monumentální Hospitál, navržený italským architektem Giovannim Battistou Alliprandim. Nebyla to nemocnice v dnešním slova smyslu, ale dobročinný zaopatřovací ústav pro sto válečných veteránů, o které se měl starat řád milosrdných bratří.

Součástí komplexu byl velkolepý kostel Nejsvětější Trojice a pod ním rodová hrobka, kam nechal Špork převézt ostatky svého otce a kde si připravil místo i pro sebe.

Aby mohl tuto složitou vizi vytesat do kamene, potřeboval Špork umělce, který by jeho myšlenkám rozuměl. Našel ho v mladém tyrolském sochaři Matyáši Bernardu Braunovi (1684–1738), géniovi, jehož dílo je dnes přirovnáváno k Berninimu a Michelangelovi. Braunův dynamický a hluboce emotivní styl byl dokonalým nástrojem pro Šporkovy ambice. Jejich dvacetiletá spolupráce se stala jedním z nejplodnějších spojení mecenáše a umělce v dějinách umění.

Terasa před hospitálem se stala jevištěm pro věčný boj dobra se zlem. Špork si zde nechal od Brauna vytesat kamennou armádu, která měla každému návštěvníkovi bez ustání kázat o morálce. Vznikly dvě řady soch: dvanáct alegorií Ctností a dvanáct alegorií Neřestí.

Nebyly to klidné, antické postavy. Bylo to drama vytesané do pískovce, přehlídka lidských vášní a duševních stavů. Špork, který se cítil být neustále souzen společností, zde vytvořil svůj vlastní soudní tribunál a nutil každého, kdo přišel, aby se podrobil jeho pohledu na svět.

Na straně hříchu se kroutí postavy plné utrpení. Pýcha, pyšná dáma s pavími pery, se dmula nad ostatními. Lakomství byla ohavná stařena, která křečovitě svírala měšec s penězi, zatímco u jejích nohou hlídal truhlu s pokladem samotný čert. Hněv si v nepříčetné zuřivosti rval šaty a u nohou mu vrčel rozzuřený medvěd. Nejděsivější ze všech byla

Zoufalství – žena, která si v posledním aktu beznaděje vrážela dýku do srdce, zatímco u jejích nohou ležel provaz jako příslib sebevražedného konce. Proti nim stála armáda spásy. Víra, základní křesťanská ctnost, objímala kříž. Naděje s pohnutím vzhlížela k nebi a opírala se o kotvu, symbol jistoty a očekávání.

Statečnost stála pevně jako sloup, oděna ve zbroji, připravena čelit jakémukoliv nebezpečí. A Trpělivost, klidná a vyrovnaná, měla u nohou beránka, ztělesnění tichého snášení útrap. Každá socha byla kázáním, každá tvář varováním či příslibem.

Šporkův život byl plný sporů, ale jeho největším a nejzahořklejším nepřítelem byl mocný jezuitský řád ze sousedního panství v Žirči. Válka propukla naplno kvůli projektu v Novém lese, který Špork koupil v roce 1717. Původně se dohodli na vybudování společné Křížové cesty. Jezuité však v roce 1726 od smlouvy couvli. Pro Šporka to byla zrada a důkaz jejich vlažné a pokrytecké víry. Rozzuřený hrabě se rozhodl pro velkolepou pomstu.

Místo obyčejné křížové cesty se rozhodl vytvořit něco, co svět ještě neviděl. Povolal Brauna a nařídil mu, aby přímo v lese, z rostlých pískovcových skal, vytesal obrovskou galerii biblických výjevů. Vznikl tak Braunův Betlém, naprosto unikátní umělecké dílo, kde se sochařství spojilo s přírodou v jeden celek.

Byl to Šporkův osobní útok na jezuity. Proti jejich organizované a mocné církvi postavil ideál prosté, poustevnické víry. Nechal vytesat monumentální sochy kajícných poustevníků svatého Onufria a svatého Juana Garina, jejichž utrápené postavy ztělesňovaly odříkání, které u jezuitů postrádal.

Ústředním motivem se stalo Narození Páně, doplněné o dramatické Vidění svatého Huberta. Betlém se stal Šporkovou soukromou svatyní, uměleckou guerillovou válkou vedenou dlátem a kladivem proti nenáviděným sousedům.

Šporkovy provokace nemohly zůstat bez odezvy. Nejenže urážel jezuity, ale ve své vlastní tiskárně v Lysé tiskl a šířil knihy, které církev považovala za závadné a kacířské. Jeho nepřátelům došla trpělivost. V roce 1729 udeřila moc církve a státu v plné síle. Do Kuksu vtrhl oddíl kyrysníků a provedl razii. Vojáci zkonfiskovali Šporkovu největší pýchu – jeho rozsáhlou knihovnu.

Šestatřicet beden plných knih bylo odvezeno a proti hraběti bylo vzneseno oficiální obvinění z kacířství. Byla to nejvyšší možná obžaloba. Šporkovi hrozila ztráta veškerého majetku a doživotní vězení. Muž, který se celý život snažil dokázat svou hodnotu, stál na pokraji absolutní zkázy.

Po letech soudních tahanic, politického pletichaření a utracení obrovských sum peněz byl nakonec v roce 1734 zproštěn nejhorších obvinění a odsouzen jen k pokutě. Zachránil si život i majetek, ale boj ho zlomil. Poslední roky života strávil v tichém ústraní, jeho bojovný duch byl definitivně zlomen.

Rok 1738 se stal pro Kuks osudným. V únoru zemřel Matyáš Bernard Braun, vyčerpaný plicní chorobou, která mu už léta bránila v práci s kamenem. O pouhý měsíc později, v březnu, ho na věčnost následoval i jeho mecenáš, František Antonín Špork. Dva muži, kteří stvořili barokní zázrak, byli mrtví. A s nimi zemřela i duše Kuksu.

Šporkovi dědicové neměli pro jeho extravagantní a nákladný sen žádné pochopení. Definitivní ránu z milosti zasadila příroda. V roce 1740 se údolím prohnala katastrofální povodeň.

Levý břeh – svět lázní, zámku, divadla a slavností – byl smeten. Nikdy už nebyl obnoven. To, co zbylo, chátralo, vyhořelo a nakonec bylo v roce 1901 definitivně strženo. Svět světské slávy a pýchy se obrátil v prach.

Přetrval však pravý břeh. Hospitál přežil a dál sloužil svému účelu. A hluboko v lesích, opuštěný a poškozený časem i lidmi, kteří z něj lámali kámen na stavbu pevnosti Josefov, přežil i Braunův Betlém.

Zdroje:

https://www.hospital-kuks.cz/en/history

https://hradec.rozhlas.cz/nevsedni-pribeh-frantiska-antonina-sporka-zakladatele-nejkrasnejsiho-barokniho-8698809

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/lazensky-areal-v-kuksu

https://en.wikipedia.org/wiki/Kuks

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/hrabe-frantisek-antonin-spork-a-kuks-161387

https://cs.wikipedia.org/wiki/Braunovy_sochy_Ctnost%C3%AD_a_Ne%C5%99est%C3%AD_v_Kuksu

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/60264/BPPR_2010_2_11210_0_287128_0_109694.pdf?sequence=4&isAllowed=y

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maty%C3%A1%C5%A1_Bernard_Braun

https://www.pruzkumypamatek.cz/pdfs/prp/2015/02/06.pdf