Petr Čepek: Muž s uhrančivýma očima, který nikdy neohnul hřbet před režimem

Umíral v obrovských bolestech, vážil sotva třicet kilogramů. Přesto Petr Čepek za žádnou cenu nechtěl zemřít před očima své ženy. Počkal, až manželka vyčerpaná na chvíli odejde z nemocničního pokoje – a teprve pak se tiše vydal na svou poslední cestu.

Slavný český herec tím až do konce zůstal věrný své povaze: ohleduplný k blízkým, neústupný vůči osudu. Měl tvář, která uměla nahnat strach i dojmout k slzám - na jevišti působil jako cholerický drsňák, v soukromí to však byl tichý introvert a oddaný otec.

Jaký byl životní příběh Petra Čepka, charismatického herce s uhrančivýma očima, který na plátně dokázal ztvárnit démony i klauny – a v hloubi duše zůstal skromným idealistou?

Byly mu jen dva roky, když přišel o otce. Karel Čepek zemřel v roce 1942 na plicní embolii a malý Petr vyrůstal jen s maminkou Miloslavou a mladším bratříčkem Karlem. Válečné dětství neměl lehké – rodina se často stěhovala mezi příbuznými.

Útěchu a zalíbení našel až v ochotnickém divadle. Díky tetě herečce propadl malý Petr kouzlu jeviště a už ve třinácti letech si zahrál svou první roli v pohádce Zlatovláska.

Tehdy možná poprvé pocítil, že na scéně dokáže zapomenout na všechna trápení okolního světa. Chodil na gymnázium a snil o herectví. Byl talentovaný, citlivý a odhodlaný. Ve svých osmnácti letech složil zkoušky na vysněnou DAMU – první krok k naplnění hereckého snu.

Psal se rok 1962 a jednadvacetiletý Čepek stál před volbou, jakou by od studenta čekal málokdo. Jeho spolužák Ladislav Mrkvička byl StB zatčen za klukovinu – při studentském majálesu vylezl na tramvaj a z recese zastavil její jízdu.

Škole to však stačilo k tvrdému trestu: Mrkvičku hrozilo vyloučení těsně před absolutoriem. Pedagogové svolali hlasování mezi studenty, zda s vyloučením souhlasí. V učebně panovalo tísnivé ticho – kdo by se odvážil postavit rozhodnutí mocných?

Petr se rozhlédl po svých spolužácích a cítil, jak v něm vzkypěla spravedlnost. Jen on jediný z ročníku řekl ne. Zastal se přítele proti zvůli, a hned nato na protest sám školu opustil spolu s ním. Studium na DAMU kvůli tomuto politickému gestu nedokončil – diplom obětoval pro spravedlnost.

„Byl tak čestnej, až byl nesnesitelnej,“ vzpomínal po letech dojatý Ladislav Mrkvička na Čepkův nepohodlný charakter. Ten mladý herec raději riskoval budoucnost, než aby zradil kamaráda. Tušil vůbec, jak tím ovlivní svůj osud?

Osud ale Čepkovi přál v jednom směru: všimli si ho divadelní kolegové. Místo školních zkoušek tak získal praxi rovnou na prknech. Ve skupině herců okolo režiséra Jana Kačera odešel do Ostravy – stal se členem souboru Divadla Petra Bezruče.

Tam doslova dojal Ostravu – první role (Andreas ve hře Milenci z kiosku) ohromila obecenstvo i kritiky natolik, že mladého Čepka brzy následovala pověst výjimečného talentu. V Ostravě působil do roku 1965, kdy se spolu s Kačerem a dalšími kolegy přesunul zpět do Prahy k nově vznikajícímu Činohernímu klubu.

Tady našel svůj umělecký domov. Na jevišti Činoherního klubu strávil bezmála třicet let. Podílel se na desítkách slavných inscenací a v devětatřiceti z nich sám hrál. Nebyl ambiciózní v tom smyslu, že by toužil po hvězdném statusu, ale každou postavu studoval důkladně a poctivě.

Když se ponořil do role, strhával na sebe veškerou pozornost. Někdy publikum uchvátil bouřlivým temperamentem, jindy mrazivou tajuplností. Jeho pohled byl doslova hypnotický, energie na jevišti přebíjela vše ostatní. Herečtí kolegové přiznávali, že vedle Čepka se na scéně jen těžko soupeřilo. Z nesměle působícího ostravského idealisty se tak zrodila respektovaná divadelní hvězda – aniž by on sám o to kdy okázale stál.

Kinematografie na sebe nenechala čekat. Už v roce 1962 si Petr Čepek zahrál malou roličku ve filmu Dva z onoho světa, v roce 1966 debutoval v hlavní roli podivínského hudebníka ve filmu Hotel pro cizince. Brzy se stal vyhledávaným filmovým hercem – ovšem často pro svůj přísný, démonický zjev obsazován do temnějších, záporných rolí.

V české nové vlně konce 60. let zazářil v legendárních snímcích režiséra Františka Vláčila. Sám Vláčil si zpočátku posteskl, „co mu to sem dali za šerednýho Avara,“ když Čepka obsadil do role ušlechtilého rytíře Ondřeje ve filmu Údolí včel (1967). Jenže stačilo pár natáčecích dnů a charismatickému projevu mladého herce zcela propadl – Vláčil se do Čepkova herectví doslova „zamiloval“.

Následovaly další výrazné role: ve filmové baladě Petrolejové lampy (1971) ztvárnil Čepek zkrachovalého důstojníka Pavla, kterého postupující syfilis mění v chodící trosku. Drama plné zmaru patří k nejdrásavějším příběhům české kinematografie – a Čepek v něm podal mrazivě přesvědčivý výkon.

Přesto atmosféra na place nebyla jen pochmurná: s kolegyní Ivou Janžurovou, představitelkou Štěpy, si mezi záběry hráli na dědečka s babičkou a komickými etudami bavili celý štáb.

V Babičce (1971) zase vytvořil postavu tajemného Černého myslivce – stačil jediný Čepkův ďábelský pohled zpoza stromu a děti v kině se bály. Tak silný byl výraz Petra Čepka na filmovém plátně.

Zahálku nepoznal ani v dobách temné normalizace 70. a 80. let – přestože právě tehdy ho jeho neústupnost stála nejvíc. Odmítal dělat kompromisy s komunistickým režimem. Když mu nabídli účinkování v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana, řekl rezolutní „ne“, třebaže mu bylo jasné, že si tím pořádně zavaří.

Režisér Sequens se s ním dokonce sešel, aby si vše vyříkali, ale Čepek zůstal neoblomný. Tuto roli pak dostal jiný herec a Petr Čepek si na Barrandově načas „neškrtl“ – na černé listině normalizačních kádrů zůstal několik let. Dokonce odmítl i titul zasloužilý umělec, jímž režim herce odměňoval – nestál o pochybná vyznamenání, což mu opět vyneslo nepřízeň mocných.

„Jó, byla to frajeřina,“ komentovala po letech s úsměvem jeho dcera Kristýna otcovo rozhodnutí nehrát v Majoru Zemanovi. Principiální postoj ovšem něco stál: v době nejtužší normalizace dostával Čepek méně filmových příležitostí a musel brát zavděk prací ve slovenské televizi.

Materiální věci ho ale beztak nezajímaly víc než čisté svědomí. Když nemohl točit filmy, upnul se ještě víc k divadlu – a na prknech Činoherního klubu vznikly v 70. letech jeho životní role.

Přes všechny překážky se dočkal i světlých momentů před kamerou. Režiséři ho rádi obsazovali do komedií, protože navzdory démonickému pohledu měl skvělý humor. V bláznivé parodii Trhák (1980) ztvárnil prchlivého filmového produkčního a v Oscarovém Vesničko má, středisková (1985) nezapomenutelně zahrál žárlivého řidiče Turka.

Po boku Zdeňka Svěráka se objevil i ve filmu Obecná škola (1991). A samozřejmě nelze opomenout jeho pravidelné účinkování v nesmrtelných hrách dvojice Smoljak–Svěrák: v „cimrmanovských“ komediích si zahrál například policejního ředitele v Rozpuštěný a vypuštěný či následníka trůnu Ferdinanda d’Este v Jára Cimrman ležící, spící.

Přesto v paměti filmových diváků utkvěl spíše jako charismatický padouch či psychologicky rozervaný hrdina – český herec s uhrančivým pohledem, který dokázal na plátně ztělesnit i samotného ďábla.

Svým charismatem uhranul nejednu ženu, ale v soukromí to Petr neměl jednoduché. V lásce hledal štěstí hned třikrát. Poprvé se oženil velmi mladý - jeho první manželkou byla baletka Jana Lipovská. Manželství však dlouho nevydrželo a zůstalo bezdětné.

Údajně je rozlomila bolest z nenaplněné touhy po dítěti – žádné se jim nepodařilo počít. Druhou životní partnerku potkal Petr Čepek při natáčení filmu Morgiana (1972). Tou byla spisovatelka Helena Lišková, s níž má dceru Petru (narozena 1972). Ani druhé manželství ale neskončilo šťastně.

Když byly malé Petře čtyři roky, rodiče se rozvedli. Helena se později znovu provdala za textaře Zdeňka Rytíře. Malá Petra trávila víkendy s tatínkem a postupně k němu přilnula natolik, že nechtěla připustit, aby do jeho života vstoupila nějaká další žena.

„Třetí ženu už jsem musela schválit já, to jsem si hlídala,“ vzpomíná dnes s úsměvem Petra Čepková. Tou třetí – osudovou – ženou se herci stala letuška Ivana, která stála mimo svět showbyznysu. Po dlouhém vybírání ji Petr pojal za manželku v roce 1986 a v roce 1987 se jim narodila dcera Kristýna. Napotřetí našel Čepek skutečné rodinné štěstí.

„Konečně jsme měli úplnou rodinu,“ popisovala Ivana později jejich idylické roky. Petr se v soukromí proměnil: z bouřliváka na jevišti byl doma láskyplný manžel a pozorný táta. Co na světě miloval nejvíc, byly jeho dcery a snažil se být pro ně co nejvíc na blízku.

„Byl fajn táta, věnoval se mi. Pořád jsme chodili na procházky. Miloval Vyšehrad, znal tam snad každý kamínek,“ vzpomíná dcera Petra na společné chvíle. Ty nejhezčí role svého života tak Petr Čepek nehrál před kamerou, ale doma: role táty a partnera mu konečně přinesly klid, po kterém vždy toužil.

Bohužel, idyla netrvala dlouho. Koncem 80. let se česká společnost měnila a Petr stál opět u toho – aktivně se zapojil do dění sametové revoluce. V létě 1989 spolu s manželkou podepsal petici Několik vět a žádal propuštění Václava Havla z vězení.

V listopadu 89 pomáhal zakládat občanské fórum, 25. listopadu vystoupil na demonstraci na Letné a o den později dokonce seděl u jednacího stolu s premiérem Adamcem. Herec s uhrančivýma očima se tak na chvíli ocitl v centru dějin.

Krátce nato ale tiše zmizel z veřejné politiky – ještě na konci revolučního roku napsal esej „Věřím“ na rozloučenou s politikou a vrátil se k milovanému divadlu. Odmítl nabídky na politickou dráhu, nelákaly ho. Frajeřiny už bylo dost – Petr Čepek chtěl prostě zase hrát divadlo.

Začátkem 90. let čekala Petra Čepka nejtěžší životní zkouška. Přišly prudké bolesti břicha, na které nezabíraly žádné léky. Lékaři dlouho tápali, než padla zdrcující diagnóza: rakovina slinivky břišní. Podrobil se náročné operaci, ale nemoc byla neúprosná – brzy se vrátila v ještě horší podobě.

Čepek statečně bojoval dál. Každý den ho sužovalo peklo bolestí, které pomalu sžíraly jeho tělo, on však odmítal složit zbraně. „To už měl metastáze všude a trpěl. Věděl, že umírá. Říkal mi: ‚Když mě doktoři nechali kouřit, tak je to jasný,‘“ líčí hořce jeho dcera Petra. Když mu v nemocnici dovolili zapálit cigaretu, pochopil, že naděje už není – přesto dál vzdoroval osudu po svém.

Nakonec se upnul k poslední velké roli, která pro něj měla hluboký význam. Režiséra Jan Švankmajera si nesmírně vážil a nabídku zahrát si titulního Fausta (a zároveň Mefistofela) v jeho netradičním filmu Lekce Faust (1994) považoval za vrchol kariéry. I když byl už vážně nemocný, natáčení nevzdal.

„Všichni jsme ho od toho zrazovali, ale nedal si říct,“ vzpomíná dcera. Čepek točil dál, i když během filmování trpěl ukrutnými bolestmi a ke konci sotva stál na nohou. Postsynchrony (dodatečné namluvení dialogů) už dělal s krajním vypětím sil.

Kulisy pražských pověstí, Faustův dům plný loutek, ohně a posmrtných vizí – to vše jako by symbolicky rámovalo i hercův vlastní zápas o duši. Údajná herecká pověra totiž tvrdí, že kdo přijme roli Fausta, brzy nato zemře. Kolegové si nemohli nevšimnout té mrazivé souhry osudu, když Čepkův zdravotní stav šel den ode dne rapidně dolů.

Kouřil pořád padesát denně, natáčení Fausta ho vyčerpávalo, dokonce mu při filmování ožehli obočí. Mnozí šeptali o Faustovském prokletí. Skutečnost však byla prozaičtější a mnohem krutější: Petra Čepka nezabil žádný ďábel z legend, ale rozšířené metastázy zhoubného nádoru.

Přesto jako by v tom všem bylo něco symbolického. Herec, jehož temné oči uměly ztělesnit zlo i charisma samotného pekla, doslova obětoval poslední síly svému Faustovi. Film dokončil – a vzápětí se mu naplnila životní pouť.

V polovině roku 1994 už věděl, že se blíží konec. Rozloučil se s kolegy v divadle, omluvil se jim neurčitě, že „bude mít hodně práce“, a opustil svůj byt na pražské Malé Straně. I v umírání zůstal věrný sobě: nechtěl lítost ani pozornost. S manželkou Ivanou a sedmiletou Kristýnkou se odstěhoval na svou milovanou chalupu v Podkrkonoší, do vesničky Horní Kalná u Vrchlabí.

Tam, obklopen rodinou a klidem přírody, trávil poslední týdny. Nakonec si jeho zhoršující stav vyžádal hospitalizaci ve vrchlabské nemocnici. Ivana byla po celou dobu po jeho boku – ve dne v noci. Dokonce spávala na lehátku přímo u něj na pokoji.

Každý den viděla, jak její muž tiše trpí v krutých bolestech, a přesto se na ni občas pokouší povzbudivě usmát. Bylo to psychicky nesmírně vyčerpávající pro oba. A Petr? Ten, který se nikdy nevzdal kontroly nad svým osudem, si nakonec načasoval i vlastní smrt.

Nechtěl odejít před očima svých milovaných – nechtěl, aby se tím trápili. Jednoho odpoledne proto Ivaně tiše řekl, ať se zajde projít a nadechnout ven. Když váhavě poslechla a na půl hodiny opustila nemocniční areál, Petr Čepek mezitím naposledy vydechl. Bylo 20. září 1994, čtyři dny po jeho 54. narozeninách.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_%C4%8Cepek

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73313/byl-tak-cestny-az-byl-nesnesitelny-herec-petr-cepek-delal-co-mohl-aby-z-nej-nebyla-hvezda.html

krajskelisty.cz/praha/6437-predcasny-odchod-petra-cepka-rakovina-plic-ho-zabila-prave-pred-20-lety-ctete-tajnosti-slavnych.htm

https://www.readzone.cz/posledni-chvile-petra-cepka-%E2%80%A054-lekari-mu-dovolili-kourit-zemrel-kdyz-manzelka-na-chvili-odesla/

https://cnn.iprima.cz/show-time/herec-cepek-dozival-na-chalupe-kterou-si-zvelebil-pred-smrti-navstivil-souseda-havla-486176

https://www.extra.cz/smrt-v-nesnesitelnych-bolestech-a-boj-s-rakovinou-kruty-osud-hvezdy-tri-veteranu-cepka-24102