Lawrence z Arábie: Archeolog, který vedl arabské povstání, byl oklamán vlastními lidmi

Thomas Edward Lawrence – později přezdívaný Ned – se narodil 16. srpna 1888 v Tremadogu ve Walesu jako druhý z pěti synů. Jeho matka Sarah byla původně guvernantkou v irské šlechtické rodině Chapmanových.

Mladá služebná se sblížila s pánem domu, a když se jí narodil syn, onen aristokrat Sir Thomas Chapman opustil manželku i dosavadní život. Utekl se Sarah do Anglie. Začali používat příjmení Lawrenceovi a předstírali, že jsou manželé. Získali díky tomu klidný život v Oxfordu, jenž financovala Chapmanova renta.

Thomas Edward vyrůstal v pohodlí, ale rodiče mu tajili, že nejsou oddáni. Pravdu se dozvěděl až po otcově smrti (alespoň se k tomu přiklání většina historických zdrojů) – a byl to šok, který mladík nesl těžce. Své rozhořčení vtělil do dopisu bratrovi Arnoldovi: „Po celou tu dobu žili ve lži, lhali sobě i nám. Nikdy neměli mít děti.“ Rytířské ideály pravdy a cti, které Tom v dětství obdivoval, se náhle zhroutily.

Chlapec Lawrence byl nadšenec do historie. Hltal artušovské legendy o rytířích kulatého stolu, zbožňoval vyprávění o křížových výpravách. Pokoj měl polepený obrazy středověkých hrdinů a vysnil si svůj dokonalý svět, v němž rytířské ctnosti platí vždy a všude. Možná právě proto později nedokázal odpustit rodičům jejich morální poklesek.

V každém případě ho už od útlého věku přitahoval Orient a dobrodružství. Po vzoru svých idolů miloval námahu a utrpení – stalo se pro něj očistou. Byl ale drobné postavy (měřil pouhých 165 cm) a jako dítě prodělal příušnice, které mu natrvalo podlomily zdraví. Proto se sám rozhodl zocelit své tělo i hlavu: denně cvičil, běhal do hor, drtil tělo hladem a žízní. Zkoušel vydržet tři dny bez spánku; třetí noc upadl do bezvědomí.

Ničil se, aby přebil svůj pocit slabosti. Už tenkrát působil na okolí jako podivín – nepil alkohol, neklel, odmítal hovory o dívkách. Vlastně o ženy nejevil zájem vůbec žádný. Doslova se štítil projevů tělesné lásky. Matka ho vychovávala přísně puritánsky a Thomas vyrostl v přesvědčení, že je „jiný“.

Později tvrdil, že v sobě nemá žádný impuls k fyzické lásce, a mnozí životopisci se domnívají, že byl homosexuál, který se bál svou orientaci projevit. Ať tak či tak, intimitu ze svého života zcela vytěsnil. Vztahy, něžnost, milostné touhy – to vše pro něj zůstávalo tabu, neprobádané území. Možná právě proto se upnul k velkým myšlenkám a činům. Toužil dokázat něco výjimečného a utéct tak před obyčejností vlastního života.

Na podzim roku 1907 začal Lawrence studovat historii v Oxfordu, ale školní dril ho nebavil. Mimo přednášky o středověku ho škola nezajímala. Raději se vzdělával po svém – v terénu. V roce 1909, ve svých pouhých dvaceti, se vydal poprvé do milovaného Orientu.

Rozhodl se, že pro svou závěrečnou práci zmapuje všechny křižácké hrady v Sýrii a Palestině. Putoval pěšky napříč Levantou, s fotoaparátem a revolverem v kapse. Během necelých tří měsíců ušel přes 1 500 kilometrů hornatou i pouštní krajinou a navštívil na čtyřicet středověkých pevností. Nezastavilo ho ani nebezpečí: cestou ho okradli a ztloukli bandité, párkrát po něm někdo i vystřelil, sužovala ho malárie.

Do Bejrútu se vrátil bos – jediný pár bot mu v půli cesty dosloužil. Přesto tu strastiplnou cestu považoval za vítězství. Miloval každý její okamžik. Ponořil se do studia arabštiny a nadchl se pro beduínskou kulturu. Co na tom, že málem umřel hlady? Zamiloval se do pouště.

Rodičům nadšeně psal, že je šťastný. „Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab,“ napsal tehdy své matce. „Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“ A měl pravdu – už se to nikdy zcela nepovedlo.

Po návratu domů dokončil mladý Lawrence školu s vyznamenáním a brzy se do Orientu vrátil, tentokrát jako archeolog. V roce 1911 nastoupil do britské expedice v Karkemiši, starověkém nalezišti na pomezí dnešní Sýrie a Turecka. Strávil tam tři roky a později vzpomínal, že to bylo jeho nejšťastnější období života.

Pracoval pod vedením slavného archeologa Leonarda Woolleyho a bedlivě dohlížel na místní kopáče. Zamiloval si obyčejné Araby; jedl s nimi z jedné mísy, učil se jejich nářečí, chápal jejich zvyky a spory lépe než kolegové Britové. Jeho nejlepšími přáteli se stali šejk Hamúdí, dobrodruh se špatnou pověstí, a čtrnáctiletý syřan jménem Salím, kterému nikdo neřekl jinak než Dahúm.

Právě s tímto mladičkým nosičem vody trávil Lawrence většinu času. Sedávali spolu u řeky Eufrat za horkých večerů a tiše rozmlouvali. Zprvu to nikomu nepřišlo zvláštní – Dahúm byl pohledný kluk s živým intelektem a Lawrence se snažil pochopit arabskou duši i skrze něj. Ale když roky ubíhaly a jejich přátelství sílilo, začaly táborem kolovat různé pověsti.

Označovat britského gentlemana za sodomitu si ale nikdo netroufl, a Lawrence sám o svém vztahu mlčel. Dahúm pro něj každopádně znamenal mnoho: byl to možná první člověk, kterému se Thomas skutečně otevřel, komu důvěřoval. Netušil, že jednou pro něj bude jeho vzpomínka ještě bolestivá.

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, Lawrence se ocitl v Káhiře jako důstojník britské rozvědky. Idyla v Karkemiši se však chýlila ke konci a nad Evropou se stahovala válečná mračna. Na začátku roku 1914 se Lawrence spolu s Woolleym připojili k expedici na Sinajský poloostrov.

Oficiálně šlo o archeologický průzkum biblických památek, ve skutečnosti se však jednalo o britské vojenské mapování strategického území pod tureckou nadvládou.

Toužil po akci a na poradách neváhal ostře kritizovat britskou válečnou strategii. Štíhlý poručík v pomačkané uniformě popouzel generály každým gestem; tropil si posměšky z jejich neznalosti zeměpisu a odměřených byrokratů se ptal, jestli vůbec tuší, jak se jí s rukama v míse kuskusu.

V Káhiře byl trnem v oku nadřízeným, ale byl také nenahraditelný. Když v červnu 1916 propuklo v Arábii dlouho připravované povstání proti Osmanské říši, nastala jeho chvíle. Lawrence přesvědčil velení, že ho má vyslat do Hedžázu – přímo za vůdci rebelie, syny šerífa Husajna z Mekky. Britové tušili, že arabské povstání by pomohlo odvést pozornost Turků od jiných bojišť, a slíbili Husajnovi po válce nezávislý arabský stát.

V zákulisí ale jejich diplomaté uzavřeli s Francií a Ruskem tajnou dohodu (známou jako Sykes-Picotova), která počítala s rozdělením Blízkého východu do evropských kolonií. Lawrence o této zradě ještě nevěděl – a s idealistickým zápalem se k arabské věci upnul. Snil o svobodě pro beduíny a fascinovala ho představa jednotného arabského království.

Koncem roku 1916 dorazil jako britský styčný důstojník do pouště a setkal se s princem Fajsalem, jedním ze synů šerífa Husajna. Navzdory rozdílným zázemím, ze kterého pocházeli, si ti dva porozuměli. Fajsal byl vzdělaný, charismatický muž – a Lawrence před ním stanul v prosté beduínské thóbě, s arabským šátkem na hlavě a samopalem přes rameno.

Nebyl to jen rozmarný převlek: Lawrence věřil, že jen tak splyne s Araby a získá si jejich důvěru. Měl pravdu. Během pár měsíců v poušti se stal důvěrníkem arabských vůdců a milovaným velitelem jejich jezdců. V Káhiře ho generálové povýšili na kapitána a dali mu volnou ruku.

V pouštních táborech si mezitím vysloužil přezdívku Aurens (zkráceně z “Lawrence”). Byl všude, řešil spory mezi beduíny, plánoval útoky a psal do Káhiry dramatičtější hlášení, než byla skutečnost. Sám sobě se stal režisérem, scénáristou i hlavním hrdinou. Nekorunovaný král Arábie. Tak se viděl on – a brzy i mnozí kolem něj.

Beduíni sice povstali, ale vojenská převaha byla pořád na straně Turků. Pevnost ve městě Medina stále odolávala útokům a Osmané do ní díky Hidžázské železnici lifrovali jeden vlak plný vojáků a zbraní za druhým. Lawrence pochopil, že klasickým obléháním Medina nepadne.

Vsadil na partyzánskou taktiku: místo velkých bitev drobné údery vedené rychlými skupinami na velbloudech. Začal vyhazovat do povětří železniční tratě, mosty a tunely. Beduínští jezdci se střídavě zjevovali a zase mizeli v moři písku – vždy tam, kde je nepřítel nejméně čekal.

Rozpoutali peklo za tureckou frontou. Vlaky končily v plamenech, turečtí důstojníci se báli cestovat a tisíce vojáků museli zůstat v poušti, aby střežili nekonečné kilometry kolejí. Turci začali v Medině hladovět.

Po více než roce marného vzdoru se velitel medinské posádky Fakrí Paša nakonec vzdal – jeho zoufalí muži mezitím snědli všechna své tažná zvířata a prý došlo i ke kanibalismu.

Lawrence a jeho arabští spolubojovníci mezitím táhli vítězně na sever, ze Saúdské Arábie přes dnešní Jordánsko až k Sýrii. Britové je podporovali jen dodávkami zbraní; životy za ně nasazovali Arabové. Svět o tom ale neměl tušení.

Vrcholným kouskem Lawrence z Arábie ohromil spojence v létě 1917. Rozhodl se dobýt strategický přístav Akaba – ovšem ne od moře, jak všichni očekávali, ale z neprobádané pouště. Vydal se s hrstkou nejvěrnějších bojovníků na šílený pochod skrz písečné duny a solné pláně pouště Nefúd, které se přezdívalo Al-Húl – Přízrak, nebo také Děs.

Léto bylo v plném proudu, všude sálalo pekelné vedro. Když jeden z jeho druhů v únavě spadl z velblouda a zůstal daleko vzadu, Lawrence neváhal otočit se a sám ho zachránit před smrtí žízní. Za takové činy ho beduíni milovali. Zanedlouho už jel v čele malé armády – po cestě se k němu přidaly stovky jezdců dalších kmenů.

V červenci 1917 vtrhli do Akaby z pouště a zcela zaskočili tamní tureckou posádku. Pevnost padla za pár hodin. Když nad akabským zálivem zavlála arabská vlajka, vyrazil Lawrence ihned na koni zpět do Egypta, aby tu radostnou zprávu oznámil osobně. Po pěti dnech vyčerpávající jízdy vtrhl zarostlý do kanceláře nového britského velitele, generála Edmunda Allenbyho.

Allenby byl šokován, ale brzy pochopil význam toho, co Lawrence udělal. Vítězstvá u Akaby mu výrazně zvýšilo renomé. Britové začali arabské armádě posílat více zbraní a peněz a princ Fajsal dostal od Angličanů slib, že po vítězné válce usedne na trůn velkého arabského království.

Thomas Edward Lawrence tomu věřil. Byl na vrcholu sil, v euforii z nečekaných triumfů – a zdálo se mu, že si beduíni i Britové vzájemně plní sliby.

Jenže válka s sebou vždy nese i temnotu. Lawrence nebyl žádný chladnokrevný dobrodruh; všechno kolem sebe hluboce prožíval. Jak se boje stupňovaly, stával se svědkem brutality, jakou si dřív neuměl představit. Blízcí přátelé mu umírali před očima, sám musel zabíjet a hrůzy okolo něj se množily.

Osobně vedl mnoho riskantních útoků – a jak byl mezi Araby oblíbený, tak byl naopak nenáviděný Turky. Ti na jeho hlavu vypsali tučnou odměnu. Lawrence se z bezpečnostních důvodů snažil držet v ústraní, ale v říjnu 1917 se dopustil osudové chyby, když se v přestrojení vydal na výzvědy do města Dará (Deraa).

Tam padl do rukou Turků. Všechno, co prožil v mučírně daráské pevnosti, v něm zanechalo nezacelitelnou ránu. Kdyby se nestal zázrak a neunikl, jeho život by skončil krutou popravou.

Lawrence se však z Dará dostal živý – jenže vnitřně zničený, zostuzený do morku kosti. Zhroutil se. Jeho duši zachvátila zuřivá nenávist k Turkům a touha po odplatě. Krátce nato Turci při ústupu zmasakrovali celou jednu vesnici plnou beduínů, ženy i děti. U vesnice Tafas objevil Lawrence a jeho muži už jen zohavená těla.

To, co spatřil, mu zatemnilo rozum. Vrhl se za prchajícími nepřáteli a rezignoval na veškeré milosrdenství. Masakr tureckých vojáků byl extrémní a nemilosrdný.

V říjnu 1918 vstoupily arabské jednotky, vedené Fajsalem a koordinované Lawrencem, do vytouženého Damašku. Předběhli dokonce i Allenbyho pravidelnou britskou armádu. Lawrence přivedl svého prince v triumfu do někdejšího centra arabského chalífátu.

Nastal však konec snu, ne začátek. Okamžitě po příjezdu generála Allenbyho převzali v Damašku moc spojenci a začala platit Sykes-Picotova dohoda, kterou Lawrence do té doby neznal. Podle ní si Francie a Británie rozdělí celou Sýrii, Irák i Palestinu – a žádný jednotný arabský stát nevznikne.

Fajsal zuřil, Lawrence byl otřesen. Cítil se zrazen vlastní vládou a sám se vinil, že naletěl a dal Arabům falešnou naději. V té době navíc dostal zdrcující zprávu z rodného Oxfordu: v Karkemiši vypukla epidemie skvrnitého tyfu a jeho přítel Dahúm byl jednou z prvních obětí.

Smrt milovaného chlapce zasáhla Lawrencovo srdce stejně prudce jako zrada politiků. Sjednocená Arábie měla být darem právě jemu. Nyní o tu Arábii přišel – a s ní jakoby ztratil sám sebe. Ještě v Damašku požádal Allenbyho, aby ho z bojiště odvolal. Generál ho však přemluvil, aby zůstal aspoň do konce války. Thomas Lawrence poslechl – ale už to nebyl ten stejný člověk.

Po návratu do Británie na čekalo překvapení. Z neznámého důstojníka se během pár měsíců stal pojem. Teprve za kanálem La Manche se doopravdy zrodil Lawrence z Arábie – celebrita, válečný hrdina, vzor koloniální romantiky. Mohla za to zejména poutavá vyprávění amerického novináře Lowella Thomase, který projížděl regionem a nafotil několik snímků zahaleného bílého šejka.

Po válce s nimi objížděl svět a jeho estrádní přednášky nadchly publikum v New Yorku, Londýně i Praze. Lawrence seděl zatím tiše doma a najednou viděl, že je slavný. Zpočátku ho to těšilo – věřil, že proslulost využije ve prospěch svých arabských přátel. V letech 1919–1920 horečně psal články do novin, loboval u politiků a společně s princem Fajsalem se účastnil mírové konference v Paříži jako neoficiální hlas arabského národa.

Tam však tvrdě narazil. Koloniální apetit Britů a Francouzů byl neukojitelný. Arabské delegaci se větší ústupky vyjednat nepodařilo. Z velkolepých vizí nezávislého východního impéria nezbylo nic. Lawrence byl zoufalý. Jeho milovaní beduíni se vrátili pod jařmo cizí nadvlády.

Když ho král Jiří V. pozval do Buckinghamského paláce, aby jej vyznamenal rytířským titulem, Lawrence pozvání přijal – ale ceremonii narušil. Dorazil v prostém bílém oděvu a před šokovanými dvořany se uklonil hluboko jako arabský emír. Králi nepodal ruku. Místo díků zahořkle pronesl, že odmítá jakékoli pocty, a posteskl si na osud podvedených Arabů.

Po roce 1920 nastal v životě T. E. Lawrence obrat. Zatímco novinami dál kroužil hrdiný obraz krále Arábie, skutečný Lawrence se stáhl do ústraní. Odmítl lákavou nabídku Winstona Churchilla, aby pracoval jako diplomat pro koloniální správu. Chtěl zmizet. Toužil se stát opět neviditelným.

Začal novou kapitolu – v cizí kůži, pod falešným jménem. V roce 1922 narukoval v přestrojení do řad Královského letectva (RAF) jako prostý letecký mechanik John Hume Ross. Doufal, že v uniformě obyčejného vojína zapomene na minulost. Jenže sláva ho dostihla i v kasárnách: jeden dotěrný novinář ho vypátral a prozradil tisku.

Následoval skandál a Ross byl z armády propuštěn. Lawrence se nezdal. Změnil identitu podruhé – vstoupil do tankového praporu pod jménem Thomas Edward Shaw. Tentokrát byl opatrnější a po čase se dokázal nepozorovaně vrátit k letectvu. Vydržel u něj celkem dvanáct let. Sloužil v Indii i v Anglii a snažil se žít jako prostý voják, daleko od politiky.

Ve volnu překládal antické texty, studoval mechaniku, dopisoval si s přáteli a také psal o svých zážitcích. Už během prvních let po válce vytvořil rozsáhlou autobiografii Sedm pilířů moudrosti, ve které barvitě vylíčil kampaň v Arábii. Knihu několikrát přepsal, jako by ho pronásledovalo vlastní prokletí.

Nakonec ji vydal roku 1926 v nákladu pouhých několika stovek výtisků. Monumentální epos plný filosofických úvah upoutal kritiky i generály; dodnes je ceněn jako studnice poznatků o guerillové válce. Některé pasáže však už za Lawrenceova života budily podezření, že autor mísí skutečnost s mýty.

Sám Lawrence poznamenal, že si není jist, co všechno se v arabské vřavě opravdu stalo a co se mu jen zdálo. Třeba epizodu zajetí v Dará jeho deníkové záznamy vůbec neuvádějí – objeví se až v knize, navíc v dramaticky rozšířené podobě.

Bylo to literární zveličení, nebo vymazal traumatický prožitek z paměti a dokázal ho přiznat až s odstupem? Podobných otazníků se nad ním vznášelo více. V meziválečné Británii však nikdo nepochyboval, že Lawrence je hrdina. A on sám před tou představou unikal stále zoufaleji.

Protože vydání Sedmi pilířů moudrosti bylo extrémně nákladné a kniha byla určená jen pro úzký okruh přátel, Lawrence z ní pro širokou veřejnost připravil zkrácenou, čtivější verzi.

Ta vyšla v roce 1927 pod názvem Vzpoura na poušti (Revolt in the Desert) a okamžitě se stala mezinárodním bestsellerem.

V březnu 1935, když po letech služby definitivně odešel do civilu, skoro nikdo netušil, kde vlastně ten legendární Lawrence z Arábie je a co dělá. Usadil se v osamělém domku jménem Clouds Hill v Dorsetu na jihu Anglie. Chtěl mít klid na drobné radosti: staral se o zahradu, poslouchal gramofon a vyjížděl na svém milovaném motocyklu značky Brough Superior.

Roky v armádě z něj udělaly výtečného mechanika a rychlé stroje byly jeho vášní. S konstruktérem Georgem Broughem si dokonce dopisoval o vylepšeních a jako testovací jezdec zkoušel nové modely. Rychlost pro něj byla drogou – možná náhražkou za adrenalin z bitev.

Pak ale přišlo ráno 13. května 1935. Thomas Edward Lawrence vstal časně, nasadil si helmu a nastartoval svůj silný motocykl. Naposledy. Vydal se polní silnicí směrem k poště do Bovingtonu, kam jezdil pro noviny. Jel rychle, tak jako vždy. Najednou uviděl dva chlapce na kolech, kteří se náhle objevili za horizontem. Chtěl se jim vyhnout. Ztratil však kontrolu. Brough Superior se řítila mimo vozovku a narazila do stromu.

Thomas Edward Lawrence utrpěl rozsáhlou zlomeninu lebky a zůstal šest dní v kómatu. Na nemocničním lůžku ho navštívili ti nejmocnější muži Anglie – a uveřejňovali posléze své dojemné vzpomínky. Winston Churchill ho nazval největším hrdinou své doby.

Ještě než Lawrence 19. května 1935 zemřel, plnily noviny ostré články: jedni ho chválili do nebes, druzí o něm psali jako o podvodníkovi a fabulátorovi. Jeho život se uzavřel, ale mýtus nikoli. O třicet let později ho filmový epos s Peterem O’Toolem navždy přeměnil v hollywoodskou legendu

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/T._E._Lawrence

https://www.cestyapamatky.cz/cesty/velka-cesta-zemi-za-jordanem-2006/kdo-byl-lawrence-z-arabie

https://temata.rozhlas.cz/lawrence-z-arabie-8110036

https://www.reflex.cz/clanek/historie/130270/osudy-lawrence-z-arabie-dodnes-fascinuji-i-matou-nejasne-jsou-i-okolnosti-kolem-jeho-smrti.html

https://www.kvety.cz/lide/thomas-edward-lawrence-z-arabie-poustni-valecnik-gay/

https://www.iwm.org.uk/history/who-was-lawrence-of-arabia

https://citaty.net/autori/thomas-edward-lawrence/

https://www.smithsonianmag.com/history/true-story-lawrence-arabia-180951857/

https://paichl.cz/cestopisy/jordansko_2019/literatura/lawrence_t_e_sedm_sloupu_moudrosti.pdf