Článek
Nebe nad Stalingradem, 13. září 1942. Město dole hoří od Volhy k obzoru a mezi kouřovými sloupy se proplétá formace sovětských Jaků-1. V kabině jednoho z nich sedí jednadvacetiletá dívka, která měří sotva metr padesát pět a v kokpitu potřebuje polštáře, aby dosáhla na pedály.
Je to její první skutečně slavný bojový den nad Stalingradem. Než skončí, pošle k zemi německý bombardér Junkers Ju 88 a vzápětí stíhačku Messerschmitt Bf 109, jejíž pilot se snese na padáku do sovětského zajetí. Zkušený německý stíhač má jedinou prosbu: chce vidět muže, který ho dokázal sestřelit. Přivedou mu Lidiji Litvjakovou.
Německý pilot se nejdřív urazí, myslí si, že si z něj Rusové tropí žerty. Pak mu drobná blondýnka věcně, manévr po manévru, popíše celý jejich souboj, každou zatáčku, každou chybu, kterou udělal. Zajatec zmlkne.
Dcera nepřítele lidu
Lidija, pro všechny Lilja, se narodila 18. srpna 1921 v Moskvě a nebem byla posedlá od dětství. Ve čtrnácti letech vstoupila do aeroklubu, v patnácti poprvé letěla sólo a jako sotva plnoletá už pracovala jako letecká instruktorka. Než začala válka, vycvičila pětačtyřicet pilotů.
Byla to typická dívka stalinské generace vzhlížející k letcům jako k polobohům, jenže s jednou ranou navíc: v roce 1937 zatkla tajná policie jejího otce, železničáře, jako „nepřítele lidu“. Zmizel v čistkách a rodina už ho nikdy neviděla. Lilja tak nesla nálepku, která v Sovětském svazu zavírala dveře, a létala o to zarputileji. Jako by chtěla obloze dokázat, co jí země upírala.
Když v červnu 1941 vtrhl wehrmacht do Sovětského svazu, hlásily se k letectvu tisíce žen a narážely na zavřené dveře. Otevřela je až slavná letkyně Marina Raskovová, sovětská obdoba Amelie Earhartové, která využila osobní známosti se Stalinem a na podzim 1941 prosadila vznik tří ženských leteckých pluků, jediných svého druhu na světě.
Jeden létal na stíhačkách, druhý na bombardérech a třetí, noční bombardovací pluk na vratkých dvouplošnících, si od Němců vysloužil přezdívku Noční čarodějnice. Lilja se přihlásila okamžitě, a protože jí chybělo sto hodin náletu do požadovaného limitu, jednoduše si je do papírů připsala.
U výběrové komise navíc div nepohořela kvůli módnímu přešívání uniformy a límci z beránka, který si našila na kombinézu. Raskovová jí vyčinila, ale talent v ní poznala. Válka jí měla brzy dát za pravdu: dovednost se falšovat nedala.
Polštáře v kokpitu a květina na kapotě
U 586. ženského stíhacího pluku dostala jednomístný Jak-1, rychlý a vrtkavý stroj, ve kterém si drobná pilotka podkládala sedačku, aby viděla z kabiny. V září 1942 byla s několika nejlepšími kolegyněmi, včetně své nejbližší přítelkyně Káti Budanovové, převelena do pekla: k mužským plukům bránícím Stalingrad.
Muži je vítali s posměchem a odporem. Velitelé odmítali svěřit křídlo holkám. Netrvalo to dlouho. Po prvních sestřelech, včetně toho slavného s německým stíhačem, si Lilja vydobyla to, co žádný rozkaz zařídit nemohl: respekt.
Byla přitom všechno, jen ne vojenský stereotyp. Peroxidem si odbarvovala vlasy, z podšívky sestřeleného německého letadla si nechala ušít šálu a na kapotě svého Jaku měla podle vzpomínek spolubojovníků namalovanou bílou květinu, podle níž dostala přezdívku, jež obletěla frontu: Bílá lilie ze Stalingradu.
Němečtí radisté prý varovali své piloty, kdykoli se květina objevila na nebi. Litvjaková patřila k hrstce pilotů s právem volného lovu, tedy samostatného vyhledávání kořisti, a její technika byla učebnicová: útok z výšky, ze slunce, krátká přesná dávka a okamžitý únik.
K jejím nejceněnějším kouskům patřil sestřel, který se mezi stíhači považoval za skoro nemožný: německý pozorovací balon, obložený protiletadlovou obranou, ke kterému se nikdo nedokázal přiblížit. Litvjaková vzlétla, obloukem zalétla hluboko za frontu a vrátila se k balonu z německého týlu, ze směru, odkud nikdo nestřílel. Hořící balon se snesl k zemi a Lilja dostala pochvalu před nastoupeným plukem.
Cenu za takové létání platila svým zdravím. V březnu 1943 ji v souboji s bombardéry zasáhly střepiny do nohy. Raněná dokázala dovést poškozený stroj domů a přistát, a z nemocnice utekla zpátky k pluku dřív, než jí lékaři dovolili. O pár měsíců později nouzově přistála v zemi nikoho a před přibíhajícími německými vojáky ji zachránil kolega od bitevních letounů, který přistál vedle ní, vtáhl ji do kabiny a pod palbou odstartoval.
Každodenní chleba její jednotky přitom nebyly jen efektní souboje: doprovázela bitevní Iljušiny na útoky proti německým pozicím, kryla je vlastním strojem a vracela se z letů s trupem prostříleným jako cedník. Za necelý rok na frontě stihla podle nejčastěji uváděných součtů přes sto padesát bojových vzletů.
Láska mezi vzdušnými souboji
Uprostřed války prožila Lilja i milostný příběh, který jako by napsal romanopisec. Jejím křídlem a učitelem u pluku byl Alexej Solomatin, letecké eso a Hrdina Sovětského svazu, který se do své žačky zamiloval.
Ona dlouho odolávala, láska na frontě se považovala za slabost, jenže Solomatin ji chránil v každém souboji a nakonec si její srdce vydobyl. Byli zasnoubeni a spolubojovníci na ně vzpomínali jako na nejkrásnější pár fronty: dvě esa, která si navzájem kryla záda.
21. května 1943 se Solomatin zabil. Ne v boji, ale při cvičném letu, když předváděl mladému pilotovi vzdušný souboj. Jeho stroj se zřítil přímo u letiště, před očima celého pluku i jeho snoubenky. Lilja se toho dne změnila. Přestala psát domů veselé dopisy, vyhledávala boj s posedlostí, která děsila velitele, a matce napsala větu, z níž mrazí: štěstí už pro ni skončilo, zbývá jen povinnost.
O dva měsíce později přišla druhá rána: v souboji s přesilou padla Káťa Budanovová, její nerozlučná přítelkyně a druhé nejúspěšnější ženské eso války. Lilja zůstala sama, s nezhojenými zraněními, a odmítla nabízené volno i přeložení do týlu. Létala dál, jako by ji nebe volalo domů.
1. srpna 1943, v době krvavých bojů nad Donbasem, startovala Litvjaková už ke čtvrtému bojovému letu dne. Vyčerpaná, hubená, s nezhojenými zraněními. Nad oblastí Mius-fronty se její formace srazila s přesilou Messerschmittů Bf 109 a v chaosu souboje spolubojovníci naposledy zahlédli její Jak, jak mizí v oblacích pronásledován německými stíhačkami.
Na zem se nevrátila. Bylo jí jednadvacet let, do dvaadvacátých narozenin jí chybělo sedmnáct dní, a na kontě měla podle nejčastěji uváděných součtů kolem dvanácti samostatných a několik skupinových sestřelů, což z ní dodnes dělá nejúspěšnější stíhací pilotku všech dob.
Protože se nenašel vrak ani tělo, zůstala Litvjaková vedena jako nezvěstná, a nezvěstný voják mohl v stalinské logice znamenat zajatec, tedy potenciální zrádce. Dcera „nepřítele lidu“, hrdinka se stovkami bojových letů, nedostala titul Hrdiny Sovětského svazu, na který byla navržena, a nad jejím jménem visel stín.
Podle nejčastěji uváděné verze trvalo hledání 36 let a skončilo díky tvrdohlavosti, jaká by se líbila jí samotné. Pátrání vedla i její bývalá mechanička Inna Pasportnikovová, žena, která kdysi Lilje připravovala stroj před každým vzletem a která své velitelce dlužila poslední službu. Spolu s partami nadšenců a školáků prohledávala po desetiletí místa leteckých havárií na Donbase.
Prošly desítky vraků a exhumací, a pokaždé to byl někdo jiný. Až v roce 1979 se podle této verze ukázalo, že v obci Dmitrijevka byla kdysi u vesnice pohřbena neznámá letkyně, kterou místní našli v troskách Jaku v létě 1943 a pochovali ji, aniž tušili, koho ukládají do země.
Exhumace a expertiza potvrdily, co pátrači tušili: neznámá pilotka s drobnou postavou byla Lidija Litvjaková. Zmizelá se našla, stín zajetí padl a v květnu 1990 podepsal Michail Gorbačov dekret, kterým Bílé lilii ze Stalingradu posmrtně udělil titul Hrdiny Sovětského svazu. Čtyřicet sedm let po jejím posledním letu.
Zdroje:
https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=482
https://www.britannica.com/biography/Lydia-Litvyak
https://historynet.com/first-female-ace-lydia-litvyak/
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/life-of-lydia-litvyak.html
https://www.smithsonianmag.com/history/soviet-ace-shot-down-nazi-pilots-with-great-skill-but-her-feats-are-mostly-forgotten-today-180969698/
https://en.wikipedia.org/wiki/Lydia_Litvyak
