Major Zeman lhal. Babický proces byl ve skutečnosti krvavou mstou na sedlácích a církvi

Je letní podvečer 2. července 1951, den jako každý jiný. V přízemí malotřídky v Babicích na Třebíčsku sedí u stolu čtyři místní muži – učitel a předseda národního výboru Tomáš Kuchtík, lesní dělník Josef Roupec, družstevní skladník Bohumil Netolička a tesař František Bláha. Probírají hospodářské záležitosti obce; venku se dávno setmělo, děti mají čerstvě prázdniny.

Pohodový rytmus vesnického života však náhle a navždy přervou ostré výstřely. Krátce po půl jedenácté vtrhnou do školní budovy dva ozbrojení muži – Ladislav Malý a Antonín Mityska – s pistolí a samopalem v rukou. Další dva spiklenci, bratři Antonín a Stanislav Plichtovi, hlídají venku před školou. „Kdo z vás je tady předseda komunistů?“ utrousí posměšně samozvaný vůdce skupiny Malý.

Učitel Kuchtík se reflexivně ohlédne a vtom jej smete dávka ze samopalu. Kulky zasáhnou i Roupce a Netoličku. Všichni tři padají k zemi a zůstávají nehybně ležet na chodbě. Čtvrtý z funkcionářů, těžce raněný František Bláha, se v šoku vrhá po schodech nahoru a ukrývá se na tmavém mezipatře.

Ještě doznívají ozvěny střelby, když útočníci prchají nocí pryč z obce. Ve vesnici nastává zděšení – každý tuší, že po takovém činu přijde tvrdá odpověď režimu. Ale možná si ani nedokázali představit, jak hrůznou dohru bude masakr mít.

Onoho večera 2. července 1951 zůstali na chodbě babické školy ležet tři mrtví – všichni to byli členové místního národního výboru a vládnoucí komunistické strany. Těžce zraněný Bláha jako jediný útok přežil. Nikdy však o té noci veřejně nepromluvil.

Událostmi v Babicích dodnes provázejí otázky a nejasnosti. Existuje svědectví, že Malý možná původně neplánoval vraždit – podle přiznání učiněného až po letech Bláha sdělil svému příteli Ludvíku Stehlíkovi, že ke střelbě možná vůbec nemuselo dojít, kdyby Netolička nevytáhl z kapsy revolver.

Malý měl zahlédnout zbraň, zpanikařit a zakřičet na Mitysku: „Střílej!“ – načež dávka ze samopalu smetla všechny tři muže naráz. Jistotu, co přesně ten večer proběhlo, už ale nejspíš nikdy nezískáme. Jisté je jen to, že krveprolití ve škole v Babicích spustilo připravený represivní aparát v plné síle.

Pro pochopení babické tragédie se musíme vrátit o pár měsíců zpět. Píše se rok 1951 a celá oblast jihozápadní Moravy vře napětím. Vysočina a jižní Morava jsou pro nastupující komunistickou moc problémovým regionem – lidé tu tradičně silně tíhnou ke katolické církvi a ke své půdě.

Rolníci a sedláci vzdorují vznikajícím jednotným zemědělským družstvům a kolektivizace postupuje jen s obtížemi. Státní bezpečnost (StB) zatýká tzv. kulaky a další „nepřátele režimu“, ale represe jen posilují odhodlání místních vzdorovat. Ve volbách 1946 tu dokonce nad komunisty zvítězila lidovecká strana – i to je pro nový režim trnem v oku.

V odlehlých vesnicích a lesích se začínají objevovat letáky, šeptá se o možném ozbrojeném odporu, někteří lidé se netají nenávistí k novým pořádkům. Pomalinku vznikají malé odbojové skupinky, které sbírají informace či páchají drobné sabotáže.

Je to doslova líheň odboje – zoufalého, místy naivního, ale o to odhodlanějšího. A právě sem, na Třebíčsko, zamíří počátkem roku 1951 tajemný muž, který brzy celou situaci vyhrotí k tragédii.

Oním mužem je Ladislav Malý, do té doby veřejnosti neznámé jméno. Ve skutečnosti má za sebou pohnutou minulost: za první republiky sloužil u četnictva, za okupace vstoupil do kolaborantského vládního vojska (složil přísahu Adolfu Hitlerovi), ale pro neschopnost byl propuštěn.

Po válce se nijak neproslavil – dělal úředníka, účetního lázní, a spíš než čímkoli jiným byl známý jako pijan a rváč. Roku 1949 však Ladislav Malý mizí z povědomí. Dostává se do konfliktu s místními komunisty (vyhrožuje předsedovi KSČ v Dolní Lipové) a hrozí mu trestní stíhání.

Malý proto prchá přes hranice do Rakouska a údajně se tam přihlašuje k americké zpravodajské službě CIC. Přesné detaily nejsou známy – je docela možné, že skutečně navázal kontakt se západní rozvědkou, ale mohl také ledacos přikrášlovat.

Jisté je, že se po čase ocitá v potížích i v Rakousku (má tam mít oplétačky se zákonem pro zpronevěru), a tak se roku 1951 tajně vrací zpět do komunistického Československa.

A právě v té době, zkraje roku 1951, se o Malém začíná mluvit na Moravsku. Objevuje se v převleku – někdy chodí v uniformě Sboru národní bezpečnosti a tvrdí, že slouží u pohraničníků, jindy se chlubí, že je agent západních tajných služeb.

Lidé na Vysočině v tu dobu zoufale postrádají spolehlivé informace, šíří se fámy o blížící se válce a americké pomoci. Proč by tedy neuvěřili, že tenhle urostlý třicátník s vojenským vystupováním je opravdový emisar ze Západu?

Malý se vetře do přízně různých jednotlivců – říká, že má skupinu šesti ozbrojených druhů, vypráví neuvěřitelné historky o tom, jak třeba unesl z domácí internace pražského arcibiskupa Josefa Berana, aby ho odvezl za hranice.

Dokonce tahá do svých historek místní kněze: vyžaduje od nich spolupráci s tím, že prý potřebuje, aby Beranovi někdo před útěkem udělil svátost zpovědi. Této legendě zpočátku uvěří mladý farář z Rokytnice nad Rokytnou Jan Bula a také babický administrátor Václav Drbola.

Brzy však oba duchovní pojmou podezření, že Malého příběh nedává smysl – varuje je jejich kolega, farář Jan Podveský, kterého informoval známý člen KSČ: „Dejte si pozor, chystá se tu něco strašného,“ zní záhadné varování. Bula i Drbola tedy nakonec s Malým styky přeruší. I tak se jim to však stane osudným – právě oni budou později obviněni, že patřili k „babickým teroristům“.

Malý zatím úspěšně hledá spojence jinde. Tou dobou se po kraji stále více stahují smyčky kolem tzv. reakcionářů – sedláků, kteří odmítají vstoupit do družstva, bývalých partyzánů, kteří neskrývají zklamání z nového režimu, věřících občanů, kteří vzdorují pronásledování církve.

Malý se s některými z nich setkává. Státní bezpečnost o jeho pohybu dobře ví – v terénu má dost informátorů. A nápadně často se stává, že koho Malý kontaktuje a sonduje jeho ochotu k odboji, toho vzápětí zatkne StB.

Jako by byl návnada. Kněz Jan Bula se po počáteční ochotě účastnit Malého výpravy rozmyslel – a hned druhý den, 30. dubna 1951, ho StB zatkla. Podobně dopadlo několik dalších. Malý však přesto kolem sebe vytvoří menší skupinu ozbrojených druhů. Na jaře 1951 mu krátce pomáhá jistý Drahoslav Němec (ten je ale 1. května zatčen).

V květnu se k Malému přidává sedlák Antonín Plichta starší, který už je sám na útěku – skrývá se od chvíle, co na něj přišla bezpečnost kvůli sabotáži při kolektivizaci (Plichta odmítl vstoupit do družstva a raději utekl do hor).

Plichta starší s sebou později stáhne do ilegality celou rodinu – ženu, dceru a dva syny: Antonína ml. a Stanislava. Od konce května 1951 je Malého pravou rukou i bývalý voják Antonín Mityska. Skupinka provádí drobné záškodnické akce – zapálí stoh slámy, sem tam vystřelí na okna domů komunistických funkcionářů, roznáší protirežimní letáky.

Nic velkého, spíš drobný vzdor – ale StB má o jejich činnosti dokonalý přehled. Otázkou zůstává, proč je nechává být. Možná čeká na správný moment k úderu. Jisté je, že bezpečnost byla předem připravena na obrovskou razii. A Malého banda mezitím neúprosně míří k osudné noci v Babicích.

Vraťme se zpět do noci 2. července 1951. Malý s Mityskou právě zastřelili tři muže na chodbě babické školy, čtvrtý je zraněný. Výstřely utichly, budova potemněla. Ještě v šoku prchají čtyři útočníci z vesnice. Přidávají se k nim Plichta starší a možná další pomocníci. Skupina se ukryje v nedalekých polích u vesnice Bolíkovice.

Celou noc leží schovaní v obilí. Přitom by za tmy stihli zřejmě přejít rakouskou hranici, kdyby chtěli – byla jen pár desítek kilometrů daleko. Ale oni se rozhodnou zůstat. Ráno už je pátrání v plném proudu. Úřady uzavírají silnice, pročesávají terén.

K místu masakru se stahují vojáci, milicionáři, policisté z SNB i příslušníci StB v civilu. Nad krajem krouží hlídkové letadlo. Nervózní Malý dokonce vystřelí z pole po prolétávajícím letounu – tím na sebe definitivně upozorní. Brzy poté ozbrojený kordon pole obklíčí.

Následuje chaotická přestřelka v obilí. Podle jedné z legend snad dokonce Malý v poslední chvíli obrátil zbraň proti vlastním druhům, aby si zachránil kůži – důkaz pro to ale chybí. Jisté je, že když se dým rozplyne, dva členové skupiny jsou mrtví. Ladislav Malý leží bezvládně v poli, vedle něj bezvědomý mladík Antonín Plichta ml. s prostřelenou hlavou – i on umírá.

Další dva muži z Malého skupiny jsou zranění, ale naživu: Stanislav Plichta má průstřel blízko páteře a ochrnul na spodní část těla. Antonín Mityska je postřelen lehce. Oba se vzdávají a upadají do rukou bezpečnostních složek. Drama končí. Nebo vlastně teprve začíná.

Dodnes někteří spekulují, že Malý tu přestřelku záhadně přežil. Jeho tělo bylo sice oficiálně identifikováno, ale kolují pověsti, že viděn nebyl. Dcera Plichty Ludmila dokonce tvrdila, že Malého potkala živého ještě v roce 1954 – jen co ji prý poznal, dal se na útěk.

Nikdy se to nepotvrdilo, až po roce 1990 vyšetřovatelé oficiálně prohlásili, že Malý v poli skutečně zahynul. Tím však záhady nekončí. Byl Malý upřímně přesvědčený odbojář, lehkovážný dobrodruh – anebo tajný agent-provokatér ve službách StB? Přímé důkazy o napojení Malého na Státní bezpečnost se dosud nenašly.

Podle některých historiků mohl být manipulován nevědomky – StB ho možná záměrně nechala kout pikle a tiše to dirigovala ze zákulisí. Jisté je, že už od podzimu 1950 skupiny údajného odboje ve skutečnosti řídili provokatéři StB. A Malý se do tohoto schématu dokonale hodil.

Sám důstojník vyšetřující zločiny komunismu později přiznal: „Od prvního okamžiku se komunistická strana snažila zneužít aktu střelby dobrodruhem a teroristou Malým ve svůj prospěch a k diskreditaci jakékoliv odbojové činnosti“. Jinými slovy: babická tragédie přihrála režimu přesně tu záminku k tvrdému zásahu, na kterou už nějaký čas čekal.

Následující události nabraly spád, který vesnice na Vysočině nepamatovaly ani za války. Již za deset dní po střelbě – 12. července 1951 – začíná první monstrproces. V Jihlavě stanulo před soudem 14 lidí označených za „teroristickou skupinu z Babic“.

Jsou mezi nimi nejen přeživší útočníci Mityska a Stanislav Plichta (upoutaný na vozíku), ale také sedlák Antonín Plichta st., jeho dcera a manželka, několik dalších rolníků, ba dokonce kněží, kteří s vraždami neměli fakticky nic společného.

Komunistické noviny Rudé právo s krvežíznivou záští národ poučují, že v Babicích řádila „teroristická banda placená západními imperialisty“, v jejímž čele stál agent vycvičený v Německu. Všichni obžalovaní jsou vykresleni jako zaprodanci Vatikánu a západu – zvlášť pak kněží, které propaganda označí za „nástroje imperialismu“.

Rozsudky padají nemilosrdné: 7 trestů smrti, 2× doživotí a zbytek dlouhá léta žaláře (dohromady 110 let). Popravy sedmi odsouzenců proběhnou už 3. srpna 1951 v Jihlavě – mezi oběšenými je i sedlák Antonín Plichta starší, jehož dva syny střelba v Babicích připravila o život (jeden padl v poli vedle Malého, druhý je ochrnutý ve vězeňské cele).

Je oběšen také jeden z Malého kompliců Jaroslav Melkus, dále František Kopuletý a Antonín Škrdla (hajní, kteří kdysi Malému poskytli nocleh), Gustav Smetana a Drahoslav Němec (lidé, kteří měli s Malým před Babicemi letmé styky). Krutost jde tak daleko, že když se zdravotní stav ochrnutého Stanislava Plichty zlepší, i jeho v roce 1953 odsoudí k smrti a na šibenici pověsí.

Souběžně probíhají další a další procesy. Do května 1952 jich proběhne patnáct. Celková bilance je otřesná: přes 100 odsouzených (většinou na dlouholeté tresty v uranových lágrech a komunistických věznicích) a dohromady 11 trestů smrti.

Šibenicí prošlo jedenáct mužů, z toho tři katoličtí kněží. Jejich příběh se stal symbolem vykonstruované likvidace nepohodlných. Jan Bula – ten mladý rokytnický kněz, kterého Malý marně lákal ke zpovědi arcibiskupa Berana – byl popraven v květnu 1952. Václav Drbola, farář z Babic, byl už tři týdny před střelbou ve škole ve vazbě, a přesto ho komunisté ve vykonstruovaném „babickém“ procesu oběsili jako jednoho z údajných strůjců vražd.

Třetím popraveným duchovním se stal František Pařil z Horního Újezda, kterého StB do případu zavlekla jen proto, že poskytl Malému nocleh a jídlo. V Babicích tak režim zasadil smrtící úder nejen rodině Plichtových a dalším sedlákům, ale také celé místní církvi – ukřižoval tři kněze najednou, jako varování všem „Božím služebníkům“, aby se nepokoušeli vzdorovat.

Desítky rodin byly navíc potrestány mimosoudně: příbuzné odsouzených komunisté násilně vystěhovali z domovů, často je odvezli na druhý konec republiky k nucené práci, s doživotním zákazem návratu. Třeba manželka statkáře Kopuletého z Cidliny nebo manželé Škrdlovi z Lesonic – těm všem jednoho dne řekli, ať se sbalí, že pojedou „na výlet“. Domů se nikdy vrátit nesměli.

Tyto procesy a tresty byly justičními vraždami. O jejich zmanipulovanosti dnes není pochyb. Mnozí obžalovaní byli v době babické střelby dávno za mřížemi a provinili se leda tím, že se s Malým setkali. Svědkové často vypovídali pod mučením – například děkan Josef Opletal, který ve vyšetřovací vazbě podepsal prázdné protokoly, jež StB následně dopsala podle potřeby.

Opletal později plakal a na kolenou se omlouval spolubratřím, které svým vynuceným podpisem poslal na smrt. Celá babická kauza tak představuje učebnicový případ, kdy si totalitní režim uměle vyrobil „spiknutí“ jen proto, aby mohl zasáhnout proti jinak nepoddajným komunitám: zlomit páteř sedlákům a zlikvidovat zbytky vlivu církve na venkově.

Jak trefně uvádí historik Michal Stehlík, babické procesy se od předchozích monstrprocesů lišily tím, že nebyly vedeny proti skutečným odbojovým centrům, ale proti uměle vytvořeným skupinám – měly prostě zastrašit určitou část obyvatelstva.

Komunistický režim si na Babicích vystavěl propagandistický mýtus, který využíval po desetiletí. Okamžitě po události zaplavily noviny líčení o „bestiální vraždě poctivých funkcionářů“. Už v červenci 1951 vychází brožura Babice 1951 od novináře Jaroslava Opavského.

Líčí babické sedláky jako zákeřné kolaboranty a maluje absurdní obrázky: v této agitce například stojí, že babický statkář Plichta „za války štědře oběma rukama dodával esesákům obilí, mléko a vejce“, čímž z něj dělá prototyp vesnického zrádce.

Ve skutečnosti byl Plichta prokazatelně aktivním partyzánem v boji proti nacistům. To však komunistické propagandě nikterak nevadilo – potřebovala z obětí udělat padouchy. Symbolika oficiální propagandy byla průzračná: škola v Babicích reprezentovala světlé zítřky socialismu, zatímco fara (místní fara vedle kostela) byla vykreslena jako doupě temné reakce.

Jeden dobový text barvitě líčí noc po vraždách takto: „Zatímco babičtí občané spali a mysleli si, že jejich farář také spí, slétali se v půlnoční tmě k babické faře bandité jak stíny netopýrů“. Takové sugestivní obrazy měly vštípit veřejnosti, že za vším zlem stojí zákeřní kněží a venkovští boháči.

Propaganda jela na plné obrátky i v následujících měsících. Rudé právo denně informovalo o „babických vrazích“ a referovalo o soudních líčeních. V rozhlase a v týdenících před filmovými představeními se přehrávaly sestříhané záběry ze soudních síní – vážné tváře soudců, zkroušení „záporáci“ na lavici obžalovaných.

Dokonce do továren a škol chodily organizované petice od pracujících, kteří žádali pro babické zločince trest smrti. Poslanci v parlamentu se předháněli v rozhořčených projevech – už 11. července 1951, při projednávání zákona o ochraně státních hranic, jeden z nich prohlásil: „V čele teroristické bandy stál agent západních imperialistů vysazený na naše území, aby vraždami rozvracel poklidný život našeho venkovského lidu a usiloval o návrat velkostatkářů a bankéřů!“.

Babický případ se tak stal dokonalou ilustrací tvrzení režimu, že vesnici ohrožují západní špioni a že každý, kdo vzdoruje kolektivizaci či persekuci církve, je vlastně komplic vrahů v cizích službách.

Režim příběh Babic oprášil i o mnoho let později. V polovině 70. let se normalizační televize rozhodla připomenout mýtus Babic v populární kriminální sérii Třicet případů majora Zemana. Desátý díl, nazvaný příznačně „Vrah se skrývá v poli“, přímo rekonstruuje události babického večera 1951 – ovšem po svém, značně zkresleně a účelově.

Skupina kolem Malého je tu zpodobněna jako bandité a kriminální živly, zatímco statečný major Zeman (fiktivní detektiv) případ vyřeší a zlo potrestá. Postavy mají změněná jména, ale každý v tehdejším Československu chápal, že jde o „Babice“. Seriál tak znovu očernil skutečné oběti a posílil obraz, který si komunisté přáli udržet.

Mimochodem, i v tomto díle se objevuje motiv tajemného agenta-provokatéra: v závěru major Zeman pronese, že Malý byl jen figurka navedená „vyšší mocí“ – což je vzácný okamžik, kdy propagandistické dílo mimoděk připustilo reálnou možnost, že za tragédií stála Státní bezpečnost.

Teprve po sametové revoluci 1989 mohla pravda o Babicích vyjít plně najevo. Všechny rozsudky z babických procesů byly po revizi zrušeny – první už v roce 1968, zbytek pak na počátku 90. let.

Případ znovu prověřovala prokuratura, avšak konkrétní viníky justičních zločinů se potrestat nepodařilo. V roce 1997 sice padlo obvinění proti dvěma bývalým soudcům z babických procesů (Jaroslavu Demčákovi a Pavlu Vítkovi) za zneužití pravomoci, ale jeden ze stíhaných byl pro nemoc zbaven řízení a druhý zemřel dříve, než proběhl soud.

Pozůstalí obětí i pamětníci se ale dočkali alespoň morální satisfakce. Na mnoha místech Vysočiny dnes stojí pomníčky a pamětní desky připomínající nevinné oběti Babic. V Babicích samotných byla v roce 2013 slavnostně odhalena busta faráře Václava Drboly, který tam působil. Kněží Drbola a Bula byli označeni za mučedníky komunistického útlaku a katolická církev dokonce zahájila proces jejich blahořečení.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADpad_Babice

https://www.pametnimista.usd.cas.cz/babice-busta-p-vaclava-drboly/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/kolem-pripadu-tri-zastrelenych-ve-skole-v-babicich-zustaly-nejasnosti-poslouzil-jako-zaminka-k-repre-32928

https://plus.rozhlas.cz/babice-se-staly-obeti-komunisticke-propagandy-za-kterou-nebyl-nikdo-nikdy-8523227

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/vrazda-krimi-historie-babice-babicky-pripad-skola-ksc-stb-nejasnost-komunismus-vysocina-zahada.A200716_559558_jihlava-zpravy_mv

https://www.totalita.cz/proc/proc_babice_02.php