Máňa Ženíšková: Proč jedna z největších hvězd své doby vyměnila slávu za dluhy?

Tvrdé rány na domovní dveře otřásly tichým bytem. Mladá žena uvnitř se ani nepohnula. Bum, bum! Ozvalo se znovu naléhavé dunění, které nešlo ignorovat. Máňa tiše vydechla, rychle se rozhlédla po salonu a třesoucíma rukama popadla sametový polštář.

Zpod jeho okraje vytáhla perlový náhrdelník a zlatý prsten – rodinné šperky po mamince. Na vteřinu zaváhala, než je vsunula hluboko mezi polštáře na pohovce. Teprve pak šla otevřít. Ve dveřích už čekali dva vážní muži v kloboucích. Exekutoři.

Přesto se na ně Máňa Ženíšková dokázala usmát klidným, skoro omluvným úsměvem. Vždyť co jí zbývalo? Bývala hvězdou stříbrného plátna, miláčkem publika. Teď tu stála jako manželka a matka v domácnosti, která musí s noblesou čelit peklu dluhů.

Co se jí honilo hlavou ve chvíli, kdy nechala muže vstoupit a začali se rozhlížet po cennostech? Snad vzpomínka na doby, kdy ji na premiérách obklopovaly zástupy obdivovatelů. Tehdy se v záři reflektorů koupala v aplausu. Teď se jen dívala, jak cizí ruce pročesávají její příbytek, a v duchu se modlila, aby schované šperky nenašli.

O pár minut později za exekutory zapadly dveře. Byt zůstal neuvěřitelně tichý. Máňa dosedla na pohovku a přitiskla si polštář k hrudi. Zavřela oči. Takhle tedy vypadá štěstí? pomyslela si hořce. Pak ucítila na rameni něžný dotek. Stál tam Theodor, její manžel – ten, kvůli jehož snu teď splácejí obrovské dluhy.

Díval se na ni s obavou i láskou. Nevyslovil nic, ale ve tváři měl jedinou otázku: vydržíš to se mnou? Máňa zvedla hlavu a slabě se usmála. V tu chvíli věděla, že odpověď už dávno zná. Ano, vydržím. Byla dívkou do nepohody a on za to stál. Dnes možná přišli o další kousek majetku, ale jejich rodina pořád drží pohromadě. A to je přece k nezaplacení.

Ještě než se z Máni Ženíškové stala filmová hvězda a manželka Theodora Pištěka, bývala bezstarostným dítětem z velmi vážené rodiny. Narodila se roku 1909 v pražských Vršovicích jako Marie Barbora Ženíšková – jménem, které ale málokdo použil.

Od malička jí všichni říkali Máňa. Její příjmení Ženíšková nešlo v kulturních kruzích přeslechnout. Dědečkem Máni byl slavný malíř František Ženíšek, který maloval strop a oponu Národního divadla. Málokdo tehdy měl v rodokmenu takovou osobnost.

Ani z matčiny strany nechyběla umělecká krev – dědeček Antonín Popp byl známý sochař. Otec Julius Ženíšek však rodinnou tradici umělců nepřevzal. Byl to rázný inženýr a podnikatel, který se zhlédl v moderní technice. Už v roce 1895 vlastnil jeden z prvních automobilů v Čechách a stal se průkopníkem automobilismu.

Vedl prosperující obchod s automobily a stal se dokonce výhradním zástupcem značky Ford pro Rakousko-Uhersko. Auta a umění – to byly dva světy, mezi nimiž Máňa vyrůstala.

Máňa nebyla jedináček. Měla čtyři sestry a všechny dívky se nějak dotkly světa herectví nebo filmu. Herců byla plná rodina. Starší sestra Jana i mladší Erna si zkusily malé roličky před kamerou. Anna se provdala za herce Břetislava Hrstku a Ludmila si vzala neméně známého komika Freda Bulína.

Právě tento švagr, Fred, ovšem přinesl rodině spíš smůlu. Dostal se do vedení otcovy firmy – a přivedl ji k bankrotu. Miliony z obchodu s auty byly pryč. Ženíškovi museli dokonce rozprodat vzácnou sbírku obrazů dědečka Františka. Z pohádkového bohatství zbyly dluhy a starosti. To se stalo až když byla Máňa dospělá, přesto už od dětství poznala, že štěstí a úspěch nejsou samozřejmost.

Možná i proto byla vždy skromnější než by člověk od „zlatého dítěte“ čekal. Ano, patřila mezi prvorepublikovou smetánku – jako teenagerka hrála závodně házenou za Slavii, bavily ji taneční večírky a samozřejmě navštěvovala biografy. Přesto v ní bylo cosi obyčejného a praktického. Holka do nepohody, jak se říká. Přátelská, čiperná a odolná.

Není divu, že když se počátkem 20. let objevil v Praze nový fenomén – filmové hvězdy – Máňa byla u toho. Jako sedmnáctiletá dívka chodila na gymnázium ve Vršovicích a snila svůj tajný sen: že by se mohla také blýsknout na plátně. Měla pro to všechny předpoklady.

Krásnou tvář s výraznýma očima, plné ženské tvary navzdory mládí a hlavně přirozený temperament. Nebyla to žádná křehká květinka, ale živé, bezprostřední děvče, se kterým byla legrace. Osud tomu chtěl, že její blízkou kamarádkou byla už známá filmová herečka Anny Ondráková.

Tahle slavná blondýnka – hvězda němých komedií – vzala Máňu pod svá ochranná křídla. Jednoho dne roku 1924 představila Anny svou půvabnou mladou přítelkyni režiséru Karlu Lamačovi a kameramanovi Ottu Hellerovi.

Legendární filmaři zrovna hledali nové tváře pro bláznivou grotesku Chyťte ho! a stačil jediný pohled na tu okatou brunetku s jiskrami v očích, aby řekli: „Tu chceme.“ Máňa Ženíšková se tak v pouhých patnácti postavila poprvé před kameru.

Premiéra grotesky Chyťte ho! (1924) byla pro Máňu nezapomenutelná. Na plátně sice ztvárnila jen menší roli služebné Martičky, ale diváci si jí okamžitě všimli. Byla jiná než mnoho aristokraticky chladných hereček té doby.

Zářila energií a zároveň působila přirozeně, žádné křečovité přehrávání. Ty velké tmavé oči a odzbrojující upřímný úsměv dostaly nejednoho filmového fanouška. „Lamačova okatá holka,“ začalo se jí v branži přezdívat. Nabídky na další filmy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Během pár let hrála Máňa jednu roličku za druhou. Učila se řemeslu za pochodu – nikdy neprošla hereckou školou, a přece vedle zkušených kolegů obstála. Objevila se ve vesnických romancích (Syn hor, Pantáta Bezoušek), v lehkých komediích (Vdavky Nanynky Kulichovy, Loupežníci na Chlumu) i v prvním českém hororu (Ve spárech upíra).

Ze začátku to byly jen epizodky: tu vesnická dívka, tu švadlenka nebo dcera statkáře. Každým filmem ale rostla. Od malých rolí postupně přešla k velkým dramatickým postavám. Z nenápadné středoškolačky se stala vyhledávaná herečka němého filmu. A zanedlouho měla podat svůj životní výkon.

Psal se rok 1929 a český němý film prožíval svou poslední velkou sezónu. Režisér Carl Junghans, Němec působící v Praze, připravoval sociální drama Takový je život. Do hlavní role uštvané pradleny obsadil světoznámou divadelní herečku Věru Baranovskou z Ruska. Pro roli pradleniny dcery ale vsadil na domácí talent – dvacetiletou Máňu Ženíškovou.

Byl to příběh ze života: matka dře od rána do večera, otec je hrubián a alkoholik, rodina bojuje o přežití. Máňa vnesla do role dcery neuvěřitelnou hloubku. Zahrála mladou služku, která se zamiluje do nesprávného muže a táhne tím ke dnu i svou trpící matku. Její partner ve filmu nebyl nikdo jiný než Theodor Pištěk, urostlý herec, který ztvárnil jejího otce – uhlíře.

Byl o pouhých čtrnáct let starší než Máňa, ale svou mohutnou postavou a vážnou tváří působil věrohodně jako otec rodiny. Mezi oběma hlavními představiteli to vřelo intenzivním hereckým napětím. Výsledek? Ohromené publikum v kinech a nadšení kritici. „Mánin výkon v roli dcery tehdy vychválila až do nebes i ta nejpřísnější kritika,“ psalo se po premiéře.

Němý film Takový je život se stal uměleckým klenotem, který dodnes filmoví historikové řadí k vrcholům éry. A z Máni Ženíškové udělal hvězdu prvního formátu.

Na plátně vypadali jako otec a dcera, ale zákulisí natáčení Takový je život přineslo mezi Máňou a Theodorem zcela jiný citový vztah. Pištěk byl tehdy už slavný herec, charismatický muž s pověstí bonvivána. Vedle mladičké Máni najednou rozkvetl. Když spolu dohráli poslední scénu nešťastné rodiny, zjistili, že je jim spolu krásně i mimo kamery.

Zamilovali se. Dělil je věkový rozdíl čtrnácti let a odlišné povahy – on seriózní starší elegán, ona veselá rozpustilá holka. Možná právě proto je to k sobě tolik táhlo. Už za rok je čekalo velké rozhodnutí.

V březnu 1930 probíhalo natáčení velkolepého historického filmu Svatý Václav. Při scénách s dvorní družinou knížete Václava postávali na place také Máňa (v roli slovanské dívky Radmily) a Theodor (v roli pohanského velekněze). Tehdy se filmování nečekaně přerušilo – chystala se svatba.

Skutečná svatba. 19. března 1930 řekla Máňa Ženíšková své „ano“ Theodoru Pištěkovi. Vzali se přímo uprostřed filmového projektu, v kulisách dávných časů, a noviny o tom referovaly jako o herecké senzaci. Hrávala dcery svého budoucího muže, nakonec se stala jeho ženou.

Jejich sňatku mnozí nedávali velké šance – v uměleckých kruzích byla manželství křehká a Pištěk měl pověst svůdníka. Jenže tihle dva všechny překvapili. Jejich spojení bylo hluboce láskyplné a věrné. Máňa našla v Theodorovi oporu a on v ní oddanou partnerku. Začala nová kapitola jejího života.

Ve stejném roce, kdy se provdala, čekala Máňu ještě další výzva: zvukový film. Éra němých snímků končila a mnoho slavných hvězd té doby se pádu do propasti zvuku neubránilo – buď neměli dobrý hlas, nebo neuměli mluvit přirozeně. Máňa se ovšem před mikrofonem nezalekla.

V létě 1930 přijala roli v komedii C. a k. polní maršálek, prvním velkém českém zvukovém filmu, kde exceloval komik Vlasta Burian. Máňa hrála mladou Lili Přecechtělovou a před kamerou nejen promluvila, ale dokonce zazpívala.

Její manžel Pištěk si v téže komedii opět střihl jejího tatínka – jako by je to už ani nepřekvapovalo. Publikum se v kinech bavilo a kritika byla spokojená: Máňa Ženíšková prokázala, že patří i do zvukové kinematografie.

Následující roky byly pro Máňu šťastné a náročné zároveň. Vstoupila do nové dekády jako úspěšná herečka, novomanželka a brzy i nastávající matka. Po Maršálkovi natočila ještě několik filmů – například romantickou komedii Miláček pluku, melodrama Skalní ševci nebo veselohru Strýček z Ameriky.

Její tempo se ale zpomalovalo. Dne 25. října 1932 porodila syna Theodora. Z malého Pištěka se stal smysl jejího života. Máňa začala přehodnocovat priority: chtěla být především maminkou. Na rok si dala od filmování úplnou pauzu. Když se v roce 1934 vrátila před kameru, už to nebylo jako dřív – točila méně a role byly menší.

Manžel ji sice rád brával na jeviště jako hosta v divadle Vlasty Buriana, ale ve filmu se objevovala jen sporadicky. Rodina se rozrostla ještě o dceru Annu (narozena 1937) a Máňa se definitivně rozhodla: hereckou kariéru pověsí na hřebík. Její úplně poslední film Cikánská láska měl premiéru v roce 1938. To jí bylo pouhých 29 let.

Na vrcholu popularity odešla z filmu a veřejného života. Nebylo to zklamáním ani prohrou – byl to vědomý krok. Filmoví historikové se shodují, že díky svému půvabu a talentu se klidně mohla stát hvězdou srovnatelnou s Adinou Mandlovou či Lídou Baarovou, kdyby chtěla… Jenže ona nechtěla. Místo oslnivé dráhy filmové divy zvolila cestu obyčejného rodinného štěstí.

Zatímco se Máňa Ženíšková ve druhé polovině 30. let stahovala do ústraní, její manžel Theodor Pištěk hrál v jednom filmu za druhým. Na první pohled se mohlo zdát, že je všechno ideální: on úspěšný herec, ona pečující matka dvou dětí, finančně zajištěná rodina. Jenže skutečnost byla složitější.

Pištěk totiž v sobě nosil jeden velký tajný stín. Vzal si do hlavy, že začne i produkovat filmy, a svůj záměr už v roce 1929 uskutečnil – stal se hlavním producentem právě filmu Takový je život, v němž jeho budoucí žena zazářila. Projekt to byl umělecky odvážný, ale obchodně riskantní. Když film dokončovali, odstoupili zahraniční sponzoři.

Theodor Pištěk se rozhodl zachránit dílo za každou cenu. Půjčil si ohromnou sumu peněz, aby film financoval z vlastního. Výsledek? Takový je život se líbil kritikům, ale masový divácký úspěch neměl. Utržené vstupné zdaleka nepokrylo náklady. Pištěkovi tak zůstaly v rukou dluhy, které by člověk splácel celá desetiletí. A přesně to ho čekalo.

Když se Máňa za Theodora provdala, věděla o tom. Místo aby vyčítala či panikařila, postavila se k tomu čelem. Z malé filmové princezny se proměnila ve statečnou hospodyni. Peněz doma nebylo nazbyt, každý honorář mířil na umoření dluhu. Pištěk kvůli tomu přijal doslova každou roli, která se naskytla.

Stal se hereckým rekordmanem – hrál ve 325 filmech! Byl stále na cestách nebo na placu, vyčerpaný k padnutí. Na Máňu tak zůstala veškerá starost o domácnost a děti, mnohdy i shánění peněz na běžné výdaje. Ukázala se jako neuvěřitelně schopná žena.

Přestože vyrostla v blahobytu, uměla se v těžkých časech uskromnit. Držela rodinnou kasu pevnou rukou, počítala každou korunu a nikdy si manželovi nepostěžovala. Sousedé ji znali jako milou paní v zástěře, která dokáže z ničeho uvařit chutný oběd a ještě se u toho usmívat.

Jenže některé návštěvy byly i na její nervy příliš. Občas se ve dveřích objevili věřitelé nebo rovnou exekutoři. Přišli zabavit cennosti, když splátky vázly. Máňa však byla připravená.

Maminčina vynalézavost neznala mezí – prstýnky a náušnice ukryté v květináčích či polštářích unikly nejedné razii. Byly to nervy, zoufalství někdy klepalo na dveře spolu s exekutory, ale Máňa nikdy neztratila hlavu ani tvář. Ani na okamžik nelitovala, že opustila svět filmu.

Celou duší stála za svým mužem. Věřila v jeho talent a věděla, proč to všechno dělá. Jejich děti nic nepostrádaly – měly lásku rodičů a klidný domov. A když se dveře bytu zavřely za posledním věřitelem a dluhy byly konečně splacené (podle pamětníků někdy kolem roku 1948, tedy téměř dvacet let od vzniku), mohla si Máňa Ženíšková s úlevou říct, že zvládli i to nejhorší.

V rodině Pištěkových nadále panovala pohoda, jakou by jim mohl leckdo závidět. Harmonie, kterou si za peníze nekoupíte – to byla její odměna za všechny ty těžké roky.

Čas plynul a dříve slavné jméno Máňa Ženíšková začalo blednout v paměti národa. Když po válce přišly nové filmové hvězdy a staré filmy upadaly v zapomnění, žila si Máňa svým poklidným životem. Už nikdy se na plátna kin nevrátila, už nikdy nestála o reflektory.

Stárnoucí herci občas dostávali malé role ve filmech nebo televizi, ale ona ne – svoje ambice si v mládí naplnila a nepotřebovala nic dokazovat. Její svět se zúžil na rodinu, přátele a vzpomínky. Theodor Pištěk, její milovaný manžel, však nakonec doplatil na celoživotní pracovní tempo.

Podlomené zdraví a vyčerpání ho dostihly příliš brzy. Zemřel v roce 1960, ve věku 65 let, v náručí své ženy. Máňa ho přežila o dvaadvacet let. Byla tu najednou sama – bývalá herečka, kterou si nové generace téměř nevybavovaly.

Její syn Theodor mezitím dosáhl světového úspěchu jako malíř a kostýmní výtvarník (v roce 1985 převzal Oscara za film Amadeus). Máňa ho v tom podporovala, jako celý život podporovala muže svého života.

V roce 1978 se stal malý zázrak. Režisér Oleg Reif chystal dokument Díky, pane Kříženecký o prvních hercích české kinematografie a přesvědčil i Máňu Ženíškovou, aby před kamerou zavzpomínala. Po čtyřiceti letech se tak někdejší hvězda objevila na filmovém záběru – jako babička s laskavýma očima a hlubokým hlasem, který dřív diváci neznali.

Stála před kamerou v elegantním kostýmku, ruce se jí malinko chvěly, ale mluvila klidně a moudře. Když vyprávěla o němých filmech a o tom, jak jí světla studia kdysi svítila do tváře, v koutku úst jí pohrával nepatrný úsměv. Myslela možná na ta léta s Theodorem, na všechny jejich společné scény – ty filmové i ty životní. Dokument trval jen chvíli a pak se nad Máňou Ženíškovou znovu zavřela voda zapomnění.

Jednoho sychravého dne v listopadu 1982 vydechla tahle zapomenutá herecká diva naposledy. Bylo jí třiasedmdesát let. O její tiché smrti nepsaly žádné velké titulky v novinách, možná jen staromilci si vzpomněli: „Ženíšková… ta přece hrála s Pištěkem, kdysi dávno.“ Odešla žena, která mohla být jednou z největších hvězd své doby – kdyby chtěla… Místo toho zvolila cestu lásky, obětavosti a skromnosti.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A1%C5%88a_%C5%BDen%C3%AD%C5%A1kov%C3%A1

https://www.krajskelisty.cz/praha/33721-lepsi-nez-mandlova-prednost-ale-dala-svatbe-s-tatkou.htm

https://www.lifee.cz/statecny-theodor-pistek-slavny-herec-se-odmitl-podilet-na-vykonstruovanem-procesu-ktery-mel-znicit-stryce-vaclava-havla-ea321

https://volny.centrum.cz/ani-mandlova-ani-barova-nejuzasnejsi-herecka-prvorepublikoveho-filmu-byla-tato-vyjimecna-kraska-skoncila-jako-uklizecka-36ebdce4-683b-56d8-aad5-24d53e9d4d38?lp=1

https://zena-in.cz/clanek/mana-zeniskova-matka-oskaroveho-vytvarnika-dala-prednost-rodine-pred-karierou

https://www.kinobox.cz/osobnosti/24111-mana-zeniskova

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/126674/mana-zeniskova