Marie Drahokoupilová randila s Kohoutem i Plzákem. Její rakouský manžel jí zlomil srdce

Marie Drahokoupilová se narodila v Praze roku 1941 jako jediná dcera stavebního inženýra. Od dětství tíhla k herectví – recitovala básně, účinkovala v Dismanově rozhlasovém souboru a hrála divadlo. Navzdory přání rodičů vystudovala DAMU po boku takových talentů, jako Iva Janžurová.

Už jako mladičká studentka se mihla ve filmu Štěňata a brzy po škole získala angažmá v oblastním divadle v Kolíně. Zanedlouho však zakotvila v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), kde působila celá 70. léta až do roku 1980. Na rozdíl od mnoha kolegyň té doby nemusela bojovat o přízeň režisérů – o role neměla nouzi a užívala si práce, která ji naplňovala.

Byla obdařena výjimečným půvabem a šarmem. Pro svou krásu a aristokratické vystupování však často nebyla obsazována do rolí „prostých soudružek“ v budovatelských filmech – působila příliš elegantně a chladně pro kladné hrdinky socialistického střihu.

Místo toho excelovala jako femme fatale: hrála vypočítavé dámy, bohaté manipulátorky a někdy i vražedkyně. Tyto záporné role jí nevadily, naopak – milovala jejich dramatičnost a možnost ukázat herecký talent. Už ve 26 letech zazářila v hlavní roli psychologického filmu Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), natočeného podle románu Josefa Škvoreckého Lvíče.

Osud tomu ale chtěl, že Flirt byl po sovětské invazi zakázán a putoval do trezoru, takže diváci jej užili jen krátce. Pro mladou herečku to nebyl ideální start v době nastupující normalizace, ale Drahokoupilová naštěstí nepřišla o možnost pracovat. Televize ji obsazovala do populárních detektivních inscenací, a režiséři dobře věděli, že v ní kromě krásy dřímá i talent.

Na televizní obrazovce si ji dodnes pamatujeme také jako „slečnu z francouzštiny“ – spolu s kolegyní Irenou Kačírkovou moderovala v 70. letech televizní kurz francouzského jazyka. Bylo to zvláštní: uprostřed režimu, který vše západní vykresloval jako špatné, učily dvě noblesní dámy diváky francouzsky. Sama Marie tehdy francouzsky moc neuměla a musela se jazyk intenzivně doučit přes léto, ale úkol zvládla tak dobře, že diváci nepoznali, že není rodilá mluvčí.

Drahokoupilová se tak stala symbolem elegance a evropského šarmu v československé kultuře – pro svůj vzhled si dokonce vysloužila přezdívku „česká Sophia Loren“. Navzdory okouzlujícímu zevnějšku však sama sebe nikdy nevnímala jako osudovou svůdnici. V soukromí byla spíše nejistá a skromná, což kontrastovalo s typem žen, které na jevišti a plátně ztvárňovala.

Přestože se Marie pohybovala mezi hereckými kolegy a nápadníky by se jistě našli, její milostný život zdaleka nebyl pohádkou. „Nikdy mi nešlo o to za každou cenu ulovit hlavní roli – a podobně to bylo i s muži,“ glosovala později svůj osud. Lásce podlehla několikrát, ale ne vždy to skončilo šťastně. Krátká okouzlení často přerostla ve vztah, který časem vyprchal do lhostejnosti. Mezi jejími partnery se objevila i známá jména: nějaký čas se jí dvořil například spisovatel Pavel Kohout či proslulý psychiatr a odborník na manželství Miroslav Plzák. Ani jeden z těchto vztahů však nepřinesl trvalé štěstí.

Marie tak zůstávala dlouho svobodná. Zatímco mnohé její vrstevnice již vychovávaly děti, ona veškerou energii věnovala kariéře a myšlenky na rodinu odkládala „na potom“. Uteklo jí mládí – najednou tu byla téměř čtyřicetiletá krásná herečka, stále bez manžela a bezdětná. „Život mi utekl v divadle, na natáčení a večerních představeních,“ vzpomínala, „najednou mi bylo téměř čtyřicet a pořád jsem byla sama.“

Vše se změnilo na konci 70. let. Na filmovém festivalu v Karlových Varech potkala muže, do něhož se zamilovala na první pohled. Erwin (Ervin) Neuhart, pohledný Rakušan, ji okouzlil svým světáckým vystupováním. Byl o několik let starší, pracoval jako úředník pro velkou chemickou firmu ve Vídni. Po letech osamění konečně potkala muže, vedle něhož si připadala milovaná a v bezpečí.

Jejich seznámení přišlo v nelehké době. Byla to éra normalizace, kdy vztah občanky Československa s cizincem ze Západu budil pozornost úřadů a mnohdy i podezření. Aby se Marie a Erwin mohli vídat, museli složitě žádat o povolení – on potřeboval zvláštní vstupní víza, ona výjezdní doložku, což nebylo jednoduché. Každé shledání zamilovaných provázela byrokratická nejistota. A tak když ji Erwin požádal o ruku, nakonec souhlasila – svatba se zdála jediným způsobem, jak překonat hranice a být spolu.

Když se Marie Drahokoupilová roku 1980 ve svých 39 letech vdávala za Rakušana, nebylo to vůbec snadné. Socialistické Československo kladlo sňatkům s cizinci překážky. Nevěsta musela žádat o povolení k sňatku a čekat dlouhé tři měsíce, „prý aby měla dost času své rozhodnutí přehodnotit“.

Dokonce jí před svatbou nedovolili ani vycestovat do Vídně, aby se seznámila s budoucí tchyní. Byrokracie a státní dohled tak mladému páru znepříjemňovaly každý krok. Navzdory všem průtahům a potížím se ale nakonec vzali. Marie prožívala chvíle naděje – věřila, že po boku milovaného muže ji čeká naplněný osobní život, který dosud postrádala. Pro lásku byla ochotna obětovat mnoho, třeba i svou dosavadní hereckou dráhu.

Novomanželé se usadili ve Vídni a Marie navenek působila šťastně. Měla najednou to, po čem dlouho toužila – vlastní rodinu, domov v cizině a příslib nového začátku. Zpočátku pendlovala mezi Rakouskem a Prahou, na trvalé vystěhování však nepomýšlela. Doufala, že si udrží i své milované povolání herečky. Nějaký čas skutečně dojížděla do Čech a snažila se pokračovat v práci. Jenže brzy narazila na tvrdou realitu: dveře českých filmů a divadel se pro ni zavřely.

V zákulisí se totiž začaly šířit řeči. „Herečka se výhodně vdala za boháče, teď má peněz dost a práci nepotřebuje,“ šeptalo se. Nikdo přesně nevěděl, kdo ty pomluvy vypustil, ale zášť a závist vykonaly své. Ředitelé a režiséři jí přestali nabízet role.

Drahokoupilová se ocitla v absurdní situaci: střídavě pobývala ve Vídni i v Praze a zoufale si přála hrát, ale kvůli pověstem o jejím „milionářském“ manželovi ji najednou nikdo nechtěl obsadit. Tehdejší klepy ji profesně zničily – zářivá herečka byla rázem odepsána jako někdo, kdo je „za vodou“ a nemusí už pracovat.

Marie těm pomluvám nemohla čelit. Komunistický režim podobným fámám mlčky nahrával – sňatky na Západ budily podezření a možná i nelibost oficiálních míst. A tak, ačkoliv navenek nebyla nikde oficiálně zakázaná či odsouzená, v praxi pro ni žádné větší role po svatbě nepřicházely.

Její jméno zmizelo z plakátů i obrazovek. Jediné, co jí zbylo, byl dabing filmů, kterému se mohla dál věnovat a který ji u herectví alespoň částečně udržel. Ale pro ženu, která milovala jeviště a kameru, to byla slabá náplast.

Ještě trpčí však bylo zjištění, že ani v osobním životě není vše tak růžové, jak doufala. „Manžel byl doma úplně jiný člověk, než jakého jsem poznala na začátku,“ svěřila se po letech. Zpočátku zamilovaný a pozorný Erwin se po svatbě změnil. Ukázalo se, že jejich známost byla příliš krátká a možná lehkovážná – ve skutečnosti se vlastně nestačili poznat.

Společné soužití odhalilo povahové rozdíly a brzy se dostavily neshody a konflikty. Erwin navíc kvůli své práci hodně cestoval po světě. Marie trávila dlouhé dny sama v cizí zemi, bez přátel, bez divadla. Ocitla se v izolaci: v Praze ji postupně vymazali z kulturního života a ve Vídni zůstávala „ženou v domácnosti“, které se manžel často vracel jen na skok.

Každý den tak pomalu ukrajoval z jejího sebevědomí a radosti. Přišla o svou životní roli – roli herečky – a zároveň zjišťovala, že ani role manželky není naplněním jejích snů. Ztratila postupně vše, co tvořilo její dřívější identitu: práci, veřejné uznání, tvůrčí náplň a nakonec i víru v lásku, která přece měla překonat všechny překážky.

Kritickým momentem se stal přelom 80. a 90. let. Manželství, v němž Marie setrvávala navzdory smutku, procházelo hlubokou krizí. Třináct společných let přineslo víc bolesti než radosti. Byly to roky, kdy Drahokoupilová přišla o herectví, o možnost mít děti (mateřství odkládala tak dlouho, až se ho nedočkala) a nakonec i o respekt okolí. Z okouzlené ženy se stávala uzavřená, zklamaná bytost.

Když se pak roku 1989 rozpadl i svět, jaký znala – komunismus padl a Československo se otevřelo světu – stála Marie na životní křižovatce. V nové svobodné době by teoreticky mohla znovu začít hrát, ale to by musela opustit nešťastný osobní svazek a vrátit se domů. Tento krok dlouho zvažovala. Rozvod pro ni nebyl jen osobní prohrou, ale i bolestným přiznáním, že láska, pro kterou obětovala vše, definitivně vyprchala.

Nakonec však sebrala odvahu a rozhodla se zachránit si to, co zbylo z jejího já. Podala žádost o rozvod a sbalila ve Vídni svých pár věcí. „Po všech neshodách a problémech jsem se rozhodla vrátit zpátky domů,“ vzpomínala později. Bylo jí přes padesát let, když s těžkým srdcem opouštěla muže, kterého kdysi slepě milovala. „Od té doby, co jsem se rozvedla, o svém bývalém manželovi nic nevím,“ řekla upřímně v jednom z mála veřejných rozhovorů.

Definitivně tak uzavřela jednu kapitolu: „Ten vztah pro mě postupně vyprchal do naprosté lhostejnosti,“ dodala s trpkým úsměvem. Hořkost a zklamání ukryla za ironii: „To je taková slepá láska na jednu minutu – a mně se to stává velmi často, jsem na to asi hodně nadaná,“ glosovala sebeironicky své osudové poblouznění.

Rozvodem však příběh neskončil. Návrat do Prahy byl pro Marii hořkosladký. Psal se rok 1993 a země se rychle měnila. Ona sama se ocitla v podivné prázdnotě: slavná jména její generace se vracela na obrazovky a do divadel, ale její hvězda už znovu nezazářila.

Nová porevoluční éra dávala přednost mladším tvářím a ona navíc ztratila kontinuitu – třináct let mimo obor je v umělecké profesi propast. Sem tam si sice zahrála menší role (objevila se např. v drobných úlohách ve filmu Svatba upírů či Král Ubu v 90. letech), ale na dřívější výsluní se už nevrátila. Kdysi ji milovali diváci i režiséři, teď jako by patřila do jiné doby. Ocitla se tak na okraji dění, bez pracovních příležitostí a bez rodiny.

Aby toho nebylo málo, v polovině 90. let ji zasáhla ještě jedna rána: zemřela její milovaná maminka, která ji vždy podporovala a se kterou po návratu žila ve společné domácnosti. Marie najednou zůstala sama se svým stárnoucím otcem. Role poslušné dcery, která pečuje o rodiče, se pro ni stala náplastí na prázdnotu – alespoň byla potřebná v rodinném kruhu.

Po maminčině smrti a tátově odchodu do ústraní se z Drahokoupilové definitivně stala žena samotářka. „Uzavřela jsem se sama do sebe,“ přiznala upřímně, „přestala jsem chodit do společnosti a naučila se užívat si soukromí“. Po někdejší populární herečce jako by se slehla zem – neobjevovala se na večírcích, odmítala bulvární rozhovory a návraty do světa celebrit.

Pravdou je, že Marie se stáhla z očí veřejnosti záměrně. Nechtěla budit lítost ani rozebírat staré rány. Když už výjimečně přijala pozvání do pořadu (například v roce 2022 v Show Jana Krause), vystupovala s noblesní zdrženlivostí. O svém soukromí mluvila jen v náznacích a citlivě. Prohlásila, že si na život v ústraní zvykla a vlastně jí vyhovuje. Po rozvodu už se znovu nevdala.

„Později jsem sice potkala muže, se kterým jsme si rozuměli, ale už se mi nechtělo nic na svém životě měnit,“ svěřila se svým typickým klidným tónem. Místo partnerů si oblíbila jiné společnosti – přátele a zvířata. Miluje psy a vůbec všechna zvířata, která podle ní dávají člověku lásku bez podmínek. Také se znovu zamilovala… do samotného města Vídně, kde prožila kus života. Dnes Marie Drahokoupilová stárne důstojně a s grácií, jak říkají její obdivovatelé. Ve své tváři má stále ten jemný půvab a jiskru v oku.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Drahokoupilov%C3%A1

https://www.i60.cz/clanek/detail/34135/herecka-marie-drahokoupilova-na-role-soudruzek-byla-prilis-krasna

https://zeny.iprima.cz/herecka-marie-drahokoupilova-se-prave-lasky-a-deti-nedockala-477226

https://www.kinotip2.cz/clanky/marii-drahokoupilove-svatba-s-cizincem-neprinesla-stesti-a-temer-ji-pripravila-o-praci-20241127-11910.html