Článek
Když devatenáctiletá Jiřina Sedlická 8. května 1945 odpoledne zaslechla od Pražského hradu tři výstřely, ani v nejhorších snech ji nenapadlo, že jeden z nich možná patřil jejímu bratrovi.
O pár ulic dál právě její dvaadvacetiletý bratr Miroslav Sommer poprvé po čtyřech dnech barikádových bojů vydechl úlevou. Pražské povstání vítězilo, Němci kapitulovali. Válka skončila. Mirek zahodil pušku na dlažbu a unaveně se pousmál na dva kamarády vedle sebe.
V tu chvíli se však zpoza rohu vynořily tmavé siluety – vojáci v černých uniformách se znakem lebky. Ozvalo se zařvání rozkazu. Mirkovi ztuhl úsměv na rtech. Hlavně samopalů mířily přímo na hruď jemu i ostatním. Euforii vystřídal mrazivý strach.
Bylo úterý 8. května 1945, poslední den druhé světové války v Evropě. Německý generál Rudolf Toussaint, velitel pražské posádky, toho rána s Českou národní radou dojednal příměří. Podle dohody měli Němci okamžitě složit zbraně a dostali za to možnost volného průchodu k americké armádě na západě.
Mnozí poslechli – po poledni už kolony kapitulujících vojáků a civilistů prchaly z města směrem na Plzeň. Ulice Prahy zachvátila opojná euforie: po čtyřech dnech krvavých pouličních bojů svítala naděje, že se hlavní město dožije svobody. Jenže ne všichni okupanti se vzdali.
Někteří fanatičtí esesáci pohrdli rozkazem kapitulovat. Rozhodli se bránit svou poraženou Říši do posledního náboje – a do svých posledních dechů s sebou vzít co nejvíc nevinných obětí.
Těch 21 českých kluků a mužů, kteří se pohybovali v okolí Míčovny v Královské zahradě (některé zdoje uvádí, že v Nerudově ulici), narazilo právě na takovou zběsilou jednotku SS. Místo cesty domů je čekalo zajetí. Ozbrojenci je obstoupili a beze slova jim začali nasazovat na ruce provazy. Co se Mirkovi a jeho druhům honilo hlavou ve chvíli, kdy ztratili svobodu pár hodin před vytouženým koncem války?
Nejspíš tomu nedokázali uvěřit. Ještě ráno riskovali životy v boji proti okupantům – a teď stáli neozbrojení, s rukama nad hlavou, a hlavně nepřátelských zbraní mířily na ně. Šok a vztek. A možná tušení, že tohle neskončí dobře.
Zajatci byli odvlečeni do areálu Pražského hradu obsazeného Němci. Na jednom z nádvoří jim samozvaní kati suše oznámili, že je čeká smrt. Esesáci pak dvacet jedna mladých Čechů po skupinkách přinutili přejít na hořejší rampu nad hlubokým příkopem zvaným Jelení. Tam, na severním okraji hradu poblíž Prašného mostu, se toho květnového odpoledne rozpoutalo peklo.
Ještě před popravou byli zajatí povstalci krutě biti a mučeni. Údery pažeb, kopance a tupé rány pěstí se mísily s bolestnými výkřiky – a za hradbami zatím panovalo slunečné jarní ticho, jako by se nic nedělo. Pak se ozval první výstřel. A další. Esesmani začali Čechy systematicky popravovat ranami do týla.
Kulka, pád těla dolů do příkopu. Další výstřel, další bezvládný pád. Některé oběti byly zastřeleny okamžitě na horní rampě; jiné strhli dolů a vraždili zblízka. Zastřelení Češi padali k zemi z několikametrové výšky jako hadrové loutky.
Kdo pád přežil a ještě se hýbal či sténal, toho kati nemilosrdně dorazili. Seskakovali dolů za zkrvavenými těly a bajonety bodali zbývající živé, dokud se nepřestali hýbat. Na zubožená těla dopadaly zběsilé rány pažbami a okovanými botami. Poslední zajatce shodili dolů ještě živé – a tam je v jakémsi šíleném rauši zaživa ubodali a zohavili.
Celou tuto hrůzu zpovzdálí sledovali očití svědci. Několik zaměstnanců Hradu a členů stráže mělo z kanceláří okna směrem k Jelenímu příkopu a vidělo vše, co se odehrálo. Nikdo z nich se neodvážil zakročit – každý se bál byť jen pohnout, aby neskončil podobně. Jejich svědectví ale uchovalo pro budoucnost detailní popis masakru. Právě díky nim víme, jak bestiálně se útočníci chovali.
Jeden mrazivý detail vypověděli nezávisle na sobě: hlavní roli mezi vrahy totiž sehrála žena. Jistá mladá Němka, údajně zaměstnankyně gestapa č. 23 (někdy se uvádí i 43), se do zabíjení pustila s nepříčetnou zuřivostí. Křičela a smála se, zatímco podřezávala a mrzačila bezvládné oběti, řezala jim nožem břicha a sekala do obličejů – uřezávala nosy a uši. Esesáci okolo ní nadšeně tleskali. Z fanatické pomsty se stalo orgiastické běsnění, které nemělo obdoby.
Jiřina Sedlická se až po válce dozvěděla, co přesně se jejímu bratrovi a dalším zajatcům v Jelením příkopu stalo. Mnohé detaily možná raději ani nechtěla vědět. Stačilo to nejzákladnější: všichni byli brutálně zavražděni ranou do týla a pak ještě zohaveni.
Poválečná vyšetřovací zpráva popisuje stav, v jakém byly oběti nalezeny – i ostříleným lékařům z toho tuhla krev: prostřílené týly, rozpáraná břicha, vyhřezlá střeva, vypíchané oči, uřezané části těl. Polovinu ze zavražděných se kvůli zohavení těl nikdy nepodařilo identifikovat. Jedenáct mužů dostalo jména, deset zůstalo navždy bezejmenných.
Pro rodiny obětí to byla nepředstavitelná rána. Jiřinin bratr Mirek, teprve dvacetiletý kluk plný ideálů, byl po konci války nalezen mezi zohavenými mrtvými těly v hradním příkopu. Paní Jiřina přesto po letech našla sílu o bratrově osudu veřejně promluvit.
„Našemu Mirkovi rozpárali břicho, Karlovi uřízli hlavu a Fredovi Veselému nos a uši… Mirkovi by bylo v červnu dvaadvacet let.“ vzpomínala Jiřina Sedlická.
Jen pomyslet na takovou hrůzu je těžké – a vyslovit ji nahlas chtělo od paní Jiřiny skutečnou odvahu. Krátce po masakru ovládla Prahu vítězná euforie. Večer 8. května utichly boje a válka definitivně skončila. Tisíce Pražanů slavily osvobození. Pro jedenadvacet rodin ale v tom osvobozeném městě zavládlo zoufalství. Jejich synové, bratři, otcové byli mrtví.
Roku 1946, necelý rok po povstání, byl přímo v Jelením příkopu odhalen památník ve tvaru štíhlého sloupu ze sliveneckého mramoru s ostrým bronzovým hrotem na špici. Stojí nedaleko Prašného mostu, tam, kde tehdy mladí vlastenci naposledy vydechli. Každého 8. května tam Jiřina s rodiči chodila položit kytici a potichu zavzpomínat.
Jenže přišel rok 1948 a nové poměry. Komunistický režim sice uctíval padlé sovětské hrdiny, ale na české povstalce, kteří bojovali za svobodu po boku „buržoazních“ západních spojenců, oficiální místo v dějinné paměti nezbylo. Areál Pražského hradu se uzavřel a k památníku v Jelením příkopu už se běžný člověk nedostal. Truchlící pozůstalí měli smůlu – jejich tichý rituál se stal nežádoucím.
Jiřinin otec se s tím ale odmítl smířit. Jeden svědek vzpomínal na epizodu z počátku 50. let: Pan Sommer tehdy potkal v Praze jakéhosi mládence a hořce mu pověděl: „Takového chlapce jsem měl, jako jsi ty. Zabili ho v Jelením příkopu. Beneš jim nechal postavit pomník a za Gottwalda tam nesmím.“
Mladík však byl členem KSČ, odhalil svou stranickou legitimaci a postaral se, aby byl zdrcený otec udán a stíhán za urážku prezidenta republiky. Oběť nacistů se stala obětí nové totality. Pan Sommer přesto nepřestal bojovat za synovu památku.
Po celých dvacet let bombardoval úřady a Hrad dopisy – marně žádal, aby vznikla alespoň pamětní deska u veřejně přístupného vchodu do Jeleního příkopu. Každý rok zkusil projít k pomníku, a každý rok ho ozbrojená hlídka nevybíravě vykázala.
Až jednou došlo k nečekané náhodě: v jednu květnovou neděli 60. let, právě když stráž pana Sommera opět surově vyhazovala, otevřela se brána Hradu a vyjížděl prezidentský vůz Ludvíka Svobody. Otec bez váhání vkročil před auto a zastavil ho. Z limuzíny vystoupila první dáma, Irena Svobodová. Vyslechla rozrušeného starého muže a podala mu ruku.
Celou hodinu si prý povídali. Slíbila čestným slovem, že do roka bude u příkopu pamětní deska – a svůj slib splnila. Konečně mohli pozůstalí uctít své blízké alespoň malou tabulkou se jmény u vstupu do Jeleního příkopu.
A co samotní vrazi z Jeleního příkopu? Zdá se, že spravedlnosti unikli. Dodnes se neví, kdo konkrétně se oné bestiální popravě účastnil. Snad ti fanatičtí esesáci padli druhý den v boji s Rudou armádou, která 9. května dorazila do Prahy. Možná se rozptýlili a uprchli na západ, ukryli se mezi zajatci.
Jisté je, že nebyli nikdy dopadeni. Jejich jména upadla v zapomnění – stejně jako tváře většiny jejich obětí. V bojích Pražského povstání padlo okolo 1693 Čechů, a s brutálně zavražděnými civilisty se celkový počet českých obětí vyšplhal asi na 3700.
Němců padlo v bojích jen kolem 800. Masakr v Jelením příkopu patří k nejhorším zvěrstvům, jakých se nacisté na Češích za války dopustili, a nesmí být zapomenut.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vra%C5%BEda_zajatc%C5%AF_v_Jelen%C3%ADm_p%C5%99%C3%ADkopu
https://temata.rozhlas.cz/poprava-v-jelenim-prikope-8045008
https://www.prazske-povstani.cz/mista-a-pribehy/jeleni-prikop/
https://www.fronta.cz/kalendar/vrazda-zajatcu-v-jelenim-prikopu
https://www.dotyk.cz/magazin/masakr-v-jelenim-prikope-30000204.html
https://www.arfa.cz/zapomenuty-masakr-21-povstalcu-na-prazskem-hrade-v-jelenim-prikope-nemci-zaziva-parali-zajate-prazany-posledni-den-valky-po-podpisu-prazske-kapitulace-mrazivy-pribeh-a-vzpominka-pani-jiriny-sestr/
