Článek
Školní tělocvična, turnaj ve vybíjené, začátek sedmdesátých let. Na hřišti stojí podsaditá dívka, které se celá škola směje, a v ruce drží míč. Pak přijde rána, jakou od holky nikdo nečekal, a soupeřky padají jedna za druhou. Z hlediště se ozve posměšný výkřik, který má zranit, a místo toho vstoupí do dějin českého filmu: „Metráček!“
Scéna, kterou zná několik generací diváků, i hláška, kterou si spolužáci pokřikovali po chodbách ještě desítky let. Málokdo ale ví, že dívka, která ji schytala, nebyla ve skutečnosti žádný metráček. Byla to sportovkyně, šermířka a vášnivá hráčka vybíjené, která na konkurzu porazila tisíce soupeřek, a podle historek i jednu budoucí superhvězdu. A která kvůli roli udělala něco, co by v šestnácti letech, ve věku, kdy každá dívka řeší postavu, neudělal skoro nikdo: dobrovolně přibrala.
Dítě ze zákulisí
Markéta Světlíková se narodila 16. ledna 1955 v Kolíně a divadlo měla doma na stole. Otec Eduard Světlík byl spisovatel a překladatel a oba rodiče pomáhali s provozem kolínského divadla, takže dcera vyrůstala mezi kulisami a poprvé ochutnala jeviště dřív, než pořádně uměla číst. K tomu sportovala: šermovala a milovala vybíjenou, což se mělo brzy ukázat jako výhra v loterii, o které ještě nevěděla.
Odvaha, se kterou do role šla, se přitom z dnešního pohledu docela podceňuje. Bylo jí šestnáct, tedy přesně věk, kdy dívky řeší každé kilo a každý pohled do zrcadla, a ona přijala roli, kvůli které měla vypadat tlustší, byla ochotná přibrat a věděla, že jí od premiéry budou lidé na ulici říkat Metráčku. Řekla ano. A právě ta bezelstná statečnost je možná to, co z plátna cítí každá generace diváků znovu.
Na počátku sedmdesátých let se totiž režisér Josef Pinkava, zkušený tvůrce filmů pro děti a mládež, rozhodl zfilmovat bestseller Stanislava Rudolfa Metráček aneb Nemožně tlustá holka. Rudolf byl fenomén své doby, jeho dívčí romány hltala každá knihomolka od dvanácti let, a příběh Jitky Pažoutové, tlusté a nemotorné školačky, která si posměch spolužáků vynahradí na atletickém oválu s koulí v ruce, byl sázka na jistotu.
Zbývalo najít Jitku. Konkurz byl obrovský, uvádí se pět až šest tisíc uchazeček, a podle tradovaného podání se mezi nimi objevila i Libuše Šafránková, tehdy už známá jako Barunka z Babičky. Pinkava si ale vybral neznámou šestnáctiletou Markétu: nebyla obézní, spíš dobře stavěná, se silnějšíma nohama, ale vyzařovala z ní přesně ta směs zranitelnosti a vzdoru, kterou postava potřebovala.
A hlavně uměla to, co se nedá naučit za týden: pořádně hodit míčem. Šafránkové zůstala ve filmu kuriózní stopa, o které ví málokdo: namluvila hlas Jitčiny sokyně Niny.
Zajímavý je i osud režiséra. Pinkavu v roce 1969 vyloučili za jeho postoje z komunistické strany a Metráček vznikl v době, kdy se jeho možnosti začínaly zužovat. K dalšímu celovečernímu hranému filmu se vrátil až po několika letech.
Do dětského filmu se v té době mohli schovat i tvůrci, kterým normalizace zavírala dveře k velkým látkám. Možná i proto je Metráček na svou dobu tak nezvykle laskavý a pravdivý: nikoho nepřevychovává, nikomu nekáže. Jen vypráví o holce, která to schytává, a nakonec zvedne hlavu.
Natáčelo se mimo jiné na Moravě a ve filmu se sešla herecká sestava, ze které dnes mrazí: Míla Myslíková, Lubomír Lipský, Helena Růžičková, Jaromír Hanzlík, Ladislav Mrkvička a jako atlet Honza mladičký Vítězslav Jandák, tehdy sám aktivní sportovec, který Jitku ve filmu přivádí k vrhu koulí a divačky k prvnímu filmovému vzdychání.
Uprostřed nich neherečka, na jejíchž bedrech ležel celý film. Markéta obstála tak, že jí diváci věří i po půl století. Scény, které natočila, zlidověly: rupnuté džíny bratrovy přítelkyně, které si potají zkouší, tréninky ve sklepě, kde se míčem strefuje do jména nenáviděného tělocvikáře napsaného na zdi, i proměna posmívané holky v koulařku, které se najednou líbí i klukům. Sportovní průprava se jí přitom hodila víc, než tvůrci čekali: vybíjenou hrála doopravdy a její dělovky ve filmu nejsou žádný filmový trik.
Kila jsou pryč, úsměv zůstal
Po takovém startu čekali všichni zářnou kariéru. Nepřišla. Markéta Světlíková se sice objevovala ve filmech dál, ale byly to roličky, u kterých diváci ani nestačili přečíst jméno v titulcích: servírka Božena v Holce na zabití, drobné role v Partě hic, Dni pro mou lásku, Devátém srdci nebo později v Corpus delicti. Filmový svět, který z ní v šestnácti udělal tvář generace, pro ni v dospělosti neměl použití. Byla navždy Metráček, a to je škatulka, do které se obsazuje těžko.
Zlomit ji to mohlo, jako zlomilo mnoho dětských hvězd před ní i po ní. Česká kinematografie je plná jmen, která po jedné slavné dětské roli skončila v hořkosti, alkoholu nebo zapomnění, protože nikdo nevěděl, co s dospělým člověkem, kterého si diváci navždy pamatují jako dítě. Jenže Světlíková měla něco, co jim chybělo: divadelní kořeny a střízlivou hlavu.
Vystudovala hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři a místo čekání na telefon z Barrandova jezdila hrát tam, kde o ni stáli: do oblastních divadel v Hradci Králové, Příbrami, rodném Kolíně, a našla si cestu i na prkna legendárního Semaforu. Jeviště jí sedělo víc než kamera. A postupně objevila publikum, které jí učarovalo nejvíc ze všech: děti. Na Malé Straně založila a vedla Divadlo dětí, na čas zkusila štěstí i v zahraničí, a čím dál jasněji věděla, kam její cesta vede.
Definitivní tečku za herectvím udělala symbolicky: v roce 1999 si ve snímku Dámě kord nesluší? zahrála malou roli, ve které se vrátila ke svému dívčímu šermu. Kruh se uzavřel a Markéta Světlíková zmizela z obrazovek nadobro. Nezmizela ale z oboru. Už v roce 1997 dokončila studium výchovné dramatiky na DAMU a od roku 2001 učila dramatické umění, mimo jiné na Gymnáziu Jana Keplera v Praze a na základní umělecké škole v Ústí nad Orlicí.
Z herečky se stala pedagožka a režisérka: léta spolupracovala s ochotnickými soubory mimo pražské centrum pozornosti, kterým režírovala divadelní hry, daleko od kamer a novinářů.
A jak dnes vypadá žena, kterou si národ pamatuje jako buclatou školačku v teplákách? Štíhlá, upravená dáma, ve které by Jitku Pažoutovou poznal málokdo, a přitom pořád se stejným úsměvem. Kila, která kdysi kvůli roli nabírala, jsou dávno pryč.
Markéta Světlíková nikdy nedostala druhou velkou roli, a přesto její jediná velká role žije už přes padesát let. Hollywood by z takového příběhu udělal drama o zmarněné kariéře. Ona z něj udělala něco lepšího: spokojený život. Holka, která se ve filmu naučila, že není důležité, co na vás pokřikují z hlediště, se tou lekcí nakonec řídila i mimo plátno. „Když nastoupí Metráček, dostanete na fráček.“
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396895/metracek
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/509056/jak-vypada-jitka-z-filmu-metracek-po-46-letech-kila-jsou-pryc-usmev-zustal.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/701201/tajemstvi-filmu-metracek-v-konkurzu-neuspela-popelka-safrankova.html
https://www.vlasta.cz/celebrity/marketa-svetlikova-dnes-metracek-film-herecka-zivot/
https://www.dotyk.cz/magazin/marketa-svetlikova/
https://www.svetzeny.cz/celebrity/jak-dnes-vypada-co-dela-oplacana-jitka-z-filmu-metracek-kila-i-herectvi-nechala-za-sebou
