Článek
Michal Viewegh se narodil na jaře 1962 v Praze, dětství však prožil v malém středočeském městečku Sázava uprostřed klidu venkova. Vyrostl v rodině chemického inženýra a právničky – intelektuálně založené, ale nikoli umělecké.
Už na základní škole se u něj projevilo literární nadání a jako teenager rád četl a psal první povídky. V době dospívání zažíval dusnou atmosféru normalizačních 70. let, kterou později s ironií a hořkým humorem zúročil ve svém psaní. Po maturitě vystudoval pražskou Karlovu univerzitu.
Ještě za studií v 80. letech publikoval první drobné prózy v deníku Mladá fronta, čímž si opatrně otevíral dveře do literárního světa. Po absolutoriu nastoupil jako učitel českého jazyka na základní školu na okraji Prahy. Ve třídě ale dlouho nezůstal – v roce 1993 pedagogické povolání opustil, odhodlaný věnovat se naplno spisovatelské dráze.
Také v osobním životě učinil jako velmi mladý důležitý krok: založil rodinu. Ještě před dosažením dvacítky se stal otcem a oženil se se svou první ženou. „Byl jsem v osmnácti naprosté ucho,“ zavzpomíná později na úlohu mladičkého otce s úsměvem a trochou úžasu.
Navzdory nezralému věku se s první manželkou dokázali o dceru Michaelu postarat a vychovat ji. Brzy však přišel zlom, který mladé rodinné štěstí vystavil zkoušce – zlom jménem literární úspěch.
Báječná léta slávy
Roku 1992 vydal Viewegh svůj první román Báječná léta pod psa. Hořce humorná kronika rodiny žijící v socialistickém Československu okamžitě zaujala tisíce čtenářů. Kniha trefně zachytila absurditu i nostalgii života „pod psa“ za normalizace a stala se senzací.
Za debut si tehdy třicetiletý autor odnesl cenu Jiřího Ortena pro talentované mladé spisovatele. Především však zažil něco, o čem dříve jen snil: jeho kniha se prodávala po desetitisících výtiscích a jméno Michal Viewegh se rázem ocitlo na výsluní české literatury.
Následující léta jeho hvězda zářila stále jasněji. Viewegh psal svižně, s lehkostí a s ironickým nadhledem. Romány jako Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu či později Román pro ženy se staly bestsellery definujícími porevoluční generaci. Čtenáři oceňovali jeho vtip, schopnost vystihnout vztahy mezi muži a ženami i odraz společenských proměn v příbězích.
Kritici mu sice občas vyčítali přílišnou čtivost či „plytkost“ – Viewegh nikdy neskrýval, že píše pro široké publikum – ale masový úspěch nešlo popřít. Jeho knihy vycházely v statisícových nákladech, byly přeloženy do mnoha jazyků a řada z nich se dočkala filmových adaptací.
Za necelé dvě dekády se vypracoval v nejúspěšnějšího českého spisovatele polistopadové éry, s více než milionem prodaných výtisků.
Sláva s sebou přinesla i odvrácenou stranu. Viewegh si zvykl na pozornost médií a status literární celebrity – jako jeden z mála českých autorů se dokázal psaním pohodlně uživit. Jezdil po světě na křty knih, na autorská čtení mu chodily stovky lidí.
Už ne nenápadný učitel ze Sázavy, ale vážený host televizních talkshow a společenských akcí. Ve volném čase s oblibou hrál tenis, jezdil rychlým vozem, zkrátka si užíval nově nabytou životní úroveň. Tato doba však měla i subtilnější efekty na jeho povahu.
Spisovatel sám později připustil, že ho úspěch zčásti ukolébal a opojil. Role „miláčka knihkupců“ mu dodala sebevědomí – snad až příliš velké. Přátelé ho v té době znali jako vtipného glosátora, ale také trochu domýšlivého bonvivána, který si rád dopřává pozornosti.
K literárnímu humoristovi neodmyslitelně patřila sklenka dobrého vína a vřelá společnost. Michal Viewegh už tehdy uměl bavit davy – a postupně se naučil bavit i sám sebe.
Velké lásky
Na vrcholu popularity prožíval Viewegh bouřlivé období i v soukromí. Jeho první manželství nevydrželo nápor proměněných životních poměrů a v polovině 90. let se rozpadlo. Z mladého literáta se stal úspěšný rozvedený muž, který si náhle mohl dovolit téměř cokoli – a jak sám později sebekriticky přiznal, bohémský život si vychutnával plnými doušky.
Navzdory tomuto hédonistickému intermezzu ale zatoužil znovu po rodině. V roce 2002 se Viewegh oženil podruhé, s o deset let mladší Veronikou. Usadil se s ní zpět v poklidné Sázavě, postavil dům nad řekou a společně přivedli na svět dvě dcery, Sáru a Barboru. Navenek mohl Vieweghův život působit jako idylický obraz: milující žena, malé děti a on – respektovaný spisovatel v nejlepších letech, kterému štěstí přeje.
Pod povrchem této idyly se však odehrávaly zápasy, o nichž věděli jen nejbližší – a bulvární novináři, kteří trpělivě čekali na svou senzaci. Viewegh nikdy neměl daleko k flirtu a obdiv ženských čtenářek i studentek tvůrčího psaní mu lichotil.
Žil životem playboye a proutníka, jak později s hořkostí konstatoval, a inspiraci pro milostné zápletky svých knih často čerpal z vlastních avantýr. Tyto „inspirativní zálety“ však měly svou cenu. Za dveřmi rodinného kruhu narůstalo napětí a důvěra dostávala trhliny. Sám Viewegh se dlouho snažil udržet si pověst vzorného manžela, ale některé eskapády už nešlo utajit.
Koncem roku 2000 ale došlo k incidentu, který vešel do literárních dějin spíše bulvárním písmem: Michal Viewegh fyzicky napadl recenzenta. Stalo se to v podvečer 30. listopadu 2000 na Staroměstském náměstí v Praze, po slavnostním udílení cen.
Kritik Jaromír Slomek tehdy vycházel z radnice, když ho před budovou zastavil rozčilený Viewegh. Bez dlouhých slov mu uštědřil ránu otevřenou dlaní – „výchovný pohlavek“, jak to sám spisovatel nazval.
Důvodem byla Slomkova recenze, která podle Viewegha hrubě překročila meze: kritik tehdy označil soubor jeho fejetonů za nudné psaní o spisovatelově údajném sexuálním životě. Viewegh to vnímal jako záměrnou demagogii a osobní útok.
Výsledkem byla krátká potyčka na dlažbě náměstí – a mohutná ozvěna v médiích. „Najednou jsem byl za násilníka české literatury,“ glosoval to pak trpce.
Během roku 2004 zase český bulvár přinesl výbušnou historku: spisovatel si údajně začal románek se svou mladičkou studentkou a „ukázal jí své velké ořezávátko“, jak barvitě psal jeden z titulků. Problém byl, že v té době byla jeho manželka Veronika těhotná. Příběh o nevěře se jako lavina šířil médii i šeptandou mezi známými a příbuznými, někteří se na Viewegha obrátili s rozhořčenými otázkami, jak mohl něco takového udělat.
Byla to lež. Michal Viewegh onen poměr neměl a celou konstrukci považoval za absurdní výmysl. Poprvé v životě zažil, jaké to je stát se terčem bulvární štvanice. Ačkoli věděl, že se ničeho nedopustil, nesl tuto epizodu těžce – i kvůli rodině. Rozhodl se bránit a za nepravdivé nařčení z nevěry zažaloval jeden bulvární deník.
Po vleklém soudním sporu nakonec dosáhl vítězství a omluvy. Hořkost z celé kauzy však v něm zůstala. Později přiznal, že právě osočení z toho, že podvádí těhotnou manželku, nesl snad nejhůř ze všeho. Šrámy nezůstaly jen na jeho pověsti – podezření totiž zaselo pochybnosti i tam, kde to bolelo nejvíc: doma.
Osudová rána
Pak ovšem přišel osudný prosinec 2012. Michal Viewegh měl za sebou jedno z nejplodnějších období – vycházely mu dvě knihy ročně, například thriller z prostředí politiky Mafie v Praze a satira Mráz přichází z Hradu. Byl v dobré kondici, běhal a dokonce trénoval na maraton. Přátelům říkal, že se cítí na vrcholu svého života. Ani v náznaku ho nenapadlo, že by mohlo přijít něco zlého.
O to zákeřněji udeřila nemoc, o níž neměl tušení. V jeho těle zřejmě delší dobu tiše bujel zánět po prodělané chřipce a nepozorovaně oslaboval stěnu hlavní tepny. Když pak jednoho chladného rána onen skrytý defekt zapůsobil, roztrhla se Vieweghovi srdeční aorta doslova jako prasklý vodovod.
Následné chvíle se pro něj na dlouho slily do neproniknutelné tmy. Později se dozvěděl, že sanitka dorazila rychle a lékaři ho půl hodiny oživovali. Po převozu do nemocnice následovala komplikovaná operace – chirurgové mu nahradili část prasklé tepny umělou cévní protézou.
Ještě v operančním sále se třikrát zastavilo srdce. Čtyři hodiny bojoval tým specialistů o Vieweghův život a několikrát to vypadalo, že marně. Ale nevzdali to. Na monitoru nakonec opět naskočil puls. „Byl to malý zázrak,“ vyjádřil se později jeho ošetřující lékař. Michal Viewegh přežil klinickou smrt.
Když procitl z narkózy, otevřel oči do nemocničního šera a spatřil kolem sebe hadičky, přístroje a bledé tváře doktorů. Život, který se mu navrátil, zpočátku nepřinášel úlevu, ale spíše nekončící zmatení. Nevěděl, kde je, ani proč tam je.
V prvních dnech po operaci trpěl těžkou dezorientací a blouznivými představami. V polospánku blábolil o tom, že se nachází v Jižní Americe – mozek si vyvolal vzpomínku na nedávnou pánskou jízdu v Argentině, a Michal skutečně věřil, že leží někde v Buenos Aires.
Vybavuje si, jak mu jedna z dcer podala kousek čokolády. On byl ale přesvědčený, že mu dává do ruky oheň. Intenzivní halucinace po čase ustoupily, leč jiné následky zůstaly mnohem déle. Viewegh se musel vyrovnávat s tím, že jeho krátkodobá paměť přestala fungovat jako dřív.
Zpočátku si nedokázal zapamatovat takřka nic z toho, co během dne prožil. Ptal se lékařů i sám sebe, jestli takové kognitivní poškození bude už trvalé. Kromě paměti utrpěla i jeho schopnost prostorové orientace – najednou si netroufal sám ani na kratší procházku mimo areál nemocnice.
Horší však byla zkáza, kterou v něm napáchala deprese. Psychické otřesy se dostavily plíživě, ale o to zhoubněji. Z počátku si Viewegh opakoval, že by měl být šťastný – vždyť přežil něco, co většina lidí nepřežije. V nitru se v něm však místo vděku usadil vztek a zmar.
Zhroutil se mi život, popisoval své pocity z té doby. Výrazný spisovatel, zvyklý na tvůrčí zápřah, náhle nedokázal vůbec nic. Byl slabý jako dítě, odkázaný na pomoc druhých. Každý jednoduchý úkon ho vyčerpával. Kdysi se pouštěl do několika knižních projektů najednou – teď nebyl schopen ani souvisle přečíst stránku textu, natož něco napsat.
Návrat do života
Michal Viewegh se jako těžce zkoušený pacient ocitl na křižovatce: buď se smíří s rolí muže, který „přežil sice svou smrt, ale ztratil sám sebe“, nebo se pokusí vydobýt si svůj starý život nazpět.
Viewegh se postupně naučil zvládat běžný den s pomocí poznámek a denního režimu. Kamarádi mu koupili kožený diář a on bez něj nedal ani ránu: měl v něm přesně rozplánované schůzky, úkoly, připomínky. „Bez těch poznámek bych tu nebyl,“ prohlásil později s nadsázkou.
S hendikepem paměti se musel smířit, ale odmítl se vzdát psaní, které pro něj vždy představovalo životní poslání. Ne náhodou často říkával, že „psaní je můj život“ a že díky psaní našel sám sebe.
Začal znovu psát – nejprve zcela prosté deníkové záznamy, pouze to, co se ten den událo. Bylo to součástí rehabilitace mozku. Každé ráno se nutil vzít pero a vtisknout na papír pár vět, i kdyby měly být banální. Cvičil tím paměť a jazyk, stejně jako někdo po úrazu cvičí chůzi. Po čase zjistil, že do svých zápisků dokáže propašovat i humor nebo metaforu.
Tohle poznání ho nesmírně povzbudilo. Postupně se dopracoval k delším textům: nejprve povídkám a nakonec i k románu. S odvahou a také s jistou dávkou umíněnosti se pustil do většího literárního projektu – rozhodl se napsat volné pokračování svého staršího bestselleru Biomanželka. Vznikl tak román Biomanžel, který vyšel roku 2015.
Přiznával sice, že ho tvořil z posledních sil a s obavami, ale zároveň ironicky podotkl, že ho motivovala i prozaičtější starost: stále splácel hypotéku na dům a výpadek příjmů si nemohl dovolit. Nemohl jsem přestat psát, konstatoval lakonicky. A ačkoli si zpočátku nebyl jistý, zda se ještě někdy dokáže vyrovnat svému dřívějšímu stylu, Biomanžel i následující knihy potvrdily, že Viewegh se jako autor dokázal vrátit do hry.
Z někdejšího promiskuitního bohéma se stal mnohem klidnější, až asketický muž. „Když se z vás stane nemohoucí invalida, najednou jste morálně úplně vzorný,“ glosoval sám sebe.
Nový začátek však nepřišel bez obětí. Zatímco Michal Viewegh sám se proměňoval, jeho manželství s Veronikou procházelo krizí, kterou už nešlo zvrátit. Třináct společných let se chýlilo ke konci.
Spisovatel sice po operaci získal podporu rodiny – manželka stála po jeho boku během nejtěžších měsíců rekonvalescence – jenže rány z minulosti se úplně nezahojily. V roce 2015 nakonec Viewegh veřejně oznámil, že se s Veronikou rozvádějí. O detailech mluvit nechtěl, jen prohlásil, že rozchod bere jako svou životní prohru.
Cítil, že v boji o udržení rodiny selhal především on. Teprve později upřímně přiznal, co bylo bezprostředním spouštěčem rozpadu: nevěra.
Viewegh zůstal po roce 2015 poprvé v životě sám. Ve svém domě na břehu Sázavy osaměl – dvacetiletá dcera z prvního manželství už dávno žila svůj život a dvě mladší dcerky trávily většinu času s matkou. Samota pro něj byla nový pocit. Někdy smutný, ale současně pro něj znamenala i zvláštní očištění. „Už žiju dobrý život,“ prohlásil po nějaké době v rozhovoru.
Nová láska, nová naděje
Roky plynuly a zdálo by se, že Michal Viewegh už svůj příběh směřuje do poklidného finále. Po šedesátce se stáhl z veřejného života do ústraní rodného kraje, dál samozřejmě psal – ale spíše pro radost než pro žebříčky bestsellerů.
Psal se únor 2022 a na východ od nás vypukla válka. Miliony Ukrajinců prchaly ze svých domovů, hledajíce bezpečí. Do Česka se tehdy dostala i mladá žena jménem Olena se sedmiletým synkem. Michal Viewegh, který sám dobře znal pocit zmaru a ohrožení, se spontánně rozhodl pomoci.
Nabídl uprchlici z Kyjeva dočasný azyl ve svém sázavském domě. Nečekal od toho nic víc než dobrý pocit, že udělal správnou věc. Když se však Olena se synem Sašou zabydleli, začalo mezi spisovatelem a touto statečnou ženou vznikat hlubší pouto.
Zamiloval se. A Olena jeho city opětovala. Oba byli touto nečekanou láskou zaskočeni: ona sem přijela zlomená a vyděšená, on se považoval za „starého samotáře“. Ale stalo se. Sám Viewegh později s pokorou žertoval, že získal obrovský dar za svůj „laciný dobrý skutek“.
Nová partnerka do jeho života vnesla nejen lásku, ale i další změny. Michal se poprvé stal neformálním otčímem – malý Saša si ho oblíbil a Viewegh s dojetím přiznává, že získal syna, kterého nikdy neměl. Na prahu důchodového věku tak spisovatel znovu vozí dítě do školy, pomáhá s domácími úkoly a zažívá drobné rodinné radosti, které už nečekal.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/kultura_literatura/spisovatel-michal-viewegh-je-v-nemocnici-jeho-stav-je-stabilizovany_201212101814_epres
https://cnn.iprima.cz/zacal-pistet-a-ja-mu-ustedril-facku-vzpomina-viewegh-na-napadeni-kritika-byl-za-nasilnika-457032
https://mutumutu.cz/blog/2018/10/04/blog-kdyby-mi-nepraskla-aorta-pravdepodobne-bych-byl-porad-ten-domyslivy-playboy/
https://vysocina.rozhlas.cz/michal-viewegh-uz-ziju-dobry-zivot-osud-me-promenil-v-mimoradne-charakterniho-9463168
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/viewegh-se-rozvadi-beru-to-jako-zivotni-prohru-priznal-spisovatel.A150520_204635_ostrava-zpravy_jog
https://www.lifee.cz/michal-viewegh-odhalil-sve-soukromi-obdobi-never-blizke-vztahy-se-tremi-dcerami-i-necekana-laska-v-60-b0971
https://www.krajskelisty.cz/vysocina/okres-zdar-nad-sazavou/10827-znovuzrozeny-michal-viewegh-nabral-druhy-dech-a-opousti-rodinu-budete-zirat-jake-si-vymyslel-alibi.htm
