Článek
Richard Samuel Attenborough se narodil 29. srpna 1923 v Cambridge. Byl nejstarším ze tří bratrů. Prostřední David se později stal nejslavnějším britským přírodovědcem a televizním vypravěčem, nejmladší John pracoval v automobilovém průmyslu.
Rodinu formovali především rodiče Frederick a Mary. Otec působil na Cambridgeské univerzitě, matka se dlouhodobě věnovala sociální práci a pomoci lidem v těžké situaci. V roce 1939 rodiče přijali do domácnosti dvě židovské dívky prchající před nacisty z Německa.
Tahle zkušenost Attenborougha poznamenala na celý život. Ve svých filmech i veřejných vystoupeních se opakovaně vracel k lidské důstojnosti, rasismu, válce, politickému násilí a odpovědnosti společnosti vůči slabším.
Herec, který začínal za války
Attenborough vystudoval Royal Academy of Dramatic Art, později se stal jejím dlouholetým prezidentem. Za druhé světové války sloužil u Royal Air Force, kde byl přeřazen k filmové jednotce. Při zkušebních letech utrpěl trvalé poškození sluchu.
Před kamerou se objevil už v roce 1942 v Leanově válečném filmu V nichž sloužíme. Skutečný průlom ale přišel o pět let později. Ve filmu Brightonská skála ztvárnil mladého gangstera Pinkieho Browna, jednu z nejtemnějších postav britského poválečného filmu.
Z laskavého, kulatého dědečka Johna Hammonda z Jurského parku tehdy nebylo ani stopy. Attenborough působil nebezpečně, chladně a nepředvídatelně. Dokázal hrát zločince, vojáky i muže, kteří se snaží přežít v krajních situacích.
Následovaly role ve filmech Velký útěk, Seance za deštivého odpoledne, Let bájného fénixe nebo Dělové čluny. Z Británie se stal herec uznávaný i v Hollywoodu. Jenže jeho největší ambice neležela před kamerou. Chtěl režírovat.
V roce 1969 debutoval jako režisér filmem Ó, jaká to nádherná válka, hořkým protiválečným muzikálem o první světové válce. Film ukázal, že Attenborough nechce jen vyprávět příběhy pro pobavení. Chtěl pracovat s velkými dějinami, s lidskou cenou politických rozhodnutí a s tím, co válka udělá s obyčejnými lidmi.
Později natočil například Mladého Winstona, velkolepý válečný film Příliš vzdálený most, drama Křik svobody o zavražděném jihoafrickém aktivistovi Steveu Bikovi nebo životopisný snímek Chaplin. Jeden projekt ale převyšoval všechny ostatní. Film o Mahátmovi Gándhím.
Téměř dvacet let čekání
Attenborough se o Gándhího začal zajímat už na začátku šedesátých let. V roce 1962 se setkal s Motilalem Kotharim, indickým obdivovatelem Gándhího, který chtěl jeho příběh dostat na filmové plátno. Attenborough si pak přečetl biografii od Louise Fischera a věděl, že se k tomu tématu bude muset vrátit. Jenže vědět nestačilo.
Projekt byl příliš drahý, příliš velký a pro producenty příliš riskantní. Gándhí nebyl akční hrdina, jeho život nešel převyprávět několika efektními scénami. Film vyžadoval Indii, davy komparzistů, velké historické rekonstrukce a titulního herce, který by unesl postavu známou stovkám milionů lidí.
Attenborough projekt roky prosazoval, hledal financování a přesvědčoval lidi na obou stranách Atlantiku. Podporu nakonec získal mimo jiné od indické premiérky Indiry Gándhíové. Když začalo natáčení, měl za sebou skoro dvě desetiletí odmítnutí, odkladů a pochybností.
Do hlavní role obsadil tehdy nepříliš známého Bena Kingsleyho. Byla to sázka, která se vyplatila dokonale.
Film Gándhí měl premiéru v roce 1982. Vyprávěl život Mohandase Karamčanda Gándhího od jeho působení v Jižní Africe až po atentát v Dillí v roce 1948.
Na Oscarech v roce 1983 získal osm cen. Vyhrál nejlepší film, nejlepší režii, nejlepšího herce v hlavní roli, původní scénář, kameru, střih, výpravu i kostýmy.
Attenborough získal dvě vlastní sošky: jednu jako producent nejlepšího filmu a druhou jako nejlepší režisér. Gándhí tehdy soupeřil s E.T. – Mimozemšťanem Stevena Spielberga a v klíčových kategoriích zvítězil.
Ben Kingsley získal Oscara za titulní roli a později o Attenboroughovi mluvil jako o režisérovi, kterému lidé bezvýhradně důvěřovali. Dokázal přesvědčit herce, štáb, financující studia i indické úřady, že příběh může být velký, aniž by ztratil lidskost.
Dcera Jane
Od roku 1945 byl ženatý s herečkou Sheilou Simovou. Měli spolu tři děti: syna Michaela a dcery Jane a Charlotte.
Nejstarší dcera Jane Mary Attenboroughová, později Hollandová, se narodila 30. září 1955. Pracovala v oblasti umění a tance. Působila například v organizacích spojených s Královskou akademií tance a s tanečním souborem Rambert.
Nebyla filmovou hvězdou jako její otec. Její práce se odehrávala spíš v zákulisí, v budování vzdělávacích programů a v tom, aby se tanec dostal i mimo velká divadla ke školám a místním komunitám. S manželem Michaelem Hollandem měla tři děti: Sama, Alice a Lucy.
V prosinci 2004 odjela rodina na vánoční dovolenou do Thajska. Dne 26. prosince 2004, na druhý svátek vánoční, zasáhlo oblast Indického oceánu obrovské zemětřesení u Sumatry. Následná tsunami dorazila na pobřeží mnoha zemí od Indonésie přes Srí Lanku až po Thajsko a východní Afriku.
Šlo o jednu z nejsmrtelnějších přírodních katastrof moderní historie. Zemřelo přibližně 230 tisíc lidí. Jane Hollandová byla s rodinou v letovisku Khao Lak v jižním Thajsku. Vlna zasáhla jejich ubytování. Zahynula Jane, její patnáctiletá dcera Lucy a Michaelova matka Audrey Hollandová.
Michael Holland a jejich dvě další děti, Sam a Alice, přežili. Pro Richarda a Sheilu Attenboroughovy to nebyla vzdálená zpráva z televizních obrazovek. Byla to smrt vlastní dcery, vnučky a člena širší rodiny v jediném dopoledni. Attenborough později označil Boxing Day roku 2004 za nejhorší den svého života.
V roce 2008 o smrti Jane a Lucy mluvil otevřeněji v rozhovoru pro The Guardian. Řekl, že on i Sheila prožívali „naprostou neschopnost se s tím vyrovnat“.
Rodina dříve trávila Vánoce společně. Po tsunami už to nedokázala dělat stejným způsobem. Attenborough a jeho žena následující Vánoce odjeli sami, aby nemuseli před ostatními skrývat pláč ani předstírat radost.
„Lidé se ptají, zda se s tím člověk vyrovná. Samozřejmě že ne. Zmenší se ta bolest? Ne, samozřejmě že se nezmenší,“ řekl.
Mluvil také o lítosti. Uvědomoval si, kolik času během života věnoval práci, filmům, charitě a veřejným povinnostem. Vzpomínal, že si mnohokrát říkal, že si na rodinu udělá čas příští týden, o prázdninách nebo po dokončení dalšího projektu.
Attenboroughovo zdraví se v posledních letech zhoršovalo. Po pádu a zdravotních komplikacích se přestěhoval do pečovatelského zařízení Denville Hall v Londýně, kde byla i jeho manželka Sheila.
Zemřel 24. srpna 2014, pět dní před jedenadevadesátými narozeninami. Bylo mu devadesát let. V závěti si přál zpopelnění a uložení svého popela v kryptě kostela svaté Máří Magdalény v Richmondu. Nechal ho uložit vedle popela Jane a Lucy. Později tam spočinula také Sheila Simová, která zemřela v roce 2016.
Zdroje:
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1983
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1983/memorable-moments
https://www.bfi.org.uk/features/richard-attenborough-1923-2014
https://www.bfi.org.uk/features/remembering-richard-attenborough
https://www.bfi.org.uk/features/gandhi-bfi-southbank-programme-notes
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2008/sep/06/tsunami2004.worldcinema
https://www.theguardian.com/news/2005/apr/08/guardianobituaries.artsobituaries
https://www.telegraph.co.uk/news/uknews/11910577/Richard-Attenboroughs-last-request-place-my-ashes-with-my-daughter-and-granddaughter.html
