Miliony nosí jeho čočky, peníze z toho nikdy neměl. Komunisté prodali Wichterleho vynález za hubičku

Stránky popisovaly pokusy s očními protézami z kovu – tehdy se používal například titan nebo tantal pro umělé oční náhrady. Wichterleho napadlo, že místo studeného kovu by mohl oko snášet lépe nějaký měkký plast, něco co by se podobalo živé tkáni. Před očima se mu zrodila myšlenka: co kdyby existoval průhledný gelový materiál, který by v oku nepřekážel? Takový, který by byl měkký jako lidské tělo, obsahoval vodu, ale přitom držel pohromadě a zachoval tvar čočky?

Chemik Wichterle se pustil do hledání oné „umělé rohovky“. Věděl, že běžné plasty jsou tvrdé a suché – to by v oku dřelo jako staré skleněné čočky. Potřeboval hydrofilní polymer, který nasákne vodou a zůstane pružný. Na vývoj ideální hmoty nebyl sám.

Jeho doktorand a spolupracovník Drahoslav Lím, talentovaný chemik, dostal za úkol experimentovat s různými monomery a vytvořit hydrogel vhodný pro kontakt s okem. Roku 1955 už měli první naději: syntetizovali látku zvanou poly-HEMA (polyhydroxyethylmethakrylát) – průhledný gel, který po navlhčení připomínal rosol a pod mikroskopem byl zcela čirý.

Právě tahle hmota dokázala pojmout téměř 40 % vody a přitom držela tvar. „To je ono!“ mohl se radovat Wichterle, když gel poprvé uviděl. Měl vlastnosti, které roky hledal: byl měkký, pružný, biologicky neaktivní a opticky průhledný.

Lím k objevu dospěl tak trochu náhodou. Jednoho večera musel narychlo opustit laboratoř, aby stihl vlak. Reakci pro jistotu zastavil přilitím vody do směsi – a z nechaného „pokusu“ se přes noc stalo překvapení.

Když se ráno vrátil, našel v kádince želatinový gel – hydrogel, který marně zkoušel připravit předtím záměrně. Z vodnaté hmoty se stal pevný rosol, průhledný a přitom měkký. Lím s Wichterlem rychle pochopili, že drží v rukou přelomový materiál. V září 1959 si podali patent na „hydrofilní gel“ vhodný k výrobě oční čočky. Svůj objev také zveřejnili ve vědeckém časopise Nature v roce 1960, čímž vzbudili mezinárodní pozornost.

Mít dokonalý materiál však nestačí – bylo třeba ověřit, zda gel nebude škodit živým očím. Wichterle proto navázal spolupráci s předním pražským očním lékařem, profesorem Jaromírem Kurzem, primářem kliniky v Praze.

Kurz úkol předal mladému oftalmologovi MUDr. Maxmiliánu Dreifusovi. Tento energický lékař se s vervou pustil do zkoušek biokompatibility: vkládal kousky hydrogelu do oka zvířat, zejména opuštěných psů, a sledoval reakce. Ke svému potěšení zjistil, že psí oči gel snášejí bez známek podráždění či infekce. Poly-HEMA se zdála být přátelská k živé tkáni, přesně jak Wichterle doufal.

Ne všichni odborníci však byli zprvu přesvědčeni. Další testy vedl patolog MUDr. Barvič, který došel k alarmujícímu závěru: podle něj jsou vzorky hydrogelu toxické a způsobují ve zvířecím oku nádory. Tato zdrcující zpráva málem znamenala stopku pro celý projekt – profesor Kurz okamžitě všechny pokusy zastavil.

Wichterleho tým zůstal v šoku. Opravdu by slibný vynález mohl způsobovat rakovinu? Dreifus však tušil, že něco nehraje. Zjistilo se, že Barvič testoval vadné vzorky, které připravili nezkušení spolupracovníci bez Límova vědomí. Maxmilián Dreifus si stál za svým: výsledky jeho pokusů naopak prokazovaly, že gel je neškodný. Wichterle nakonec přesvědčil profesora Kurze, ať experiment pokračuje. Měl pravdu – Barvičův poplach byl planý. Po vysvětlení omylu dal Kurz experimentům opět zelenou.

Dreifusova důslednost zachránila celý projekt. Kdyby se byl býval zalekl Barvičova verdiktu, možná by měkké čočky nevznikly. Takto se ale výzkum rozběhl znovu a už koncem roku 1956 dokázal Wichterle s Límem vyrobit první surové čočky ze svého hydrogelu.

Byly to ještě nedokonalé prototypy – vyráběné vstřikováním gelu do skleněných forem. Tyto rané čočky měly drobné otřepy na okrajích, které by dráždily oko. Bylo jasné, že výrobní postup potřebuje vylepšit. Přesto se už tehdy začalo rýsovat, jak by revoluční kontaktní čočky mohly fungovat.

Začátkem 60. let už byli do práce zapojeni i další lékaři. MUDr. Emil Kolínský a další oční specialisté netrpělivě čekali na první skutečně použitelné čočky. Chtěli je vyzkoušet na svých pacientech, kteří trpěli krátkozrakostí či jinými vadami, a kterým dosud tvrdé skleněné nebo plastové čočky způsobovaly bolesti. Nadšení lékaři sledovali, jak se Wichterle s kolegy posouvají vpřed k cíli: měkké čočce, která „jako by byla součástí oka“.

Přichází rok 1961 – zlomový v celém příběhu. Po letech experimentů stál Wichterle před nejtěžším úkolem: jak vyrobit čočku dokonale hladkou a rovnou? Se stávající metodou v uzavřených formách to nešlo – hrany čoček byly nekvalitní.

Wichterle ale dostal geniální nápad: odlévat čočky odstředivou silou v otáčející se otevřené formě. Představoval si malou rotující mističku – když se do ní kápne tekutý monomer a roztočí se, kapka odstředivou silou vytvoří tenký rovnoměrný film po obvodu. A když se pak zpolymeruje v tuhou hmotu, vznikne čočka s dokonale hladkým povrchem bez okrajových otřepů. Byla to odvážná myšlenka, která šla proti zavedeným technikám.

Jenže v té době československé úřady ztratily trpělivost. Začátkem roku 1961 ministerstvo zdravotnictví prohlásilo celý výzkum kontaktních čoček za „neperspektivní“ – bez naděje na praktické využití. Nadřízení na Akademii věd dali od projektu ruce pryč. Wichterle náhle neměl oficiální podporu ani finance. Co teď? Mnoho jiných by to vzdalo, ale Wichterle se nevzdal. Rozhodl se, že svůj nápad prověří na vlastní pěst, doma v kuchyni.

A tak se stalo, že 23. prosince 1961 seděl Otto Wichterle doma a sestavoval podivné zařízení. Na stole se mu povalovaly díly z dětské stavebnice Merkur, které si půjčil od svých synů. Z drátků, koleček a plechových dílků smontoval improvizovaný miniaturní stroj na odstředivé odlévání čoček – později mu budou novináři říkat „čočkostroj“.

Jako motor použil malý generátor – dynamo z jízdního kola – aby dokázal otáčet formičkami. Vedle aparátu stál vařič, na kterém hodlal hmotu zahřívat, a transformátor od zvonku, který dodával elektřinu. Vše působilo trochu bláznivě: místo high-tech laboratoře dětská hračka a kuchyňský vařič.

Nastal Štědrý den 1961 – den, kdy se měl uskutečnit malý zázrak. Wichterle s manželkou Lindou dokončili poslední úpravy merkurového stroje. Do malých skleněných mističek – vlastnoručně vyrobených formek o průměru pár milimetrů – nakapal kapky čirého monomeru. Potom zapnul pohon a formičky se roztočily.

Celá soustava bzučela a drnčela, jak bicyklové dynamo roztáčelo hřídelky s kapkami. Wichterle s manželkou ani nedutali. Podaří se to? Minuty ubíhaly, průhledná tekutina ve formičkách se vlivem odstředivé síly rozlila do tenkých čoček. Následovalo zahřátí – aby směs zpolymerovala a ztuhla. Když stroj vypnuli a čočky opatrně vyjmuli, drželi v ruce to, oč usilovali tolik let: čtyři měkké kontaktní čočky. Byly tenké, pružné a krásně hladké.

Otto Wichterle jednu z nich omyl sterilní vodou a položil si ji na vlastní oko. Chvíli zamrkal a pak se mu na tváři rozlil úsměv: čočka byla tak pohodlná, že o ní téměř nevěděl. Neviděl s ní sice ostře, ale vůbec to netlačilo! Bylo to neuvěřitelné – poprvé v historii měl člověk na oku měkkou, poddajnou kontaktní čočku, která nepůsobila bolest.

Wichterle okamžitě věděl, že musí vynález ověřit i klinicky. Ještě během vánočních svátků zabalil pár vyrobených čoček a spěchal za dr. Dreifusem na oční kliniku. Tam nové čočky vyzkoušeli na prvních dobrovolných pacientech. Napjatí lékaři vkládali gelové čočky do očí zkušebním osobám. A výsledek? Fungovalo to! Pacienti překvapeně hlásili, že čočku v oku téměř necítí. Jeden z nich si prý dojatě mnul oči a ptal se, jestli si ty „zázračné sklíčka“ může nechat. Bylo jasné, že Wichterle stvořil něco převratného.

První čtyři vánoční čočky byly teprve začátek. Wichterle s Lindou strávili na přelomu roku dny a noci v kuchyni pilováním svého čočkostroje. Vylepšovali konstrukci, aby byl chod stabilnější a výroba přesnější. Z dětské stavebnice sestavili dokonce strojek s více otáčejícími se formami najednou, aby mohli dělat několik čoček současně. Malý motorek z dynama brzy nestačil – Wichterle ho nahradil výkonnějším motorem z gramofonu, aby utáhl víc „točítek“ naráz.

Každou čočku bylo třeba po vyjmutí upravit: vyjmout z formy, opláchnout, hydratovat ve vodě, a hlavně zbavit ji zbytků chemikálií louhováním, aby byla dokonale čistá a připravená k použití v oku. I tohle vše Wichterle v domácích podmínkách zvládl. Během pár dní po Vánocích 1961 stihl sepsat přihlášku patentu na svůj způsob výroby čoček odstředivým odléváním.

A nezaháleli ani s další výrobou: během prvních dnů vyrobili přes sto čoček a během prvních čtyř měsíců roku 1962 dokonce plných 5 500 čoček! Tato úctyhodná domácí produkce ukázala, že metoda je nejen funkční, ale i efektivní pro masovou výrobu.

Wichterle své první měkké čočky pojmenoval Geltakt a pozdější zdokonalené verze pak Spofalens – podle státního podniku SPOFA, který se měl výroby ujmout. Zatímco v laboratořích do té doby vládly skleněné tvrdé kontaktní čočky, které sužovaly oči, tady v obyčejné kuchyni vznikal prototyp, co byl jemný jako kus želé a přitom umožnil ostré vidění.

Přelomové objevy se však neobejdou bez skepticismu. Když Wichterle v roce 1963 poprvé veřejně prezentoval československé měkké čočky na mezinárodním sympoziu v Praze, mnozí odborníci kroutili hlavou. Představa, že by měkký gel mohl sloužit jako optická pomůcka, jim připadala přehnaná. V sále se ozývalo nevěřícné mručení – „měkké čočky jsou jen kuriozita“, mysleli si zřejmě někteří účastníci.

Přesto se našli i tací, kteří pochopili obrovský potenciál. Po přednášce za Wichterlem přišel rakouský optometrista, který projevil živý zájem. Díky němu se zpráva o novém vynálezu donesla až do Spojených států. A právě tam, za železnou oponou, se začal odvíjet další dramatický děj.

Je rok 1965 a v Praze se u konferenčního stolu setkávají zástupci dvou odlišných světů. Na jedné straně profesor Otto Wichterle a chemik Drahoslav Lím – skromní vědci z Československa, jejichž práce dala vzniknout převratným čočkám. Na straně druhé američtí právníci Jerome Feldman a Martin Pollak z firmy National Patent Development Corporation (NPDC).

Tato firma z New Yorku se specializovala na vyhledávání slibných vynálezů po celém světě – a měkké kontaktní čočky je nadchly jako žádný jiný objev předtím. Feldman s Pollakem se o Wichterleho práci doslechli díky onomu rakouskému optometristovi a s pomocí svých kontaktů dokonce navštívili východní Evropu. V době studené války to bylo neobvyklé, ale Američané byli ochotní jednat i s komunistickými zeměmi, pokud šlo o obchod. A československé úřady, ač neochotně, byly svolné získat za licence tvrdou měnu – dolary.

NPDC chtěla koupit práva na Wichterleho hydrogel a technologii odstředivého odlévání. Pro malou socialistickou zemi to byla jedinečná šance, jak dostat svůj vynález do světa, protože doma chyběly prostředky i průmyslové zázemí na masovou výrobu. Jednání však nebyla jednoduchá. Wichterle navrhoval jednorázovou sumu 100 000 dolarů – zřejmě aby si zajistil rychlé uzavření dohody.

Jeho kolega Lím oproti tomu požadoval dvacetkrát víc, tedy 2 miliony dolarů, ovšem ve formě postupných plateb a procent z každé prodané čočky. Mezi vědci samotnými panovalo napětí: Wichterle byl idealista, kterému šlo hlavně o rozšíření čoček k lidem, zatímco Lím myslel i na obchodní stránku a hodnotu vynálezu.

Nakonec došlo ke kompromisu. V březnu 1965 byla podepsána licenční smlouva, která NPDC udělila práva na využití československých patentů pro výrobu měkkých čoček. Přesná suma nebyla zveřejněna, ale pozdější vzpomínky naznačují, že šlo o částku mezi Wichterlovými 100 tisíci a Límovými 2 miliony, plus dohodnuté licenční poplatky z budoucí výroby.

Za československou stranu smlouvu podepsali zástupci Akademie věd a podniků zahraničního obchodu, za americkou stranu Feldman a Pollak. Wichterle si možná v duchu oddychl – zdálo se, že tím jeho vynález dostane šanci žít, i když on sám z toho bohatý nebude. Všechna práva totiž držela československá akademie (ČSAV) a devizy putovaly hlavně státu.

Američané se brzy pustili do práce. NPDC vytvořila společný podnik s významnou optickou firmou Bausch & Lomb z Rochesteru, která měla zkušenosti s výrobou optických pomůcek. V roce 1966 NPDC udělila exkluzivní licenci Bausch & Lomb na výrobu měkkých čoček v USA. Dohoda zajišťovala, že NPDC dostane od B&L vstupní licenční poplatek a poté polovinu zisků z prodeje čoček.

Bausch & Lomb vložila do projektu své kapacity a zahájila klinické testy potřebné pro schválení novinky. Už v roce 1971 získaly první „SoftLens“ čočky B&L souhlas amerických úřadů a mohly jít na trh. Byla to senzace – miliony lidí, kteří nesnesli tvrdé čočky nebo brýle, najednou měly k dispozici pohodlnou alternativu.

Wichterle v té době doma slyšel jen útržkovité zprávy. V komunistickém Československu bylo oficiální vychloubání se „americkým úspěchem“ ideologicky nevhodné, takže se mnoho nepsalo ani neříkalo o tom, jak si jeho vynález vede za oceánem. On sám pokračoval ve výzkumu polymerů a stal se na čas ředitelem ústavu, který založil.

Jeho spolupracovník Drahoslav Lím mezitím využil každé možnosti, jak se na Západ podívat – v roce 1968 odešel na stáž do Švýcarska a už se do vlasti nevrátil. Usadil se později v USA, kde pokračoval ve výzkumu biomateriálů a podílel se i na dalších inovacích kontaktních čoček.

Západní trh mezitím měkké čočky nadšeně přijal. Bausch & Lomb začala vydělávat stovky milionů dolarů – poptávka rostla po celém světě. Podle licenční smlouvy měly československá strana a tím i Wichterle dostávat procenta ze zisků. Jenže realita byla složitější. Někteří výrobci na světě vyráběli měkké čočky načerno, bez licence.

Zřejmě si řekli, že na východě vynalezený patent nemá dostatečnou sílu, nebo prostě vsadili na nepozornost československých úřadů. A tak začala série právních bitev. NPDC, která držela americká práva, žalovala konkurenční firmy, jež porušovaly patentové nároky Wichterleho hydrogelu a technologie odlévání. Ve hře byly obrovské peníze – buď se patent obhájí a licence budou dál vynášet, nebo bude prohlášen za neplatný a trh zaplaví konkurence bez placení poplatků.

Největší spor se rozhořel v roce 1977. Americká společnost Continuous Curve Contact Lenses napadla platnost Wichterleho patentů u soudu. Její právníci argumentovali mimo jiné tím, že Wichterle s Límem svůj objev zveřejnili před udělením patentu (naráželi na onu konferenci v roce 1955, kdy Wichterle s Límem předčasně prezentovali hydrogel). Pokud by soud uznal, že patent neměl být udělen kvůli té „předpublikaci“, všechny licence by rázem pozbyly platnost.

NPDC a Bausch & Lomb se ocitly na jedné lodi s československou Akademií věd – všichni potřebovali patent uhájit. Korunním svědkem neměl být nikdo jiný než Otto Wichterle sám. Kdo jiný by lépe vysvětlil soudu, jak a kdy vynález vznikl, než jeho autor? Jenže nastal další paradox doby: československé úřady odmítaly Wichterleho pustit na Západ svědčit.

Bylo po roce 1968, režim vědce perzekvoval a považoval ho za politicky nespolehlivého. Kdyby vycestoval do USA, báli se, že by tam zůstal – a tak mu to zakázali. NPDC zuřila, protože absence hlavního svědka mohla vést k prohře soudu.

A pak přišel šokující krok československých úřadů. V roce 1977, místo aby bojovali za svůj patent, se rozhodli licenci zrušit a patent prodat! Jednoduše celý balík práv odstoupili americké straně údajně za sumu odpovídající jen ročnímu licenčnímu zisku.

Z pohledu státu to byl nesmyslný obchod – připravili se tím odhadem o více než miliardu dolarů budoucích příjmů. Pro komunistické vedení však bylo hlavní, že se zbaví starosti o soudy a možná i jména „nepohodlného“ Wichterleho v oficiálních dokumentech. Od té chvíle měli veškerá práva Američané a československá ekonomika už z vynálezu neviděla ani korunu.

Wichterle to nesl trpce, ale dál bojoval, alespoň morálně. Po několika letech mu přece jen povolili vycestovat – možná pod mezinárodním tlakem, možná už proto, že patent stejně nevlastnili. Když se v 80. letech Otto Wichterle objevil v americké soudní síni, působil skromně, ale sebejistě. Detailně popsal, jak na Štědrý den 1961 vyrobil první čočky na Merkuru, podložil to laboratorními deníky a fakty. Jeho svědectví rozptýlilo všechny pochyby. Soud v roce 1983 potvrdil platnost patentů – Wichterle a NPDC nakonec spor vyhráli. Bylo to pozdní zadostiučinění vynálezci, který se musel dívat, jak jiní bohatnou na jeho nápadu.

Otto Wichterle se peněz ani slávy za železnou oponou nedočkal. Komunistický režim jej držel stranou vrcholné politiky i financí. Když ho v roce 1970 odvolali z místa ředitele ústavu pro jeho liberální postoje, bral to s humorem. Věděl své: svět jeho vynález ocenil, doma byl však persona non grata. Teprve po sametové revoluci 1989 se dočkal plného uznání – stal se prvním polistopadovým předsedou Československé akademie věd a obdržel vysoká státní vyznamenání.

Zdroje:

https://www.ntm.cz/file/f27708f2112a6c1dc0b61e7b388fe561/2657/834_GI.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Wichterle

https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/politically-unreliable-the-state-v-otto-wichterle/

https://www.reflex.cz/clanek/historie/121490/otto-wichterle-kontaktni-cocky-vznikly-diky-nahode-ceste-vlakem-a-stavebnici-merkur.html

https://21stoleti.cz/2017/09/27/otto-wichterle-vynalezce-ktery-byl-okraden/

https://www.thecontactlensmuseum.org/otto-wichterle.html

https://www.encyclopedia.com/books/politics-and-business-magazines/national-patent-development-corporation

https://www.youtube.com/watch?v=EXAmd5vI67E