Václav Klaus: z Prognosťáku došel až na vrchol politiky a nastartoval největší přerozdělení majetku

Narodil se v červnu 1941 v pražských Vinohradech, uprostřed války a okupace. Jeho otec, účetní Václav starší, a matka Marie, pokladní a průvodkyně v galerii, ho odmalička vedli k pilnosti a vzdělání. Domov to byl skromný, ale láskyplný: maminka občas psala básně a v rádiu hrávala tlumená hudba.

Přesto nad jejich rodinou visel stín doby. Rodiče, původně katolíci, se ve víře hledali – nakonec zakotvili u československé husitské církve, snad jako výraz vzdoru proti cizí moci. A malý Václav vyrůstal s vědomím, že svět umí být krutý.

Když se pak po letech dostal k mikrofonu, provokativně zdůrazňoval, že se nenarodil ve svobodném Československu, ale „im Protektorat Böhmen und Mähren“. Válečné zážitky v něm zakořenily nedůvěru – jako by si od dětství nesl ostražitost vůči velkým silám, které mohou kdykoli převrátit lidský život naruby.

Po válce se svět zdánlivě uklidnil. Z malého chlapce rostl zvídavý student s živýma očima a vášní pro vědění. Rodiče dbali na jeho studijní výsledky a podporovali ho v mimoškolních aktivitách. A tak jste mohli Václava Klause potkat třeba v dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu: stál v řadě sopránků, oči upřené na dirigenta, a zpíval čistým hlasem lidové písně.

Stejně vášnivě se vrhl i na sport. Vyrostl z něj statný mladík a našel zalíbení v basketbalu. Míč mu v dlani seděl stejně dobře jako pero - na hřišti se učil týmové spolupráci i soutěživosti.

Basketbal přinesl i něco víc – možnost nahlédnout za hranice všednosti. Jako talentovaný hráč se dostal do juniorského reprezentačního výběru. S klubem občas vyjížděl na turnaje do zahraničí. Zatímco většina jeho vrstevníků znala cizí země jen z mapy, Václav poznal na vlastní kůži vzduch cizích měst.

Zkušenosti z pobytů v cizině – ať už to byla sousední evropská města nebo vzdálenější destinace – v něm probudily zvědavost. Viděl ulice nezasažené propagandou, výklady obchodů plné zboží, svobodné lidi diskutující beze strachu. Bylo to jen pár záblesků, ale mladému muži ukázaly, že svět za železnou oponou pulsuje jinak. A on chtěl pochopit proč.

Ve škole vynikal. Psal úhledným rukopisem a čísla pro něj měla logiku i poezii zároveň. Nikoho nepřekvapilo, když se v roce 1958 dostal na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Studoval ekonomiku zahraničního obchodu – obor, který sliboval nadhled a možná i příležitost cestovat.

V posluchárnách té doby seděla generace, která nezažila první republiku, zato poznala stalinismus. Byla to mládež lačná po změně, ale opatrná. Václav Klaus patřil mezi ně: pilný, ambiciózní student, v knize měl vlepenou fotku Friedricha Hayeka nebo Miltona Friedmana – ekonomů, jejichž myšlenky ho tajně fascinovaly.

Na přednáškách se o nich nemluvilo, oficiální linií byla marxistická ekonomie. Ale on po nocích hltal samizdatové překlady západních teorií.

Na ekonomické fakultě ho však nečekaly jen knihy. Jednoho dne se seznámil s drobnou, tmavovlasou dívkou ze Slovenska. Lívia Mištinová přijela do Prahy z podhorské Oravy studovat a její tichá odhodlanost Václava okouzlila. Když Václav promoval s vyznamenáním v roce 1963, Lívia stála pyšně po jeho boku. Stali se nerozlučnou dvojicí, která spolu sdílela nejen cit, ale i intelektuální partnerství.

Šedesátá léta v Československu přinesla politické tání. Po letech tuhé totality se do společnosti vkrádal závan reformy. Václav Klaus nastoupil na své první zaměstnání do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Měl před sebou slibnou dráhu vědce. Roku 1966 odjel na stipendijní pobyt do italské Neapole, poprvé ochutnat život na Západě.

Procházel se tehdy po břehu Tyrhénského moře, mezi ruinami antických chrámů, a vdechoval vůni svobody smísenou s přímořským vzduchem. Poznal, že existuje svět, kde se ideje mohou potkávat a střetávat otevřeně. Po návratu do Prahy pak s ještě větší vervou psal odborné články a věřil, že i doma se blýská na lepší časy.

Rok 1968 jeho naděje rozjitřil na maximum. Jako mladý ekonom publikoval odvážné fejetony v literárních časopisech Tvář a Literární noviny pod pseudonymem Dalimil. Kritizoval zkostnatělost centrálního plánování, opatrně chválil principy tržní ekonomiky – samozřejmě mezi řádky, aby nepopudil cenzory.

V zemi zavládlo vzrušení z tzv. Pražského jara. Lidé jako Klaus cítili, že změna je možná. Otevřeně diskutovali o reformách, v kavárnách se debatovalo dlouho do noci. Václav v té době založil dokonce neformální Klub mladých ekonomů, kde se scházeli progresivní intelektuálové.

Sám později vzpomínal, jak dychtivě četli západní ekonomické publikace a snili o tom, že Československo by se mohlo vydat cestou liberálnějšího socialismu.

Uprostřed toho kvasu osobní život nezůstal pozadu. Václav a Lívia se rozhodli vzít. Byla to svatba plná optimismu – dva šestadvacetiletí mladí lidé si v roce 1968 slibovali lásku, zatímco celá země věřila ve světlou budoucnost. Nikdo z hostů tehdy netušil, jak dramaticky se osudy všech za pár týdnů zvrtnou.

Srpen 1968. Vzduch voněl létem, ale v půlnoční tmě duněly pásy tanků. Když vojenské kolony Varšavské smlouvy překročily hranice, Václav Klaus seděl oněmělý u rozhlasu. Ještě den předtím věřil v reformy, teď slyšel, jak zoufalý hlas hlasatele oznamuje okupaci. Mladý ekonom svíral pěsti. V hlavě zmatek, v srdci zoufalství.

Jeho vlastní rodiny se tragédie okupace dotkla naplno. Mladší sestra Alena, která byla Václavovi od dětství blízkou kamarádkou, se rozhodla z rozčarování nad ztrátou svobody emigrovat. V roce 1968 odešla i s manželem do exilu ve Švýcarsku.

Na peróně nádraží se Václav s Alenou naposledy objal, snažil se nedat najevo bolest. Věděl, že ji možná dlouho neuvidí – možná nikdy. Mlčky jí vtiskl do ruky zažloutlou rodinnou fotografii na rozloučenou. Pak sledoval, jak se vlak s jeho sestrou ztrácí v dálce. Ta chvíle v něm zanechala hlubokou rýhu. Jedna část jeho života odjela směrem k Curychu, zatímco on zůstal – uvězněn ve vlastní zemi.

Klaus měl v ruce čerstvý titul kandidáta ekonomických věd, ale s přicházející „normalizací“ náhle nebylo pro mladé reformátory místo. Noví mocipáni se dívali s nedůvěrou na každého, kdo se angažoval v Pražském jaru, byť třeba jen slovem. Václav podle svých slov dostal příkaz odejít z akademického ústavu.

Bylo to kruté probuzení. Jeden den talentovaný vědec s perspektivou, druhý den nepohodlný element. V roce 1970 nastoupil do Státní banky československé. Místo výzkumu ekonomických modelů jej čekala jednotvárná práce v byrokratické instituci.

Chodil domů s migrénami z nekonečných porad, kde se omílaly fráze o plnění pětiletky. Jeho sny o moderní ekonomii se zdály pohřbené pod haldou razítek a formulářů.

Přesto se nevzdal. Měl rodinu, kterou musel zabezpečit – a také která mu dodávala sílu. V roce 1969 se manželům Klausovým narodil první syn Václav a o pět let později Jan. Uprostřed temné doby normalizace tak Václav držel v náručí vlastní děti.

Když kolébal prvního synka v zimě 1969, venku ještě stáli sovětští vojáci a jeho země byla okupovaná. Díval se do nevinných dětských očí a tiše si slíbil, že ten malý kluk jednou vyroste ve svobodné zemi. Byla to troufalá naděje, ale on ji v sobě živil, i když navenek zachovával chladnou tvář.

Sedmdesátá léta se vlekla jednotvárně. Václav Klaus pečlivě vykonával svou práci v bance, stoupal pomalu v rámci možností na různé pozice, ale hlavně – učil se. V tichosti vstřebával, jak funguje hospodářství státu zevnitř. Chápal mechanismy, ale viděl i nefunkčnost plánování, neschopnost byrokratů, křečovitost systému.

Nebyl disidentem v pravém slova smyslu, nevydával manifesty ani nerozdával letáky na Václaváku. Věděl, že otevřený vzdor by ho semlel. Místo toho zvolil strategii tichého odboje: samostudium a nenápadné šíření myšlenek.

V komunistické straně nikdy nebyl a čím dál jasněji si uvědomoval, že do ní ani patřit nechce. Nekomunista. Tím se cítil být. Několikrát se sice pokusil do KSČ vstoupit, snad z čistě pragmatických důvodů, ale nikdy nebyl přijat – jako by i sami komunisté tušili, že Klaus žádným skutečným soudruhem není. A tak zůstal nestraníkem, jedním z mnoha šedých koleček v aparátu, avšak s vlastní hlavou plnou „nepatřičných“ idejí.

Koncem 70. let už to v něm vřelo. Rozhodl se nespokojit s vynuceným tichem. Od roku 1979 začal pořádat v Praze soukromé semináře o ekonomii. V obyčejném obývacím pokoji se jednou za čas po večerech scházela malá skupinka lidí – kolegové z banky, známí z akademických kruhů, pár odvážných studentů. Role učitele připadla Klausovi.

Jenže ani tento tichý odboj neunikl pozornosti. Státní bezpečnost se brzy doslechla, že nějaký Klaus hostí podezřelé intelektuální dýchánky. Pravicové živly, hlásila udání. A tak si na něj tajná policie posvítila. V roce 1984 založila na Václava Klause svazek a dala mu krycí jméno „Kluk“.

Tušil, že mu někdo prohledává dokumenty. Měl pravdu – StB tajně instalovala i odposlouchávací zařízení do jeho kanceláře. Z jednoho semináře se podezřele rychle rozkřiklo, co se tam probíralo. To už bylo jasné, že je napíchnutý.

Přesto se nevzdal. Semináře pořádal dál až do roku 1986, i když pod stále větším tlakem. Účastníci se scházeli pokaždé jinde, šeptalo se, občas někdo odpadl strachy. Až to jednou přišlo: úřední zákaz. V létě 1986 StB zasáhla přímo – dalším setkáním zabránila a Klausův spis uzavřela.

S pocitem hořkosti musel přestat. Bylo to, jako by mu znovu přistřihli křídla. Ale semínka už byla zaseta. Desítky lidí díky němu poznaly alternativy k plánovanému hospodářství. Myšlenky, jež komunisté tak pracně potlačovali, kolovaly dál.

Pod povrchem normalizační stagnace se navíc už něco hýbalo. V Moskvě nastoupil Gorbačov a i československé vedení muselo aspoň předstírat perestrojku. V roce 1987 dostal Václav Klaus nečekanou nabídku: vrátit se k akademické práci, byť pod přísným dohledem. Nastoupil jako analytik do Prognostického ústavu ČSAV.

Tenhle nenápadný institut byl podivným místem – zřídila jej sama komunistická moc, snad aby měla alibi, že zkoumá budoucí reformy, ale sešlo se tam mnoho chytrých hlav. Klaus se ocitl mezi ekonomy, kteří uvažovali podobně. Mohli v mezích projednávat i opatrné návrhy, jak zlepšit stagnující ekonomiku.

Václav tam vnesl svoje zkušenosti a kontakty. Opět publikoval (samozřejmě jen interně) analýzy, které volaly po změnách. Státní bezpečnost však nepolevila v podezřívavosti – založila mu dokonce nový svazek s krycím jménem „Rek“ (Hrdina).

Podzim 1989 v Praze. Ulice jsou chladné a šeré, ale něco ve vzduchu jiskří. Davy studentů vycházejí s svíčkami do ulic, lidé cinkají klíči, jako by chtěli probudit dlouho spící zemi. Václav Klaus sleduje tyto události zprvu zdrženlivě, spíše racionálně než emotivně. Není to typ, který by skandoval hesla na náměstí – celý život si držel odstup. Přesto i jím proudí vzrušení a naděje. Doba se láme.

Ještě před tím dramatickým listopadem stihl Klaus udělat něco odvážného. Dne 12. listopadu 1989 odjel do Vídně, kde vystoupil v diskusním pořadu rakouské televize ORF. Pod studiem svítilo neonové světlo a Václav, ve vypůjčeném obleku, klidně do kamer prohlásil, že s dosavadním socialistickým systémem Československo nepřežije rok 2000.

Řekl to nahlas a veřejně, v cizině, ale přesto. Byla to věta, která by ho ještě před rokem stála kariéru – ne-li svobodu. Teď zazněla a nezpůsobila poprask, spíše údiv: československý ekonom volá po reformě a varuje před kolapsem. Klaus v pořadu obhajoval spíše evoluční, pomalejší reformy. Netušil, že dějiny mu seberou možnost postupovat pomalu. Za pár dnů od jeho televizního výstupu vzplála v Praze revoluce.

17. listopad 1989. Václav Klaus sedí doma u rádia a slyší první zprávy o brutálním zákroku na Národní třídě. Hrdlo se mu sevře. Před očima mu vytane vzpomínka na srpen 68 – a srdce se rozbuší v obavách, aby se nevalily znovu tanky.

Jenže tentokrát přišel místo tanků lid. V následujících dnech proudí masy demonstrantů Prahou, z balkónu Melantrichu mluví Václav Havel. Klaus zatím stojí stranou, ale pozorně sleduje, kudy se řítí proud událostí. A pak přichází jeho chvíle.

Ekonomka a disidentka Rita Klímová, která Klause znala z odborných kruhů, ho doporučí Občanskému fóru. Tohle nové hnutí, které vede Havel a spol, zoufale potřebuje experty na ekonomiku. A Klaus má pověst výborného ekonoma, navíc „nezatíženého“ minulostí – není to komunista, ale ani známý disident (ti se zatím k ekonomice moc nevyjadřovali).

Jednoho pošmourného dne koncem listopadu tak Václav Klaus míří na první schůzku OF. Vchází do místnosti plné cigaretového kouře v budově Laterny magiky. U stolu sedí umělci, herci, bývalí politicky pronásledovaní – a teď i on, muž v šedém saku s kravatou, pečlivě upravený, poněkud formální.

Klidným, rozvážným hlasem analyzuje stav hospodářství a navrhuje okamžité kroky: zrušit centrální plán, legalizovat soukromé podnikání, otevřít trh. Lidé kolem stolu na něj hledí s respektem i trochu s úžasem. Tady je někdo, kdo ví, co chce. Václav Klaus se tak během pár dnů stává jednou z klíčových tváří Občanského fóra – první výraznou osobností, která nepřišla z disentu či kultury, ale z technokratického světa ekonomie.

Události nabraly zběsilé tempo. Ještě nezačala zima a starý režim se hroutil. Už 10. prosince 1989 prezident Gustáv Husák jmenuje novou vládu národního porozumění – a Václav Klaus se v ní stává československým ministrem financí. Před pár týdny úředník v prognostickém ústavu, nyní nejvyšší šéf státní pokladny.

Klaus si v nové vládě vede sebejistě. Okamžitě začíná připravovat transformaci, i když zatím jen opatrnými krůčky. Po červnových volbách 1990, ve kterých Občanské fórum drtivě vítězí, zůstává Klaus ministrem financí i v nově zvolené federální vládě Mariána Čalfy.

Postupně se však ukazuje, že Občanské fórum je příliš široká platforma plná názorových třenic. Klaus – nyní již populární, přímý a srozumitelný politik – se stává lídrem jedné z frakcí. Na podzim 1990 je zvolen předsedou celého OF, čímž na sebe strhne obrovský vliv.

Bývalí disidenti v hnutí ho podezírají z mocenských ambic, ale on to chápe jinak: chce vytvořit standardní politickou stranu schopnou prosadit reformy. A tak když se Občanské fórum v roce 1991 rozpadá, Václav Klaus stojí u zrodu nové pravicové strany – Občanské demokratické strany. Delegáti ustavujícího kongresu v dubnu 1991 volí Klause jednomyslně svým předsedou. Jeho čas nadešel.

Jako předseda ODS a federální ministr financí se Klaus vrhá do práce s energií, kterou mu i mladší mohli závidět. Zanedlouho přichází osudový rok 1992. Volby v červnu 1992 vyhrává v českých zemích ODS a na Slovensku HZDS Vladimíra Mečiara. Dvě silné osobnosti, Klaus a Mečiar, stanou tváří v tvář nad otázkou společného státu Čechů a Slováků.

Rozdílné představy vedou k zásadnímu rozhodnutí – rozdělit federaci. Někdy v létě 1992 sedí Klaus a Mečiar u stolu ve vile Tugendhat v Brně. Je dusno, venku zpívají ptáci, a oni podepisují dohodu o rozdělení Československa. Václav Klaus na ten moment vzpomínal jako na jeden z nejsložitějších ve svém životě: rozhodoval o osudu milionů lidí, odděloval zemi, v níž vyrostl. Bylo to nutné? Věřil, že ano – že dva národy půjdou lépe svou cestou. Ale někde uvnitř cítil i smutek. Další rozloučení, i když ne tak osobní jako s Alenou v 68., přesto bolestivé.

1. ledna 1993 se Václav Klaus stává prvním premiérem samostatné České republiky. Stojí na prahu nové éry. Země se mění závratným tempem – privatizace, kupony, trh.

Za několik málo let zmizí socialistické vlastnictví, lidé podnikají, zahraniční obchod kvete. Není to bez potíží: objevují se první skandály, tunelování, tvrdá kritika, že „všechno rozprodal“. Ale Klaus je přesvědčen, že dělá to, co je potřeba. S typickou pevností odmítá couvnout.

Jeho politická hvězda září, ale i vrhá stín. Koncem roku 1997 je donucen po vnitrostranickém skandálu a tlaku veřejnosti odstoupit z postu premiéra. Na tváři má hořký výraz, když ve televizi oznamuje rezignaci – poprvé skutečně poražený. Mnozí by to pokládali za konec kariéry. Ale Václav Klaus se nevzdává. Zůstává politicky aktivní jako předseda parlamentu a vyčkává na další šanci.

Ta šance přichází v roce 2003. Po odchodu Václava Havla z prezidentského úřadu kandiduje Klaus na hlavu státu. Není miláčkem kulturních elit jako Havel, je kontroverzní, mnozí poslanci ho nemají v lásce – přesto 28. února 2003 ve třetím kole volby získává dost hlasů. Václav Klaus je zvolen prezidentem České republiky.

Prezidentská léta Klause zastihnou v nové roli – státník nadstranický, ale stále výrazný svými názory. V zahraničí budí pozornost jeho skeptický postoj k evropské integraci a ostrá kritika environmentalismu. Někdo říká: „Klaus zase proti všem.“ Ale kdo zná jeho příběh, tomu to dává smysl.

Celý život si nesl skepsi vůči velkým utopiím a ideologiím přicházejícím zvenčí – ať už to byl komunismus, nebo třeba tlak Evropské unie.

A tak i jako prezident občas provokuje: odmítne se např. poddat nekritické euforii z Bruselu, trvá na národních zájmech. Pro jedny je hrdina konzervativec, pro druhé paličatý potížista. Václav Klaus však zůstává svůj.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Klaus

https://www.novinky.cz/tag/vaclav-klaus-20080

https://www.reflex.cz/clanek/komentare/37636/byl-vaclav-klaus-agentem-kgb-nebo-cia.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-stastny-podcast-stastny-podcast-jak-klausovo-dite-prezilo-jezise-jedinecny-pribeh-ods-274608

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/prezident-dekady-vaclav-klaus-zdanliva-stabilita_2303071100_jgr

https://www.forum24.cz/od-triumfu-k-upadku-pribeh-vaclava-klause-ocima-pavla-safra

https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/vaclav-klaus-18023/

https://www.denik.cz/historie-prezidentu/vaclav-klaus-prezident-jak-sel-cas-s-klausem-foto.html