Miloň Čepelka: známý cimrmanolog má životní moto „neberme se příliš vážně“. Manželku si stopnul

„Když už ses dal na vojnu, musíš bojovat a já jsem věděla, koho si beru.“ Ta slova nezazněla z úst velitele před bitvou, ale z úst manželky herce – s tichým úsměvem, v náznaku vroucí podpory. Hana Čepelková takhle povzbudila svého muže mnohokrát.

Věděla přesně, jaké „vojny“ se její Miloň účastní: nebyla to žádná frontová linie, nýbrž jeviště malého pražského divadla. A že to bude boj na celý život, to možná netušila – přesto stála po jeho boku neochvějně pětapadesát let. Rozuměli si beze slov.

Stačilo naznačit, že se mu dnes nechce na představení, a ona s pochopením přikývla: povinnost je povinnost. Vždyť když se vydal na tu svoji zvláštní vojnu, musí bojovat až do konce. Ona věděla, koho si bere.

Vzali se před půlstoletím a jejich seznámení bylo, jak jinak, kuriózní. Psal se rok 1966 a silnice z Karlových Varů do Prahy se klikatila serpentinami. Právě tam stopovala mladá dívka mířící na školní zkoušky. K okraji vozovky přibrzdil černý služební vůz Československého rozhlasu.

Z okénka se vyklonil tmavovlasý redaktor a naléhal na šéfa: „Pane Bor, vezmeme tuhle slečnu.“ Nadřízený se mračil – neplánovaná zastávka se mu nezamlouvala. Nakonec svolil s pobavenou podmínkou: „Ale něco si s ní začneš nebo od ní získáš aspoň adresu!“

Mladý Miloň to nejen slíbil. Ale i splnil. „A tak jsem přišel k manželství. A zaplaťpánbůh za to,“ pochvaluje si dodnes s šibalským úsměvem svůj osudový autostop.

Neobvyklé náhody provázejí Miloňův život od samého počátku. Narodil se 23. září 1936 v Pohoří u Opočna jako jedináček v rodině účetního. Už při křtu nastala drobná vzpoura proti konvencím – místní farář neměl jméno Miloň v církevním seznamu, a tak ho pokřtil raději jako Amadea.

Chlapec ale nakonec vyrostl s poeticky znějícím slovanským jménem, které jako by ho předurčilo k lásce k literatuře. Dětství strávil na venkově v Orlických horách, obklopen knihami.

„Já jsem knihomol už od dětství. Kdybych tehdy nedostal k svátku nebo Vánocům knížky, nebyl bych šťastný,“ vzpomínal. Čtení ho okouzlovalo a snění nad verši se stalo jeho útěkem od všednosti – netušil, že jednou bude psát básně a příběhy vlastní.

Jak sám zmiňoval, tak dětství prožil ve stínu všudypřítomného strachu – nejprve z druhé světové války, poté z komunistického převratu. Knihy pro něj představovaly únik do bezpečného a srozumitelného světa.

Vzpomínal, jak jeho otec, úředník ve zbrojovce, chodil do práce s dvojitým spodním prádlem, protože každý den čekal, že si pro něj přijde gestapo. Válka se ho dotkla i osobně, když na jeho rodnou vesnici Pohoří dopadly dvě bomby a jedna z nich zabila místního holiče, kterého znal.

Tento pocit ohrožení pokračoval i po roce 1948, kdy byl jeho otec, muž masarykovského ducha, ze strachu donucen vstoupit do komunistické strany. V knihách tak malý Miloň nehledal jen příběhy, ale především útočiště.

Rodiče ho vedli k praktickým hodnotám. Po válce vystudoval gymnázium v Dobrušce a v roce 1954 zamířil do Prahy na Vysokou školu pedagogickou. O učitelství ale nesnil.

„Upřímně, kantorem jsem být nechtěl, ale tatínek říkal: nejdřív buď něčím pořádným, seriózním a pak si dělej, co chceš,“ přiznal Miloň. Poslechl tedy otcovu radu – získal diplom z češtiny a literatury – a stal se „něčím pořádným“.

Na malém městečku Nový Knín nastoupil roku 1958 jako učitel na základní škole. Před tabulí stál tři roky. Snažil se, ale vnitřně ho to táhlo jinam.

„Chtěl jsem moc utéct z kantořiny… necítil jsem se spokojen. Chtěl jsem být blíž literatuře,“ vysvětloval po letech. Školní rutina ho dusila – v hloubi duše byl básníkem, ne kantorem. A tak se rozhodl riskovat a opustit jistotu učitelského místa.

Na jaře 1961 přišla šance, která změnila jeho směr. Československý rozhlas hledal redaktora do armádní literární redakce. Mladý Miloň sebral odvahu a nastoupil do médií, ač „k vojně ho nic netáhlo“. V Praze našel svůj intelektuální svět.

Ocitl se v malé tvůrčí partě lidí, kde vládl svobodomyslný duch. A právě zde potkal ty, s nimiž spojí svůj život. K redakčnímu týmu záhy přizval i svého spolužáka ze studií – jistého Zdeňka Svěráka. Ve sklepních studiích rozhlasu se zrodilo pevné přátelství a také nápad, který vejde do historie českého divadla.

Postava Járy Cimrmana se poprvé objevila v září 1966 v mystifikačním rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka. S nápadem přenést tento humor na jeviště přišel Čepelkův starší kolega a mentor Jiří Šebánek, který také 29. října 1966 svolal zakládající schůzi.

Kromě něj, Svěráka a Čepelky se jí zúčastnila i režisérka Helena Philippová. Právě Svěrák s Čepelkou na schůzi přizvali Ladislava Smoljaka, kterého znali jako zkušeného režiséra z vysoké školy.

Po prvních dvou premiérách – Akt a Šebánkově hře Domácí zabijačka – však v souboru začalo narůstat napětí. Projevoval se především „antagonismus“ mezi pragmatickým Smoljakem na jedné straně a vizionářem Šebánkem na straně druhé.

Spory vyvrcholily v roce 1969, kdy Jiří Šebánek spolu s několika dalšími herci divadlo opustil. Byl to klíčový rozkol, který sice soubor málem položil, ale zároveň zformoval legendární autorskou dvojici Svěrák–Smoljak, jež definovala poetiku divadla na další desítky let.

První premiéra – hra Akt – se odehrála v říjnu 1967. Na jevišti malého sálu Reduty stála i Miloňova manželka Hana, tehdy ovšem pouze coby kostýmní výpomoc v zákulisí. Na scéně totiž platilo zvláštní pravidlo: „Ctíme Cimrmanovu podivínskou zásadu, že ženská na jeviště nepatří,“ říkával Miloň.

Dámy tedy v souboru nevystupovaly – ženské role museli obstarat pánové. Pro drobného, subtilního Čepelku to znamenalo jediné: obléci sukni a ztvárnit mateřské a babičkovské postavy. Zhostil se toho s nadšením. Brzy ho kolegové začali titulovat „nejlepší divadelní herečka souboru“.

„Je to výhoda, zvykl jsem si na vysoké podpatky,“ žertoval, když ho chválili za roli mamky Žílové v první hře. Kromě „mamky“ si zahrál i hubatou venkovanku Andulku Šafářovou, něžnou Emilku či v poslední hře České nebe samotnou babičku Boženy Němcové.

Publikum se smálo až k slzám – Čepelka měl dar komického převleku. A jemu ta zvláštní disciplína imponovala: cítil, že i v ženských šatech dokáže něco důležitého sdělit o české povaze.

Divadlo Járy Cimrmana se pomalu stávalo fenoménem. Jenže do jeho rozjezdu tvrdě zasáhly dějiny. V noci z 20. na 21. srpna 1968 se v pražských ulicích objevily sovětské tanky. Miloň Čepelka tu noc nestál na prknech divadla, ale seděl u rozhlasového mikrofonu. Spolu se Svěrákem a dalšími vysílal do eteru zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Riskoval tím kariéru – možná i svobodu. „V srpnu 1968 se podílel na vysílání o invazi a komunistický režim mu to po roce vyčetl – a zakázal mu publikovat,“ píše se v dobových záznamech. Čepelka náhle patřil k „nepohodlným“.

Přesto ještě rok zůstal v rozhlase a snažil se vysílat, co režim dovolil. Když pak v srpnu 1969 viděl na Václavském náměstí běsnění milicionářů proti pokojným občanům, něco v něm zlomilo. Pochopil, že takhle pracovat nemůže.

Nadešel hořký okamžik volby. Opustit milované literární vysílání, nebo zradit vlastní přesvědčení a ohnout záda před cenzurou? Miloň neváhal. Sešel se s kolegy v redakci a tiše pronesl: „Jdu pryč, chlapci, dávám výpověď.“ Ani ve snu nečekal, co následovalo.

„Jirka i Zdeněk řekli: ‚No, tak to my jdeme taky. Bez tebe tady nebudeme.‘“ Dva nejbližší přátelé – Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák – se zvedli a odešli s ním. Tři vzdorovité postavy ve dveřích rozhlasu daly sbohem nesvobodě. Bylo rozhodnuto: odteď budou stát „jen“ na divadelních prknech, kde slovo cenzura nemá místo.

Normalizace je od publicistiky odstřihla, ale Divadlo Járy Cimrmana naštěstí přežilo. Bylo považováno za pololegální a zpočátku nebudilo velkou pozornost cenzorů, což bylo jeho štěstí. To se však změnilo s premiérou hry Lijavec, kde diváci v postavě policisty Pihrta okamžitě rozpoznali karikaturu agenta StB. Představení začali navštěvovat skuteční příslušníci Státní bezpečnosti, aby monitorovali reakce publika, a Zdeňku Svěrákovi byl dokonce nasazen odposlech telefonu.

Co však muselo přestat, byla Čepelkova oficiální literární tvorba. Po srpnu 1968 dostal roční zákaz publikování, který se po jeho odchodu z rozhlasu změnil v trvalý stav. Ocitl se v absurdní situaci: měl spoustu nápadů, ale jeho jméno bylo na černé listině. Nevzdal to. Psal dál, ale pod cizími jmény.

Své rozhlasové hry a scénáře propůjčoval přátelům – podepsáni pod nimi byli například jeho spolužák Vladimír Kučera nebo kolega Miroslav Andrš. Klíčovou roli v tomto tajném boji sehrála jeho žena. Pod svým dívčím jménem Hana Šotová kryla několik jeho děl, a stala se tak tichou spolubojovnicí v jeho uměleckém přežití. Jejich manželství nebylo jen svazkem lásky, ale i partnerstvím ve vzdoru.

Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta stál večer co večer na prknech cimrmanovské scény a rozesmával publikum. A přes den psal pod pseudonymy pohádky, rozhlasové hry, dialogy pro populárně-naučné pořady – cokoliv, co mu aspoň trochu umožnilo dělat, co miluje. Přesto se cítil být nedoceněným autorem.

Vždyť jeho vlastní jméno se nesmělo objevit na knižních pultech dlouhých 27 let. „Bylo to zcela vědomě a plánovitě, neboť se mi nechtělo publikovat mezi těmi, co měli ohebnější záda a příliš odolný žaludek,“ vysvětloval svou vynucenou tvůrčí pauzu. Odmítal se zařadit mezi konformní spisovatele, kteří přizpůsobili svá díla režimu. Raději mlčel – a čekal, až jednou bude moct promluvit svobodně. Dočkal se.

Po roce 1989 spadla klec cenzury. Miloň Čepelka, tehdy už padesátník, náhle mohl publikovat, co měl léta schované v zásuvce. Jako by se protrhla hráz – během devadesátých let vydal básnické sbírky (Pět nocí k úplňku, Mandel sonetů, Deník haiku) i řadu próz (například novela Příliš mnoho pohřbů či povídkové Poklesky rozverné snoubenky).

Psal, na co sáhl: fejetony, písňové texty, pohádky. Mimo jiné je autorem slavné písně Dobrodružství s bohem Panem pro Martu Kubišovou, hitu roku 1968. Po revoluci si splnil také velký sen – jeho knihy začali lidé číst a on se konečně dočkal uznání coby spisovatel.

„Díky jevištnímu zviditelnění mohl jsem bez potíží vydat něco knížek… a to mým snem bylo,“ přiznal skromně, že popularitu cimrmanologa využil k prosazení vlastních literárních děl. Dnes má na kontě přes tři desítky titulů. Spolu s novinářem Alešem Palánem napsal i své memoáry – knižní rozhovor Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech, v němž otevřeně rekapituluje svůj životní příběh.

Právě v literatuře se odhaluje druhá, méně známá tvář Miloně Čepelky. Zatímco na jevišti je mistrem cimrmanovského mnohomluvného humoru, v soukromí je jeho vášní haiku – nejstručnější a nejúspornější básnická forma.

Toto napětí mezi komediální expanzí a minimalistickou poezií je klíčem k jeho osobnosti. Vždy o sobě mluvil především jako o spisovateli, který se k herectví dostal vlastně náhodou. Jeho tvorba, čítající přes tři desítky titulů, zahrnuje kromě novel jako Poklesky rozverné snoubenky i několik sbírek sonetů a především čtyři knihy haiku.

V těchto kratičkých útvarech se zračí jeho hloubavá a melancholická povaha: „jde stres za stresem / a žádný se nezeptá / zda ho unesem,“ píše v jedné z nich. S přibývajícím věkem se jeho texty stále více stáčejí k filozofickým úvahám o pomíjivosti a přijetí nevyhnutelného.

Divadlo Járy Cimrmana mezitím prošlo neuvěřitelnou proměnou – z kultovního podzemního souboru se stala legenda, která vyprodává sály po celé republice. Cimrmanovské hlášky zlidověly, lidé je umějí nazpaměť.

„Myslím, že v tom Járovi Cimrmanovi se ten národ tak trochu vidí… na jednu stranu smolař, na druhou chvílemi mistr světa,“ přemítá Čepelka o kouzlu fenoménu, kterému zasvětil život. Sám se nikdy nepovažoval za herce v pravém slova smyslu – vždy o sobě mluvil jako o „nehereckém herci“.

Možná právě tím byl publiku blízký. Jeho projev byl civilní, lidé mu věřili každé slovo. A tak nepřekvapí, že když Divadlo Járy Cimrmana slavilo padesát let existence, Miloň Čepelka stál stále na scéně. „Chtěli jsme si hrát a netušili jsme, že to potrvá šestapadesát let,“ poznamenal s úsměvem při jednom výročí. Stále hrál se stejným zaujetím jako za mlada – jen šedin na hlavě přibylo.

Roky přibývaly, soubor prořídl. Mnozí kolegové zemřeli, jiní už nemohli vystupovat. Miloň Čepelka ale zůstával neuvěřitelně vitální. Když v září 2021 slavil na žižkovské scéně 85. narozeniny, odpublikoval jevištní mamku Žílovou s obdivuhodnou lehkostí.

Ještě před pár lety hrával všechny své obvyklé role – hraběte Zeppelina, řezníka Vrzáně, vojenského šikovatele Vogeltanze – a teprve nedávno některé předal mladším. Mezi novými posilami je i jeho syn Josef, profesionální herec, který nyní s tátou alternuje a pomáhá nést rodinnou cimrmanovskou štafetu. Čepelka starší však stále odmítá úplně odejít.

Kostým mamky Žílové obléká už 57 sezon – a nevynechá jedinou příležitost si zase „zakřepčit“ na pódiu. „No, křepčím. Nebo snažím se křepčit… Ten tanec je pokaždé jiný, podle toho, co bolí a jak,“ směje se odevzdaně. Tělo osmaosmdesátiletého pána už není tak mrštné jako kdysi, přesto se při potlesku stále uklání s pokorou a radostí v očích.

Na podzim roku 2023 obdržel Miloň Čepelka z rukou prezidenta medaili Za zásluhy – nejvyšší státní vyznamenání pro kulturní osobnost. „Bylo to překvapivé, nic takového jsem nečekal. Potom jsem si položil otázku, jestli si vyznamenání zasloužím,“ popsal své rozpaky nad poctou. Kolegové z divadla mu blahopřáli a jistě by dosvědčili, že si cenu zaslouží vrchovatě.

Vždyť vydržel na scéně tak dlouho, rozdával smích generacím diváků a je živoucí kronikou souboru. Sám ocenění bere s pokorou – a s drobným pobavením nad tím, kolik novinářů ho vzápětí začalo žádat o rozhovor. Zůstal však svůj: skromný a rozvážný vypravěč příběhů, kterého sláva nijak neproměnila.

Když se ho dnes zeptáte, co by si přál do dalších let, odpovídá s nadhledem. „Abych vydržel tak dlouho, dokud nebudu trapný,“ řekl ke svým 85. narozeninám a totéž platí i dnes. Moc dobře ví, že všechno na světě je pomíjivé. „Každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ pronáší tiše, s klidným úsměvem člověka, který už poznal ledacos.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%88_%C4%8Cepelka

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/milon-cepelka-2218

https://www.pro-kulturu.cz/milon-a-josef-cepelkovi-otec-syn-v-jednom-rozhovoru/

https://www.tyden.cz/rubriky/celebrity/milon-cepelka-vdeci-za-manzelku-nahode-a-sazce_555529.html

https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/112772/milon-cepelka-moje-zena-si-me-stopla-byl-to-muj-dobry-osud-stejne-jako-setkani-se-zdenkem-sverakem.html

https://hradec.rozhlas.cz/neberme-se-prilis-vazne-vzdy-pomaha-usmiva-se-herec-a-basnik-milon-cepelka-s-8592829

https://cnn.iprima.cz/milon-cepelka-revoluce-valka-okupace-a-ja-jak-mi-do-zivota-vstupovaly-velke-dejiny-453269

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/221411000100927/cast/876143/

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-jsem-knihomol-uz-od-detstvi-rika-cimrmanolog-a-dnesni-oslavenec-milon-cepelka-275539

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-cimrmanolog-a-basnik-milon-cepelka-slavi-osmdesatiny-40008891

https://art.ceskatelevize.cz/360/nejiste-sezony-aneb-okolnosti-pusobeni-divadla-jary-cimrmana-behem-normalizace-7113i

https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=993

https://www.praha3.cz/aktualne-z-trojky/zpravy/rozhovory/milon-cepelka-zivot-ma-pro-me-cim-dal-tim-vic-tajemstvi-n1192341.htm