Miroslav Macháček: Na jevišti tvořil zázraky, ale v životě tápal. S dcerou nemluvil kvůli koláči

Je rok 1975 a on je pacientem v Bohnicích, kam ho poslali na „povinnou dovolenou“ – prý aby si odpočinul. Ve skutečnosti zde hledá útočiště před světem, který se ho podle jeho pocitu rozhodl ponížit a zničit. Ještě nedávno stával na prknech, která znamenají svět, a tleskalo mu vyprodané hlediště.

Teď bloudí v bludišti vlastní mysli a přemítá, kde se to pokazilo. Byl skutečně blázen, jak si někteří šeptali? Anebo jen génius, jehož přemýšlivá duše neunesla tíhu reality?

Toho muže znalo celé Československo – jmenuje se Miroslav Macháček. Ještě před pár týdny režíroval v Národním divadle, proslul jako nesmírně talentovaný herec s ironickým leskem v oku a nekompromisní režisér s pověstí vznětlivého pedanta.

V jedné osobě se v něm mísil šílenec a génius, intelekt s vášní, a ze souboje těchto protikladů vznikaly divadelní zázraky – ale také muka v osobním životě. Kolegové ho milovali i nenáviděli zároveň. „Dělat s ním bylo prokletí, protože pak jste od všech ostatních režisérů vyžadovali podobný přístup,“ vzpomínal herec František Němec.

Macháčkova výbušná povaha a věčné pochybnosti budily respekt i strach. S běžným životem a mezilidskými vztahy si však tenhle výjimečný umělec nevěděl rady – mimo jeviště působil nejistě, zranitelně, často všechny kolem sebe urážel a utápěl se v depresích. Teď, zavřený mezi zdmi ústavu, čelí svým démonům úplně sám. Co ho sem dovedlo? A existuje z jeho bludiště vůbec cesta ven?

Miroslav Macháček spatřil světlo světa 8. května 1922 v polabském Nymburce. Narodil se do rodiny nadšených ochotnických herců – lásku k divadlu tak doslova nasál s mateřským mlékem. Poprvé stál na jevišti už jako dvouletý chlapeček v Hálkově divadle, kde si v maminčině náruči zahrál malou roličku černoška ve Strakonickém dudákovi.

Dětství ale žádnou idylou nebylo. Během hospodářské krize na počátku 30. let se rodina ocitla v nouzi a malý Mirek musel rychle dospět. V osmi letech sbíral po Nymburce staré železo, roznášel plakáty a snažil se přinést domů aspoň pár korun. Nejhůř na něj však dolehla ztráta bezpečí a zdraví.

Když mu bylo dvanáct, nastal u něj náhlý zvrat – z do té doby silného a živého dítěte se stal podvyživený, nemocemi sužovaný klučina bez života v očích. Co se stalo? Hlavní slovo měl autoritativní otec, bankovní úředník, který doma zavedl krutý režim. Trval na přísné životosprávě a nutil syna do jídla tak neústupně, až v Miroslavovi vypěstoval odpor k jakémukoli jídlu.

Chlapec téměř přestal jíst – byl „skoro průsvitný“ a většinu roku proležel nemocný. Některé jizvy si člověk nese z dětství celý život. Možná už tehdy se v citlivém Mirkovi zrodily první běsy, proti kterým bude jako dospělý bojovat: perfekcionismus, sebekritika, úzkosti. Naučil se uniknout do světa fantazie – a do světa divadla.

Školu neměl rád, spíš ji protrpěl. Když ho otec i přes chabý zdravotní stav poslal na nymburské reálné gymnázium, pubertální Macháček se vzbouřil. Za školou byl víc než ve třídě; zanedlouho dostal nedostatečnou známku z chování a vyletěl ze studia.

Ostuda? Kdepak – Miroslav snad poprvé pocítil úlevu. Přešel na méně náročnou měšťanku, kterou hravě zvládl, a konečně měl čas na věci, které ho skutečně zajímaly. Ožíval ve společnosti kamarádů ze skautu a u leteckého modelářství.

Miloval letadla a snil o kariéře pilota. Aby se vyučil řemeslu, nastoupil v patnácti do pražské továrny Aero jako zámečnický učeň. Zůstal tam celých osm let, i během druhé světové války – továrna kromě aut vyráběla i letecké součástky, a to Miroslava naplňovalo hrdostí.

Drsné prostředí dělnické haly ho školilo pro život: od starších kolegů se naučil věci nezastírat a jít problémům přímo k jádru. Jenže vrstevníci ho zároveň pošťuchovali, že je ve svých šestnácti stále nesmělý panic. Rozhodli se proto „pomoci“ mu dospět.

Jedné noci roku 1938 přivedli kamarádi mladého Macháčka do nevěstince. Zkušená prostitutka ho připravila o panictví – a pro Miroslava to byla traumatická zkušenost, o níž téměř nikomu neřekl. Zahanbila ho vlastní neosvícenost i podlehnutí nátlaku vrstevníků.

„Za ten večer se před sebou styděl ještě dalších deset let,“ poznamenali o něm později životopisci. On sám se ve svých zápiscích svěřil, co mu tehdy proběhlo hlavou: „Něco ve mně bylo poraněno, další kontakt se ženou jsem měl až po mnoha letech.“

Ta věta jako by předznamenala jeho budoucí komplikované vztahy s ženami – příliš citlivý, zranitelný, dlouho nerozuměl sám sobě, natož opačnému pohlaví. Osud mu ovšem do cesty brzy přivedl dívku, kvůli níž stál za to ten strach překonat.

Válka skončila a mladý Macháček stál na rozcestí. Měl před sebou slibnou kariéru v letecké továrně, ale srdce ho táhlo jinam – k divadlu. V rodném Nymburce s rodiči léta ochotničil a na prknech se cítil jako doma. Přes den tedy montoval součástky v Aeru, ale po večerech hrával a režíroval amatérské inscenace.

Roku 1945, krátce po osvobození, se odvážil ke smělému kroku: opustil jistotu zaměstnání a přihlásil se na konzervatoř v Praze. Jako vyučený zámečník a válečný dělník možná nepůsobil mezi uhlazenými spolužáky typicky hereckým dojmem, ale o to větší v sobě měl drajv.

U přijímacích zkoušek zářil a byl přijat. Ve škole pak patřil k nejtalentovanějším žákům – jeho herecké nadání rozpoznal a rozvíjel slavný profesor Miloš Nedbal. Bouřlivá povaha, v níž se mísila otcova vznětlivost a matčina přecitlivělost, se najednou ukázala jako výhoda: na jevišti dokázal mladý Macháček ztělesnit složité psychologické role tak opravdově, že publiku běhal mráz po zádech.

Pod maskou divadelních postav vyjadřoval chaos svých vlastních emocí. Mimo jeviště však dál bojoval s depresemi, které ho s železnou pravidelností srážely na kolena. A také s láskou – v té byl naprostý nováček.

Na konzervatoři se Macháček osudově zamiloval do půvabné spolužačky, Věry Štiborové. Ona studovala operní zpěv a hru na klavír, on herectví; byl to okouzlující umělecký pár. Miroslav neměl s ženami zkušenosti, o to silněji cit prožíval. Chodili spolu rok a půl a pak přišla nečekaná zpráva: Věra otěhotněla.

Budoucí hvězdný režisér, tehdy třiadvacetiletý student, se zalekl. Nebyl připraven převzít roli otce ani manžela. Věra kvůli těhotenství musela zanechat studia a odstěhovat se zpět k rodičům. Macháček konzervatoř dokončil v roce 1948 a získal angažmá v divadle v Pardubicích.

Mladý pár tedy žil odděleně – Věra v Rakovníku s miminkem, Miroslav v Pardubicích, kde přes den zkoušel a večer hrál. Dcera Kateřina se narodila v listopadu 1949, ale svatbu odkládali. Macháček se upínal k práci a otcovské povinnosti odsunul stranou. V hloubi duše se děsil odpovědnosti a nebyl si jistý, jestli dokáže být dobrým manželem.

„Svatba byla až po porodu. Sedmadvacetiletý Macháček se totiž té odpovědnosti bál,“ popisují jeho blízcí. Nakonec se přece jen oženil – Věru Štiborovou si vzal v roce 1950, když malé Kateřině bylo půl roku. Zdálo by se, že ho čeká klidný rodinný život. Jenže Macháček byl všechno, jen ne typický rodinný typ. Jeho skutečnou vášní zůstávalo divadlo a tam na něj brzy čekaly první velké triumfy i pády.

Pardubické angažmá odstartovalo Macháčkovu režijní kariéru. Už ve svých šestadvaceti letech tam inscenoval první hry a rychle si získal pověst výjimečného talentu. Psal se rok 1948 – neklidná doba plná politických zvratů. Macháček tehdy stejně jako mnozí intelektuálové uvěřil ideálům komunismu a vstoupil do strany, v naivní víře v „lepší zítřky“.

Brzy však měl poznat, jak krutě se režim odvděčuje i vlastním členům. Do konfliktu s komunistickou mocí se dostal záhy v 50. letech. Po dvou letech v Pardubicích přešel v roce 1950 do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého – mladý ambiciózní režisér v hlavním městě, to byla výzva. Jenže v zákulisí divadla doutnaly mocenské intriky.

Macháček byl příliš samostatný a kritický, což se nelíbilo stranickým funkcionářům. Na jedné povinné schůzi ho soudruzi zničehonic obvinili, že prý v divadle vytváří „druhé centrum“ a šíří protistátní nálady. Mladý režisér jen užasl: on, zapálený komunista, že je špion západních imperialistů?

Bylo to absurdní, ale v roce 1951 taková obvinění padala běžně – a stačila k okamžité likvidaci kariéry. Přišel silvestrovský zákaz: na sklonku roku 1951 dostal Macháček vyhazov z divadla a zákaz vstupu na jakoukoli scénu v zemi. Ze dne na den přišel o práci režiséra i pedagoga (učíval také na DAMU).

Macháček tehdy upadl do hluboké deprese – nejhorší, jakou dosud zažil. Ve svých 28 letech, s rodinou na krku, náhle nemohl dělat to jediné, co ho drželo nad vodou. Nikdo mu neřekl, jak dlouho potrvá nemilost, které se ocitl – měsíc, rok, navždy? Žádné divadlo se ho neodvážilo zaměstnat, jeho jméno bylo na černé listině.

V beznaději a ponížení, které cítil, přestal vidět budoucnost. Koncem roku 1951 se pokusil o sebevraždu. Sáhnout si na život – přesně to chtěl udělat. Možná ho napadlo, jestli by rodině bez něj nebylo lépe; možná chtěl jen skoncovat s nesnesitelnou vnitřní bolestí. Naštěstí svůj zoufalý čin nedotáhl do konce.

Na pomyslném dně ho našli přátelé, kteří mu podali pomocnou ruku. Režisér Ivan Glanc mu nabídl angažmá v Českých Budějovicích, v tamním Jihočeském divadle. Macháček neváhal – odstěhoval se s rodinou na jih a začal znovu od nuly. Na maloměstské scéně se rychle vzpamatoval a brzy opět exceloval jako herec i režisér.

Pár let poté už se vrátil do Prahy s pověstí nepoddajného bouřliváka, kterého nezlomí ani zákaz. Podezření ze špionáže sice oficiálně odvoláno nebylo, ale nový vítr v kultuře v polovině 50. let umožnil Macháčkovi zase hrát a režírovat na pražských scénách.

Od roku 1959 pak jeho jméno září přímo na scéně Národního divadla – stal se režisérem činohry a brzy jej jmenovali i šéfem souboru. Začala zlatá éra Macháčkovy umělecké dráhy. V 60. letech vytvořil v Národním řadu slavných inscenací (například komedie Poprask na laguně v roce 1961 nebo poetickou vizi Čapkova Ze života hmyzu v roce 1965).

Jako herec hostoval v legendárním Činoherním klubu, kde jeho sarkastický humor a intenzita na jevišti braly dech (proslul třeba v Smočkově Pikniku). Praha ho zbožňovala – Macháček byl pojem. Získal dokonce titul zasloužilého umělce (1968), poctu od režimu, který mu před lety tak ublížil. On sám ale nikdy nezapomněl. V nitru dál cítil křivdu a stěžoval si na kádrová příkoří, kdykoli to šlo.

Jeho psychické problémy v těchto letech sice ustoupily do pozadí tvůrčí euforie, ale nezmizely. Občas ho bez varování přepadaly temné nálady – tehdy se uzavíral do sebe, bloumal noční Prahou a mluvil sám se sebou, jak vzpomínali pamětníci.

„Macháček byl častý a vytrvalý chodec přírodou i městem… Pozorně se rozhlížel – nejvíc si pamatuji to neklidné a bedlivé oko,“ popsal ho kritik Jiří Cieslar. Jako by Macháček pořád něco hledal, jako by mu něco podstatného unikalo. Navzdory slávě a úspěchům zůstával uvnitř osamělý a rozervaný, věčně nespokojený se světem i se sebou.

Jeho rodinný život mezitím dostal několik těžkých ran. Manželství s Věrou Štiborovou nevydrželo ani pět let od svatby. Macháček, zcela pohlcený divadlem, nebyl doma téměř vidět; a když se Věra vážně roznemohla, ukázalo se, že na roli opory rodiny nestačí.

Roku 1953 udeřila tragédie: Věřina maminka zemřela na tuberkulózu a sama Věra toutéž nemocí onemocněla. Strávila rok v sanatoriu, zatímco malou Kateřinu hlídala babička. A aby toho nebylo málo, přímo v den Věřiných narozenin se oběsil její otec – nesnesl, že si vzala komunistu a doplatila na to zdravím.

Když se Věra po měsících léčení vrátila domů, zdrcená smrtí otce a vysílená nemocí, čekalo ji kruté překvapení: Miroslav sbalil kufry a odešel od ní. Zanechal jí na stole pouhé tři stovky s tím, aby měla „do začátku“, a odstěhoval se – ke kamarádce, která jí byla nejbližší. Tou ženou byla Ester Krumbachová, známá výtvarnice a filmová scenáristka.

Macháček se do ní zamiloval během společné práce v divadle a především – Ester dokázala naplnit jeho intelektuální touhy. Byla komplikovaná, brilantní, plná nápadů. Pro unaveného umělce byla múzou, životabudičem, možná vysvobozením od role truchlícího manžela.

Jenže za jeho útěk zaplatili druzí. „Máma se vrátila z ročního léčení a táta jí hodil tři stovky na gauč, odstěhoval si věci a odešel k její nejlepší kamarádce,“ popsala Kateřina Macháčková hořce tuto rodinnou zradu.

Věrná a obětavá Věra zůstala sama – a nikdy se z toho zcela nevzpamatovala. Macháček s Ester začal nový život, zatímco za jeho zády zůstaly zlomené ženy: opuštěná manželka a maličká dcerka, která tátu od té doby vídala jen zřídka.

Šedesátá léta byla pro Macháčka po umělecké stránce vrcholem. V Národním divadle inscenoval jednu hru za druhou, od klasiky po modernu – všechny originální, strhující, do posledního detailu promyšlené. Jeho nastudování Dürrenmattových Novokřtěnců v roce 1968 přijel zhlédnout dokonce sám autor a nadšeně prohlásil, že poprvé vidí svou hru přesně tak, jak si ji představoval.

Macháček, miláček publika a uznávaný vizionář, se zdál být na vrcholu sil. Jen hrstka nejbližších možná tušila, že vnitřně pořád svádí svou soukromou válku. Před světem nosil masku sarkastického bouřliváka, ale v duši ho užíraly deprese a pocity křivdy. Normalizace po roce 1968 přinesla nové tlaky.

Staré kádry se vrátily k moci a do uměleckého prostředí opět vnesly strach a cenzuru. Macháček to těžce nesl. Neuměl mlčet, když viděl kolem sebe pokrytectví nebo lajdáctví. A právě tahle jeho pravdomluvnost se mu nakonec stala osudnou.

Na jaře 1975 svolalo vedení Národního divadla schůzi zaměstnanců. Měla to být běžná pracovní porada, ale Macháček na ní vystoupil s něčím nečekaným: s ostrým kritickým referátem na adresu některých kolegů. Ve své řeči vytáhl na světlo boží všechno, co ho v souboru dlouhodobě trápilo – kritizoval liknavost, neschopnost a možná i korytářství některých vedoucích pracovníků.

Mluvil přímo, bez obalu, a mnozí jen lapali po dechu. V hledišti ztichlém rozpačitostí jako by se v tu chvíli zastavil čas. Macháček ventiloval frustraci, která se v něm hromadila roky. Tu pravdu ale režim nechtěl slyšet. Vedení divadla, loajální stranickým orgánům, okamžitě zasáhlo: prohlásili, že slavný režisér ztratil rozum. Že je duševně nemocný a potřebuje léčbu.

Byla to mocenská msta v přímém přenosu – a zároveň způsob, jak umlčet kritika bez otevřeného skandálu. Navenek to vypadalo jako starost o umělcovo zdraví. Ve skutečnosti šlo o odstranění nepohodlné osobnosti. Macháček byl promptně „uklizen“ do bohnické léčebny s nálepkou hysterického blázna.

Začátkem března 1975 tedy Miroslav Macháček nastupuje do Bohnic. Oficiálně na pozorování a terapii, prakticky ale jako vězeň – nemohl ven, nemohl pracovat, jeho svět se na dlouhé čtyři měsíce scvrkl na areál psychiatrické nemocnice.

„Musel na povinnou dovolenou do Bohnic – na 119 dní, jen proto, že v Národním přednesl kritický referát na adresu méně schopných kolegů,“ popsala suše média jeho případ. Pro Macháčka samotného to byla ponižující zkušenost. Ocitl se mezi pacienty s vážnými psychickými poruchami, přitom věděl, že jeho „diagnozou“ byl spíš politický vzdor a přecitlivělost.

Přesto nezlobil, podrobil se terapiím a vedl si poctivě deník, kam zaznamenával své pocity – jednou ho psaní drželo nad vodou. „Jsem nadále absolutně neschopný orientovat se v běžných životních situacích,“ napsal si v jednom z zoufalých záznamů. Kreslil zmíněné bludiště bez východu, zkoušel arteterapii, cvičení, rozhovory s lékaři.

A kladl si stále dokola otázku: Jak se mohl ocitnout takhle na dně? Kde udělal chybu? Macháček vždycky všechno nesmírně prožíval – možná víc než ostatní. Je paradoxem, že právě tahle jeho citlivost, která z něj na jevišti činila génia, ho v běžném životě téměř zničila.

V Bohnicích hledal ochranu před světem, který se proti němu spikl. Ačkoli ho lékaři léčili z deprese, on cítil, že skutečnou nemocí doby je spíš morální pokřivení režimu. Vždyť co tak strašného provedl? Jen řekl pravdu o průměrnosti a lži. Jen chtěl, aby se všichni snažili dělat svou práci poctivě, tak jako on.

Po 119 dnech byl propuštěn. Vrátil se z léčení s podlomenou důvěrou, ale nikoli zlomený. Dál věřil ve své poslání divadelníka. Režim sice dovolil Macháčkovi návrat na scénu, avšak s podmínkami: nějaký čas nesměl vystupovat na děkovačkách před publikem, aby nebyl příliš na očích, a byl neustále sledován Státní bezpečností.

Pro jistotu mu také zabavili pas – výjezd do zahraničí nepřipadal v úvahu. Bylo to zvláštní „svobodné vězení“, v němž se ocitl. Macháček cítil na každém kroku dozorce, ale přesto se vrhl zpátky do práce, jako by tím chtěl dokázat, že ho nezničí. A skutečně – přišel jeho umělecký triumf. Na prknech zlaté kapličky nastudoval sérii vynikajících inscenací.

Tou nejzářivější byli Tylovi Naši furianti, premiérově uvedení roku 1979. Kritika i diváci jásali: Macháčkova režie proslulé národní klasiky byla svěží, hluboká a strhující zároveň. Dodnes jsou Naši furianti pokládáni za jedno z vrcholných děl poválečného českého divadla.

Kdo ví, zda by takový výkon podal, nebýt jeho osobní katarze v Bohnicích? Možná právě ponor do vlastní temnoty mu umožnil vrátit se s novou silou. Macháček v sobě probudil zarputilost bojovníka: jestli mě chtěli zničit, já jim teď ukážu! A ukázal – všem pochybovačům i nepřátelům navzdory.

Triumf v divadle však neznamenal triumf v životě. Macháčkovi bylo přes padesát, za sebou měl jednu rozpadlou rodinu a doma žádné zázemí. Jeho útěk k Ester Krumbachové kdysi vyvolal skandál – pro některé byl nevěrník a sobec, pro jiné bohémský umělec, který se nemůže svazovat konvencemi.

V 60. letech prožil s Ester téměř deset společných let. Byli obdivovaným párem české nové vlny: ona psala filmy a tvořila kostýmy, on režíroval a hrál, vzájemně se inspirovali. Jenže Macháčkovo neklidné srdce i v tomto vztahu začalo po čase pochybovat. Ester byla silná osobnost a on měl pocit, že se vedle ní dusí.

„Táta nikdy nepřestal hledat náhradu za matku,“ konstatovala Kateřina Macháčková. Ideál dokonalé ženy mu neustále unikal a on střídal partnerky, jakmile pocítil zklamání. Místo družek nacházel spíše náhradní dcery – vždy výrazně mladší ženy, které vedle něj dospívaly.

Koncem 60. let navázal vztah s mladičkou Janou Břežkovou, herečkou z Činoherního klubu, která byla o dvacet let mladší než on. Ujal se jí jako ochránce a učitel, zasvěcoval ji do života i divadla. Jejich vztah vydržel překvapivě dlouho – celých sedmnáct let.

Zdálo by se, že konečně našel klidný přístav. Ale právě v době s Janou si Macháček prožil své nejtemnější období – to, které vyvrcholilo jeho kritickým projevem v Národním a pobytem v Bohnicích.

Jana ho sice poctivě čekala, až se z léčebny vrátí, jenže Macháček se vnitřně proměnil. Jako by za zdmi ústavu ještě víc zesílila jeho životní únava. Když ho propustili, působil ještě zasmušileji než dřív. S Janou Břežkovou ho nakonec rozvedla právě ta nevysvětlitelná smutná únava. Vztah se rozplynul a Macháček zůstal zase sám.

Poté našel inspiraci u další umělkyně – režisérky Jaroslavy Šiktancové. Byla to kultivovaná žena, vrstevnice, se kterou mohl sdílet tvůrčí myšlenky. Okolo roku 1980 si s ní pořídil chalupu v západních Čechách, daleko od Prahy, kolegů a ruchu velkoměsta.

Tam jezdil odpočívat. Samota na venkově mu čím dál více vyhovovala. Utíkal tam před světem vždy, když ho přepadly chmury. Uklidňoval se pohledem do lesa, manuální prací kolem chalupy. Jaroslava byla chápavá partnerka, nechala mu jeho prostor.

Mohlo se zdát, že Macháček konečně našel rovnováhu – přes týden zkoušel v divadle, o víkendech pil pivo na vesnické zahrádce a nechával odpočinout nervům. Ale i tenhle klid měl brzy narušit neklid jeho vlastní duše. V Macháčkově životě se totiž znovu objevila láska – vášnivá, bláznivá, skandální.

Bylo mu 66 let a zamiloval se jako kluk. Objekt jeho citů? Krásná, talentovaná herečka Vilma Cibulková, která byla o neuvěřitelných 40 let mladší. Jejich seznámení vešlo do divadelních legend: při jedné zkoušce v Národním divadle si drobná blondýnka Vilma dovolila šokující věc – přímo na jevišti položila svému slavně rozervanému kolegovi Macháčkovi ruku na holou hlavu, jako součást improvizace zvýrazňující zoufalství postavy, kterou hrál.

Všem v sále zatrnulo. Macháček byl proslulý prudkými reakcemi, čekali křik nebo uraženost. Místo toho se onen obávaný bard blaženě usmál. Ten dotek mládí a upřímné empatie ho očaroval. Z Vilmy Cibulkové se stala jeho poslední múza – a také poslední velká bolest. „Bylo to osudové setkání, vymyká se jakémukoli popisu,“ řekla později Vilma.

Vrhla se do vztahu s mužem o generaci starším než její otec – a Macháček pro ni ztratil hlavu. Klevetilo se o nich po všech divadelních kavárnách: starý Macháček se zbláznil do mladičké herečky! On sám otevřeně prohlašoval, že po letech znovu cítí štěstí. Jenže měl smůlu – čas mu nebyl nakloněn. Jeho zdraví se prudce horšilo. Už od poloviny 80. let bojoval s rakovinou močového měchýře.

Prodělal několik operací, bolestivé terapie, přesto dál hrál a režíroval, jako by nemoc neexistovala. V roce 1988, když inscenoval svou poslední hru (Chuť medu), už sotva stál na nohou. Jako herec ještě stihl zazářit v roli profesora Serebjakova v Čechovově Strýčku Váňovi – připravoval ji již těžce nemocný, s tváří zestárlou utrpením, a přesto jeho výkon chválili kritici jako strhující.

Když přišel listopad 1989 a sametová revoluce, sebral Macháček zbytky sil a vrátil se na jeviště Národního divadla, aby se spolu s kolegy zapojil do stávky a podpořil boj za svobodu. Dočkal se pádu komunistického režimu, který ho tolikrát semlel. Mohlo by se zdát, že teď už bude jen líp.

Ale skutečnost bývá paradoxní. Macháček byl už starý, unavený muž. Konec totality ho zastihl vyčerpaného a nemocného, bez iluzí. Revoluce mu přinesla satisfakci, ale také hořké rozčarování. Očekával snad, že se svět zázračně napraví ze dne na den? Že svobodné poměry smetou všechno špatné, co zažil?

Po euforii přišlo vystřízlivění a Macháček vnímal polistopadový vývoj skepticky – prý ho hluboce zarmoutilo, jak se staré nespravedlnosti ze dne na den nezmizely. Jeho milovaná scéna Národního divadla ho navíc hned v lednu 1990 poslala do důchodu, oficiálně kvůli věku. Pro něj, který žil jen pro práci, to byla rána. Rolí se však nevzdal – v roce 1990 přijal ještě nabídku zahrát si ve filmu Jen o rodinných záležitostech. Byla to jeho poslední filmová postava.

Zato jeho poslední láska mezitím krutě uvadala. Vilma Cibulková, plná života, se nedokázala smířit s tím, že Macháček chřadne a čeká ho konec. Nedovedla být ošetřovatelkou umírajícího. Z vztahu nakonec utekla dřív, než se z něj stala trýzeň: „Zdrhla jsem ve chvíli, kdy mě nejvíc potřeboval,“ přiznala sebekriticky.

Macháček zůstal sám, v posledních dnech se o něj starala paradoxně Ester Krumbachová, ta, ke které kdysi utekl od své ženy. Ester mu poskytla azyl, pečovala o něj s pochopením – snad z lásky, snad z dávné viny vůči Věře. Miroslav se uzavírá do mlčení. Pomalu ztrácí síly, tuší, že konec je blízko. Nejvíc ho ale trápí, že si nedokáže urovnat vztah s jedinou dcerou Kateřinou.

Celá 80. léta se s ní sbližoval – paradoxně až když dospěla a stala se herečkou, dokázal ji přijmout. Jako by teprve tehdy chápal, že je to samostatný člověk, a ne jen „jeho malá holka“. Dokonce spolu dvakrát stáli před kamerou v 80. letech (ve filmu Vinobraní a komedii Dva lidi v ZOO).

Nikdy ji však jako režisér neobsadil – bál se, aby ho neobvinili z protekce. Takový on byl: až přehnaně zásadový, někdy k vlastní škodě. Koncem roku 1990 se jejich křehce vystavěný vztah zase zadrhl kvůli naprosté maličkosti. Kateřina mu před Vánoci zapomněla upéct jeho oblíbený tvarohový koláč.

Pro nemocného a citlivého muže to bylo, jako by ho neměla ráda. Urazil se do hloubi duše. Vyčetl jí to a „vmetl jí do tváře, že mu zapomněla upéct milovaný koláč“. A pak – jako kdysi s Jiřinou Jiráskovou, když ho odmítla – s ní přestal mluvit. Dny míjely v tiché zatvrzelosti.

V únoru 1991 Macháčkův stav prudce zhoršuje. Kateřina ví, že umírá, ale kvůli uražené ješitnosti otce nemůže být u něj. „Kvůli téhle malichernosti jsem se s ním už nerozloučila,“ řekla s hořkostí. Miroslav Macháček umírá 17. února 1991 v pražské nemocnici. Je mu 68 let. Odešel herec, režisér, vznětlivý bouřlivák i melancholický samotář. Člověk plný rozporů a tajemství.

Teprve po jeho smrti se dcera Kateřina vydala na bolestnou cestu za poznáním vlastního otce. Shromáždila jeho deníkové záznamy z léčebny a vydala je knižně pod názvem Zápisky z blázince. Z útržkovitých vět a kresbiček, které si její táta tehdy čmáral pro terapeuty, na ni dýchla pravda o jeho nitru – o samotě, zranitelnosti a upřímnosti, kterou v sobě nosil.

„Dávala jsem dohromady dvě knížky o jeho životě – první byla z jeho pobytu v blázinci v roce 1975, druhá byla jeho životopisem z dokumentárních materiálů. A díky těm knihám jsem se s ním vlastně teprve poznala,“ přiznala Kateřina. Teprve posmrtně tedy porozuměla muži, který byl jejím otcem, a přece v jejím dětství téměř neexistoval. Možná až tehdy pochopila, jak moc ji měl rád – byť to neuměl zaživa dát najevo.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Mach%C3%A1%C4%8Dek

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73720/bourlivak-a-melancholik-stihany-besy-i-rezimem-miroslav-machacek-by-se-dozil-100-let.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/nazapomenutelny-miroslav-machacek-224871

https://dvojka.rozhlas.cz/v-28-letech-si-sahl-na-zivot-do-bohnic-se-dostal-o-20-let-pozdeji-pribehy-7454810

https://www.krajskelisty.cz/praha/27508-stezoval-si-na-vsechny-a-na-vse-az-po-jeho-smrti-dcera-pracne-zjistovala-zda-ji-vubec-mel-rad-tajnosti-slavnych.htm

https://www.lifee.cz/osudova-klopytnuti-herce-miroslava-machacka-se-slavnou-dcerou-se-nestihl-usmirit-vadilo-mu-ze-mu-neupekla-kolac-08bad

https://www.kafe.cz/celebrity/zivot-na-zamku-katerina-machackova-herecka/

https://www.radioteka.cz/detail/croslovo-797827-miroslav-machacek-zapisky-z-blazince?srsltid=AfmBOoqYjl1P8dqMCY_uUPXI0taMysbwag_FHfGVBnMvuIIOKUupMzk0

https://www.super.cz/clanek/celebrity-genialni-reziser-68-trpel-depresemi-a-bylo-tezke-s-nim-vyjit-otec-hvezdy-zivota-na-zamku-tezce-nesl-i-kopacky-od-jiraskove-877306