Nachytali ho při lži. Kauza Bamberg odstartovala Zemanovu celoživotní válku s Českou televizí

Bavorské město Bamberg, podzim 1995. V nenápadném salonku jedné z místních restaurací sedí u stolu několik mužů. Hovoří potichu, naléhavě. Venku se smráká a starobylými uličkami se nese vzdálený hlas kostelního zvonu. U stolu však panuje napjaté ticho – jako by si všichni uvědomovali závažnost okamžiku.

Nikdo další není přítomen, a přece jako by nad schůzkou bděli neviditelní svědci: pochybnosti, pokušení a strach. Jeden z mužů, charismatický lídr české opozice, pozorně naslouchá návrhům svého protějšku – exilového podnikatele s kontakty ve Švýcarsku. Píše se rok 1995 a česká politická scéna netuší, že právě vzniká příběh, který o několik let později vejde ve známost jako bamberská aféra.

V polovině 90. let se Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) nachází ve složité situaci. Strana vedená Milošem Zemanem je v opozici, finančně na dně – její sídlo Lidový dům je obstavený kvůli právním sporům a strana nemá přístup k obvyklým zdrojům příjmů.

Místopředseda ČSSD Karel Machovec, odpovědný za hospodaření, zoufale shání prostředky na volební kampaň: rozpočet strany činí necelých 20 milionů korun ročně, avšak kampaň před volbami 1996 spolkla kolem 60 milionů. Právě v této době přichází nabídka, která působí jako deus ex machina – velkorysá finanční injekce výměnou za politický vliv.

Oním štědrým mecenášem má být Jan Vízek, československý emigrant a podnikatel usazený ve Švýcarsku. Vízek přijíždí v 90. letech pravidelně do Česka plný velkých plánů – chtěl zakládat síť lékáren, kupovat čerpací stanice, zajímal se dokonce o armádní technologii (pasivní radar Tamara) či o nedostavěnou budovu Českého rozhlasu na pražské Pankráci.

Svým sebevědomím a kontakty působí na některé politiky dojmem „velkého byznysmena“. A právě Miloš Zeman a jeho spolupracovníci se s Janem Vízkem v roce 1995 setkávají opakovaně – nejméně pětkrát, jak později vyjde najevo. Vyvrcholením těchto tajných jednání je schůzka v bavorském Bambergu, kam Zeman dorazí spolu s Karlem Machovcem a dalším stranickým kolegou Jaroslavem Vlčkem. Atmosféra je konspirativní: žádné oficiální záznamy, jen důvěrná domluva za zavřenými dveřmi.

Právě v Bambergu padá nabídka, která zní na české poměry téměř neskutečně. Jan Vízek podle pozdějšího svědectví na bamberské schůzce nabídl ČSSD finanční obnos v řádu stamilionů korun – hovořilo se až o půlmiliardové půjčce pro stranu. Jako okamžitou „zálohu“ slíbil údajně poslat v krátké době zhruba milion švýcarských franků (tehdy asi 30 milionů Kč).

A nešlo jen o peníze: Vízek také tvrdil, že může dodat kompromitující materiály na Zemanovy politické soupeře z ODS a ODA. Byla tu ale zásadní podmínka. Za tuto štědrost požadoval protislužbu, a sice odpovídající podíl na moci v případě Zemanova volebního vítězství.

Vízek chtěl mít „své lidi“ ve vládě či na klíčových postech státní správy. Hovořilo se například o tom, že by jeden z jeho blízkých spolupracovníků – zmiňován je právě Jaroslav Vlček – mohl získat významnou funkci.

Byla to nebezpečná nabídka balancující na hraně korupce a politické manipulace. Na jedné misce vah – zoufale potřebné finance a dokonce i potenciální kompromitující informace na rivaly; na druhé misce – zásadní morální ústupek: přenechat část moci cizím podnikatelům výměnou za peníze.

O čem přesně se v Bambergu za zavřenými dveřmi dohodlo? Podepsali účastníci nějaký dokument, stvrdili si navzájem sliby? Na veřejnost se tehdy nic z toho nedostalo. A Miloš Zeman se po návratu z Bambergu choval, jako by šlo o bezvýznamnou epizodu – pokud o ní uvnitř strany vůbec někomu řekl.

Uběhnou více než tři roky. Česká republika se mezitím ocitla v bouřlivém období: na podzim 1997 padla vláda Václava Klause kvůli skandálu s fiktivními sponzory ODS. Zemanova ČSSD, dosud relativně uchráněná od afér, stoupá v preferencích a chystá se na volby 1998 s protikorupčním heslem „Čisté ruce“. Pak ale – v březnu 1998 – českými médii otřese nečekaná zpráva.

Investigativní reportéři pořadu Nadoraz na České televizi v březnu 1998 odhalují existenci utajených bamberských schůzek. Žurnalisté Rebeka Křižanová a Lubor Kohout (ČT) zveřejňují informace, podle nichž se Miloš Zeman jako šéf ČSSD v roce 1995 tajně sešel v Bambergu s Janem Vízkem a dalšími podnikateli z emigrace.

Obsah dohody zní skandálně: Zemanův tým měl domlouvat „finanční injekci“ do stranické pokladny výměnou za budoucí vliv na vládě a ekonomice státu. Jan Vízek prý nabízel půl miliardy korun a kompromateriály na ODS a ODA, za což požadoval křesla ministrů či jiné funkce pro své lidi, pokud Zeman vyhraje volby.

Zpráva okamžitě vyvolává obrovský rozruch. Zaskočení politici ČSSD i veřejnost se z televizních obrazovek dozvídají, že strana deklarující čistotu mohla být ochotna handlovat s korupční nabídkou. Média rychle přebírají téma a „bamberská aféra“ plní titulní strany.

Novináři České televize dokonce prezentují dokumenty z oněch schůzek: existuje ručně psaný záznam z jednání mezi vedením ČSSD a Janem Vízkem podepsaný všemi účastníky. Tento protokol – jakási neoficiální dohoda – byl skutečně podepsán na jedné ze schůzek a jeho pravost později potvrdili i tehdejší účastníci.

Dále se objeví návrh písemného memoranda, které detailně popisovalo scénář spolupráce: podnikatelé poskytnou straně významný finanční dar a výměnou získají možnost nominovat své lidi do budoucí vlády. Novináři hovoří také o několikastránkovém dopise, který krátce před závěrečným jednáním v Bambergu sepsal někdejší diplomat a informátor StB Miloslav Kočárek – adresovaném přímo Janu Vízkovi.

V tomto dopise Kočárek detailně popisuje dosavadní jednání se špičkami ČSSD a navrhuje další postup. Z Kočárkova dopisu dokonce vyplývalo, že Zeman byl ochoten své sliby splnit v plném rozsahu, pokud by na účet nastrčené firmy dorazilo 250 milionů korun.

Tato zjištění působí jako politická bomba. Zeman, do té doby považovaný (alespoň v kontrastu s ODS) za neúplatného kritika korupce, je náhle konfrontován s podezřením, že byl ochoten obchodovat moc za peníze.

Nejde jen o porušení zákona, ale o morální otřes – lídr sociální demokracie měl vyjednávat s emigranty a lidmi s pochybnou pověstí (v médiích je Vízek líčen jako “dobrodruh”) kšeft, který zavání oligarchizací politiky. Pro Miloše Zemana, který se připravuje na blížící se volby, představuje odhalení aféry Bamberg akutní hrozbu jeho pověsti i volebním šancím.

Miloš Zeman reaguje promptně – a útočně. Popírá, bagatelizuje, obviňuje jiné. Nejprve se snaží celý příběh zlehčit: připouští, že k jakémusi setkání s Vízkem kdysi došlo, ale vzápětí dodává památnou větu: „S psychopatem Vízkem jsem po pěti minutách vyrazil dveře.“.

Jinými slovy – ano, možná jsem s ním mluvil, ale okamžitě jsem ho prý odmítl a žádný deal se nekonal. Zeman se tváří, že šlo o epizodu bez významu. Když však novináři konfrontují tuto verzi s informací, že schůzek bylo ve skutečnosti několik, ocitá se předseda ČSSD ve viditelných rozpacích.

Postupně musí připustit, že schůzek s Vízkem proběhlo více – Česká televize jich doložila pět. To už ale Zeman odmítá dále vysvětlovat detaily. Místo toho nasazuje strategii protiútoku: napadá samotné novináře a prezentuje se jako oběť spiknutí.

Zeman veřejně obviní Českou televizi, že celou kauzu úmyslně vykonstruovala s cílem ho poškodit. Hovoří o „sabotáži“ a žádá prošetření celé věci tajnými službami. Tehdejší premiér Josef Tošovský a prezident Václav Havel jsou Zemanem dokonce vyzváni, aby tajná služba BIS oficiálně prověřila „pozadí“ aféry Bamberg.

Zeman naznačuje, že za únikem informací stojí politická konkurence a zpravodajské hry. Konkrétně ukáže prstem na čerstvě vzniklou Unii svobody – stranu založenou odštěpenci z ODS po pádu Klausovy vlády. Podle Zemanovy verze mělo jít o spiknutí lidí z Unie svobody, České televize a dokonce „vydíratelných“ členů ČSSD s cílem zdiskreditovat jeho stranu před volbami.

A nejen to – Zeman zajde ještě dál do říše konspirací: prohlásí, že za Bambergem stojí bývalí příslušníci StB. Později jeho blízcí spolupracovníci rozvíjejí tuto teorii do téměř absurdních rozměrů: Zemanův poradce Miroslav Šlouf přichází s tezí, že celou akci zosnovala americká rozvědka, která si nepřála vzestup levice v Česku.

Do údajného „kolosálního protizemanovského puče“ jsou v zemanovské legendě zapleteni kdekdo – od ministra vnitra Jana Rumla a dalších představitelů polistopadových tajných služeb až po americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou. Jakkoli tyto fantastické scénáře působí paranoidně, ukazují nám Zemanovu obrannou taktiku: místo vysvětlení podstaty věci vytváří mlhu spiknutí, v níž se mají ztratit nepříjemné otázky.

Zatímco Miloš Zeman vykresluje kauzu Bamberg jako účelový komplot proti své osobě, mezi sociálními demokraty samotnými vzplanou spory. Stranické vedení není jednotné v tom, jak reagovat. Karel Machovec – účastník bamberských schůzek – se totiž záhy veřejně přizná, že k jednáním s Vízkem skutečně docházelo.

Machovec novinářům potvrdí, že schůzky v Bambergu proběhly a že původně nevěděl o tom, že by je měl popírat. Právě rozpor mezi Zemanovým tvrzením (“vyrazil jsem s Vízkem za pět minut dveře”) a Machovcovým doznáním, že jednání ve skutečnosti trvala daleko déle a opakovala se, dodal aféře na síle.

Zeman zuří – místo aby stranu semkl, musí řešit vnitřní konflikt. Krátce poté prosadí vyškrtnutí Machovce z kandidátky ČSSD pro nadcházející volby 1998; Machovec přichází o lukrativní třetí místo na kandidátní listině a je odsunut na okraj.

„Uvnitř strany jsme se tehdy nedokázali shodnout, jak postupovat. Měli jsme spory a nikdo mi neřekl, abych to zatloukal – i když by se mi to příčilo,“ vzpomíná po letech s hořkostí Machovec.

Je patrné, že Bamberg rozdělil sociální demokraty: na ty, kdo chtěli kauzu raději zamést pod koberec, a na ty, kdo cítili, že otevřená lež by straně ještě více uškodila.

Mezitím se rozjíždí také oficiální vyšetřování. Policie se zabývá především dokumenty, které vyšly najevo. Klíčovým artefaktem je ono údajné memorandum z bamberských schůzek – listina, na níž se obě strany (Zemanovo vedení ČSSD a skupina kolem Vízka) zavazují spolupracovat v letech 1996–2000 a „plně zajišťovat splnění závěrů přijatých na společném jednání“.

Tento dokument s podpisy koluje v médiích, ale vzápětí ho Karel Machovec označí za falzifikát. Podpisy prý byly dodatečně zkopírované z jiného papíru, tvrdí Machovec – a policejní expertíza mu dá za pravdu. Vyšetřovatelé v lednu 2000 oznámí, že tzv. „bamberské memorandum“ bylo skutečně zfalšováno a za padělatele označí Jana Vízka.

Pro Miloše Zemana je to voda na mlýn – může říkat, že celá kauza byla postavená na podvrzích. Avšak je tu háček: policie vůbec neřeší podstatu těch schůzek, nezabývá se tím, zda došlo k politické korupci, ale jen tím, zda předložený dokument je pravý.

Vyšetřování je nakonec odloženo s tím, že nebyl spáchán trestný čin žádným z politiků. Jan Vízek jako cizí státní příslušník ostatně ani nemůže být v ČR stíhán. Tím pro orgány činné v trestním řízení aféra de facto končí – viníci ani nevinní nejsou oficiálně určeni.

Jenže otazníky zůstávají. I když se prokázalo, že písemné memorandum bylo falzum, samotná setkání a ústní dohody nikdo nepopřel. Machovec s odstupem času otevřeně přiznává: „Ano, jednání v Bambergu skutečně proběhla“. A obsah těch rozhovorů? O něm se veřejnost dozví více až v roce 2001, kdy se ozve poslední z přímých aktérů – Jaroslav Vlček.

Tento Zemanův stranický kolega, který se schůzek účastnil, poskytne MF DNES svědectví, jež dává Zemanovi za pravdu v jedné věci a současně ho usvědčuje v jiné. Vlček potvrdí, že na tajných schůzkách se skutečně jednalo o dosazení Vízkových lidí k moci výměnou za financování.

Potvrdí tedy podstatu skandálu: politika za peníze. Zároveň ale uvede i zajímavý detail: prý už tehdy na jednáních Jan Vízek zmínil existenci tajného černého konta ODS. Informace, kterou Vízek nabízel jako kompromitující materiál na konkurenty, se o dva roky později ukázala být pravdivá – skrytý sponzorský fond skutečně existoval a skandál kolem něj přispěl k pádu Klausovy vlády na podzim 1997.

I z toho důvodu se zdá, že Vízkova nabídka nemusela být čistě výmysl či provokace; něco z jeho „důkazů“ mělo reálný základ. Zeman a ČSSD ovšem Vlčka obratem označí za lháře a dál trvají na tom, že žádný nekalý pakt neuzavřeli.

Dodnes ale není jasné, proč vlastně Miloš Zeman do Bambergu jezdil a čeho chtěl dosáhnout. Je možné, že původně hodlal Vízkovi pouze „zdvořile naslouchat“ a získat od něj kompromitující informace na ODS (což by samo o sobě bylo velmi sporné počínání).

Nebo snad skutečně zvažoval tu riskantní výměnnou obchodní transakci, ale couvl, když vyšlo najevo, že Vízek nemá peníze kryté a ohání se falešnými bankovními garancemi? Machovec totiž dodatečně vzpomíná, že od Vízka převzal bankovní záruky na ony miliony, ale při ověřování zjistil, že dokumenty jsou bezcenné – banka, kterou se Vízek zaštiťoval, neexistovala.

Podle Machovce v tu chvíli v něm samotném zahlodaly pochyby, zda se nestal obětí podvodu. Vize snadných peněz se rozplynula. Mohlo tedy jít o narafičenou past na důvěřivé (či zoufalé) sociální demokraty? Tuto verzi – jak jsme viděli – razila Zemanova ekipa. Avšak nikdy se nenašel přímý důkaz, že by Vízek jednal na něčí objednávku či jako provokatér tajných služeb.

Stejně tak se neprokázalo, že by Zeman a jeho lidé reálně přijali od Vízka jakékoli peníze nebo mu slíbili konkrétní funkce. Klíčová dohoda zůstala nejspíš jen ve stádiu příslibů a vzájemného oťukávání, než se celá věc rozpadla na nedůvěře obou stran.

Ačkoliv bamberská aféra na jaře 1998 otřásla českou politikou, Miloš Zeman její přímé důsledky nakonec ustál. Ve volbách v červnu 1998 získala ČSSD pod jeho vedením přes 32 % hlasů a Zeman se zanedlouho poté stal premiérem menšinové vlády.

Skandál Bamberg, jakkoli závažný, tak vyšuměl do prázdna – žádné tresty, žádné soudy, jen trpká pachuť a několik zničených přátelství. Po nástupu k moci však Zeman nezapomněl, kdo mu způsobil nepříjemnosti: vztah Miloše Zemana k České televizi poznamenala bamberská aféra navždy.

Bylo to poprvé, co proti němu média a novináři podnikli tak ostrou investigativní akci – a on jim to nikdy zcela neodpustil. Historici médií později poukážou, že právě po Bambergu následoval první velký útok politické moci na novináře veřejnoprávní televize. Pořad Nadoraz byl pod tlakem zrušen a mnozí to chápali jako prohru nezávislé žurnalistiky.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Af%C3%A9ra_Bamberg

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kauza-bamberg-a-pul-miliardy-pro-cssd-82777

https://hlidacipes.org/ctvrt-stoleti-od-afery-ktera-mohla-milose-zemana-poslat-do-politickeho-zapomneni/

https://mediator1.upmedia.cz/2020/03/16/16-brezna-1998-bamberska-afera/

https://www.respekt.cz/tydenik/1998/14/bamberska-afera-tyden-pote?srsltid=AfmBOopIe3_Np26×SaDSRc5hauv3KqErL_CF5R5kk_MZGYSBwdE0hfXH

https://g.cz/svet-podle-zemana-ii-mlatil-sve-matce-hlavou-o-dvere/

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/zeman-za-bambergem-je-stb.A_990831_180514_domaci_itu

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kauza-bamberg-a-pul-miliardy-pro-cssd-82777