Článek
V roce 2009 studoval Jiří Mádl obor sociální a masová komunikace. Už tehdy byl známým hercem, natáčel filmy a neměl tolik času, kolik vyžadovala běžná vysokoškolská docházka.
U jednoho předmětu mu hrozilo, že nedostane zápočet. Vyučující mu proto zadali náhradní úkol: zpracovat knihu Od mikrofonu k posluchačům, rozsáhlé dílo o dějinách Československého a Českého rozhlasu.
„To bylo za trest,“ popisoval Mádl později bez okolků.
Kniha má téměř 700 stran, devět kapitol a popisuje vývoj rozhlasového vysílání od jeho začátků až po devadesátá léta. Pro většinu studentů by podobný úkol znamenal několik týdnů čtení, několik stran poznámek a úlevu, že je zápočet konečně hotový. Mádlovi se ale stalo něco jiného.
Pár stran, které se nedaly vytěsnit
Nejvíc ho zaujala krátká pasáž o Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu na konci šedesátých let. Právě tam pracovali lidé, kteří se v srpnu 1968 pokoušeli udržet svobodné vysílání i ve chvíli, kdy do Československa vjely armády Varšavské smlouvy.
Nebyla to jen velká historie, kterou zná každý z učebnice. Mádl narazil na konkrétní lidi, jejich vztahy, strach, rozhodování a odpovědnost. Na představu, že někdo sedí v kanceláři, ví, že se do země valí tanky, a zároveň drží v rukou to, jak se o celé události dozví vlastní národ i zahraničí.
„Zaujalo mě, jak obrovská byla disproporce mezi tím, co ti lidé udělali, a tím, jak málo o nich víme,“ vysvětloval později. Z povinné četby se stal nápad. A nápad se odmítal pustit jeho hlavy.
V roce 2012 přišel Mádl do Českého rozhlasu s jednoduchým požadavkem: chtěl vidět všechno, co se k tématu dochovalo. Záznamy, dokumenty, svědectví, fotografie, vzpomínky. Myslel si, že rok 1968 zná. Pak zjistil, jak velká část příběhu mu dosud unikala.
Četl další knihy, pracoval s rozhlasovými archivy a mluvil s pamětníky. Setkal se například s novinářkou Věrou Šťovíčkovou, která se stala předobrazem jedné z filmových postav, i s dalšími lidmi spojenými s tehdejší zahraniční redakcí.
Zásadní osobností byl pro něj redaktor Milan Weiner, výrazný novinář a šéf zahraniční redakce, který zemřel krátce před srpnovou okupací. Mádl věděl, že nechce natočit suchou rekonstrukci dějin ani muzeální film o slavných jménech. Chtěl vyprávět napínavý příběh o lidech, kteří se ocitli uprostřed okamžiku, kdy se rozhodovalo o svobodě slova.
Deset let od nápadu
Námět se vyvíjel pomalu. Mádl sbíral materiál, promýšlel vyprávění a psal scénář. Až v roce 2014 se s projektem spojila producentka Monika Kristl.
Od první četby k začátku natáčení uplynulo víc než deset let. To je na české poměry mimořádně dlouhá doba. Film se mezitím proměňoval, některé postavy vznikaly jako fiktivní, jiné vycházely z reálných lidí a historických událostí.
Mádl nakonec příběh postavil na dvojici bratrů Havlíkových. Starší Tomáš dostane práci v prestižní zahraniční redakci rozhlasu. Mladší Pavel, přezdívaný Pája, se nechtěně zaplete do citlivé situace, která oba bratry postaví před těžké rozhodnutí.
Vedle nich se ve filmu objevují skutečné postavy československého rozhlasu: Milan Weiner, Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jan Petránek i tehdejší představitelé režimu.
Vlny se začaly natáčet v roce 2023. Tvůrci pracovali před historickou budovou Československého rozhlasu na pražské Vinohradské třídě, tedy v místě, které bylo během okupace jedním z hlavních symbolů odporu proti invazi.
Důležitou lokaci našli i v Plzni. Tamní budova Českého rozhlasu byla postavena přímo pro rozhlasové vysílání a řada jejích prostor se zachovala v podobě, která filmařům umožnila vrátit se do šedesátých let bez velké námahy.
Zvláštní náhodou byl jedním z lidí, kteří Mádla k plzeňské lokaci nasměrovali, hlasatel a pamětník Karel Sedláček. Mádl seděl čtyři roky v jedné třídě na gymnáziu s jeho synem. Český rozhlas se na filmu podílel také jako koproducent, vůbec poprvé ve své historii.
V hlavních rolích se objevili Vojtěch Vodochodský jako Tomáš Havlík a Ondřej Stupka jako jeho mladší bratr Pája. Pro Stupku znamenal filmový debut mimořádně náročný vstup před kameru.
Vedle nich hrají Stanislav Majer jako Milan Weiner, Tatiana Pauhofová jako Věra Šťovíčková, Vojtěch Kotek jako Jiří Dienstbier, Martin Hofmann jako Luboš Dobrovský, Petr Lněnička jako Jan Petránek a Marika Šoposká jako Jarunka.
Přestože film pracuje s velkými dějinami, jeho síla stojí hlavně na osobním rozměru. Na pocitu, že člověk může být obyčejným pracovníkem v redakci, technikem, sekretářkou nebo mladým klukem, a přesto se najednou ocitne v situaci, kdy každé rozhodnutí nese váhu.
Film měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v roce 2024 a do českých kin vstoupil 15. srpna 2024.
Úspěch byl výrazný. Vlny se staly jedním z nejnavštěvovanějších českých filmů roku a získaly 14 nominací na Českého lva. Proměnily jich šest, včetně ocenění za nejlepší celovečerní hraný film, režii a scénář pro Jiřího Mádla.
Česká republika film vyslala také do boje o Oscara v kategorii nejlepší mezinárodní film. Vlny se dostaly do patnáctičlenného užšího výběru, což znamenalo velký mezinárodní úspěch, i když se nakonec mezi pět finálních nominovaných nedostaly.
Školní trest tak nakonec nevedl jen k zápočtu. Vedl k filmu, který připomněl, že někdy může jeden mikrofon, jeden hlas a několik odhodlaných lidí obstát proti celé armádě.
Zdroje:
https://reportermagazin.cz/78249/at-je-to-velke-at-to-duni-at-to-rve-at-je-tam-dobra-hudba-jiri-madl-a-jeho-novy-film-vlny/
https://ostrava.rozhlas.cz/do-kin-jdou-vlny-zaklad-pro-pribeh-mohl-dat-madlovi-i-trest-na-vysoke-skole-9293135
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/cesky-rozhlas-jiri-madl-film-vlny-prazske-jaro_2304292010_afo
https://plzen.rozhlas.cz/reziser-a-scenarista-jiri-madl-natocil-v-plzenskem-rozhlasu-zabery-pro-svuj-novy-9004164
https://praha.rozhlas.cz/novy-film-vas-prenese-do-rozhlasove-redakce-na-konci-sedesatych-let-jiri-madl-9118420
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-reziser-jiri-madl-dotocil-svuj-novy-film-vlny-umeni-neslusi-urputnost-40455867
https://www.kviff.com/cs/novinky/5038-58-kviff-vyhral-dokument-nahly-zablesk-hlubsich-veci-vlny-smetly-divackou-soutez
