Článek
V podzemním labyrintu Vůdcova bunkru pod říšským kancléřstvím v Berlíně je 1. května 1945 vzduch tak hustý, že se v něm sotva dá dýchat. Betonové stěny a těžké pancéřové dveře se neustále otřásají pod přímými dopady těžkých sovětských dělostřeleckých granátů. Adolf Hitler a jeho novomanželka Eva Braunová jsou přesně dvacet čtyři hodin po smrti a jejich ohořelé ostatky leží narychlo zasypané hlínou v kráteru po bombě v zahradě nahoře.
Zbývající osazenstvo podzemního krytu propadá naprosté hysterii, strachu a zoufalství. Důstojníci bezmocně pijí drahý koňak, pálí tajné vojenské spisy a připravují se na riskantní noční pokus o proražení z hořícího a obklíčeného města.
Uprostřed tohoto apokalyptického šílenství sedí v malé osvětlené místnosti padesátiletý generálporučík policie Heinrich Müller. Má na sobě perfektně vyžehlenou šedou uniformu SS se všemi vyznamenáními, zapnutou pečlivě až ke krku. Na dřevěném stole před ním leží úhledně srovnané složky s úředními dokumenty a nabitá služební pistole Walther.
Vypadá jako pedantský vrchní účetní, který si v naprostém klidu dokončuje svou běžnou denní směnu.
Kolem otevřených dveří prochází Hitlerův osobní pilot Hans Baur a v panice na něj křičí: „Müllere, co tady ještě děláte? Za necelou hodinu vyrážíme, musíte jít okamžitě s naší průlomovou skupinou!“
Müller pomalu zvedne hlavu, potáhne z cigarety a s mrazivým, naprosto klidným hlasem odpoví: „Režim padl a s ním padám i já. Ruské vyšetřovací metody znám ze všech nejlépe. Nemám v úmyslu nechat se od nich chytit živý.“
Pak se naposledy otočí ke svému stolu a pokračuje v pálení dokumentů.
Byl to vůbec poslední okamžik, kdy tohoto muže spatřil nějaký známý svědek. Šéf obávaného gestapa, který dvanáct let organizoval státní teror, posílal miliony nevinných lidí do plynových komor a řídil nejhrozivější policejní vyšetřovací aparát v moderních lidských dějinách, v té chvíli navždy zmizel z povrchu zemského.
Mnichovský policajt, který zatýkal nacisty
Zatímco většina pohlavárů nacistické Třetí říše stavěla svou kariéru na fanatickém křiku na stranických sjezdech a slepé oddanosti Vůdci, Heinrich Müller byl pravým opakem. Byl to chladný, emočně zcela vyprázdněný policejní úředník, který hluboce pohrdal politikou a zajímal se výhradně o spisy, kartotéky a služební předpisy.
Narodil se 28. dubna 1900 v Mnichově v katolické rodině venkovského četníka. Za první světové války sloužil jako letec na západní frontě a za svou mimořádnou odvahu při průzkumných letech získal Železný kříž.
V roce 1919 vstoupil do řad mnichovské kriminální policie. V divokých letech Výmarské republiky se díky své píli a neúnavnosti vypracoval na elitního detektiva politického oddělení.
Byl specialistou na sledování a tvrdé potlačování levicového radikalismu. Se stejnou pedantskou důsledností a profesionalitou však zatýkal a evidoval také členy rodící se nacistické strany NSDAP. Když nacisté v čele s Adolfem Hitlerem v listopadu 1923 uspořádali v Mnichově neúspěšný pivní puč, byl to právě policejní komisař Heinrich Müller, kdo osobně pomáhal zatýkat zmatené pučisty a sepisovat jejich podrobné výslechové protokoly.
Müller tehdy Hitlera považoval za nebezpečného hospodského křiklouna a sám otevřeně podporoval konzervativní bavorskou lidovou stranu. Zajímal ho pouze služební postup a perfektně vedená policejní kartotéka.
Všechno se od základů změnilo v březnu 1933, kdy se nacisté chopili moci i v tradičně katolickém Bavorsku. Vedení mnichovské policie převzali Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich.
Většina starých policejních důstojníků se třásla strachem z pomsty nových vládců. Místní funkcionáři NSDAP zuřivě žádali, aby byl komisař Müller okamžitě vyhozen ze služby.
Reinhard Heydrich však okamžitě rozpoznal Müllerovu jedinečnou a nenahraditelnou hodnotu.
Nezajímalo ho politické přesvědčení, ale bezcitná, mechanická profesionalita. Müller byl schopný pracovat osmnáct hodin denně bez nároku na odpočinek, neměl žádné osobní přátele, nepil alkohol, nevedl společenský život a byl ochoten bez jediného zaváhání splnit jakýkoli zadaný rozkaz. Heydrich nad ním převzal ochrannou ruku a v roce 1934 ho vzal s sebou do Berlína, aby položil organizační základy celoříšské tajné policie.
Vznikl neuvěřitelný paradox, který neměl v celé nacistické hierarchii obdoby. Muž, který stál v čele nejbrutálnějšího represivního aparátu Třetí říše, nebyl vůbec nacistou. Himmlerova stranická kancelář dlouhé roky striktně odmítala Müllera přijmout do řad NSDAP s odůvodněním, že jde o bezohledného kariéristu, oportunistu a bývalého otevřeného odpůrce hnutí.
Heinrich Müller vstoupil do nacistické strany až 31. května 1939, tedy v době, kdy už šest let budoval gestapo a posílal tisíce odpůrců režimu na popraviště. Dostal stranickou legitimaci s vysokým číslem 4 570 469. Nacistou se stal z pouhé byrokratické nutnosti, aby mohl být povýšen do vytoužené generálské hodnosti SS.
Vrah od psacího stolu
V říjnu 1939 byl Heinrich Müller jmenován šéfem Úřadu IV Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Pod touto nenápadnou a suchou úřední zkratkou se skrývala Tajná státní policie – obávané Gestapo.
Zatímco Heydrich určoval celkovou strategii a Himmler blouznil o rasových mýtech, Müller seděl ve své strohé kanceláři v Prinz-Albrecht-Straße číslo 8 a uváděl jejich vražedné představy do každodenní praxe.
Byl to on, kdo zorganizoval neprostupnou celostátní síť donašečů, odposlechů, věznic a vyšetřovacích vazeb. Byl přímým nadřízeným Adolfa Eichmanna. Každý transport do Osvětimi, Treblinky, Sobiboru či Majdanku musel projít Müllerovým osobním schválením. Müller vlastnoručně podepisoval směrnice pro zostřené výslechy provázené mučením, schvaloval popravy v koncentračních táborech a řídil provoz plynových komor s chladnou efektivitou účetního auditora.
Jeho rukopis stál u samého krvavého zrodu druhé světové války. V srpnu 1939 to byl právě Müller, kdo osobně do detailu naplánoval a řídil přepadení vysílače v Gliwicích. Akce pod falešnou vlajkou, při níž nechal zavraždit vězně převlečené do polských uniforem, posloužila Hitlerovi jako záminka pro invazi do Polska.
Když Německo napadlo Sovětský svaz, Müller čelil největší špionážní hrozbě své kariéry. V samotném srdci říšských ministerstev a armádního velení operovala rozsáhlá sovětská špionážní síť známá jako Rudá kapela (Rote Kapelle).
Müller vytvořil speciální komando gestapa Sonderkommando Rote Kapelle. S bezohlednou precizností zachytával rádiové vysílání, lámal šifry a zatýkal desítky agentů. Většina z nich skončila na popravišti v berlínské věznici Plötzensee, kde byli popravováni gilotinou nebo věšeni na řeznických hácích za tenké ocelové struny.
Ještě brutálnější teror rozpoutal po neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944.
Müller osobně stanul v čele vyšetřovací komise. Během několika málo týdnů nechal pozatýkat přes pět tisíc lidí včetně polních maršálů, generálů a diplomatů. Výslechy probíhaly ve dne v noci v podzemních mučírnách gestapa.
Müller sám přihlížel mučení zadržených důstojníků a Hitlerovi posílal detailní fotografické a filmové záznamy z poprav. V očích Vůdce se stal naprosto nepostradatelným pilířem režimu.
Zatímco se ostatní nacističtí pohlaváři snažili na jaře 1945 zachránit své životy a tajně vyjednávat se Západem, Müller zůstával až do samého konce v centru Berlína. Řídil popravy politických vězňů v posledních dnech války a dohlížel na obranu bunkru.
Co se stalo v kouři Berlína?
Když v noci z 1. na 2. května 1945 padlo říšské kancléřství do rukou Rudé armády, Heinrich Müller se doslova a do písmene vypařil.
Zatímco těla Josepha Goebbelse a dalších prominentů byla nalezena a identifikována, po šéfovi gestapa nezůstala jediná hmatatelná stopa. V následujících měsících a letech se rozběhlo největší mezinárodní pátrání v historii moderní kriminalistiky.
Lovci nacistů, americká tajná služba CIC, britská MI6 i sovětská vojenská kontrarozvědka SMERŠ prohledávali zničené Německo dům od domu.
Vznikly desítky divokých teorií a falešných stop. Podle jedné z nejrozšířenějších verzí byl Müller dlouholetým tajným agentem sovětské NKVD. Po pádu Berlína měl odletět do Moskvy a pomáhat budovat bezpečnostní aparát východního bloku. Tuto verzi šířil například šéf západoněmecké rozvědky Reinhard Gehlen.
Jiné zprávy tvrdily, že Müllera naverbovala americká tajná služba CIC, která využila jeho rozsáhlé znalosti o sovětských špionážních sítích, a umožnila mu dožít pod cizí identitou ve Spojených státech.
Podobně jako Adolf Eichmann nebo Josef Mengele měl i Müller uniknout po krysích stezkách do Argentiny či Brazílie. Svědci tvrdili, že ho viděli v Panamě, Chile i v Káhiře.
Americká vláda v devadesátých letech odtajnila tisíce stran tajných spisů CIA a FBI k případu Heinricha Müllera. Závěr byl naprosto jednoznačný: Spojené státy Müllera nikdy nechytily a nikdy pro ně nepracoval. Špionážní agentury celého světa po něm celá desetiletí bezvýsledně pátraly v naprosté tmě.
Nejpravděpodobnější a historicky nejpodloženější vysvětlení jeho osudu přineslo až rozsáhlé pátrání německých historiků v městských archivech po roce 2000.
Na začátku května 1945 leželo v ulicích kolem říšského kancléřství několik tisíc mrtvých těl v rozkladu. Sovětská vojska nařídila německým hrobníkům okamžitě posbírat mrtvé z ulic a pohřbít je do hromadných hrobů, aby se zabránilo šíření epidemie tyfu.
V srpnu 1945 prý našli hrobníci v zahradě říšského ministerstva letectví tělo v generálské uniformě s průstřelem hlavy. V náprsní kapse uniformy byly nalezeny služební doklady na jméno Heinrich Müller a jeho policejní odznak.
Tělo bylo spolu s dalšími stovkami neidentifikovaných padlých uloženo do masového hrobu. Osud tomu chtěl, že tento hromadný hrob se nacházel na zdevastovaném židovském hřbitově v berlínské čtvrti Mitte v Große Hamburger Straße. Židovský hřbitov předtím nacisté znesvětili a gestapo z něj udělalo shromaždiště pro deportace berlínských Židů do vyhlazovacích táborů.
Pokud jsou tyto archivní nálezy správné, spočívají ostatky muže, který organizoval holokaust, v neoznačené zemi mezi jeho vlastními oběťmi.
Zdroje:
https://www.archives.gov/iwg/declassified-records/rg-263-cia-records/rg-263-mueller.html
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/gestapo
https://www.deutsche-biographie.de/sfz66504.html
https://www.nsdoku.de/lexikon/artikel/mueller-heinrich-563
https://www.deutsche-digitale-bibliothek.de/item/E4SSJHNG7G3S2ZHA2CMW226WBRW5HXCQ
https://www.tagesspiegel.de/berlin/gestapo-chef-liegt-auf-judischem-friedhof-in-berlin-6643150.html
https://www.jta.org/2013/10/31/global/gestapo-head-buried-in-jewish-mass-grave-research-confirms
https://www.cia.gov/readingroom/docs/MUELLER%2C%20HEINRICH%20%20%20VOL.%202_0019.pdf
