Největší muž z Česka Josef Drásal byl silný jako bájný rek a dobrosrdečný jako beránek

Příběh Josefa Drásala (1841–1886), přezdívaného hanácký obr, fascinuje už přes jedno století. S výškou okolo 242 cm a váhou téměř 186 kg byl nejvyšším člověkem, který kdy žil na území českých zemí. V 19. století se stal evropskou senzací – páni na něj hleděli s úžasem a respektem a mnohé dámy při pohledu na něj omdlévaly. Za oponou slávy se však skrýval osamělý muž, který zoufale toužil po obyčejném lidském štěstí a lásce.

Josef Drásal se narodil 4. července 1841 v malé vesnici Chromeč na Moravě do velmi skromných poměrů. Při narození mu prý jeho babička prorocky předpověděla, že z něj vyroste opravdový velikán. Rodina žila v chudobě – otec Johann se živil jako brusič jehel a matka Magdaléna pečovala o šest dětí.

Když otec tragicky zahynul při požáru místního mlýna, zůstala matka na výchovu sama. Malý Josef se už od útlého věku výrazně lišil od svých vrstevníků. Rychle a neúměrně rostl, což mu působilo bolestivé zdravotní obtíže, které okolí přičítalo právě jeho abnormálnímu růstu.

Ve škole pak drobný dřevěný nábytek sotva stačil jeho dlouhým končetinám – byl vyšší než učitel i nejstarší žáci. Podle jedné vesnické historky mu byli spolužáci tak malí, že mu mohli s chechotem probíhat mezi nohama. Jako sedmiletý klučina přerostl dospělé muže: když ho matka vzala k ševci a požadovala největší boty, švec nevěřil, dokud ho neuviděl – chlapec byl vyšší než on sám.

Ve škole Josef příliš nevynikal, spíše naopak. Co mu příroda nadělila na výšce a síle, to mu ubrala na bystrosti. Učil se těžko; než aby seděl v lavici, raději pomáhal na rodném statku. Do školy přestal docházet ve 12 letech a zůstal téměř negramotný. Zato od dětství ohromoval okolí nevídanou silou: bez námahy uzvedl břemena, s nimiž si neporadil ani dospělý chlap.

Když ho otec poslal do mlýna s pytlem obilí, malý Josef ho jednoduše hodil na ramena a odnesl! Později jako dospívající pracoval jako pacholek ve dvoře v Chromči a svou pracovitostí zastal to, co jiní nezvládli ani ve třech. Mladý obr byl dobrosrdečné a mírné povahy, ale vyrůstal osaměle – vrstevníci se mu spíše posmívali nebo ho považovali za kuriozitu.

Z rodného dvorku zamířil Josef sloužit na panské panství hraběte Žerotína v Bludově. Tam, na polích a ve stájích, jeho síla a výška naplno vynikly. V roce 1860, kdy dosáhl svého maximálního vzrůstu kolem 242 cm a váhy 186 kg, kolovala už o něm řada neuvěřitelných historek.

Drásalova fyzická síla byla legendární – lidé mu přisuzovali až pohádkové schopnosti. Traduje se například, že dokázal sám zvednout převrácený vůz plně naložený obilím či dřívím zpět na kola, odnést na ramenou těžký kamenný kvádr, který by jinak musel přepravovat povoz tažený voly a když se v hospodě strhla rvačka, klidně posbírat všechny rváče do náruče a jednoho po druhém je vynést ven jako kupu neposedných dětí.

K obřímu vzrůstu patřila i obří chuť k jídlu. Josef měl stále hlad a téměř nikdy se nedokázal najíst do sytosti. Potřeboval minimálně dvě porce všeho, ideálně však jedl „za tři“ – od vrchnosti na panství dostával denně tři bochníky chleba navíc, protože opravdu pracoval za tři chlapy. Brambory si musel vařit v obrovském pařáku na prasečí krmivo, protože neexistoval hrnec, který by jeho porce pojal.

Miloval tučnou slaninu a česnek, které zapíjel korbely piva a sklenkami rumu. Přesto prý zůstával spíše hubené, kostnaté postavy a nebyl žádný obtloustlý obr. V okolí se říkalo, že je levnější Drásala šatit než živit, protože jeho spotřeba jídla byla bezedná.

Nepřekvapí, že tak neobyčejného muže armáda odmítla – do rakouské uniformy by se nevešel a vojenská komise ho kvůli výšce zprostila služby. Jenže sám Josef dlouho považoval svůj úděsně velký vzrůst spíš za prokletí než požehnání. Styděl se za své neohrabané, vyčnívající tělo, mezi lidmi chodil schválně nahrbený a s pokrčenými koleny, aby nevypadal tak obrovský.

Doma si musel nastavovat postel prkny a peřinami, aby se na ni vůbec vešel. Osamělý dobrák trpěl komplexy a připadal si jako vyděděnec, který se nikam nevejde. Netušil, že právě jeho odlišnost ho brzy proslaví po celé Evropě.

Kolem roku 1864 se šířily zvěsti o „hanáckém obrovi“ už po celém kraji, až za Josefem přišli první zvědavci prosit, aby se jim ukázal. Nejdřív se nechal zlákat k drobnému vystupování v lokálním panoptiku v Šumperku, kde si ho lidé mohli za pár krejcarů prohlédnout jako kuriozitu. Po třech týdnech téhle kratochvíle ale Drásal znechuceně utekl – měl pocit, že jen dělá šaška pro zírající dav.

Zlom nastal, když se o něm dozvěděl podnikavý holešovský hostinský jménem František Janoch. Ten v obrovi okamžitě viděl obrovský potenciál a přesvědčil Josefa, že se jeho výjimečný vzhled dá proměnit ve slušné živobytí. Nabídl mu roli „živé atrakce“ a stal se jeho impresáriem. Drásal nakonec kývl – vždyť jinde by si tolik peněz nikdy nevydělal. Ve svých dvaceti letech tak vyráží na velké turné po Evropě a začíná nová kapitola jeho života.

Po boku filuty Janocha cestoval Drásal následujících dvacet let křížem krážem Evropou. Stali se součástí kočovné varietní společnosti, se kterou zavítali údajně do Rakouska, Německa, Anglie, Francie, carského Ruska, Osmanské říše a snad dokonce až do Skandinávie. Konkrétní záznamy z cest se nedochovaly, ale vypráví se, že hanácký obr poznal jak velkoměsta západní Evropy, tak orientální dálavy Konstantinopole.

Kamkoli přišel, budil senzaci. Vystupoval hrdě v hanáckém kroji – nechal si na míru ušít tradiční lidový oděv ze svého rodného kraje, aby ve světě ukázal, jak vypadá pravý Hanák. K kroji nosil dva obří zlaté prsteny na mohutných prstech. Také kapesní zlatý řetěz k hodinkám měl články silné jako malíček dospělého muže.

Svým vzhledem působil skutečně impozantně a Janoch věděl, jak efekt ještě zvýšit: pro kontrast s dvě a půl metru vysokým obrem přibrali do show drobnou ženu – „liliputánku“ z Protivanova, vysokou sotva metr. Publikum šílelo nadšením, když vedle obra stála maličká ženština.

Vrcholné okamžiky Drásalovy slávy přišly, když se dostal i na královské dvory. Roku 1867 byl představen samotnému francouzskému císaři Napoleonovi III. v Paříži a ten se dobře bavil jeho nezvyklým vystoupením. Pro tuto příležitost nechal Janoch angažovat celou skupinu trpaslíků z různých koutů Francie. Na závěr čísla pak Drásal naskládal několik malých liliputů na velkou kovovou mísu, tu lehce jednou rukou zvedl nad hlavu a odnesl k ohromenému císaři.

Tleskající Napoleon prý obrovi osobně gratuloval a nazval ho „divem přírody“. Podobné show předvedl Drásal i před dalšími panovníky – traduje se, že sklízel ovace také v Berlíně před císařem Vilémem I. (některé zdroje uvádějí omylem Viléma II., ale ten nastoupil až po obrově smrti).

Kamkoli se hanácký obr ve světě hnul, vítaly ho výkřiky úžasu i zděšené křiky lidí, kteří nic podobného neviděli. Mnohé ženy omdlévaly jen při jeho vstupu na pódium, děti se schovávaly za máminu sukni – ale vzápětí už se všichni tlačili blíž, aby si na toho obra mohli sáhnout. Josef Drásal se stal mezinárodní senzací, živoucí raritou z daleké Hané, o které psaly noviny od Vídně po Londýn.

Za své exhibice inkasoval Janoch s Drásalem nemalé peníze. Zpočátku chodili po jarmarcích s kloboukem, ale brzy si mohli říct o slušné vstupné a při soukromých vystoupeních u šlechty dostávali štědré honoráře. Z Josefa se stal zámožný muž – dokonce natolik, že si za našetřených 4 000 zlatých koupil kolem roku 1878 v Holešově vlastní jednopatrový dům ve čtvrti Plačkov.

Celé stavení bylo speciálně přizpůsobeno jeho výšce: vysoké stropy, prodloužené dveře, prodloužená postel, robustní nábytek na míru. Konečně měl doma pohodlí pro svých dva a půl metru. Janoch a Drásal se nakonec po letech spolupráce rozešli – hostinský si za svůj podíl otevřel vyhlášenou kavárnu ve Vídni, zatímco Josef se usadil v Holešově.

Sláva hanáckého obra ale postupně pohasínala. Na sklonku 80. let 19. století už unavený Drásal tolik necestoval a spíše odpočíval doma. Část těžce vydělaných peněz bohužel ztratil v nešťastných spekulacích a půjčkách, o které přišel. Přesto zůstal v Holešově váženou osobností a místní patrioti byli hrdí, že mají „svého obra“ doma.

Navzdory bohatství a proslulosti zůstával Drásal v osobním životě osamělý. Ženy se jeho obrovité postavy většinou bály. Ač měl po každém vystoupení zástupy obdivovatelek a možná i pár milenek, pravou lásku mezi nimi nenašel. Josef byl pověstný svou dobráckou a plachou povahou – a v nitru zůstával romantikem, který toužil po rodině. Pochopitelně i on snil o tom, že se jednou ožení, jenže vhodná nevěsta jako by nebyla k nalezení.

Řešil dilema: obyčejné dívky z lidu před ním utíkaly, jakmile ho spatřily, a ty odvážnější spíš zajímaly jeho peníze než on sám. Zkoušel tedy hledat sobě rovnou – ženy výjimečného vzrůstu, skutečné „obryně“. Nějaký čas si dopisoval s dcerou jednoho lékaře z Vídně, která měřila přes dva metry; zahořel pro ni city, ale dívčin otec jí sňatek s cirkusovým obrem rázně rozmluvil.

Další naděje svitla u vysoké berlínské cirkusové artistky, kterou Drásal poznal na svých cestách. Románek však nevydržel – snad kvůli vzdálenosti, snad pro rozdílné povahy. Teprve třetí pokus vypadal slibně: po návratu na Moravu se Josef seznámil s kuchařkou Marií Pečeňovou z Fryštáku.

Nebyla to žádná obryně, nýbrž statná selská dívka, která se obra nebála. Naopak se nabídla, že by se za něj provdala a slíbila mu každodenně dobře vařit a pečovat o něj. Zdálo se, že by konečně mohl najít osobní štěstí po boku milující manželky. Jenže osud zasáhl krutě dřív, než stihli ohlásit zásnuby.

Po většinu života nepoznal vážnější nemoc – lékaře Josef Drásal nepotřeboval celých 45 let. Koncem roku 1886 ho ale nečekaně sklátila záhadná choroba. Náhlá slabost a horečky obra doslova porazily na lůžko. Jeho stav se rychle zhoršoval, k čemuž přispěla i tragédie v rodině: zemřela mu stará maminka Magdaléna, která o něj do poslední chvíle pečovala.

Po její smrti jakoby se Drásalovi zhroutil svět – upadl do smutku, zanedbával životosprávu a nemoc propukla naplno. Z kdysi statného siláka se stal během pár měsíců vyčerpaný stín. Nakonec u něj došlo k chrlení krve a jeho obří tělo nevydrželo. Josef Drásal umírá 16. prosince 1886 ve věku pouhých 45 let. Jako příčina úmrtí byly tehdy uváděny souchotiny (tuberkulóza), ač v matričním záznamu je zapsána choroba ledvin – jisté je, že na jeho konci se podepsalo i dlouhodobé strádání organismu a extrémní fyzická zátěž.

Ještě před smrtí Drásala kontaktovali zástupci Britského muzea a londýnské Královské akademie věd. Slyšeli o něm a měli zájem získat po jeho skonu jeho kostru do svých sbírek – nabízeli za to nemalé peníze. Hrdý Hanák ale tuhle morbidní nabídku rezolutně odmítl.

V poslední vůli si naopak výslovně vymínil, že chce být řádně pohřben v rodném kraji, mít po smrti klid a na svém hrobě pokud možno náhrobní kámen stejně veliký, jako byl on sám. Dne 18. prosince 1886 se v Holešově konal obrovský pohřeb – s Josefem Drásalem se na místní hřbitov přišly rozloučit doslova davy lidí.

Rakev pro nebožtíka musela být zhotovena v nadměrné velikosti a stála třikrát více než běžná truhla. Průvod zvědavců i truchlících zaplnil celé ulice. Konečně mohl nejvyšší Čech spočinout v zemi… Myslel si, že najde vytoužený posmrtný klid – jenže ani to se mu nesplnilo.

Ani po smrti nenašel hanácký obr klid. Jeho ostatky byly v průběhu následujících desetiletí hned třikrát vyzdviženy z hrobu a zkoumány, čímž bylo jeho poslední přání krutě pošlapáno. Poprvé k tomu došlo roku 1922 při úpravách holešovského hřbitova. Dělníci potřebovali rozšířit cestičku, a tak museli přemístit i Drásalovu mohutnou zděnou hrobku.

Za dohledu úřadů bylo tehdy jeho tělo exhumováno – zpráchnivělou dubovou rakev muselo nadzvednout osm statných chlapů. Když ji otevřeli, naskytl se hrůzostrašný pohled na kostru dlouhou přes dva metry. Než byly ostatky znovu pohřbeny opodál u hřbitovní zdi, vystavili je na tři dny u vchodu do márnice, aby se obecenstvo mohlo pokochat bizarním „exponátem“.

Stočený obří kostlivec v rakvi přilákal opět zástupy lidí, kteří neváhali stát frontu, jen aby viděli na vlastní oči kdysi živého obra – morbidní senzace, ze které by nebožtík Josef jistě radost neměl. Podruhé byly ostatky vyzvednuty při další úpravě hřbitova o několik let později, potřetí pak až v roce 1967.

Tehdy si je převzali antropologové z Lékařské fakulty v Brně, kteří konečně odborně prozkoumali, proč byl Drásal tak neobvykle vysoký. Laboratorní rozbory kostí potvrdily, že trpěl vzácným hormonálním onemocněním – akromegalií neboli gigantismem – způsobeným poruchou podvěsku mozkového (hypofýzy).

Právě tato neléčená porucha vedla k nadměrné produkci růstového hormonu a stála nejen za jeho ohromným vzrůstem, ale zřejmě i za jeho předčasnou smrtí ve středním věku. Drásalova kostra zůstala po výzkumu uložena v Anatomickém ústavu v Brně – pro vědce se stala cenným exemplářem a dodnes na ní mohou ukazovat, jak vypadá skelet 242 cm vysokého člověka.

V Holešově mezitím po desítky let zel Drásalův hrob prázdnotou. Až po dlouhých letech byly ostatky navráceny do malé rakve a znovu pietně pohřbeny, takže dnes už slavný obr zase odpočívá pod zemí – snad už definitivně.

Zdroje:

https://www.holesov.cz/drasal-josef

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/josef-drasal-hanacky-obr

https://www.dotyk.cz/magazin/nejvyssi-cech-drasal/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Dr%C3%A1sal